Né každej kluk je stejnej

Tenhle status jsem si přečetla u kluka, jenž je ještě stižen školní docházkou na základní škole:

říkáš že jsem tě zklamal, přitom bych udělal vše pro to aby se to nestalo
říkáš jak jsem ti ublížil, přitom bych ti to nikdy neudělal
říkáš jak chci jinou, přitom jsi ty ta po které celou dobu toužím
říkáš jak tě ignoruji, přitom si neuvědomuješ že tu sedím jen kvůli tobě
říkáš že mě máš ráda, a přitom to nemyslíš tak vážně jako já

- holky zamyslete se, když už vás má někdo rád tak ho odjebat nemusíte, né každej kluk je stejnej.

Nevím, jestli to někde obšlehnul, asi jo, ale na tom nezáleží. Spíš mě napadá otázka, jak je možný, že mladí kluci, víceméně ještě děti, dovedou něco takového vyjádřit? Dospělí jako by to "neuměli" snad ani cítit. Není to zvláštní, jak lidé, místo aby se rozvíjeli, spíš zakrní? Proč?

Prší

Jdu domů. Je tma. V uších John Lennon. Zase si broukám. Už ne tak nahlas jako v poledne v knihovně.

Davy. Táhnou s sebou kvanta nákupních tašek. Zítra nás asi spláchne tsunami. Nebo zdraží mouku o desetník.

Reflektory aut odhaluji kapky, o kterých jsem neměla tušení. Prší. Ať si.

Zase ty pitomý dveře. Nejdou odemknout. Nejdou otevřít. Přirazí ruku, ale nejdou zavřít.
Doma nikdo.

Počítač mluví. Sabina S. je vyžraná koule. Nejí polívky. Nejí sladký. Jí maso, ale ne hovězí. Taky nejí zeleninu. Asi žere beton.

Dráždivá vůně oplatek. Oříškových. Připomínají mi dětství a procházky v zoo.

Vana. Voda je příliš horká. Plýtvám a je mi krásně. Cesty do pekla bývají příjemné.
Slova jako by pršela s proudy vody. Nenapíšu je. Pokud, tak je zase spláchnu. Vytáhnu špunt. Měj se, lyriko! Tak jako tehdy u Čestmíra...

A zase překlady. Nechce se mi. Z němčiny do angličtiny. Z holandštiny do angličtiny. Neumím německy. Neumím holandsky. Ale umím anglicky.

P. čeká na fotky.

Bolívijské úřady smazaly ze stránek přehledy autobusů.

Noc bude dlouhá.