Show Must Go On

A abychom to konečně dofrčeli:

Svět podle Koháka (Jakub Kohák) - Zezačátku docela příjemné překvapení, pak už ale jako by nápady vyčpěly (přitom se jedná o sbírku fejetonů, resp. sebrané sloupky z novin). Vtipy se opakují, pokud se vyskytují. Jediné, co Jakuba v tomhle podrželo bylo, že si neustále musíte představovat, jak tent text podává svým typickým projevem sám. K tomu vám poslouží kvantum fotek, které sám doplnil. Nicméně stále se kniha drží ztracena někde v průměru.

Svědkyně temnot (Mike Ashley) - Sebrané temné či napínavé historky a příběhy napsané ženami. Člověk nesmí zapomínat, v jaké době se příběhy nejen odehrávají, ale v jaké byly napsány. Že by byly příběhy nějak zvlášť napínavé, to ne, ale různorodost je fajn a udrží pozornost. Lepší průměr.

Jenom ponožky nestačí (Mark Lowery) - Kniha na způsob Mládí v hajzlu. Určena pro puberťáky a jako takovou ji musíte brát. Humoru tam není moc, ale jedná se o hodně čtivou záležitost na jeden večer. Pro pubescenty asi ideální.

Kniha léta (Tove Jansson) - Tak tady opravdu nevím. Ta kniha je... svérázná. Nedovedu si prostě představit, že tohle by děti bavilo. Přitom kniha je otevřeně psána pro děti. Jen nevím, jestli by děti malá Sofie dokázala zaujmout, když je v knize neustále popisován život na osamělém ostrově se svéráznou babičkou a s otcem, který se v knížce objeví asi třikrát, ale se Sofií nemá snad jedinou interakci. Nevím, no. Atmosféra fajn, ale pro děti asi dost nuda.

Dalajlamova kočka (David Michie) - Další svérázný počin. Příběhy z Dalajlamova domova v podání kočky. On ten nápad není špatný, vyprávět o slavných i méně slavných, kteří se u Dalajlamy objevili a sdíleli s ním své názory a nápady, ale je to bohužel vyprávěno až směšně dětinskou formou. Ta lidi odrazuje - vím z vlastního okolí, neboť kvůli tomu "tónu" a vyznění nebyli schopni knihu ani dočíst. Škoda, mělo to potenciál, ale zůstal nevyužit.

Léto s Káťou (Trevanian) - Na druhý pokus dočteno. Rozhodně to není napínavé a strašidelné tak, jak je na přebalu slibováno, ale svým způsobem je to zvláštní a jedinečná kniha. Chvílemi se to trochu vleče, ale závěr vám to víceméně vynahradí. Dobrý vypravěčský styl, kdy je vám postupně odhalováno tajemství a nakonec stejně někteří z vás budou překvapeni. Dobrá záležitost na letní louku, deku či altán, kde si takovou knihu asi vychutnáte nejlíp.

Zabijáci (Jussi Adler Olsen) - Já nevím, jak on to Jussi dělá, ale i když od začátku znáte vraha, ta knížka i přesto baví a přečtete ji jedním dechem. Nebo aspoň já jo. Nesmírně čtivá forma, i když se sami sebe ptáte, co vás na tom tak bavilo. Knížce nechybí humor, to se musí nechat. Sotva ji dočtete, asi se hned začnete shánět, kde že je ten další díl...

Muž jménem Ove (Fredrik Backman) - Hit letošního léta. Někoho to bude strašně nudit, někoho ten morous bude rozčilovat a někoho ta knížka bude hřát u srdce. Je tam cynický humor (ten já ráda), je tam smutný příběh (nevyhledávám, ale můžu), je tam kočička a je to ze života. Co chtít víc? Pro někoho slabota, nemastná neslaná kniha plná klišé, ale někdo se v těch řádcích najde, respektive mu bude vyhovovat vykreslenost postav a prolínání humorných a smutných částí. Za mě plný počet, neb se knížka trefila ve vhodný čas na vhodné místo...

Příručka dámy v běhu (Ruth Field) - Tady už bych se asi s těmi běžeckými knížkami opakovala. Dobrá motivační knížka, držící se při zemi, nedělající z běhu rituál samotných bohů a středobod na zemi, nicméně dobře radící těm, kteří s během začínají. Nic víc, nic míň.

10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr (Hallgrimur Helgason) - Nejnáročnější je tu asi jméno autora, zbytek je jdnoduchý příběh nájemného vraha, který se dostane do křížku se zákonem i svou vlastní mafií, a tak musí hledat úkryt. Najde ho na Islandu, aspoň na čas, navíc v sektářské rodině. Jak tohle asi mohlo dopadnout? No, uvidíte sami. Není to žádný trhák, ale člověk se docela pobaví. I když každému vypravěčský styl vyhovovat nebude. Nicméně, jde o příběh nájemného vraha, tak co byste čekali?

Vzkaz v láhvi (Jussi Adler Olsen) - Zajímavě pojatý příběh starého zločinu, který se vlastně náhodou dostane na přetřes. Typický humor, nechybí dvojí děj - příběh vyšetřování a příběh z detektivova soukromého života. Je otázkou, co člověka zajímá víc, každopádně knížka opět baví a já se budu těšit na další díl.

Nedovol mi odejít (Dymphna Cusack) - Tady nevím, jestli jsem nesáhla vedle. On ten příběh není špatný, ale už jen to, že NA PŘEBALU knihy byl popsán samotný závěr, ano, POSLEDNÍ ODSTAVEC knihy, je na pěst. Když už pominete to, že od začátku z anotace víte, že Jana umře. Ano, umře. Já nevím, no, kdybych ten závě neznala, četlo by se mi to líp, takhle jsem neustále věděla, kam to směřuje a chybělo tam napětí, jak to tedy dopadne. Ano, i tak kniha nabízí smutné pojednání o tuberkulózou stižených lidech té doby, ale stejně. To, že mi hlavní postavy nebyly nijak zvlášť sympatické ani tak nevadilo, to se v průběhu i trochu mění. Nicméně je to kniha spíš pro ty citlivky, co se v podobných slzavých údolích vyžívají, na ěm to bohužel příliš nepůsobilo, i když si u toho člověk uvědomí, jak hrozně na tom ti lidé byli.

