Návrat do ráje

Tak jsem si dala kratší pauzičku a jsem opět zde.
Co se všechno dělo? Samozřejmě, není toho moc. Od středy jsem měla náhradní volno, hlídala jsem psa. Respektive jsem hlídala dům (se psem) a starala se, aby ho nezničil (pes dům). Musím říct, že celkem úspěšně.
Čtvrtek byl hektický, plný nakupování, běhání po úřadech a následně dokonce focení. Ano, já, zarytý odpůrce všeho, co zvěčňuje můj obličej i postavu, jsem se po nějaké době opět nechala nafotit. Nutno přiznat, že jsem se svěřila do osvědčených rukou, které jsou vůči mému vzezření milosrdné a zvěčňují jej v tak trochu lepší podobě (nebo aspoň mně to tak připadá).
Ne každý sdílí tento názor. Dozvěděla jsem se, že prý na těch fotkách vypadám o 10 let starší (P., ty máš fakt štěstí, že jsi ve čtvrtek nepřijel! :D), že jsem na nich až příliš namalovaná (vyjádřeno mírněji, než v originále), či že by mě ten či onen ani nepoznal. Budiž. I to je možná dobře :)
Takže čtvrtek jsem strávila za volantem, pobíháním po městě a nakrucováním se před foťákem. To by bylo. Víc už toho nebylo, protože jsem přijela večer domů úplně vyšťavená a byla jsem ráda, když jsem si odbyla pravidelné dvouhodinové venčení psa u řeky.
Pátek byl ve znamení procházky se psem, kterému jsem se snažila vynahradit zanedbanou pozornost. Taky se mi pěkně mstil, ta bestie tahá jak kdyby bojovala o život. Snažila jsem se sebe samu přesvědčit, že to její nehorázné chování jde ještě napravit, ale tím, že jsem při každém zatahání udělala čelem vzad a šla s vodítkem pevně napnutým v opačném směu nazpět, jsem potrestala maximálně tak sebe. Zatímco se mi z věčného otáčení motala hlava, pes se mi vyloženě chechtal do obličeje. Musím něco vymyslet.

Sobota
Lenost nad lenost, trvalo to celé dopoledne, než jsme se s H. dokopali k tomu, abychom vyrazili na výlet. Až na místě (pár desítek km) jsme zjistili, že rozhledna je zavřená, ale co. Vyšlápli jsme si kopec i tak, někdo za vydatné pomoci chlupáče coby živého vleku. Ale ani tak to neměl jednoduché, přinesl si na památku nějaké ty odřeniny od stromů, kolem kterých ho psíček vlekl a obmotával. Šikovný pejsánek, tu máš piškotek! :)
Cestou domů jsme potkali obrovské stádo daňků, bohužel však nemáme pořádné fotky, neb chvíli trvalo, než jsme se k nim dokodrcali (prý z obavy z bouračky). Nevadí, stejně nejdůležitější je ten zážitek a ta atmosféra, přece.

Neděle

A neděle v tradičním prd duchu :) Spousta práce, málo času. H. mi naštěstí pomohl, uklízel, luxoval a ještě mi vymačkal šťávu z pomerančů. Doufám, že tím něco nekompenzoval :)
Rodiče přijeli večer, což znamenalo, že povinná prezentace fotografií se odehrávala až v nočních hodinách. Takže spánek s mokrými vlasy, ráno vstávání v pět, háro do všech směrů, balení systémem beru jen to, o co zakopnu... No, prostě klasický pondělí :) Akorát tentokrát jsem šla na autobus normálně (ne klusem), což činí tento den lehce výjimečným :)

