Zima

Před chvílí jsem přijela z Prahy a jsem poměrně ráda, že tam pojedu zase až ve středu. Snad. Že k zimě patří mráz, to není nic neobvyklého, ale že je celý rok vedro a zima přijde jen těch pár dní, kdy člověk courá v ulicích celé dny a pomalu i noci, to je pěkně nefér. Aby toho nebylo málo, tak jsem ještě hned po příjezdu běžela se psem na procházku, takže je div, že ze mě nevisí rampouchy. Nicméně musím říct, že večerní (ne-li přímo noční) procházky mám ráda, člověk si pročistí hlavu daleko víc než ve dne, kdy ho ruší spousta věcí a lidí.
Dnešní den mohl být jeden z těch hodně příjemných. Žádné extra povinnosti, jen oběhat nějaké ty nákupy a dodat pár věcí na smluvené místo. Potom už jen zábava. Zábava byla, to ano, přesto měl dnešní den nakonec i hořkou příchuť.
Vánoce mám ráda. Jsou sice určité prvky, které bych z nich nejradši vyškrtla (třeba ty již probírané dárky), ale jinak musím říct, že pro mě mají Vánoce jedinečnou atmosféru, kterou si i přes veškerý shon ráda užívám. Miluju chvíle, kdy se jdu s někým mně blízkým projít, někam posedět, nebo se jen prodírat davy na vánočních trzích, kde si každoročně kupujeme medovinu nebo svařák, který za mě vždycky někdo vypije, protože sama to nějak nezvládám :) Mám ráda vánoční večírky, na které chodí i lidi, kteří jindy nemají čas. Mám dokonce ráda i ty roky omílané koledy a vánoční evergreeny, kýčové figurky andílků a nevadí mi ani ta nevkusná blikající barevná světýlka.
Bohužel patřím v tomto směru asi k menšině. Čím dál tím víc narůstá počet lidí, pro které svátky znamenají časy smutku a depresí. Nejhorší na tom všem je, že u mnohých lidí nikdo nemá ani zdání, čím vším v tu chvíli procházejí. Dnes svět o jednoho takového člověka přišel. O člověka, kterého měli snad všichni rádi, s kterým si každý rád pokecal a který lidem ochotně pomáhal. Někdy bych i já nejradši vyškrtla Vánoce z kalendáře...

Co chci k Vánocům? Jiné Vánoce!

Při psaní minulého příspěvku jsem byla několikrát vyrušena, tak jsem v psaní přestala, přesto mi to ale nedá, budu ještě psát, musí to ze mě ven :))

Každé Vánoce jsou u nás stejné. Respektive stejně hysterické. Pouze si vyměňujeme pomyslný štafetový kolík, kdo s hysterií začne jako první. Někteří kolík předávají neradi a občas uběhnou víc koleček, než je jim povoleno. Ani to už nikoho nepřekvapí.
Letos tomu nebylo jinak. Cukroví se začalo péct už v půlce listopadu, vždyť přece proč ne, když se ségra na Vánoce tolik těší. Co na tom, že na Vánoce už nebude k jídlu, hlavně, ať si Vánoce užije. Ono nejen, že nebude k jídlu, ono do té doby prostě nebude už vůbec, ujídání k naší rodině totiž taky neodmyslitelně patří.
Historky o tom, jak tu už měsíc vyhrává Gotťák se svými stále zelenými vánočními vypalovačkami a jak k nám skladování cukroví na balkoně stahuje myši z celého Posázaví, psát radši ani nebudu, zvedání si tlaku není pointou tohoto blogu. Omezím se na konstatování, že duch Vánoc k nám zkrátka vstupuje hodně brzy a ještě hodně dlouho po Vánocích se nám pak kysele směje do ksichtu.
Letošní Vánoce však byly přece jen jiné. Zatímco loni rodiče a ségra chytře týden před Vánocemi ujeli do Rakous na hory, letos té spoušti neunikli. Ba co víc, vzhledem k tomu, že pokud po okolí cestuje bacil, vybere si jako cíl svého zájmu pokaždé mě (ach ano, už věky se na mě lepí podivné existence, je to prokletí), čekalo je daleko víc práce, než si původně mysleli, hlavní posila je letos hodlala pouze pozorovat z peřin. I to byla samozřejmě pouze naivní představa, protože jsem brzy zjistila, že mít teplotu něco přes 39°C znamená pouze se v posteli převalovat, nikoliv to, že se vám podaří usnout. Ale když zkusíte ozdobit stromeček, odjet do Prahy celý den nakupovat dárky a večer to přiživit na vánočním večírku, šance na tři hodiny spánku se přece jen zvýší. No a když se pak další den ve dvě v noci odhodláte vydrhnout koupelnu a kuchyň, dá se říct, že k ránu se nějaký ten spánek dostaví zaručeně. A když ne, můžete celou noc poslouchat chrápání nebo Do-re-mi, úrovní to vyjde asi nastejno. Ještě donedávna mi nevadilo, že u sebe nemám kabelovku nebo satelit, ale když několik nocí za sebou slyšíte onu magickou větu "Česká televize uvádí osmou řadu televizního seriálu Okouzlení", začnete uvažovat, že byste si zaplatili klidně i za Xenu. No dobře, to jsem přehnala, ale jednu bondovku bych možná unesla. I když... je pravda, že nedávno jsem prohlásila, že dám pokaždé desetikorunu tomu, kdo přepne TV pokaždé, když tam na tu ptákovinu budou dávat byť jen reklamu. Ano, Vánoce jsou svátky klidu a něco jako vánoční program přece nikoho nerozhodí. Zvlášť, když každý rok je úplně stejný.
Další změnou, kterou se letošní Vánoce mohly pyšnit, byl příjezd příbuzných. Dlouhou dobu jsme je neviděli a vzhledem k tomu, že teta je psychiatričkou, byla by její přítomnost více než žádoucí. Bohužel, i u nich cestují bacily, takže i letos budeme muset přežít bez odborné péče. Musím přiznat, že je to rok od roku těžší.
Už jste si někdy k Vánocům přáli větší balení Diazepamu?

