Tak zase nadešel den plný nervů, štěkání a poslintaného oblečení. V sobotu 23.1.2010 zazvonily dva budíky už ve 2:40 ráno, což rozhodně není nic příjemného, pokud uléháte do postele v 0:36. Následovalo to, co vždycky - balení, připravování svačin, smažení řízků...
Když jsme konečně uznali, že máme sbaleno tolik věcí, že by nám vystačily minimálně na týden, vyrazili jsme. Hledat psa. Sotva zahlédnul, že se něco děje, utekl schovat se do křoví, abysme ho náhodou do svých plánů nezatáhli. Venku byla šílená zima. Čím déle jsme ho přemlouvali, aby vylezl, tím horší náladu jsme všichni měli. Pes vrčel, tátovi tekly nervy. Nakonec jsem obětovala jeden z řízků sbalených na cestu a Timeček se laskavě uráčil vylézt. Došlo mu, že už se jen tak neschová, tak mě naschvál dovlekl po zledovatělém sněhu k autu závratnou rychlostí, div mi neurval ruku. Konečně můžeme vyjet směr Slovensko, výstava už volá. Šmarja, kde je zase ten táta? Zavřela jsem psa v autě a prozměnu šla domů zjistit, kde se zasekl táta.
O čtvrt hodiny později jsme se už naštěstí vydali na cestu. Teploměr ukazoval nechutných -15°C, místy dokonce -18,5°C. Chtělo se mi spát, ale brala jsem ohledy na tátu coby řidiče, a tak jsem s ním rozebírala témata "politická situace u nás i ve světě", "Timečkova konkurence", "potenciál distributorů společnosti, pro kterou pracuji" atp. Cesta ubíhala docela rychle, ale občasné venčení bylo kruté. Na každém odpočívadle jsme potkávali minimálně jedno auto se psy, což neznamenalo nic jiného, než nechat se vláčet po parkovišti sem a tam, zastavit se u každého patníku, odpadkového koše či jiných označkovaných míst a modlit se, aby vás tam pes nedosmýkal po břiše (mém břiše, ne jeho, samozřejmě).
Paradoxně jsme si nejvíc odpočinuli po příjezdu do Trenčína. Čas jsme měli dobrý, zaparkovali jsme poměrně úspěšně a kromě jedné vyteklé termosky nás nic nepříjemného nepostihlo. Pravda, termosky jsme měli tři a kalhoty a rukavice mi zráchaly dvakrát, ale to je detail.
Timek byl překvapivě dobře naložen. Na žádného psa nevrčel, naopak, byl nakloněn myšlence s některými z chlupáčů se seznámit. Bylo mi ho až líto, když jsem viděla, jak spousta psů volně pobíhá po parkovišti a on by se k nim tak rád připojil. Ale stačilo si vzpomenout na všechno to, co kdy provedl, a představit si, co by se dělo, kdybych se s ním mezi ostatní přiblížila, a bylo po lítosti. "Mrcha kousavá", jak jej kdysi sám Desenský nazval, zůstala na vodítku.
Celé dopoledne jsme strávili na parkovišti před výstavní halou. Ani jeden z nás nechtěl riskovat, že by Timík ztratil své dobré rozpoložení nějakou rozmíškou u výstavních kruhů. Venku se oteplilo na snesitelných -13°C, odpoledne dokonce -9°C, stačilo si s Timčou párkrát zaběhat a pak se na chvíli "ohřát" v autě nebo se chvilkami skutečně ohřát v hale, kam jsem se párkrát vydala obhlédnout situaci. Hlava na hlavě, jak jinak. Naštěstí se s tím rozhodčí moc nepárali, po omrknutí výsledkové tabule mi bylo jasné, že všichni se těší na teplo domova.