Zima

Mám ráda zimu. De facto mám ráda každé roční období, vždycky si najdu něco, čím mě těší. Ale pro zimu jsem vždycky mívala nějakou zvláštní slabost :) Možná za to mohly vytahané svetry, které si člověk může navlíct, kdykoliv se mu zachce, a nevypadá přitom divně, těšení se domu do teplíčka, kdy člověk zaleze s nějakou pěknou knížkou a horkou čokoládou pod deku, dlouhé večery a praskání ohně v krbu, stavění sněhuláků, koulování, stříbřitě bílý sníh, krmení ptáčků a zvířat v lese, prostě všechno, co k zimě patří. Ano, patří k ní i rozbředlá břečka, kterou nemůžete dostat ze svých pěkně drahých bot, patří k ní i led, po kterém se svezete téměř pokaždé, když spěcháte ráno na autobus, ale pro mě i to má své zvláštní kouzlo, na které později vzpomínám s úsměvem, ne mrzutostí.
Nicméně poslední dny jsou i na mě nějak moc. Ranní vstávání do -13 °C není už nic pro mě, snad stárnu, snad se nemám na koho těšit ve vlaku nebo v autobusu, prostě už to tu atmosféru nemá. A tak když tak sedím v dopravním prostředku, v němž autobusáci už týdny netopí, přes namrzlá okna ani není vidět ven, přemýšlím o létě a trochu se mi najednou stýská.
Mám ráda, když mě sluneční paprsky tahají z postele dřív, než budík. Když ráno před skříní přemýšlím, jestli má vůbec smysl brát si mikinu, nebo se s ní budu kvůli vedru odpoledne jen zbytečně tahat. Když si cestou k rodičům můžu v autobusu číst, protože je světlo a nemžourám do světla těch tlumených oranžových žárovek, které stejně žádné pořádné světlo nedávají. Taky mám ráda, že když k nim přijedu, bývá už připravený nábytek u bazénu a zahradního krbu a čeká se jen na mě, abych krb připravila a zadusila přítomné i okolí kouřem z jehličí (musím napsat, že podpaluji jehličím, protože táta zásadně nesnáší tekuté podpalovače - jsou karcinogenní, a taky nemá rád pepo, které mám docela ráda já, protože si ho člověk může nalámat na malé kousíčky a nastrkat mezi uhlíky, kam zrovna potřebuje). Mám ráda večery, kdy se sedí u rozsvíceného bazénu, uhasínajícího ohníčku v krbu, pozorují se hvězdy, letadla a lampiony přání, kterých tu v létě lítají desítky za večer.
Mám ráda letní večerní procházky, kdy pouliční lampy prodlužují stíny a dělají vám delší a štíhlejší nohy, kdy vám rychle uschnou kalhoty, které jste si před chvílí zmáčeli při řádění se psem v řece.
Mám ráda, když si odpoledne můžu lehnout na balkon, vyhřívat se na sluníčku a číst si, nebo jen poslouchat hudbu, a odhodlávat se přitom ke skočení do studeného bazénu.
Mám ráda, jak zmrzlina v létě líp chutná, a taky pocit, že v tom vedru se po ní určitě netloustne.
Mám ráda vůni buřtíků opečených na ohni, kdy nepřemýšlíte nad tím, z čeho jsou asi vyrobeny a jak hodně nezdravé jsou, a jenom si mlaskavě olizujete prsty od omastku a povznášíte se nad vůní kouře, která vám z vlasů nevyčichne ani druhý den. Mám ráda koukání se do plamenů, zabalená v o tři čísla větší mikině nebo svetru někoho, kdo vám ji/jej pro zahřátí půjčí.
Mám ráda, jak s příchodem noci pomalu všechno utichá, lidi se začnou trousit domů nebo spolu sedí dál a mlčí, protože není potřeba tu chvíli ničím rušit, protože si ji všichni chtějí vychutnat, zastavit ten okamžik a pamatovat si ho do konce života, i když třeba není až tak výjimečný.
Mám ráda, že si můžu kdykoliv zajít zahrát petangue, tenis, nebo prostě jen zajít na procházku, ať je slunce nebo prší.
Mám ráda vůni moře, kterou nejlíp vnímáte se spálenou kůží, kdy cítíte každý vánek, který se vám do ní snaží opřít. Mám ráda burácení vln, kdy vám voda přijde mocná a nebezpečná a vy přesto máte pocit, že se vám metr od ní přece nemůže nic stát.
Mám ráda, když se můžu jen posadit na zahradě a pozorovat psa nebo kocoura, jak se marně snaží chytit jednu z mnoha vážek, které nám každý rok v početném množství přilétají k jezírku. Pravda, kocour se nesnažil až tak marně, rozhodně měl tedy lepší statistiky než pes.
Mám ráda vůni posekané trávy a taky možnost procházet se bosa, i když je to u nás značně těžší v tom, že pes všude rozhazuje úlomky různých kostí a nakradených předmětů. Bos by se u nás neměl procházet ani ten, kdo nemá rád žáby a žabky, protože ty se nám každý rok v jezírku přemnoží a pak skáčou po celé zahradě a vy máte při sekání trávy co dělat, abyste z nich neudělali mletá žabí stehýnka.
...
Je hodně věcí, které mám na létě ráda. A už se na něj zatraceně těším! :)

