Protože se mě na to spousta lidí ptá, hodím odpověď rovnou sem. Takže:
Ačkoli Timík v době, kdy rodiče odletěli do Ameriky, sekal latinu, po pár týdnech došlo k nepříjemnému incidentu, kterým si to u nás (a bohužel nejen u nás) dost pokazil. A protože se u něj odmalička snažíme ke všemu přistupovat zodpovědně, rozhodli jsme se, že to jen tak nenecháme a vydáme se navštívit "psího psychologa", který by nám poradil, z čeho Timovo chování pramení a jak dalším nepříjemnostem zabránit.
Že to nebude jen tak, nám všem bylo od začátku jasné. Stejně tak i to, že "psí psycholog" je poměrně svérázný a zásadový člověk (nic proti tomu). Počítala jsem s tím, že nám vyčte, jak jsme co se socializace a výcviku týče nedůslední (ostatně, byli jsme jen na jednom cvičáku - cca 10 lekcí, týdenním výcvikovém táboře a několika výstavách), jak používáme špatné vodítko, špatný obojek, jak psovi místo přikazování zakazujeme apod. Nezklamala jsem se.
Ale popořadě. Po příjezdu sehrál Timeček jedno ze svých excelentních vystoupení - zahrál šedivého anděla s nakadeřenými oušky, ke kterému by se láskyplně vrhla i kdejaká babča z okolí. Protože je ovšem hoch hyperaktivní, vyšel z role poměrně rychle, a to ještě v době, než si na nás pan psycholog udělal čas. Ten přišel asi za dvacet minut, bez jediného slova nás zavedl k sobě na "zahradu", kde utřel lavičky, došel pro cigárka a až po té se na nás obrátil se slovy: "Tak povídejte".
Tak jsme povídali. Pan psycholog poslouchal a poměrně dosti odsuzujícím pohledem si měřil našeho mazlíka, kolem kterého pobíhalo pět fen. Poté následovalo ono očekávané "kožený vodítko je blbý" a "obojek je taky blbej, protože není koženej, to si dejte udělat na zakázku, beztak vás to vyjde nejlevnějc". Nakonec mi však vyrazil dech - "košík je dobrej, ten mu sedí". Však taky aby ne, když byl půjčenej :D Je pravdou, že ho má Tim půjčenej zatím celej svůj život, bohužel jsme totiž lepší nesehnali, a tak jsme chtěli odkoupit tenhle, ale zatím to nedopadlo.
Následovala názorná ukázka toho, jak psa donutit, aby splnil povel bez toho, aby mu byl neustále připomínán. Nutno podotknout, že i panu psychologovi se Tim trochu škubal, ale přece jen si netroufnul tak, jako na páníčky, na které to zkouší celý život. Lekce pak byla ukončena tím, že pan psycholog zkonstatoval, že Tim nevydrží plnit jediný úkol, který se mu dá, a nejhorší na tom všem prý je, že se tím strašně baví. Že se takhle předvádí před lidma, kteří se ho snaží učit, jsme už zvyklí, takže nás to nijak nepřekvapilo, natož rozhodilo, doma to naštěstí umí a plní, tak jsme byli v klidu.
Důvodem, proč jsme přijeli, však bylo zjistit, jak Tima odnaučit strachu z ostatních psů. Bohužel Tim na psy nereaguje staženým ocasem a úprkem k paníčkovi, naopak preventivně na psy a jejich páníčky vyjíždí. Tyhle reakce přišly náhle letos na jaře. Do té doby jsme víceméně v pohodě absolvovali spoustu výstav a různých akcí. Doufala jsem proto, že nám "psycholog" poradí, co mu mohlo tak najednou způsobit takové trauma a jak psa naučit, že strach ze všech psů ani fen mít nemusí. Doufala jsem marně. "Psycholog" pouze odvětil, že si musím umět zřídit pořádek (s tím souhlasím, to jsem ostatně věděla od začátku). Na otázku, jak toho v případě střetu s jiným psem docílím, mi bylo řečeno: "Pokud by si zkusil něco, s čím nesouhlasím, pořádně bych si to s ním vyřídil." Každého asi napadne otázka: "Jak?" Mě napadla taky. "Škubnul bych s ním tak, že by to do smrti nezapomněl." Na mou otázku, jak toho dosáhnu já, když vážím jen o málo víc než ten pes, se mi dostalo probodnutí očima a odpovědi, že on taky váží tolik, co jeho asiati, a že je to všechno jen o správných grifech. Upřímně, chtěla bych je umět, ale ještě víc upřímně - nechci se je učit na ulici v boji s cizím psem a už vůbec ne, aby si můj nebo cizí pes testoval ostrost svých zubů na mojí kůži. "Tak si trošku pomožte, třeba pěkně o plot, to budete koukat, jak bude pes chápat." Snažila jsem se na všechno reagovat s lehkým vtipem, tak i tentokrát jsem jen se smíchem dodala: "To bude zase hlášení o týrání zvířat :)" - "Tak si počkejte, až lidi odejdou, nebo běžte někam stranou." Aha, takže ono se to tak opravdu praktikuje a opravdu pak asi k takovým hlášením dochází.
