Ráno v Randsverku bylo poklidné, dokonce vysvitlo sluníčko. Topení nám udělalo z chatky saunu, ale aspoň se nám podařilo usušit většinu promáčených věcí.
Po snídani jsme vyrazili na Královský skok/můstek, tyčící se na divokými peřejemi řeky Sjoi. Moc hezká procházka, pořídili jsme desítky fotek. Brzy jsme však museli uhánět do Heidalu, kde už na nás čekali rafťáci. Velice ochotně jsme se zařadili do skupiny, která šla na raft až jako druhá, přece jen jsme to chtěli nejdřív omrknout, ať víme, do čeho jdeme a čeho se zkusit vyvarovat.
Instruktáž pro první skupinu trvala snad hodinu. Když se konečně vydali na řeku, naskákali jsme my z druhé skupiny do autobusu a následovali je okolo řeky, abychom těm odvážlivcům pořídili fotky velkých okamžiků, kdy zdolávali mohutné vlny a voda z peřejí jim pleská o tváře.
Kolem třetí hodiny se dostalo i na nás. Oblékání do promáčených ledových neoprénů bylo nechutné. Jediný H. vyfasoval neoprén suchý a škodolibě se nám posmíval. Následovala nevyhnutelná instruktáž a za chvíli jsme mohli vyrazit. Pocity byly smíšené, přece jen voda měla 3 - 7° C a vidina povinného koupání nebyla příliš lákavá. Ke všemu ještě drobně pršelo.
Onno povinné "cvaknutí se" přišlo poměrně záhy, v malé laguně, jež byla pro podobné zaučování asi nejvhodnější. Voda byla opravdu ledová. H., jenž se nám předtím tak posmíval, smích přešel. Zapomněl si totiž neoprén namočit a šok to byl pro něj o to větší. Dostal silný záchvat a přes příval sprostých slov bylo patrné, že situace je poměrně vážná a H. se začínal topit. Všichni měli ale dost práce sami se sebou, navíc zuřivé máchání rukama spolu s tím sprostým přívalem odradil ostatní od jakýchkoliv snah mu pomoci. Popadla jsem ho tedy nakonec za flígr a odtáhla ho k raftu. Bylo až překvapující, kolik práce za vás udělá plovací vesta. Vytáhnout ho do raftu také nebylo nic těžkého, a to váží téměř dvojnásobek toho, co já.
Nabytá zkušenost mi vlila novou energii do žil a začala jsem věřit, že to nakonec nebude nic tak těžkého a celý tenhle výlet snad i přežijeme, možná si ho dokonce užijeme :)
Do raftu se dostali během chvilky všichni. Vydali jsme se tedy dál do peřejí, které byly místy opravdu silné a neustále nás máčely a nedovolily nám ani trochu uschnout. Jedna vlna mě dokonce srazila jak bramboru rovnou doprostřed raftu, ale i tak jsem si jízdu docela užívala. Po hodině už nás ale začínala udolávat zima. Naštěstí už se blížil konec 17km trasy. Břeh, náš guide, nás chtěl ještě zatáhnout do jednoho válce vyzkoušet si nějaké frajeřinky, ale mně už se popravdě nechtělo. Dávala se do mě zima a bylo mi víc než jasné, že celá tahle akce obnáší další cvaknutí. Vzhledem k tomu, že na jedné straně raftu seděly dvě malé holky (tou jednou jsem byla já) a jeden nekňuba, jenž byl k smůle celého raftu zvolen háčkem, nemohlo to jinak dopadnout. Ač jsme se s kolegyní držely v raftu do poslední chvíle a vydržely jsme tam dokonce nejdýl, neměly jsme nejmenší šanci mohutný proud přeprat. Znovu jsme se poroučeli do modré, ledové Sjoi. Petr, jeden z kolegů nyní se nacházejících pod raftem, se mi ještě pokoušel vyrvat pádlo (za jehož ztrátu hrozila tučná pokutka), ale nedala jsem se :) Okamžitě jsem si to mazala k raftu, Břeh mě ihned vytáhl a mně se opět podařilo dostat do lodi i H. Snažíc se dodržet pokyny z instruktáže, vrhla jsem se na háčkovo místo a svou muší silou se snažila raft urejdovat. Muselo to vypadat neskutečně vtipně :D Škoda, že se kolegům na břehu nepodařilo celou situaci zachytit na video. Asi bych se válela ještě teď. Tehdy nám ale do smíchu tak moc nebylo. Do raftu jsme se dostali i s Břehem celkem čtyři. To by ještě nebylo tak málo, když si ale člověk představí, že Břeh seděl vzadu, oba pánové na pravé straně a já na levé, musí mu být jasné, že ač jsem se snažila jak nadržená fretka, nebylo v mých silách loď nějak ovládat. Kolegy Petra a slečnu vyzvedl z vody druhý raft, háček však zůstal u opačného břehu, bylo tedy nutné spustit "záchrannou akci" :) Vší silou jsme pádlovali ke břehu, poměrně drsně přistáli (aneb sbohem, koleno!) a uháněli jsme s raftem po souši pěkně proti proudu. No, po souši, byly to šutry ostré jak nůž, po kterých se v mokrém neoprénu šlo dost blbě samo o sobě, natož s raftem. Celá záchranná akce se nakonec ukázala jako zbytečná, háčka zachránil norský kajakář, jehož loďky se náš ztroskotanec chytil a nechal se dotáhnout k druhému břehu, na kterém jsme se nacházeli my ostatní. Pak už jsme mu jen hodili šňůru a bylo po akci.
Celí potlučení jsme se pěkně veřejně (před celým autobusem a kempem) převlékli a plní dojmů vyrazili na cestu do Randsverku.
Počasí, jež bylo celý den takové aprílové, nezklamalo a opět začínalo pršet.
Aby naše nadšení z příjemně prožitého dne nevydrželo dlouho, večer se odhlasovalo, že následující den nebude žádný výstup na hory, neboť Moraváci jsou líní a túry je nadmíru zmáhají. Dost nám to zkazilo náladu, bylo to už poněkolikáté, co vůbec nebyl dodržen program zájezdu.