Pozdě

Zdá se, že poslední dobou vstávám po prdeli. A to i když usínám s dobrou náladou. Prostě pět minut před zazvoněním budíku otevřu oči, zamáčknu budík a spím dál. Po chvíli se hlasitým napomínáním snažím zamáčknout další tři budíky. Ty bohužel nejsou moje, proto se ovládají hlasem. Už jsem sice zvažovala, že bych je "ovládla" fyzicky, nejlépe vyhozením z okna, ale brání mi v tom nejen lešení za našimi okny, ale i tělo, které na mobilu, vyrážejícím tři různé zvuky (ne, opravdu to nelze nazvat melodiemi!) leží.
K tomu se se železnou pravidelností přidává ryk tří vyhládlých (oni jsou fakt pořád hladoví) věčně vřeštících morčat a sluníčko může vyjít (do práce).
Dneska budíky ani moc nevřeštily, morčata ano. Kupodivu jsem nevřeštila já :) Nicméně při čekání na autobus, kdy si opět řidič četl noviny a pozapomněl na jízdní řád, jsem už začala vysílat vražedné pohledy a snažila se o jakési telepatické "žhavení lebky zvané budík". Bohužel ho to ani nerozhodilo :(
Zato mě ano!!! Dalším podobným pohledem jsem zastrašila jakéhosi spratka, který se mě snažil přetlačit a předběhnout, aby mi zabral mé oblíbené místo. Vyhrála jsem, ale i on pak zkoušel mou metodu vše říkajících pohledů. Neměl šanci.
A ve stejném duchu se nese celá cesta do práce. Nepřipadá vám ranní doprava, třeba zrovna v metru na I.P.Pavlova, jako jatka? Lidi do sebe strkají, tlačejí se dopředu a jsou při tom neskutečně protivní (jako já), jako by šli na porážku. Jak se tak snaží probít k eskalátorům, kde si každé ráno aspoň pár vykuků stoupne zásadně do levého "předjížděcího" pruhu, aby lidi jako jsem já rozdráždili doběla! A u tramvají to samý. Myslím, že za chvíli se tam uživí takoví ti nacpávači metra, co už pár let úspěšně fungují v Japonsku. No vážně, na tramvaje na Ípáku už se stojí fronty. Nakonec musíte být vděční, pokud se vám vůbec podaří prodrat do první tramvaje, která milostivě přijede pouze s pětiminutovým zpožděním.
Řeknete si "no bóže, pět minut", ale já to mám spočítaný na sekundy! Já si nemůžu dovolit chodit do práce neustále pozdě! Rozhodně ne kvůli jedincům, kteří mi každý den nutí ty samé letáky dokola, kteří mají čas vykecávat se v metru na eskalátorech roztažení po celé šířce, jakoby si jeli jen někam pro rohlíky a vůbec nikam nemuseli, nemám čas čekat, než nějaký klučičí trdlo pochopí, že když je v obchodě u pásu, tak by už na něj měl vyndavat zboží dřív, než na něj dojde řada u pokladny!
Lidi, vždyť ten čas letí! Váš třeba ne, ale můj ano, tak aspoň uhněte!!! :)
(No jo, zase jsem dneska přišla pozdě.)

19.02.2011

V poslední době mám pocit, že je můj blog až moc depresivní, moc se vylévám. Ale nějak není nálada na to začít sem psát něco jó veselého, když se těch veselých věcí ani moc neděje. Nicméně, budu se snažit s tím vyléváním špatných nálad krotit.
K tomu si ale potřebuju jednou provždy zapamatovat, že nejen maminka má pravdu, ale že ji má i O., koneckonců i P. a samozřejmě R.
Potřebuju si zapamatovat, že kdo lže a ublíží jednou, udělá to ještě mockrát. Když už má v sobě takové zlo, jen tak ho nepotlačí, zvlášť, když to ještě považuje za normální. A podle mě normální člověk, kterého nachytáte při několikanásobné lži, rozhodně nereaguje tak, že vynadá vám, co si vůbec dovolujete mu nějakou lež vyčítat, že je to snad jeho věc, o čem vám lže.
Už tenhle přístup nehodlám dál snášet a rozhodně na něj nehodlám reagovat v bílých rukavičkách. Jak vy k my, tak my k vy. I když samozřejmě ne až tak uboze, my máme úroveň ;)