Mobil

Tenhle příspěvek měl původně být hodně dlouhý. Asi nebude. Moje paměť je totiž nepoužitelná. Můžu vám přeříkat rozhovory třeba osm let zpátky, ale přeříkat vám, co jsem si snažila uložit do paměti předevčírem, to nedovedu. Takže zatímco si v klidu vybavím obrázky nezmara z učebnice biologie, kterou jsem viděla naposledy na střední, nevzpomenu si ani náhodou na to, co jsem to sem vlastně chtěla v posledních dnech a asi už týdnech napsat. Možná jsem to zase tak moc nechtěla.
V posledních dnech toho bylo hodně, ale nikoho tím zatěžovat rozhodně nechci a nehodlám, navíc jsem v posledních dnech měla horečky dost vysoké na to, abych si pamatovala věci přesně tak, jak byly, a než informovat zkresleně, to radši vůbec :)
Co si ale pamatuju dost přesně, bylo shánění dárků. To je na Vánocích nejhorší. Všichni je pojímají jako honbu za dárky, která pro nikoho není příjemná, ale přece neuděláme Vánoce bez dárků. Co na tom, že všichni už všechno mají, a co nemají, tak to buď nechtějí, nebo to nemají kam dát. Já z toho letos vyšla ještě celkem dobře, mým nejzásadnějším úkolem bylo vybrat a sehnat mobily. Jeden by řekl, že nejhorší bude nějaký vybrat. To jsem si celou dobu myslela. V dnešní době, kdy je mobilů tolik, je opravdu problém vybrat si jediný, natož ještě vybrat ho někomu jinému. O to větší radost jsem měla, když už byly mobily konečně vybrány, teď už je jen sehnat.
Hmm. Sehnat mobil. Sháněli jste někdy týden před Vánocemi mobil? Dávám vám dobrou radu - nepokoušejte se o to! A když už, jakmile ho uvidíte i v tom nejmíň populárním obchodě, i za tu nejvyšší cenu, za jakou jste ho dosud viděli, jděte po něm! Rozhodně nevěřte nějakým akcím a nesnažte se ho sehnat za každou cenu nejlevněji. Můžu s čistým svědomím říct, že na černé listině obchodů (a to především internetových, což mě překvapilo nejvíc) přibylo tenhle rok hodně položek. Což mi připomíná, že jsem jim chtěla napsat nějaké vyšperkované reference, pokusím se to stihnout ještě dneska.

Mám takový zvláštní pocit, že až příliš často začínám slovy o tom, jak to tu flákám. Dnešek evidentně není výjimkou. Bohužel ale pořád nestíhám. Dokonce jsem měla v posledních dnech hned několik nápadů, respektive spíše potřeb se vypsat, ale prostě to nešlo.
Nejde to ani dneska, protože za chviličku musím být v krámu, abych koupila máti dárek k Vánocům. Celý dnešek se nese ve znamení dárků, jedny se chystám za chvíli koupit, některé byly naděleny mně. Jednalo se o dárky poměrně nemilé, v podobě písemky, ale ne ledajaké písemky, ale přímo svinské písemky, to se ani písemkou nazvat nedalo, to byl jen sprostý pokus (a asi poměrně úspěšný), jak se zbavit několika studentů, protože to jak se "vyučující" vyřádil v zadávání naší varianty, to je vrchol podrazáctví. Beru to jen jakousi formu výzkumu, kdy mu šlo o to zjistit, jak se umí studenti vypořádat s písemkou na témata, o které jsme nezakopli ani ve skriptech, natož na přednášce. Ale bodejť bysme taky o něco takového zakopli, když skripta na tento předmět nejsou, že...
Tak jsme se před "Vánočkama" (jak teď často čtu :/) rozloučili poměrně smutně, zatrple až rozčíleně. Ale jelikož se snadno nevzdáváme a Vánoce si zkazit nenecháme, už teď jsme si připravili dáreček, či možná spíše takové pozdní přáníčko, pro našeho vyučujícího. Doručeno bude pro jistotu až po prostudování výsledkového archu :D
No a teď už radši pro ten mobil...

