Po téměř modrém pondělí následovalo dá se říct růžové úterý. Nebo si ho takové aspoň pamatuju. Sešly jsme se s M., po hodně dlouhé době. Probraly jsme kdeco, hlavně její zážitky z poslední doby. Taky jsme hodně plánovaly, ale to my vždycky. Tentokrát jsme si stanovily za cíl jazykové kurzy (ty plánuju už leta, ale pořád jsem nějak u toho plánování), výlet do Paříže, Krakowa a Varšavy. Už nás vidím :) Pravdou je, že jeden z těch výletů má velkou šanci na úspěch, ale týden v Paříži to asi nebude. A to i přesto, že si ho přeje trávit stejně jako já – ne muzea, ale kavárny, ne věčné civění do map, ale do knížek a/nebo ulic, po kterých dopoledne courají místní s čerstvě nakoupenými a upečenými bagetami, vyprávějí si své všední i nevšední zážitky a možná se i domlouvají na odpolední pétangue. Odpoledne Montmartre se svou snad ještě stále tradiční atmosférou… Jojo, kéž by. Snad jednou.
Večer byl moc fajn a připomněl mi doby ne až tak dávno minulé. Dokonce jsme v baru potkaly T.B. (tyhle iniciály už nese v mém okolí víc lidí, budu muset vymyslet jiné zkratky). Tradičně říkal, jak se musíme vidět a někam zajít. Proč ne. I když už se časy změnily a všechno je opět jinak, možná to půjde a bude to fajn. Vzduch se vyčistil, už když mě nedávno (no dobře, nějaký ten týden už to je) doprovázel z oslavy, měli jsme si co říct a křeč nebyla.
Žádné komentáře:
Okomentovat