A teď k posledním dním. Vynechám nové přívaly lží, to ostatně není nic nového.
Ve čtvrtek jsem se sešla s R. a P., bylo to jako vždy strašně fajn, akorát jsem se jim nestíhala moc věnovat, neb H. rozbořil veškeré plány a já musela na poslední chvíli zachraňovat situaci. Aspoň jsem si zaběhala. Doslova. Doufala jsem sice, že si ten den zaběhám až v noci, hezky převlečená a nejlépe bez podpatků, ale znáte to, nikdy není vše tak, jak byste chtěli. Tak jsem aspoň pobavila půlku Karlova náměstí, protože mé podpatky děsně klapou, takže jsem na sebe hezky upozorňovala.
Po návratu domů už se mi moc běhat nechtělo, nebylo mi dobře, i večeři jsem si přinesla hezky zabalenou v krabičce, tak jsem jen vyzkoušela pár nových sportů na wii a po druhé hodině v noci šla spát. Dosáhla jsem tím skvělého skóre šesti hodin spánku za dva poslední dny.
Podle toho to tak vypadalo i v práci, kde jsem se nalévala energetickými nápoji a stejně jsem furt měla pusu dokořán jak pavián, mžourala jsem na display a snažila se ty tabulky aspoň nezlikvidovat, když už ne zpracovat. A to jsem ještě přišla do práce pozdě. Ne, vůbec to se mnou nejde s kopce :)
Páteční večer se opět nesl v duchu návštěv a wii turnaje. Což mi připomíná, že budu muset najít foťák a probrat ty fotky, co táta udělal, přece jen není v mém zájmu uchovávat obrázky toho, jak křepčím před televizí, nota bene v lyžařské póze :)
No a dnešní sobota je líný den, pospala jsem si (po té noční záležitosti, o níž ví jen pár lidí a jež tu nebudu rozmazávat, jsem si to, myslím, zasloužila), prošla se venku, jen krátce pokecala s M., který už tradičně přijíždí na víkendový oběd, a učila mamču bobovat na wii. Nebyla to taková legrace jako včerejší krasobruslení, ale stejně se musím smát tomu, jak tu mí rodiče a jejich přátelé dovedou hodiny stát před televizí a zkouší přesvědčit ten citlivý ovladač ke spolupráci :)
Teď jen vymyslet, co s nedělí. Na líné dny je život moc krátký. Že by nějaký výletek? Asi. Čeká mě dovolená, a ačkoliv už mám program docela plný, měla bych si udělat seznam míst, která bych měla určitě vidět, či seznam věcí, které chci určitě stihnout. Nějaké tipy? :)

P.S. Dnešní citát k zamyšlení:

Richard Sennett: Jaké zlo budete tolerovat, záleží na tom, po jakém dobru toužíte.

16.2.2011

Dneska zase den k prdu. V půl druhé v noci dorazil H. („To zase přijdeš pozdě, co?“ „Nesmysl, přijedu normálně metrem!“), beze slova si pustil v TV poker a jal se mlaskavě (značně) konzumovat víc než den starou pizzu. Poté, co mi vypojil notebook a bez uspání ho zaklapl (aby se do rána totálně vybil), se naložil do postele a během dvou hodin mi zhruba šestkrát dal loktem do hlavy. Jojo, den začal slibně.

Ráno to nebylo o nic lepší, opět vše proběhlo beze slova. Jak by taky ne, H. bude vstávat až tak za půl hodiny, ne dřív než v deset. Což je oproti včerejšímu popoledni přece jen úspěch. Anyway, doprava do práce neskutečně narvaná, na Ípáku se zase stály fronty na tramvaj. Ještě, že jsem si s sebou vzala knížku. Protentokrát s sebou tahám dílo s názvem „Zn. Hledám chlapa“, za daných okolností docela výstižné, ne? Na zadním přebalu se doslova píše: „Brzy mi bude třicet, nemám postavu modelky a v práci se mi taky moc nedaří.“ Po tom jsem přece musela v knihovně sáhnout, no uznejte.