Devětadvacet políbení Roalda Dahla (Roald Dahl) - No, tady jsem na vážkách. Mně se Roaldovy nápady líbí, ale přiznám se, chvílemi jsem se trochu nudila. Možná toho bylo moc najednou, chtělo to ty příběhy asi dávkovat s větším odstupem. Některé už jsem znala, tak jsem je přeskakovala, možná to byla chyba, připomněla bych si, jaké že jsou ty jeho skvělé klasiky. Tak na tři až čtyři hvězdy to ale dá. Z pěti, samozřejmě.

Mlhy Ölandu (Johan Theorin) - Výborná atmoška. Trochu zdlouhavý děj, ale název to ostatně trochu vystihuje. Ponurost, osamělý ostrov, atmosféra prostě fajn. Příběh má trochu vratké nohy, nebudete možná jako já věřit tomu, že by se Julia za celou dobu nezeptala, kdo že si její otec myslí, že je pachatelem, za kým že to jedou a podobně, ale to holt musíte překousnout. A nevěřit nikomu. Za čtyři hvězdy.

Letní dávka

Skála (Peter May) - Příjemně vykreslená atmosféra. Skotské, resp. hebridské, temno. To můžu. Když si navíc při čtení najedete na googlemaps, bude vám připadat, jako byste tam byli. Najdete tam snad i kůlnu, ve které je mrtvola. Ne, to nespoiluju. Určitě si to přečtěte.

Géniové na prahu nové medicíny (Karel Machala) - Já ani nějak nevím, co bych k té knížce napsala. Prostě a jednoduše nezanechala hlubší dojem. Podobně jako Prolhaná věda. I když tady musím určitou originalitu připsat tomu, že jsou zde shrnuty netradiční léčebné postupy. První půlka mě bavila a připadalo mi to všechno takové logické a správné, pak už jsem se v tom nějak ztrácela, až to vyšumělo do prázdna. Škoda. Ovšem jako zdroj informací pro někoho, kdo se o nekonvenční léčbu zajímá, to jistě dobře poslouží.

Vrahova žena (E. Jacques) - Perverzní příběh o dvou psychopatech, vrahovi a jeho ženě. Něco, co prostě nedokážete nikdy pochopit. I když jako sonda do hlavy těchto individuí to nebylo špatné, už kvůli tématu se to čte nedobře (i když děj je vyprávěn dobře a sloh a styl odpovídá).

Muž z ostrova Lewis (Peter May) - Druhý díl Skály. Snad ještě lepší. Nemám co bych dodala, snad jen zopakuji: přečtěte si to.

Jednejte jako dáma, myslete jako muž (S. Harvey) - Už nevím, jak jsem k té knížce přišla, každopádně vím, že mě nebavila. Vtipné to nebylo pokud si vzpomínám vůbec, a co mě úplně vytáčelo, bylo oslovení "milá dámo" snad na každé stránce. Jo. Nevadilo by mi, že se chlap snaží poučovat ženský a ještě se tváří, že jim říká něco nového, něco, co už všichni dávno neví, ale ten tón, ten si mohl strčit... za klobouk. Jakož asi i celou knihu. Fakt mi to přišlo o ničem. Možná si něco takovýho čtou znuděný ženský v Californii na pláži, nevím, ale já se tak moc zase nenudím.

Velká kniha králíčkových sebevražd (A. Riley) - Tady se nedá moc co dodat, vzhledem k tomu, že se jedná o kresby a nikoli literaturu. Přiznat ovšem musím, že jsem se celkem pobavilo. Drsné, ale vtipné. Příjemně strávená půlhodinka na movie-night, když čekáte, než hostitel přichystá občerstvení (jelikož vás k tomu coby hosta odmítl pustit).

Už se nikdy nevrátí (H. Koppel) - To jméno autora ve mně hned evokuje pocit, že bych ho kopla. Respektive ne jeho, ale hlavní postavu. Ne, vlastně všechny hlavní postavy. Tupý manžel, ten to má jasný. Dítě, které absolutně nepostrádá svou matku a vlastně jen čumí na dvdýčka. Manželku, tu unesenou, že byla tak pitomá. A že si to vlastně všechno zasloužila. Já nevím, no, slyšela jsem na to dobré reference, ale squadra hlavních postav mi prostě přišla neuvěřitelná. Nicméně čte se o rychle, sfouknete to za jeden večer, takže to zase taková ztráta času není. 

Květy zla (Charles Baudelaire) - Tak tady snad netřeba nic říkat. Snad jen, že jsem si knížku koupila. Jako záložku v ní dodnes mám čtyřlístek. Květ to není a zlo asi taky ne, ale sluší mu to tam :)

Nástroje temnoty (I. Robertson) - Neskutečně dlouhej rozjezd. Prokousávala jsem se k tomu asi dva večery. Pak to začalo mít spád. Vlastně mě to pak i bavilo, i když člověk neustále v duchu popoháněl postavy ať už udělají tohle nebo tamto. Otrávený psy si mohli odpustit. Ale druhý díl si asi někdy přečtu, za temných zimních večerů.

Andělé strážní (Kristina Ohlsson) - Třetí díl. Poměrně vydařený. Sice už má člověk ve všech těch severských detektivech a jejich osobních příbězích pěkný hokej, ale to neubírá na čtivosti. Kristina psát prostě umí, čtyřista stránek dáte v klidu za dva večery nebo pár jízd mhd. Nevynechejte ale předchozí dva díly.

