Svátky klidu a míru

Miluju Vánoce. Jedno ovšem rozhodně nechápu. Jak o nich kdokoli mohl prohlásit, že se jedná o svátky klidu a míru? Takový člověk asi nevytáhl paty z domu, nebo žil na nějakém izolovaném ostrově nebo co.

Vánoce jsou obdobím, kdy lidi propadají šílenství. Šílenství z toho, že neví, co komu koupit pod stromeček, že neví, kde na to vzít, že nestíhají upéct cukroví, vyzdobit barák, natož ho uklidit... Dá se říct, že je to období, které všichni tak nějak z podstaty máme tuze rádi, ale je pro nás často depresivní nebo aspoň stresující.

Mé letošní Vánoce začaly už koncem listopadu. Péct cukroví i zdobit dům či byt jsme začali tentokrát opravdu brzy, nejen se snahou minimalizovat onen předvánoční stres, ale také proto, že jsme si vánoční atmosféru (tu pohodovou) chtěli užít co nejdéle.

A ono to fungovalo. Až na drobné nuance, kdy se různé vánoční večírky překrývaly a mě tak nezbylo nic jiného než po večerech či nocích lítat potemnělou Prahou z putyky do putyky, vše probíhalo víceméně harmonicky. I s dárky jsem si tentokrát věděla rady. Rozhodně nejsem z těch, co nákupy nechávají na poslední chvíli, ať už z lenosti, či sobectví. Ano, i takové jsem poznala - do poslední chvíle dárek nekoupí, protože je přece možnost, že konstelace bude taková, že vztahy zrovna nebudou nejlepší a v takovém případě přece není nutné si dávat dárky. Z tohoto důvodu jsem taky nedostala dárky k svátku, narozeninám či kdovíčemu, nebo jsem dostala naprosté pitominy, protože narychlo se už nic sehnat nedalo. Furt ale lepší než situace, kdy vám někdo dá schválně to, co nechcete. Ano, i takoví vánoční skřeti chodí po světě (to Ježíšek fakt být nemohl :)). Nicméně letos bylo vše opravdu příjemně harmonické, skoro až idylické. Stačila krátká procházka večerní Prahou, a hned jsme si všimli, že i jindy poměrně obtěžující fotbaloví fanoušci hulákající na všechny strany, dovedou přispět ke kouzlu Vánoc, a to jen tím, že v ulicích a v metru vesele zpívali, no, spíš hulákali, vánoční koledy. Lidi se po sobě tak opatrně otáčeli, co si kdo myslí, ale všichni se alespoň trochu usmívali a někteří se dokonce přidávali. Ano, skutečně to chvílemi připomínalo svátky klidu a míru. Jenže to by na Zemi nesměly panovat zákony schválnosti aneb nebojte se, vždycky se něco posere.

Hysterické scény na vánočním večírku mi náladu nezkazí. Každý své Vánoce nějak prožíváme. Zvládla jsem i situaci, kdy jsem kvůli povinné účasti na pracovním večírku prošvihla spoustu účastníků a přátel na našem univerzitním večírku. Co mnou ale hodně cloumá, je nespravedlnost a bezpráví, proto mi náladu hodně kazí například masakr kaprů v rybnících a na ulicích, nebo vědomí, že zatímco my jsme stáli fronty v hračkářstvích a lámali si hlavu, čím potěšit děti v dětských domovech, ti, kteří berou mnohem víc než my, se ani nenamáhali pomoct, natož přispět nebo snad něco sami pro sirotky pořídit, ale ještě okomentovali či se na nás tvářili kdovíjak, když jsme kvůli tomu přišli později z polední pauzy. To vám na sváteční náladě fakt nepřidá.