V práci pro změnu nefunguje bezpečnostní systém, prý už sem jedou opraváři. Tak snad pohnou, v poledne musím do Hrdlořez a jak napovídá mapa, čeká mě asi pěkně dlouhá procházka. Navíc, jak už jsem psala včera, postrádám pár součástek, které mám do Hrdlořez přivézt, tak snad nepojedu úplně zbytečně.

No, povíme si po večerním updatu ;)

Odpolední update:

Tak jsem úspěšně absolvovala cestu do Hrdlořez. Byl to takový výlet do neznámých krajin. Už když jsem na autobusu viděla nápis konečné stanice "Sídliště Rohožník" (fakt něco takového existuje?!), bylo mi jasné, že to není výlet, s kterým se vmáčknu do polední pauzy. Nemýlila jsem se.

Doteď nechápu, jak něco, co jsem brala jako oblast ne až tak vzdálenou centru Prahy, může vypadat takhle. 200 metrů za zastávkou už nebylo ani živáčka. Názvy ulic samozřejmě nikde, ale cestu jsem si naštěstí zjistila předem.

Po jednom kilometru chůze už jsem ale začínala mít pochybnosti. Všude samý Hong Kong, takový bordel na zahradách se nenajde snad ani na zapadlém venkově. Už už jsem si říkala, že se někoho zeptám, ale jediný člověk, který byl k dispozici, byla menší paní urputně lustrující kontejner, tak jsem si to radši rozmyslela. No a když kolem mě projela Liazka s nákladem, zvedla prach tak, že jsem neviděla na 5 metrů, musela jsem se už hlasitě smát. (To mě přešlo, když jich projelo ještě pět :)).

Cíl cesty jsem nakonec během chvilky našla. Nestačila jsem zírat. Docela zánovní komplex bytů, do tohoto prostředí značně nezapadající. Snad jen několika zámky na dveřích, bábou na recepci a nemožností se k ní dostat :)

Fakt zvláštní prostředí. Dneska tam jdu ještě jednou, i když tentokrát už možná autem, takže asi neuslyším řev cirkulárky či skřehotání nějaké exotické drůbeže (pokud to tedy nebyl nějaký dost falešně ječící pudl), nenadýchám se toho hnědého cosi, skrz co nebylo po průjezdu několika náklaďáků ani vidět, ani nepozdravím paní od kontejneru. Snad aspoň rituál čekání před recepcí si užiju ještě jednou :)

15.2.2011

Asi bych přece jen měla být paranoidní. Už jsem to tu asi psala, ale stejně... v poslední době mi píšou čím dál víc cizí lidé. Hlavně po Novém roce. Nic proti tomu, naopak, milý vzkaz vždycky potěší, ale je mi to zvláštní. Kde totiž lidi berou ty kontakty? Dobře, chápu, že třeba na FB nějakým surfováním po profilu svých přátel narazíte na někoho, kdo vás zaujme, tak mu napíšete. Ale kde někdo vezme třeba váš mail? Hm, hm, je to zvláštní. Možná to tak bylo vždycky, ale tolik jsem si toho nevšímala. No nic, netřeba řešit, třeba pak zmínění budou sdílnější a prozradí víc :)

Trošku začínám mít s tímhle blogem problém. Je spousta věcí, které bych sem chtěla psát, ale mám trochu bloK, protože přece jen vím, kdo ho čte. Respektive třeba nečte, ale číst by mohl. Netroubím sem žádná tajemství, ta si samozřejmě nechávám úplně pro sebe, maximálně tak pro nejlepší přátele, ale stejně nemám dobrý pocit z toho, že by všechno to, co sem píšu, měli někteří vidět/číst. Musím to nějak vymyslet a pořešit, aby to šlo třeba blokovat, nebo třídit nebo tak něco.

Dnešní večer je na draka, plány nedopadly tak, jak bych ráda, takže místo toho vyřizuju veškerou poštu a doháním resty. Taky budu muset později doma poděkovat, jak mi nakrásně vrátili nintendo bez kabelů, zvláště teď, když je budu potřebovat a když jsem si koupila novou hru. Hm, potěší.

Plány na příští týden se nějak namnožily, dovolená už je zaplácaná tak, že asi ani nebude čas na relax. To se taky musí pořešit. Navíc mám spoustu papírů, poznámek a materiálů, které chci roztřídit, už se mi to moc hromadí a přitom o ně nechci přijít, fakt nevím, co dřív. Asi bych měla začít uvažovat o time managementu.