Milostné rošády (Roald Dahl) - Teď jsem chvíli musela přemýšlet, jestli jsem to fakt četla a o čem to bylo, ale nakonec je rozsvíceno. I když tedy ne úplně stoprocentně. Ale co byste chtěli, když toho člověk čte tolik. Každopádně zde se jedná o lehce nadpůrměrně povídky se zajímavým dějem a občas i překvapivým koncem, na čemž si Dahl ujíždí. Co by ne, jde mu to.

Mít, nebo být (E. Fromm) - Tak tady jsem se pěkně kousla. Co kousla, zahryzla jsem se do kyselýho jabka. Svou logiku to mělo, ale pro mě se to moc opakovalo, bylo to zbytečně složitě psaný a moc se to opíralo o víru. Chápu, ono to smysl má, ale kdyby ta knížka byla o půlku kratší, nezlobila bych se. Čekala jsem od toho asi víc, než jen neustálé zdůrazňování, že je důležité, co jsme, ne co máme. Vážně jsou na světě lidé, kteří tohle neví? A čtou zrovna oni tyhle knihy?

John na konci umře

Já blbka jsem si v příspěvcích níže zapomněla odcitovat to, co mě na téhle knížce zaujalo nejvíc. Takže doplňuji pár citátů:

Naivita je ostrá čepel pod hrdlem civilizace.
 
John cestou pro cigarety běžně spálí víc než litr a půl benzínu. Ta holka pro svého psa shání speciální šampon, zatímco v Somálsku děti umírají hladem. A pocitu viny se pak snaží zbavit pomocí zlatého symbolu, který si pověsila kolem krku, pomocí dvou překřížených zlatých pásků představujících věc, na které ve středověku umíraly miliony lidí, jimž ještě před smrtí stačili rozdrtit nebo utrhnout nohy.
 
„Věděl jsi, že kdybys obešel celý svět, tvoje čepice by urazila o devět a půl metru větší vzdálenost než tvoje boty?“ zeptal jsem se Johna.

Jedeeem

A rychle pokračování, než u toho zase usnu...

The Game (Anders de la Motte) - Tady asi nedodržím chronologii, protože jsem četla i další dva díly ze série, a sice The Buzz a taky Bubble. Paradoxně nejmíň se mi líbila knížka úvodní, kde mě sejřily amerikanismy, kterých bylo prostě až moc. Jakožto i dost nevěrohodné akce. Chápu, že amerikanismy měly dotvořit atmosféru, dodat jakousi "modernu" a dynamiku, ale čeho je moc, toho je příliš. Jinak mají ale knížky fajn spád a je to solidní vejplach od severských krimi a nebo naopak nietzschovské filozofie. I když za hranou uvěřitelnosti.

Když běhá žena (Alexandra Hemingsleyová) -  Jedna z mála knížek, kterou jsem si koupila a nepřinesla z knihovny. Svým způsobem dárek od Renči. Pro lidi jako já, kteří si občas odběhnou zafunět do parku nebo kolem řeky, je to fajn počin, který vás namotivuje vašich snah nezanechat a naopak se dokopat k větším cílům. Nic zázračného, ale čte se to dobře a fakt pak máte chuť skočit do tepláků a tenisek a vyběhnout ven.

Jez, posti se, hubni (Amanda Hamilton) - Zezačátku se to tvářilo dobře a logicky, pak už se to ale trochu zamotávalo, jako by si autorka trochu protiřečila. Je fajn si něco přečíst o přínosech půstu, že by mi ale tahle knížka nějak změnila styl nebo mě přesvědčila držet se přesně podle jejích návodů, to ne. Ale jako takový úvod do postění se, proč ne.

Světlo mezi oceány (M. L. Stedman) - Knížka trochu vybočující z řady knih, které běžně čtu. Pokud se to při té pestrosti vůbec dá takhle říct. Každopádně v téhle knížce nikoho nezabijou (i když mrtvoly tam jsou). Ale aspoň únos tam je. Je to psychologický román o životě dvou lidí na osamělém majáku, kteří touží po rodině a nějak jim není přáno, až do jednoho dne... Celkově smutné, citlivé. Nemohla jsem se vždy ztotožnit s činy postav, ale dokonale se vcítit do jejich situace, to ano. Dobře napsáno. I když si nejsem jistá, zda bych něco takového četla dvakrát, ženským bych tu knihu doporučila, tedy rozhodně těm citlivějším duším.

Když smrtelníci spí (Kurt Vonnegut Jr.) - No jo, to by bylo, aby knihovna zařadila do své sbírky nového Vonneguta a já ho neměla první! Ta knížka ještě křupala, když jsem ji otvírala. A ta papírová vůně! Vonnegut je tak trochu moje srdcovka, i když pořádně neumím vyjádřit proč. Každopádně i když takhle sbírka na Opičárnu nemá, mně se líbila a dostala ode mě 4 hvězdičky z 5. Dokonalý to nebylo, ale bavila jsem se.

Nezadaná (I. Desjardins) - Už si ani nepamatuju, jak jsem k téhle komiksové blbůstce přišla. Je to záležitost na půl hodiny maximálně (kocháte-li se obrázky). Pamatuju si jen, že v něčem to bylo vtipně výstižné, ale že by to ve mně nechalo nějaké hlubší dojmy nebo vzpomínky, tak to bohužel...

Tichá hrůza (T. Korbař) - No jo no, já jsem na ty duchařinky a thrillerky :) Rozumněj horrorové a napínavé povídky. Někdy i celé knihy, ale to už se musí povést :) Tichá hrůza se povedla, jedná se o slepenec klasiků, který nemůže snad nikoho zklamat či urazit. Fajn čtení na dva tři večery (tyhle věci se přes den nečtou!).

Tady jsem opět usnula... Nicméně, pokračujeme dál.

Na odstřel (L. Lomová) - Komiks. Co dodat. Snad jen - černobílý, česká detektivka. Záležitost na pár minut. Neurazí, nenadchne.