Podívaná na psy, kteří stojí v kruhu vyrovnáni jak sochy a ani se neodváží pohnout, mnou už neotřese, ale na klidu mi to tedy taky zrovna nepřidá. Zato po pohledu do kruhu č. 3, kde jsme měli jít jako 68. na řadu, mě polilo horko. Nejen, že rozhodčí byl statný pán, jenž by mohl v Timečkovi vyvolat obavy a vzbudit jeho "preventivní agresi", ale kromě něj se v kruhu nacházela ještě jedna osoba, jež byla velmi akční. S každým psem se šla seznámit, pečlivě mu osahávala předhrudí, záď i končetiny, hladila je, konejšila. Úplně jsem viděla ty zkrvavené ruce, až tohle zkusí na Timkovi. Vydala jsem se k autu opět tátu přesvědčovat, že Timova výstavní léta skončila a že odcházet by se mělo na vrcholu. Marně. Aspoň že v hale tropil ostudu i Timův brácha, jenž celou dobu bez ustání štěkal. Jakákoliv útěcha byla v tu chvíli na místě.
Po poledni jsme se přesunuli do haly všichni, aby si Tim "zvykal na myšlenku". Ani jemu nedělal prudký teplotní rozdíl (cca 25°C?) zrovna nejlíp, ale chvíli se snažil. Docela nás překvapil, kluk ušatá. Dokonce se občas nechal od některých lidí i hladit. Táta se dmul pýchou, když za námi opět chodilo spoustu lidí a ptalo se, co že je to za pejska a jestli bysme doporučovali jeho pořízení. Tak rychle vyhrknuté "ne!" ještě neslyšeli.
Netrvalo dlouho a Tim se vrátil do starých kolejí. Štěkal, žužlal mi rukavice, lezl po lavicích a vůbec dělal všechno pro to, aby skončil v nejbližším útulku. Když však přišel někdo, jestli si ho smí vyfotit, okázale si předníma tlapama vylezl na lavici, napřímil se a nahodil výraz celebrity. Hned, jak se fotografové vzdálili, opět se jal do vyštěkávání si pozornosti a přídavků řízků. Naštěstí kousek od nás cvičil nějaký snaživec výstavní postoje se svou americkou akitou, takže stačilo vzít Timka na "výchovnou procházku" kolem "toho velkého pejska" a bylo chvíli ticho.
Když přišli na řadu krátkosrstí výmaři, spadl mi obrovský šutr ze srdce. Nejen, že z kruhu zmizela akční blondýna, ale rozhodčí byl zřejmě muž na svém místě, znalý povahy výmarů nekontroloval zuby osobně, ale pouze požádal majitele, aby mu otevřeli tlamičku svého šedivého ďasa, a on pak skus posoudil z bezpečné vzdálenosti. Naděje žila.
S ostatními majiteli psů jsme se ještě domluvili, aby se v kruhu k naší šedivé lásce nepřibližovali zbytečně blízko, a šli jsme na věc. Já tedy stála hezky stranou, připravena Timečka rozptylovat, kdyby se snad až nepříjemně zaměřil na nějaký objekt. Ale naše hvězda sehrála další ze svých představení. I přesto, že majitelé se svými psy nastoupili do kruhu příliš brzy a poměrně dlouho pak běhali dokolečka, Tim se překonával. Každé kolečko jsem čekala, že teď už to musí přijít. Teď vyskočí tátovi na rameno, teď ho začne chytat za ruku, teď se rozvalí na záda, že ho to nebaví... Ale nic se nestalo. Tim běhal, Tim stál. Bez vrčení, bez hrabání tlapkou, bez štěkání i bez jiných nepatřičných projevů. Jedna z fotek, právě ta, kdy rozhodčí odchází ke stolku poté, co posoudil Timův skus a přesvědčil se, že náš pes je opravdu psem, vystihuje naprosto dokonale tátovy pocity. Ten výraz naprostého, až dětinského štěstí, kdy věděl, že rozhodčí i on sám přežil a máme tudíž vyhráno. Skoro mě to až dojalo, při