Ambliente 2011

Jak už název napovídá, minulý víkend jsem strávila na veletrhu ve Frankfurtu. Stejně jako loni jsem si i letos přivezla různé zážitky a dojmy.
Máme spoustu nových kolegů, bohužel nebyl čas se všemi patřičně pokecat, nicméně musím říct, že se mezi nimi našli zajímaví jedinci. Staří bardi, jako třeba Darren (který ve skutečnosti vůbec není starý), samozřejmě nezklamali, i když jsme se zpočátku s I. divily, že jindy tak veselý člověk byl nějaký zaražený. Ale kdo by nebyl, jak jsme brzy zjistily, vstávání po šesté hodině, ranní fronta na snídani, celodenní postávání na stánku a dostat se do ledového hotelového pokoje až po půlnoci, to odrovná kdekoho. Přes den se ale D. dostal do formy a vtipkovali jsme stejně jako loni. A musím říct, že co se našich business aktivit týče, zase jsme ho porazili (promiň, Dare, je to tak :)).
Nejvýraznějším prvkem letošní výstavy byli bezpochyb noví kolegové z americké kanceláře. Ti by vám vymluvili díru do hlavy. Díky nim sice byl veletrh zábavnější, nicméně při mítincích už jsem z toho věčného poslouchání a blbnutí pomalu usínala. Byl to takový začarovaný kruh, protože abych se probrala, šla jsem v přestávkách mezi schůzkami samozřejmě zase probrat něco "neskutečně zajímavého" například s Atifem. Jenže svým nacvičováním indických tanců, házením mincí, probíráním kolegů a podobně jsme nejen pohoršili generální ředitele, ale zároveň odrovnávali sami sebe, takže na mítinky jsme zase chodili spát.
Ač se to zezačátku nezdálo, ty tři dny utekly jako voda. Jindy hektický víkend (sobota a neděle jsou na Ambiente nejnavštěvovanějšími dny) utíkal v mírnějších duchu, než tomu bylo loni, navíc jsem už nebyla tak nervózní, jako když jsem jela do Frankfurtu poprvé. Ale únavu cítím ještě dneska. Možná je to taky tím, že z údajně desetiminutové procházky na večeři se vyklubal půlhodinový noční sprint :)
Ale i přes tu zimu, i přes protivné nálady a dotazy některých klientů, stálo to za to. Byla jsem sice svědkem věcí, které bych radši neviděla, slyšela jsem věty, které bych radši neslyšela, ale přínosné to bylo. Velmi.
Je čas naplánovat další výlet. Hmm, co třeba Chicago? Atife, seber odvahu a napiš tomu generálnímu, jsi přece gentleman!!! :))

Hvězdy z kanálu

Dnes jsem učinila závažné rozhodnutí. Morálka je k ničemu! Proč si zakládat na tom, že budu lepší než všichni ti pokrytci, sobci, prolhaní ubožáci, kteří než by si přiznali, jaké nicky a nuly jsou, tak radši budou lhát sobě i druhým? Proč si taky nezvolit pohodlí? Jen proto, abych si mohla říct, že jsem víc než oni, a přitom se vnitřně trápit, jak můžou takový existence vůbec chodit po světě?
Každou chvíli si říkám, že ten a ten přece nemůže klidně spát, po tom, čeho všeho je schopen. Jak se třeba A dokáže někomu podívat do očí po tom, co tak nechutně lhal? Jak B vůbec může páchnout mezi lidi, když pomalu všichni ví, že podvádí svou ženu?
A pak jsem na to přišla. Ano, inteligentní člověk si o těchto kreaturách řekne, že jsou to ubozí pitomci. Jejich chování a přístup štve všechny okolo, jenže! Jenže je samotné NE! Oni si prostě žádný starosti nedělají. Mají se nejlíp. Svědomí zahodili do kanálu, z kterýho vylezli, jen aby se jim žilo pohodlněji, aby si mohli na úkor druhých užívat. Ostatní jen nestoudně využívají a neštítí se ani ublížit svým blízkým. Coby, vždyť jim přece nikdo do jejich života a zábavy kecat nebude. Oni si chtějí špásovat, nestojí o to, aby jim někdo bránil v jejich rozletu (především rozletu do postele mladých děv(ek)).
Chápu, proč to tak dělají. Neberou si servítky, užívají si, jak se jim zachce, protože svědomí jim nic neříká. Překáží jim, tak se ho prostě zbaví. Místo toho obviní naopak ostatní z toho, že je jen šikanují, protože je nemají rádi. Svým způsobem jsou buď zabednění, nebo perfektně dokázali sami sebe přesvědčit o vlastní dokonalosti. "Přece není normální, aby manželku zajímalo, komu nosí manžel všechny ty dárky, za které neustále utrácí po internetu. Co si ta kráva o sobě, myslí, co je jí do toho s kým já se stýkám a co mu kupuju?!"