Deník zlého psa (M. J. Howard) - Taky asi není nutné to příliš rozvádět. Deník psaný psem. Místy vtipné, poměrně výstižné, ale že bych to musela mít v knihovně, to asi ne.

V kůži Woodyho Allena (S. Hample) - Roztomilé kresbičky :) Pro Woodyho mám slabost a i když ne u všeho jsem se bavila, koukalo se na to hezky :))

Prolhaná věda (B. Goldacre) - Podle mě jedna z nejpřeceňovanějších knih poslední doby. Slyšela jsem na ni samou chválu, ale při čtení jsem se lehce nudila, všechno mi to přišlo známé, ne-li neustále dokola omílané. Nééé, farmacie je bohatý byznys kšeftující s lidským zdravím??? Vááážněěě? Ta knížka mohla mít polovinu stránek a asi by to bylo akorát. Ne, ono by to možná bohatě stačilo. Ale jinak se cení, že se někdo těmito věcmi zabývá a otevřeně o nich mluví.

Jantarové oči (Vilma Kadlečková) - České sci-fi. První díl. Trochu náročné, nepřehledné, ale na druhou stranu poměrně dost propracované a originální (alespoň pro mě). Když jsem to četla, nějak jsem ani nevěřila, že se jedná o českou tvorbu. "Fantazie je největším nepřítelem statečnosti". Už jen proto sáhnu po dalším dílu.

A tady si uděláme pauzičku, ať to není tak dlouhý...

Fantazie je největším nepřítelem statečnosti

Já to tedy popravdě nechápu, ale on sem pořád někdo chodí. Nemám čas zjišťovat, odkud sem kdo zavítal, ale na to, že tahle stránka už po několik měsíců slouží leda coby můj čtenářský deník, mě to celkem překvapuje. Upřímně, ani na ten už mi nezbývá moc času. Pokud chce člověk přečíst vše, co si už dlouho plánuje, není samozřejmě čas psát. Natož když k tomu připočteme spoustu milých i nemilých starostí, aktivit a kdovíčeho ještě. Léto je v plném proudu a je to znát. Kromě víceméně pravidelné četby (letos už jsem zdolala přes 60 (!) knih, jsem začala i víceméně pravidelně týrat tělo - každý den, hlavně o víkendu, vstávám kolem šesté a vrhám se do ulic pobavit zachmuřené pracující a znuděné pejskaře svými pokusy o běh. Kdo ví, v jak kopcovitém terénu žiju, ví, že pro mě to taková sranda není. Proto ve všední den praktikuju spíš sprinty, jak tomu s velkou dávkou přitaženosti za vlasy říkám. A protože vím, jak nepoctivá v tomto ohledu jsem, tak si ještě večer nakládám 15 km na rotopedu. Zkusili jste někdy přítáhnout domu okolo půlnoci a přesto jste se dovlekli k rotopedu a tu štreku si na něm ujeli? Jestli ne, tak se neušklíbejte :P

Každopádně kromě sebepoškozování, výletů, procházek a nějakého toho společenského a kulturního vyžití dál pokračuju v hltání textů všeho druhu. Problém je, že od minula jsem jich přečetla tuším víc než třicet, takže dohnat čtenářský deník bude trochu problém. Tak jen "pro začátek":

O pravdě a lži nikoliv ve smyslu morálním (Nietzsche) - No, co na to říct. Pár moudrých nebo spíš zajímavých myšlenek, ale čte se to hodně, hodně těžko. Buď jsem úplně blbá (což nevylučuji), nebo tam prostě ve změti toho všeho chybělo nějaké ústřední vlákno, kterého by se čtenář mohl chytit. Všechno bylo takové zmatené, neutříděné, těžko uchopitelné. Špatné to nebylo, ale asi mi mé rozpoložení bránilo odnést si z té četby něco víc než dojem, že je škoda, že N. nedokázal tu myšlenku vyjádřit nějak vstřebatelněji.

Metafyzika lásky (Schopenhauer) - Abychom od "klasiků" neutekli moc daleko, následoval v těsném závěsu za Nietzschem sám Schopenhauer. Mému srdci, očím a mozku bližší. Pochopitelnější, trefnější, logičtější. Z tak malé knížečky jsem si dělala spoustu výpisků. Problém je, že už nevím kam :P

Zlodějka knih (Zusak) - Jeden z hitů poslední doby. Před svým zfilmováním kolem této knihy tak velké haló nebylo, ale od jara nás bombarduje jedna reklama za druhou. Což o to, příběh je to zajímavý, jen to podání... Vypráví jej Smrt, a to stylem, který mi nebyl úplně  blízký. Hlavně mi vadilo, že děj vám prozrazuje dopředu. Na straně 120 se dozvíte, co se stane na straně 240. A to je pruda prostě! Nicméně i přes delší začítání nelituju, že jsem knihu četla, příběh za to stojí. Do kabelky to úplně není, ale to nevadí, druhá půlka už celkem odsýpá.

A uzřela oslice anděla (Cave) - Ano, vidíte dobře, knihu napsal Nick Cave. Dlouho jsem se do ní odhodlávala a když teď vím, čím jsem prošla, vůbec se nedivím. Jedna z mála, pokud ne jediná, kterou jsem odmítla ohodnotit. Já tu haluz nejspíš patřičně nepobírám. V něčem je naprosto skvělá, asi svou syrovostí a surovostí, ale ze stejného důvodu je i strašná. Deprese, úpadek, agónie i letargie, já prostě nevím, co všechno se při tom honí člověku hlavou, když si čte o strupech schovaných v krabici pod postelí. Ne, to prostě nejde ohodnotit. S Caveovou hudbou mám jasno, tady ale pořád nevím.

Můra noční, předvánoční (Tim Burton) -  A tady jasno prozměnu mám. Burton, co chcete? Jasný.