Nejhorší skvrnou na letošním adventu byl zážitek, kdy jsem jela s rodiči domů, abych pomohla s výzdobou a pečením. Byla už tma a všichni jsme byli docela unavení, já z práce, oni z dlouhé procházky Prahou. Nedaleko od domova jsme na silnici viděli škubajícího se zajíce. Bylo jasné, že ho přejelo auto, které jsme před chvilkou minuli.  Zastavili jsme, aby mu mohl dát táta ránu z milosti. Chudák sebou jen mrskal v krvi a nemohl se ani přetočit; bylo jasné, že pomoci mu už nepůjde. Kéž by mu to někdo dokázal vysvětlit. Zajíc umřít nechtěl. Připlížilo se zlo, které se rozhodlo zahrát si krutou hru a nejspíš dalo zajícovi devět životů nebo kolik. Možná to byla jen nechutná ironie a paradox, že někdo, kdo bytostně nesnáší týrání zvířat a těžce nese smrt jakéhokoliv z nich, musel přihlížet (jestli se to tak dá říct, když má ten člověk zacpané uši a je otočen zády) několikaminutové kruté smrti. Po chvíli už jsem na tátu volala, ať ho přejede, že už to nemůžu snést. A chudák táta, který se vždy snaží co nejvíc pomoct, nevěděl, co udělat. Nakonec naložil zajíce do auta a jel do hájovny. Ani náhodou mě nenapadlo do toho auta sednout. Nemohla jsem. Nešlo to. Štrádovala jsem domů pěšky, lesem, i když jsem neviděla na krok, a snažila se vymazat si ten zážitek z hlavy. Jenže jsem celou dobu musela myslet nejen na trauma, kterým jsme si všichni právě prošli, ale okamžitě se mi i vybavovaly záběry z čínských farem, kde králíky stahují z kůže zaživa. Bylo mi příšerně. Řvala jsem ještě po příchodu domů, kdy se ke mně okamžitě vrhla Ela, přerostlý králík, který mi samozřejmě zajíce opět okamžitě asocioval. Ihned jsme si předsevzali, že hned zítra půjdeme nakrmit zvěř do lesa a splatit tak přírodě alespoň částečně svůj dluh. Tátu jsem přesvědčovala, že má v autě vozit sekeru, když nechce vozit pistoli. Nekomentoval to, myslím, že po tom zážitku s tím i vnitřně souhlasí. Co je to ale platné, když doteď vidím všude tu krev, která ani nejde v autě vyprat?

Kdyby mi někdo dal na výběr, zda ten zajíc bude žít nebo zemře klidnou smrtí, za cenu, že zruším letošní Vánoce, šla bych do toho. Hned. A to je miluju. Miluju je i přes věčné rodinné dohady, stresy v práci, protože se nic nestíhá dodělat, rozhodování, s kým je trávit a jak...

Proč s sebou ale musí nutně přinášet i traumata? Hnusné vzpomínky, které by člověk nejraději vymazal a které by zrovna o Vánocích rozhodně nechtěl mít před očima? Je mi jasné, že chudák zajíc se mi bude připomínat ještě dlouhé roky. Jako i jiné nepříjemné zážitky a nepříjemní lidé, kteří mě pronásledují Vánoce nevánoce. Zlo číhá všude. Vánoce jsou možná obdobím bilancování, a proto se nám kromě toho všeho hezkého, co zrovna prožíváme, musí vyjevit i kontrast a upozornit, že štěstí je vzácné a prchavé. Tam někde venku je nejen pravda, bohužel...

Já si k příštím Vánocům opět jako vždy přeju, ať jsou klidné a pohodové, nebo-li ať jsou opravdovými svátky klidu a míru. Ať v sobě všichni najdou to lepší a sdílí to s ostatními. Ať lidé nejsou sobečtí k jiným lidem ani k přírodě. Ať v sobě někteří chudáci najdou mililitr chlapa a naučí se postavit k problémům, které si sami způsobili, aby už konečně pominul čas bábovek, slabochů a ubožáků. Nebo ať už mi, Ježíšku, takoví nikdy nekříží cestu. Ať jsou naopak lidé stejně tak milí a trpěliví, jako někteří mí drazí přátelé, kterým jsem tuze vděčná a jsem ráda, že je mám - a doufám, že je budu mít i o příštích svátcích. Ať jsou (kromě dvou traumatických zážitků) příští Vánoce stejně hezké, jako ty letošní. Protože jinak byly parádní!

P.S. Akorát by tedy mohlo sněžit. Třeba by pak lidi nejezdili jak hovada a bylo by víc zajíců a šťastnějších návratů z cest.

Londýn

Londýn býval úžasné město. Všude na vás dýchla jistá velkolepost, kdy se architektonické historické skvosty snoubily s modernou, ať už architektonickou, shlížící především z finančního centra, tak i řekněme tou komerční, se kterou se setkáte především na obchodních třídách.