QIP

Dneska odpoledne přijdu domů - a co milého nezjistím? Nejde QIP. Po minutě shledávám, že nejde mnoha lidem. Po dvou minutách zahajuji "googlení". Po chvíli je mi jasný, že se čeká na nový protokol. Za další chvilku tedy zagooglím znova, vidím novou verzi, stáhnu ji a za dvě minuty mi již QIP normálně běží. Teď si na něm už asi dvě hodiny píšu (samozřejmě, když mám zítra veletěžký test, že).
Může mi tedy někdo říct, proč tisíce lidí ještě teď fňukají v diskuzích a forech, místo aby zagooglili a v pohodě dávno "qipovali"?
Některý věci mi prostě hlava nebere. Holt si lidi zvykli na donášku až do domu, asi...

Bílá bunda

Tak to tu opět hezky flákám, ale v poslední době prostě čas není. Třeba zrovna dneska. Přestože jsem nemusela vstávat v 4:45 (mám zimnici už jen když to číslo píšu), tak vstávání v šest hodin mi tedy nepřišlo o moc příjemnější. Hned po sprše jsem hupsla do auta, abych vzápětí po příjezdu do Prahy zjistila, že jsem zapomněla některé věci doma. Pěkný.

Protože jde o poměrně důležité věci (ne pro mě, já bych je klidně oželela), nezbývá mi nic jiného, než utéct ze španělštiny a hezky odhopkat na autobus a dojet pro ně. Pěkně zabitý čtyři hodiny. Ale aspoň jsem si dala předsevzetí, že se v autobusu budu učit, žádný notebook, noviny, křížovky nebo podobné rozptylovače! Schválně, jestli to vydržím aspoň jedním směrem :D

Jinak asi nic nového není, v pondělí jsem navštívila promoci slečny M., musím říct, že jí to slušelo, o to víc, že byla nemocná a den (no, spíš noc) předtím strávila bujarými oslavami v nejmenovaném baru. Při promoci jsme nabyli dojmu, že na stejném místě ve stejnou dobu se pohyboval i varhaník, protože to, co mělo zdánlivě připomínat českou národní hymnu, by nevyloudil střízlivý člověk i kdyby se moooc snažil.

Včerejšek se nesl v podobném duchu jako dnešek. Musela jsem vstát ještě dřív než normálně, protože mi táta chtěl vzít krev. Nic příjemnějšího by v sedm ráno nevymyslel. Naštěstí už měl tyhle nápady v životě mockrát, takže jsem naprosto zvyklá a z něčeho podobného se mi špatně nedělá ani pět minut po probuzení. Ale vstávat kvůli tomu dřív se mi teda nechtělo, každých pět minut je drahých, zvlášť ráno, nota bene za tmy. Následně mi ještě oznámil, abych, než odejdu, zavřela kotel. Nedělejte to v bílé bundě! Já musela, protože jsem pospíchala. Ještě téhož dne mi pes ukázal, jaký nesmysl je pořizovat si bílé oblečení. Nejen hnědé ťapičky na džínách, ale hnědé kousance na rukávech mě pro příště dostatečně poučily.

Co čert nechtěl, dneska ráno jsem si opět musela vzít bílou bundu (mám jich několik). Neznamená to nic jiného, než před odjezdem domů dojít koupit něco, co by té mojí lásce chlupaté chutnalo natolik, že by se tím nechala uplatit. Ono to s ní není vůbec jednoduché. Musíte toho nakoupit víc, při příchodu domů to rychle naházet na několik míst přes plot (tak, aby to milouš viděl) a pak sotva se vrhne hledat, co že jste mu to přinesli, se rychle přesunout ke vchodovým dveřím. Tam už vás obvykle dožene, žádný pamlsek mu nezabere tak dlouho, aby se s vámi nestihl přivítat. A to ještě musíte doufat, že cestou od plotu nepotká nějakou svou zabahněnou hračku nebo deku, kterou by se vám láskyplně otíral o bundu, abyste si s ním šli hrát. Pak už jen následuje víceméně krátký boj o to, kdo bude první ve dveřích. V tomto případě doporučuji trénovat kopy do výšky, náš pes je mazaný a mrštný, nohy, kterému dáváte do cesty, hravě přeskočí.
Tak tohle všechno mě za chvilku čeká, už teď se na to těším. Bohužel nemám vypranou žádnou náhradní bundu, takže dnešní den bude muset být ve znamení rekordů.