Volání kukačky (Galbraith, resp. Rowlingová) -  Tak trochu chápu, proč se bála vydat to pod svým jménem. I když myslím, že to byl jen cílený marketingový tah. Nicméně i když knížka něco do sebe má, nese si základní problém detektivky. Od první chvíli, kdy se v knížce vyskytne, tušíte, kdo je vrah. Ne, to není přesné, vy víte, kdo je vrah! Tak. Trochu vada na kráse, pokud jde o detektivku. Ale vzhledem k tomu, že víc než o detektivku jde o detektiva, tak se to i dá přežít. Jen to není taková pecka, jak někteří tvrdí. Možná jsou za to placení?

No a už mám dost. Pokračování zase někdy příště. Snad těch 27 zbývajících dosypu nějak brzy, dokud vím, že jsem je vůbec četla.

Kniha, přítel člověka

Tak jsem tu s další várkou! Neurodilo se toho na seznamu mé četby, pravda, tolik, jak bych si přála, ale letošní "zima" byla spíše jarem skloubeným s podzimem a tudíž mi moc prostoru pro čtení nedala. Ale snaha byla, navíc teď mojí nohu "zdobí" (no jo, pořád ty uvozovky) pár stehů, které mi svým sténáním (sem bych ty uvozovky dala samozřejmě taky ráda) nedají v noci moc spát, takže trávím nějaké ty noci občas i nad knihou.

A kdo že mi byl společníkem? Tak tedy:

Terapeutka (C. Grebe) - Jak příznačný název :) Nicméně obsahově velké zklamání. Hlavní postava mě vytáčela. Fakt, občas i hodně. Potenciál to mělo, ale zůstal nevyužit. Jen mě děsí, že jedna z autorek je tuším také terapeutka. Chvíli jsem zvažovala, zda se neobrátím na nějakou jejich asociaci či komoru a nenechám ji proklepnout, protože pokud má stejný přístup, jako její hlavní hrdinka, tak to potěš koště a už se nedivím, že jsou severské mordy tak brutální!

Světové krimipovídky - Jo, tak tím jsem si chtěla spravit chuť a ne úplně se to povedlo. Bichle rozhodně ne kabelkových rozměrů, lákající na jména jako Nesbo či Deaver byla spíše nacpána mně neznámými autory, což by tak ani nevadilo, kdyby jejich příběhy přinášely aspoň trochu napětí nebo nějaké té krimi, co slibovaly. Sliby chyby.

Poslední aristokratka (Evžen Boček) - Tak tohle byl omyl pomalu tak velký, jak ta Terapeutka. Desítky lidí na netu psaly, jak se řechtaly nad oním oslnivým humorem v tramvaji tak, až jim slzy tekly a lidi se za nimi otáčeli. Já místo toho otáčela stránky a slzy mi tekly leda při myšlence, jak dlouho asi ještě potrvá, než se dostaví nějaký ten humor. Tedy, on tam byl, párkrát jsem se i pousmála (asi třikrát), ale byl, upřímně řečeno, spíše pro děti na prvním stupni základní školy. Byl prostě primitivní a prvoplánový a já nevím. Asi jsem studený cynik, ale mě to minulo. Rezervaci v knihovně na druhý díl jsem zrušila.

Ostrovy krásy, lásky a lidojedů (Miloslav Stingl) - Tak ale pozor! Jiné kafe!! Úplně jiné!!! Knihy od Stingla máme doma už asi od sedmdesátých let, jeho cestopisy jsou psány s láskou a nejinak tomu je i v případě této knihy, kde jsem nelenila a vysolila bankovky na pult. Nejen, že si s autorem při každém osobním setkání skvěle popovídám, což mi zážitek z jeho knih ještě umocňuje, ale jeho knihy jsou opravdu psané s láskou k danému místu a s uměním vypravěče, jenž se nesoustředí pouze na cestopisné údaje, ale umí naopak s určitými místy svázat a podat legendy, které musí upoutat snad každého, jehož srdce zaplesá při zmínce slov cesta, dálka a dobrodružství. A ne, tu chválu nepěju jen proto, že mi do knih píše hezká věnování :)

Nicméně ještě varování - tato kniha obsahuje opravdu popisné pasáže kanibalismu obyvatel tichomořských ostrovů.

Varovné signály očkování (A. Strunecká) - Nepsala jsem to sem už? Možná. Jednu chvíli jsem tu knížku rozečetla a pak se jí ujal táta, kterého zaujala taky, takže jsem se k ní pak ještě musela vracet, abych dočetla poslední stránky. Tahle knížka mě mile překvapila v tom, že není tak jednostranná, jak u takových knih bývá zvykem. K něčemu je samozřejmě potřeba přistupovat s rezervou, ale na to, aby poskytla základní informace k zamyšlení nad soudobými postupy ve zdravotnictví a farmacii (které se nás úzce dotýkají), zcela jistě postačí. Chce to ale určitě čerpat informace z více zdrojů a srovnávat, případně se dále osobně informovat na patřičných místech. Ale kde jsou a která jsou ta patřičná, že?

Vyděděnec a jiné povídky (H. P. Lovecraft) - Knížka, malých rozměrů, která příjemně překvapí celkovým dojmem. Skvěle zapadající ilustrace a k tomu příběhy, které ve své době musely být opravdu strašidelné. Dnes už z nich asi nikomu mráz po zádech neběhá, ale vyvolávají i tak příjemné představy, jaké to asi bylo tehdy. Celkově pozitivní dojem. Bodejť ne, vždyť autor už je v oboru klasik.

Moudrost psychopatů: Praktická lekce od svatých, špionů a seriových vrahů (K. Dutton) -  Nechci říct, že to byl krok vedle, ale nadšení se nekonalo. Zase to mělo potenciál rozvést tohle velice zajímavé téma a uvést ho na praktických příkladech (a že jich musí být) a ono to místo toho omílalo pořád dokola to samé. Takže nám to huplo hezky do průměru.