představě, co všechno kvůli Timoušovi podstupuje, kolik peněz, nervů a naděje do něj investuje. A když pak řekl, ať Timovi přivážu modrou stužku vítězů, jelikož Tim nakonec opravdu vyjrál, musela jsem se smát. Nikdy dřív o něco takového nestál, ale tentokrát věděl, že je to těžce vybojované ocenění, a chtěl se pochlubit. Doufám, že se to ale nebude stupňovat, nechtěla bych, aby náš pes běhal po výstavních areálech s cinkajícími medailemi na krku, to už by bylo moc :) Naposledy mi s nimi běhal při focení na zahradě a byl to dostatečně trapný pocit na to, abych ho chtěla znovu zažít :)
Díky tomu, že posuzování v kruzích skončilo v půl třetí, nezbývalo do závěrečných soutěží, po kterých jsme si měli vyzvednout pohár, moc času. Chvíli jsme se procházeli mezi stánky s občerstvením, po kterém se T. významně natahoval, aby nakonec předvedl své vychování u stánku s ovčími sýry. Nacpala jsem mu pupek celým pytlíkem piškotů, aby se ostatní prodejci nemuseli bát a abysme i my měli na chvilku pokoj, a snažila jsem se před jeho skvělým čichem zatajit poslední řízky, které jsem mu schovávala na nejhorší časy, které mohly a měly přijít.
Přišly. Závěrečné soutěže se konaly v prvním patře výstavní haly, kde se nacházel prostorný kruh a... nic. S diváky se asi nějak nepočítalo. Aby toho nebylo málo, hrstka vyvolených si v "prostoru" vyhrazeném pro diváky rozmístila křesílka, stoly pro načesávání pejsků a klece se samotnými pejsky, které byly v těchto prostorách zakázány. A aby toho nebylo ještě míň, páreček vypečených Čechů na jeden z takových stolků přímo přede mnou postavil bobtaila. Ano, bobtaila, psa velkého jak kráva a chlupatého zrovna tak. Tedy, samozřejmě je daleko chlupatější než kráva, ale to není tak podstatné. Podstatné bylo, že ohleduplná Češka psovi česala srst do výšky, upravovala zleva, zprava, zeshora i zezdola. Konečně se zdálo, že je s výsledkem spokojená, a zavolala si dalšího Čecha, aby jí pomohl psa sundat. Teď mě teprve začalo jejich počínání zajímat. Ženská popadla psa za zadní nohy, chlap za přední. Ona zavelela "Na tři!", on se zeptal "Od kolika?" To nemohlo dobře dopadnout. I přesto, že psa nakonec zvedli jakžtakž synchronizovaně, nechápu, co je to napadlo zvedat psa jako štokrle za nohy. Zvedli ho do výšky asi deseti centimetrů nad stůl, posunuli mírně stranou a... pes se jim samozřejmě převrátil a se vší parádou žuchnul na záda. Tak a to maj za to! Akorát škoda, že to nejvíc odnesl ten pes... Naštěstí to snad přežil ve zdraví, ale s takovými páníčky to asi nemá a nebude mít snadný.
Nálada v hale byla nepříjemná. Všichni se mačkali, vystavující neměli se psy kudy projít do kruhu a kudy z něho vyjít, tedy aspoň ti, co měli štěstí a do haly se vešli (moc jich nebylo), diváci nic neviděli. Ještě štěstí, že pořadatelům došlo, že by sebou aspoň mohli hodit, než jim všichni zdrhnou, a soutěže zvládli v předstihu. Jen co jsme dostali pohár, uháněli jsme do auta a hurá domů. Byla už tma, dělala se zase zima a skejsnout někde na Slovensku jsme rozhodně nechtěli. Ještěže tohle byl poslední potřebný CACIB a už sem nemusíme. I když budem rádi vzpomínat, stačilo :) Teď ještě párkrát v Česku a Timík i my můžeme do výstavního důchodu :)