Tušila jsem, že víc už se asi od málomluvného psychologa nedozvím, tak jsem se ještě cestou k autu zeptala, jak je to s těmi příčinami strachu a jak jich psa zbavit. "To je úplně jedno, proč to dělá, důležitý je mu ukázat, ať to nedělá." Aha, tak to by mě nenapadlo. Teď můžu ve volných chvílích přemýšlet a hledat, kdeže je skryta ta "psychologie" :)
Ačkoli Timík v době, kdy rodiče odletěli do Ameriky, sekal latinu, po pár týdnech došlo k nepříjemnému incidentu, kterým si to u nás (a bohužel nejen u nás) dost pokazil. A protože se u něj odmalička snažíme ke všemu přistupovat zodpovědně, rozhodli jsme se, že to jen tak nenecháme a vydáme se navštívit "psího psychologa", který by nám poradil, z čeho Timovo chování pramení a jak dalším nepříjemnostem zabránit.
Že to nebude jen tak, nám všem bylo od začátku jasné. Stejně tak i to, že "psí psycholog" je poměrně svérázný a zásadový člověk (nic proti tomu). Počítala jsem s tím, že nám vyčte, jak jsme co se socializace a výcviku týče nedůslední (ostatně, byli jsme jen na jednom cvičáku - cca 10 lekcí, týdenním výcvikovém táboře a několika výstavách), jak používáme špatné vodítko, špatný obojek, jak psovi místo přikazování zakazujeme apod. Nezklamala jsem se.
Ale popořadě. Po příjezdu sehrál Timeček jedno ze svých excelentních vystoupení - zahrál šedivého anděla s nakadeřenými oušky, ke kterému by se láskyplně vrhla i kdejaká babča z okolí. Protože je ovšem hoch hyperaktivní, vyšel z role poměrně rychle, a to ještě v době, než si na nás pan psycholog udělal čas. Ten přišel asi za dvacet minut, bez jediného slova nás zavedl k sobě na "zahradu", kde utřel lavičky, došel pro cigárka a až po té se na nás obrátil se slovy: "Tak povídejte".
Tak jsme povídali. Pan psycholog poslouchal a poměrně dosti odsuzujícím pohledem si měřil našeho mazlíka, kolem kterého pobíhalo pět fen. Poté následovalo ono očekávané "kožený vodítko je blbý" a "obojek je taky blbej, protože není koženej, to si dejte udělat na zakázku, beztak vás to vyjde nejlevnějc". Nakonec mi však vyrazil dech - "košík je dobrej, ten mu sedí". Však taky aby ne, když byl půjčenej :D Je pravdou, že ho má Tim půjčenej zatím celej svůj život, bohužel jsme totiž lepší nesehnali, a tak jsme chtěli odkoupit tenhle, ale zatím to nedopadlo.
Následovala názorná ukázka toho, jak psa donutit, aby splnil povel bez toho, aby mu byl neustále připomínán. Nutno podotknout, že i panu psychologovi se Tim trochu škubal, ale přece jen si netroufnul tak, jako na páníčky, na které to zkouší celý život. Lekce pak byla ukončena tím, že pan psycholog zkonstatoval, že Tim nevydrží plnit jediný úkol, který se mu dá, a nejhorší na tom všem prý je, že se tím strašně baví. Že se takhle předvádí před lidma, kteří se ho snaží učit, jsme už zvyklí, takže nás to nijak nepřekvapilo, natož rozhodilo, doma to naštěstí umí a plní, tak jsme byli v klidu.
Důvodem, proč jsme přijeli, však bylo zjistit, jak Tima odnaučit strachu z ostatních psů. Bohužel Tim na psy nereaguje staženým ocasem a úprkem k paníčkovi, naopak preventivně na psy a jejich páníčky vyjíždí. Tyhle reakce přišly náhle letos na jaře. Do té doby jsme víceméně v pohodě absolvovali spoustu výstav a různých akcí. Doufala jsem proto, že nám "psycholog" poradí, co mu mohlo tak najednou způsobit takové trauma a jak psa naučit, že strach ze všech psů ani fen mít nemusí. Doufala jsem marně. "Psycholog" pouze odvětil, že si musím umět zřídit pořádek (s tím souhlasím, to jsem ostatně věděla od začátku). Na otázku, jak toho v případě střetu s jiným psem docílím, mi bylo řečeno: "Pokud by si zkusil něco, s čím nesouhlasím, pořádně bych si to s ním vyřídil." Každého asi napadne otázka: "Jak?" Mě napadla taky. "Škubnul bych s ním tak, že by to do smrti nezapomněl." Na mou otázku, jak toho dosáhnu já, když vážím jen o málo víc než ten pes, se mi dostalo probodnutí očima a odpovědi, že on taky váží tolik, co jeho asiati, a že je to všechno jen o správných grifech. Upřímně, chtěla bych je umět, ale ještě víc upřímně - nechci se je učit na ulici v boji s cizím psem a už vůbec ne, aby si můj nebo cizí pes testoval ostrost svých zubů na mojí kůži. "Tak si trošku pomožte, třeba pěkně o plot, to budete koukat, jak bude pes chápat." Snažila jsem se na všechno reagovat s lehkým vtipem, tak i tentokrát jsem jen se smíchem dodala: "To bude zase hlášení o týrání zvířat :)" - "Tak si počkejte, až lidi odejdou, nebo běžte někam stranou." Aha, takže ono se to tak opravdu praktikuje a opravdu pak asi k takovým hlášením dochází.
Tušila jsem, že víc už se asi od málomluvného psychologa nedozvím, tak jsem se ještě cestou k autu zeptala, jak je to s těmi příčinami strachu a jak jich psa zbavit. "To je úplně jedno, proč to dělá, důležitý je mu ukázat, ať to nedělá." Aha, tak to by mě nenapadlo. Teď můžu ve volných chvílích přemýšlet a hledat, kdeže je skryta ta "psychologie" :)