Hunger Games: Aréna smrti (S. Collins) - Už jsem se k tomu vyjadřovala tolikrát, že se mi to nechce znovu opakovat a natož vypisovat. I když by to i mělo nápad, ich-forma byla dle mého zvolena zcela nešťastně a ten primitivní popis tomu taky docela ubral. Všechny důležité momenty, jimiž jsou hlavně úmrtí protivníků či spolubojovníků, jsou popsány tak "nijak", že pocity lítosti, nenávisti nebo kdovíčeho to ve mně prostě nevyvolalo. Mít autorku po ruce, párkrát bych během četby jejím směrem pozvedla obočí, dlaně před sebou zvedla a otočila směrem k nebi a zeptala se "Really?!" Pardon, ale té nelogiky a těžko uvěřitelných situací tam bylo nějak moc. Na druhou stranu ale musím říct, že se to čte hodně rychle a snadno, utíká to, a myšlenka, s kým že se ta natvrdlá hlavní hrdinka nakonec spustí, mě možná i dožene k dalším dílům. Nebo si holt jen přečtu spoilery a bude. Uvidíme.

Mort (T. Prattchet) - Návrat ke klasice. Navíc v podobě mé nejoblíbenější postavy Zeměplochy - Smrtě. To nemohlo skončit špatně. Sice dějově mě to úplně nechytlo, ale zcela to vynahradilo množství opravdu vtipných hlášek.

Umění války (Sun-c') - Trošku raritka, respektive k této knížce jsem přišla tak, že nám ji zaslal kandidát spolu se svým životopisem. Možná to ani není úplně legální, že to takhle šíří, na druhou stranu, Sun-c' už to asi moc řešit nebude. Knížka je to určitě zajímavá, chce to se nad jednotlivými verši trochu zamýšlet, jinak má tendenci sjet do rutiny, u které brzy zjistíte, že ji příliš nevnímáte.

Žena v kleci (J. Adler-Olsen) - Na několika místech jsem četla, že se jedná o nejlepšího autora severských detektivek. S Ženou v kleci jsem delší dobu otálela, přece jen mě popis zase tolik nestrhl, abych to musela zhltnout hned. Když si ale máti pořídila audio knihu, vzala jsem to jako příležitost posoudit, na kolik se psaná od čtené verze liší. Zezačátku to vypadalo, že vůbec, později ale z té čtené vypadávaly části ze soukromí vyšetřovatele. Nevím, jestli mi to trošku nevadilo ve smyslu, že u dalších dílů by pak člověk nevěděl, která bije, nebo že naopak to soukromí opravdu není tak důležitá část, protože už se to v budoucnu dál rozvíjet nebude. Budu si muset počkat a posoudit to, až se k dalšímu dílu dostanu, ten už chci asi jen v té psané verzi. A k samotné knize: určitě není nudná, trochu vybočuje ze severských detektivek tím, že mrtvoly se tam nekupí na ulici a všude nestříká krev, nejlépe z několika částí těla. Kniha nepostrádá i jemný humor, to já můžu. V určité chvíli to mělo tendenci sklouznost k onomu "ježiž dyť to není možný, takhle blbě a bez posil by to žádnej policajt neudělal" a "ach jooo, provrtaj ho jak cedník a on stejně všechno přežije a ještě je všechny přemůže", nicméně pád nedosáhl takové hloubky, do jaké padá v tomto směru například Nesbo. 

Jo a sorry za spoiler :D

Vyluxusované mozky (M. Lindstrom) - Na tuhle knížku jsem se celkem těšila, že mi třeba odhalí, jaké že to praktiky obchodů ještě neznám. A ejhle, já je vlastně všechny znám. No, na osvěžení si a shrnutí marketingových triků dobrý, ale podobně jako v Moudrosti psychopatů se tam hodně věcí opakovalo a víceméně nic nového to nepřineslo. Pro mě průměr. Pro někoho, kdo neabsolvoval marketingové předměty na vejšce, to může být přece jen poutavější.

No a teď mám rozečteného Nietzschieho a Mahlera (dobře, toho už trochu dýl, ale kdo má tu bichli tahat) a ještě k tomu Zlodějku knih. O nich zase někdy příště.

Sweet 17

Sweet 17... Přesně tak se jmenovalo CD, které jsem dostala od souseda k sedmnáctinám. Byly na něm různé písničky a aplikace a obrázky, prostě všechny možné blbosti, které tehdy frčely a které tehdy byly jakýmsi symbolem té doby.

Dnešní sedmnáctka má již méně prozaičtější význám (tedy pro mě, samozřejmě). Označuje počet knih, které jsem letos, tedy roku 2014, přečetla. Na to, že je stále ještě únor, nejkratší měsíc v roce, to není úplně špatný výkon.

Čtu, kde se dá. Čtu hlavně v MHD, za chůze, při čekání na MHD a na výtah a ve výtahu a při polední pauze, pokud tedy nevyrážím na oběd s někým ven, což se stává docela často (bohužel pro četbu a bohudík pro můj společenský život).

Je to povznášející. Člověk kromě svých vlastních příběhů zvládá prožívat příběhy jiných, místo aby tupě civěl na kolemjdoucí nebo spolucestující. Při setkáních s přáteli, kteří taky hodně čtou, máte tisíc a jedno téma k hovoru. O mé vášni mí blízcí dobře ví, takže dárky v podobě poukazů do knihkupectví nejsou už dneska překvapením.

Každopádně knihy jsou nedílnou částí mého života a i když mám dost co dělat a doma, resp. v bytě, se ke čtení moc nedostanu, všude jinde mě potkáte s knihou v ruce. Při poslední návštěvě pražské ZOO jsem se jí dokonce nerada vzdávala natolik, že jsem si přinesla rekordně malý počet fotek :) No dobře, může za to i R., který mi po každé velice přínosné přednášce (:D!!! - jako fakt, říkal, že mu přijde strašně zajímavé, co všechno vím) vzal roha k dalšímu výběhu, ale knížku z ruky prostě nepouštím. Tak.