Mají tak dokonale pokřivené názory, vidění světa, že jim to, co je naprosto běžné (zde si dovolím mluvit obecně), připadá jako naprostý extrém, kterým se nenechají svazovat. Všechny ty, kdo mají jiný názor než oni, vyřadí z řad normálních lidí a prostě je budou považovat za paranoidní blázny. Dál budou tvrdit, jak jsou věrní a jak oni by NIKDY (tohle slovo mají obzvláště v lásce) nikoho nepodvedli. A vůbec přitom nevadí, že těmto lidem randí za zády s dvacítkou, o které neustále rozhlašují, že s takovýmhle pubertálním teletem by nemohli strávit ani večer.
A já se dnes rozhodla, že chci taky pohodlí. Stačí, že platím daně a živím tím spoustu příživníků, kteří jen parazitují na ostatních prostřednictvím sociálních dávek (tím se proboha nechci dotknout nikoho, kdo skončil bez prostředků ne vlastní vinou!). Nedovolím, aby můj život ztrácel na kvalitě kvůli takovému bezohlednému plevelu lidské společnosti.
Svým způsobem H. nikdy neodpustím, že mi takovýhle svět ukázal. Svět, kde chlapi myslí jen na sebe a ženský jsou pro ně jen něco, co se dá klidně využít a zahodit. Ne že by to přímo takhle udělal on sám. Nicméně se v jeho okolí takoví lidé vyskytují a jeho myšlení ovlivňují, vidím to čím dál víc.
Jestli si snad někdo myslí, že bude někomu věšet bulíky na nos, a ten tomu bude bezelstně věřit, tak je na omylu. Že kliďánko může vyprávět, jak jde s P. do hospody, a přitom se bude pelešit se vším, co má sukni, tak se plete. Ženský nejsou tupé stádo, kterému můžete navyprávět pohádky a ono vám ještě padne k nohám. A jestli přece padne, tak to jste, pánové, narazili na opravdovou krávu. Pokud jste tohle chtěli, tak to vám, hoši, gratuluji k skromnému úlovku!
Nicméně díky vám odteď přestávám s bezvýhradnou upřímností, vůči vám mě rozhodně lež nebude svrbět na jazyku a vůči vám si rozhodně žádné servítky brát NIKDY (když vy to tak rádi) nebudu. A neskutečně mě teď štve, že jsem odtud smazala jeden ze svých příspěvků, kde už jsem si jednou dala za úkol, že s lidma, co kážou vodu a chlemtaj víno po litrech, budu zametat stejně tak, jako to oni dělají mně i druhým. Chcete bojovat nečistým stylem? Fajn, já se klidně ušpiním, protože až s touhle špínou dobojuju, až se jí konečně zbavím ze svého života, tak to ze sebe na rozdíl od někoho chci a dokážu umýt. A opravdu je mi teď líto, že na tento blog nemáte přístup :-P


No, docela dlouhý příspěveček kvůli jednomu rádoby nestárnoucímu páprdovi, co je mi ze srdce odpornej, co? :-))

P.S. Opět se mi potvrzuje, že maminky mají vždycky pravdu.
P.S.S. Dvě tváře si zvládne vytvořit kdekdo, ale jednat přede všemi jen s tou jednou, na to musí mít člověk aspoň trochu charakter. Totéž platí i o všech alter egách, které si lidé tak rádi reálně i virtuálně vytváří.

Zase jeden sváteček

Rok se s rokem sešel a máme tu zase svátek všech zamilovaných. Novinky.cz opět nezklamaly a přinesly nám k této příležitosti i článeček, leč… já k němu nemám co říct! :) No vážně, fakt mě nic nenapadá, zásnuby nechystám a nemyslím, že by byl někdo, kdo by je se mnou chystal. Ostatně, slovo článek bych opět mohla hodit do svých oblíbených uvozovek, protože je to spíš reklama na šperky.