Londýn měl jistým způsobem charakter a charisma. Stačilo stát v některé z četných ulic a jen vnímat, jak k vám mkuví. A že mluvil :)

Londýn své charisma ztratil. Londýn je přeplněný. Je přeplněný obchodníky, je přeplněný turisty, je přeplněný Indy a araby, Londýn už prostě není anglický. Píšu to s velmi těžkým srdcem, protože dřívější Londýn jsem milovala. Že už svůj lesk a charisma ztratil, jsem si nevšimla pouze já. Naopak, já, snad kvůli té dávno zakořeněné lásce, jsem se rozhodla, že si Londýn užiju za každou cenu a na negativa nebudu myslet. To se ale nedá říci o mých spolucestovatelích, kteří tento fakt označili za naprosté zklamání až znechucení celé cesty.

Podobné pocity už začínají mít i Britové. Nedávná kauza obchodu Marks and Spencer, který povolil svým muslimským zaměstnancům odmítnout zákazníky nakupující alkohol a vepřové, je toho důkazem. Vlna odporu, která se okamžitě zvedla, neměla do té doby v Londýně obdoby. V tom Londýně, kde po sprosté vraždě vojáka raději přesunuli veškeré vojáky a strážce, snad nejtypičtější symboly britského království, oděné v červených kabátcích, za ploty, pěkně z dosahu dalších lidí a turistů, kteří už se s nimi nikdy nevyfotí tak, jak tomu bylo dřív.

Londýn je nyní multikulturním místem. Což tak nějak znamená, že již vlastní kulturu nemá. V Londýně neuvidíte mnoho Angličanů. Nebo uvidíte, ale nepoznáte je. Londýn se zahalil do šátků a sárí. Někteří z mých přátel tvrdí, že Londýn je městem, kde brzy vypukne zuřivá občanská válka. Nemůžu říct, že bych s nimi tak úplně nesouhlasila.

Přesto, Londýn je městem, kde jsem se zamilovala. Nečekaně, bláznivě, totálně. Sama nad tím dnes kroutím hlavou, asi proto, že v lásku na první pohled bych u sebe nikdy nevěřila. Ale nikdy neříkej nikdy. Bylo to krásné a nebylo toho dost, ale muselo to stačit. I přesto, že moji spolucestující mi dodnes tvrdí, že nikdy neviděli chlapa, který by na mě tak zamilovaně zíral už po pár větách. Vždy jim na to se smíchem odpovídám, že po pár dnech by mu ten blažený úsměv dost zkysl, neb jsem vždy a ke všem co možná nejupřímnější, ale moc mi nevěří. Ani já tomu sama moc nevěřím, protože tohle bylo výjimečné, jedinečné. Snad proto, že jsme od začátku věděli, že máme jen pár momentů, pár dní. A pak nic. Nic než nic. Jen krásná vzpomínka, která je krásná i teď, po několika měsících.

Možná by byla o to hezčí, kdyby si žila svým životem jen ve mně, ale tentokrát to utajit nešlo, svědků bylo příliš. A taky jsem upřímná. Otevřeně jsem o svém krátkém vzplanutí řekla i R., nebo třeba i J.A., který mě pozval v listopadu na rande na koncert kazašského národního symfonického orchestru. Koncert písní Beatles v podání symfonického tělesa byl určitě zajímavý a nechtěla jsem ho ničím kazit, ale já jsem prostě přímá a upřímná. Tak jsem to J.A. otevřeně přiznala. Stejně jako své překvapení nad tím, že mě zve na rande právě on, když ví, jak by to jeho "kamarádovi", s kterým jsem nějakou dobu žila, vadilo. 

Tohle je prostě něco, co nechápu... Jak se chlapi vzájemně poplácávají po ramenou, vyznávají si své neutuchající kamarádství, ale pokud jde o ženský, potažmo lásku, jsou schopní kdečeho. Neříkám, že J.A. mě miloval, to vůbec, ale tím spíš - proč si tohle dělají? A proč ho jeho kamarád, s kterým jsem kdysi žila, někdy pomluvil tak, abych si náhodou nemyslela příliš dobrého? Nechápu, opravdu ne. Když k někomu něco cítím, jsem upřímná, nezrazuju. Nebudu zatajovat nic ani M., ani R., ani J.A., ať už si dělali jakékoliv naděje. Chodím s čistým štítem. A to mou "lásku" k Londýňanovi se šlechticky znějícím jménem dělá (nejen) v mých očích ještě hezčí - je čistá. Není pošpiněná zradou, lží, přetvářkou nebo podobnými nepravostmi. Skončila, ale nestihlo ji nic poskvrnit, je přesně taková, jak začala. Krásná, nečekaná, romantická... i když je bohužel minulostí...