A co že čtu? Všechno. Už jsem to tu asi psala. Knížky se ke mně dostávají různými cestami a protože vyznávám pravidlo, že je hříchem nechat knihu nedočtenou, "sjíždím" všechno, co otevřu. V těch "sladkých" sedmnácti z tohoto roku byste našli:

Hypnotizéra a Paganiniho smlouvu od Larse Keplera (pseudonym manželů, ale nevadí) - krváky, kde je mrtvol víc než v amerických trhácích

Čaroprávnost od Pratchetta - ano, propadla jsem Zeměploše a jejímu humoru, jen je mi líto, že musí jít v těchto měsících trochu stranou

Vánoční stromek od Batailleho - ten jsem původně chtěla číst o svátcích, ale dřív než v lednu jsem se k tomu prostě nedostala. Smutný příběh, a i když vám anotace prozradí víceméně celý příběh, tedy že jde o poslední dny malého kluka umírajícího na leukémii strávené se svým otcem a vlky, stojí za to si tu knihu (velmi protiválečně laděnou) přečíst

Skrýš - moje první a asi ne poslední kniha od Theorina. Mám v ní pár záložek, co si chci vypsat.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti od Riggse - po referencích, které strhaly původně přehnané recenze jsem byla trochu skeptická, ale nakonec jsem byla příjemně překvapená. Kniha a příběh stojí na fotkách, ale to tomu vůbec nic neubírá. Často mi to připomnělo film "Ti druzí (The Others), což opět není na škodu, protože i ten patří k mým oblíbeným. Těším se na další díl příběhů ze sirotčince!

Vítejte v Lovecraftu! (Joe Hill) - Hill je synem Stephena Kinga a přiznám se, že mi trochu vadí, že je takto i všude prezentován. Myslím, že tenhle komiks si svou cestu najde sám. Můj první a kdoví, možná i poslední, nevím, jestli se k dalším dílům ještě někdy vrtnu, každopádně potenciál měl. Co se týče Hilla, mám v plánu od něj raději číst "klasiku", která se tváří velmi slibně a stále stoupá v žebříčcích popularity.

Sedmikrásky od Ohlssonové - patří do plejády severských detektivek, které jsem ráčila přečíst. Mám sever ráda a asi proto i tíhnu k těm neskutečně brutálním krvavým knížkám, i když v téhle naštěstí brutalita trochu ustoupila (což se nedá říct o prvním dílu - Nechtění - i když i tam se autorka v krvi nevyžívala tolik, jako to má v oblibě třeba Nesbo nebo Kepler).

Zhubni! (Stephen King) - co jiného by měl člověk začátkem roku číst, než knihu, která má takové pěkné předsevzetí v názvu. Jde ale spíš o prokletí. Jak mám Kinga ráda, tak musím s lítostí přiznat, že mi tahle kniha přišla taková divně plochá, prostě jsem mu to nevěřila, nemělo to tu hloubku, jíž mistr psychologie postav jindy dosahuje.

John na konci umře (David Wong) - tak tohle byl totální úlet. 400 stran slátaniny, o které si nejste jisti, jestli je úžasná, nebo příšerná. I několik týdnů po přečtení pořád nevím. Dnes jsem to konzultovala s V., jehož jsem do knihy taky uvrtala, a ten prohlásil můj výše uvedený komentář o slátanině jako naprosto výstižný.

Nefalšovaná kočka - tohle se bohužel Pratchettovi moc nepovedlo, chybělo tomu to kouzlo lehkého humoru, které na něm mám tolik ráda. Tohle bylo takové křečovité a přitom nemastné, neslané. Škoda.

Niceville (C. Stroud) -bohužel, neskutečně promrhaný potenciál

Proč jsme takoví sráči (D. Leary) - tady se mi znovu dokázalo, že nemám ke knihám přistupovat s nějakými nadějemi. Ač někde se autor humorem docela trefil, jinde mi jeho hrubost a vulgarita docela vadily. Jinak ale musím říct, že narážky na soudobou společnost dost trefné. Celkově ale spíš průměr.

Levhart (Jo Nesbo) - má smysl něco dodávat? Spousta mrtvol, spousta krve, Harry věčně v lihu... No, prostě Nesbo. Tentokrát na můj vkus už ale opravdu přehnaný (ač velmi čtivý).

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (Jonasson) - všichni to četli a kdo to nečetl, ten to poslouchal jako audioknihu a kdo ne, tak o tom aspoň slyšel aspoň něco. Příjemná odpočinková kniha, která ale neváhala vykrást jiná díla. Třeba Forresta Gumpa. Škoda. I tak ale vcelku pozitivní dojem.

Důvěřuj, ale pak se moc nediv (Marinovová) - no, tohle je jeden z těch exemplářů, co se k vám dostane prapodivnou cestou, vy ho přečtete za dvě a půl hodiny a za tři měsíce nevíte, že jste to četli

Smrt je mým řemeslem (Robert Merle) - klasika, která by měla být zahrnuta do povinné četby snad všude. Od začátku nesympatický hrdina, děj, u nějž vás děsí vědomí, že se skutečně odehrál... Přesto jsem na předposlední straně či někde v závěru našla větu, jíž Höss u soudu pronáší, která mě donutila se hodně nad "demokratickým pokrytectvím" zamyslet. Kdo četl, nechť se mi ozve, ráda podiskutuju.

Gottland (Szczygiel) - příjemné překvapení. Ale jak je první půlka dobrá, tak druhá půlka upadá...

No, tak to by bylo. V této chvíli mám ještě rozečtenou knihu o Varovných signálech očkování, Morta od Pratchetta, na kterého se klepu, ale musí počkat, až bude po knihách z knihovny, Moudrost psychopatů a Umění války od Sun-c', které nám poslal jeden uchazeč o zaměstnání. A my dokumenty od uchazečů bereme vážně :)

Vánoční stromek

Kniha s poetickým názvem a nepoetickým dějem.