Co se mě týče, nemám na tenhle svátek jednoznačný názor. Víceméně nic proti němu nemám, proč ostatně brojit proti dni, kdy by si lidé měli vyznávat a prokazovat lásku. Já bych spíš byla pro, aby takových dní bylo v roce víc a aby je neurčoval kalendář. Ó ano, patřím mezi ty, kdo se rádi nechávají příjemně překvapit maličkostmi. Ano, opravdu maličkostmi. Velké věci mě spíš rozhodí :) Mě ostatně rozhodí v poslední době spousta věcí.

H. říká, že jsem mu vždycky říkala, že nejsem romantička a že takovéhle svátky nemám ráda, a přitom je to prý přesně naopak. Možné to je, nevím. Jsem romantička proto, že chci, aby mi občas dal najevo, že vůbec mám partnera? Že chci, aby se za mě nestyděl? Aby se na veřejnosti neustále nechoval, jakože k němu nepatřím? Asi. Holt mám asi nějak posunutá měřítka.

Každopádně to neznamená, že kvůli tomu začnu vyznávat Valentýna. To bych byla spíš proti sobě, že. Ten svátek je mi svým způsobem ukradený, jen jsem ráda, když se lidem připomene, že by občas měli myslet na druhé. Ale nějakým ohavným žužu srdcem, polštářem ve tvaru srdce nebo jiným komerčním kýčem, to proboha neříkám. Nedělejme z lásky obchod. I když svým způsobem vztah sám o sobě obchodem je - každý něco dáváme a očekáváme, že něco dostaneme. Jen někteří by bohužel měli očekávat radši míň…

Rozpálil vás hasič?

Že ženy fantazírují o sexu, není až tak překvapivé. Ale prý plných 75% žen sní o sexu s hasičem. Bojovník s ohněm je pro ně asi něco jako bůh sexu.

Tak nevím, zase se jednou vymykám většině. Možná už jen tím, že o sexu moc nefantazíruju (pokud tedy vůbec). Ano, jsem taková sucharka, nejspíš. A taky mě hasičská uniforma zrovna extra nerajcuje, přiznávám.
S ostatními uniformami už jsem na tom ale o poznání líp :) Třeba takoví piloti, že... nebo... nebo... já teda upřímně nevím, komu ty které uniformy přiřadit, ale líbí se mi třeba i klasický maskáče. Pokud v nich teda nejsou navlečení nějací vousatí strejdové s buřtama a kytárou u ohně, tam už to je s nějakým šmrncem trochu horší :) Obecně se dá říct, že mě přitahují muži v dobře padnoucích oblecích :)



Ale i přesto nemůžu říct, že bych o nějakých uniformovaných příslušnících čehokoli snila a představovala si, jak z nich ty uniformy servu, nebo ještě líp, jak je nadšeně (samozřejmě ze mě!) rvou ze sebe sami :D Ale když tak o tom přemýšlím, představa to není zase až tak špatná... :))

Jo, někdy jsem neskutečně přízemní :) Ale zkusím s tím něco udělat. Pak třeba napíšu, jak to dopadlo :))

Když dojit, tak pravidelně!

Tak, konečně se někdo odhodlal! A zrovinka Rusko. No, možná právě Rusko. Kde jinde by brali takový ohled na to, jak se cítí krávy, když k nim někdo ráno leze, aby je vysál.

O čem je řeč? No přece o změnách zimního a letního času! Ano, Rusové se opravdu odhodlali přechod z letního na zimní čas zrušit. Ohlasy se zdají zatím vesměs pozitivní. Mně se nejvíc líbí, jak Medvěděv tento krok zdůvodnil: „Každého to rozčiluje – všichni buď zaspávají, nebo se budí příliš brzy a nevědí, co během přebytečné hodiny dělat.“ Změna času podle něj neškodí pouze lidem. „Ani nemluvím o kravách a dalších zvířatech, která nechápou, proč k nim dojičky přicházejí v jinou dobu,“ vysvětlil prezident.

Krásné. Konečně taky někdo myslí na to, jak se všechen ten dobytek cítí (teď mluvím hlavně o těch ruských krávách).