Vypráví o dítěti, které po ozáření atomovou bombou onemocní leukémií/leukózou a zbývá mu několik měsíců života. To není spoiler, tohle se dozvíte ve všech anotacích a také hned na prvních stránkách knihy. Příběh je údajně podle skutečné události (což s ohledem na příběhy spojené s vlky, které se v knize hojně vyskytují, nechci potvrzovat) a byl rovněž zfilmován.

Kniha je hodně lyrická, protkána zajímavými myšlenkami, i když nemůžu říct, že bych se se všemi úplně ztotožňovala.

Každopádně určité části ve mně něco zanechaly a i proto myslím, že bych ji měla doporučit i vám. Takže zase, lidé, čtěte! Cesta do knihovny se vždy vyplatí...

(Tohle už za spoiler považovat můžete. Občas si z knih dělám výpisky zajímavých myšlenek, a tyhle tu prostě chci.)

***

Ano, hon na nás není zábavný. Umíráme v tichu a bez slzí, aniž bychom cokoli předstírali. A pak, není to naše právo? Není to dost, zemřít? Měl by nás přitom ještě někdo rušit? Naše svrchovanost to nedovoluje.

Podstoupíme ten hon statečně, to je vše, tak statečně, jak jen budeme moci, jako správní šedí vlci, kteří znají své řemeslo: budeme běžet, dlouho běžet a stále běžet. Máme dobré nohy a někdy i trochu odvahy. My před ničím neuhneme. Poběžíme, dokud nám síly budou stačit, až do konce života, do konce naší bolesti, "míříce stále přímo kupředu". A až budeme na konci života, na konci sil, na konci své bolesti, pak vyčerpáni, bez dechu padneme. Ale předtím ještě sehrajeme své velké představení smrti. Budeme se na vás dívat, stále a s tak neústupnou vytrvalostí, že přes vaše zdánlivé vítězství vám z toho nebude vůbec dobře. Bude to tvrdé, nás vlky usmrtit. My se díváme pravdě tváří v tvář. Už budeme ležet na zemi a už uvidíme lesk zlověstné čepele, ale vzpírat se nebudeme. Nepokusíme se prchnout. Dokonce na to ani nepomyslíme. Zůstane v nás jen trochu hněvu, který přečtete z našeho pohledu. Ale strach v něm nespatříte. Zkrátka, zatímco nás budete vraždit, my se na vás budeme upřeně dívat svýma pronikavýma očima, které budou zářit do noci. A vy v té chvíli se záchvěvem hrůzy vytušíte, že vzpomínka na ten pronikavý pohled vás bude ještě dlouhá léta pronásledovat a bude rušit váš spánek. Neboť my jsme se na vás dívali bez nenávisti, bez trpkosti, bez postranní myšlenky.

Ve chvíli smrti vámi otřese naše lhostejnost; z hlubiny svého odcizení ve vás vzbudíme úzkost. Vy nám způsobíte smrt, ale my zase jediným svým pohledem, přicházejícím z tak nesmírné dálky, usmrtíme vás. Ty zářící oči, pak už skelné, které vás už neuvidí, vás smrtelně zasáhnou. Nesmírnost naší lhostejnosti, našeho nezájmu, naší cizosti vás zlomí! A v té příšerné hrůze se ani neodvážíte nás sežrat, psi!

***

Tato důstojnost neslouží k ničemu. Ta se nedostává, ta se získává. Značí onen obávaný práh, kde lidská bytost, jdoucí od nezdaru k nezdaru, vplyne do pradávného vítězství. Člověk jí dosáhne ve chvíli, kdy poražen, v nejhlubším zoufalství, napřímí záda a s jasnou tváří odmítne nechat si před zastřelením dát pásku přes oči; tím, že se dívá na popravčí četu bez odporu, a dokonce bez pohrdání, s nezlomným klidem, jim ukáže, že nejsou nic, že lidé, kteří střílejí, se propadnou do prachu prostřednosti, do nicoty, kdežto mučedník bude žít věčně.

***

Člověk nemá jít za hrdinstvím, má hledat pravdu. Pravda muže je, mít vedle sebe ženu, kterou miluje. To je z velké části už sám tajemný elixír alchymistů, o který koneckonců usilovali po celá staletí ti nejmoudřejší, nejvznešenější, nejzkušenější mužové: svatba.

***

Jsou nemoci způsobené atomovou bombou hrazeny z fondu nemocenského pojištění?

***

Já se nerozhořčuji, ale to mi nebrání být smutný. Být bohem, dát svého syna světu, světu lidí, a to proto, aby ho zabili, je snad nevyhnutelné, ale rozhodně ne veselé. Vánoce jsou tragické svátky. Je to signál začátku toho, co je odsouzeno k zániku. Je to vítězné ráno jednoho dne, který nebude trvat víc než právě jeden den, a až přijde jeho čas, zřítí se do noci. Vánoce jsou kruté svátky. Ale jsou to nutné svátky. Neboť vy lidé se musíte narodit, žít, zemřít, lidé, moji přátelé, moji bratři.

***

Odejdeme bez lítosti. Ale my mlčíme. Jako vlci. My nenaříkáme. Proč bychom si naříkali? Jestliže bůh dal světu jediného syna a jestliže vděčný svět mu ho zabil jako psa, my nemůžeme žádat lepší osud.

***

Napsal Michel Bataille, vydala Mladá fronta r. 1980

Pětatřicátníci, hoši jako květ!

Poučné. Dalo by se tam leccos pozměnit a doplnit, ale dneska už se do toho raději vrhat nebudu :)

Muži dospívají ve čtyřiatřiceti

!

Jo a tohle taky musíte vidět!
Nebo byste tedy rozhodně měli :)

Neil a jeho show! :)