Už je to tady (skoro)!

Už se to zase blíží. Je to pár dní, co jsem psala o jarním výletu do Budapešti, a teď už zase píšu o tom, jak se chystám na letní výlet do Norska. Bude to krásné, bude to drsné, divoké a jistě zajímavé. Těším se, že poznám nové lidi, budu dýchat ten svěží vzduch a z krásné přírody mě bude přecházet zrak :)

Je to všechno zase hektické, tentokrát možná víc, než jindy, protože v nové práci je toho teď moc. Navíc už mi chvíli stojí hodně plánů s kamarády, které jsem v poslední době trochu zanedbávala, ale hned v září to, doufám, budu moct napravit. Zkrátka, teď je fůra balení, nakupování, shánění. Určitě zapomenu sto věcí, ale snad zrovna ty, bez nichž se obejdu. Mé zavazadlo už teď váží skoro 15 kg, a to je v něm jen spacák a boty. Ještě aby mě tak vyhodili z letadla :) No, hlavní je, aby vůbec odletělo.

Momentálně promazávám karty do foťáku, těch není nikdy dost. Lehce exhibicionisticky jsem při tom třídění vrzla pár fotek i na web, ale jen maloučko, protože exhibicionisty nemá skoro nikdo rád :) (Své by o tom mohla říct i jedna zrzavá vypočítavá pipka, která mi to zprvu nechtěla věřit, ale teď už asi taky ví. No, tupinko, život jde dál, přestaň myslet jen na sebe a na to, abys na všem vydělala, zamysli se nad tím, že s lidma se nechodí jen proto, abys mohla své postelové fotky a cinty o svém štěstí veřejně chrchlit těm, co by ti podle tebe měli závidět (asi všichni, že), a ono to třeba časem půjde; ten šašek počmáranej stejně nejspíš nebyl extra partie :))

A teď od zoufalců zpět k těšení!!! :))

Chystám se lézt po horách, procházet se kolem norských řek a jezer, užít si divokou řeku na raftu a po večerech vstřebávat atmosféru norských vesniček a měst. Zní to super, ne? Mně jo. Taky doufám, že to super bude. Už snad proto, že jsem zjistila, že mi nepromokavé věci za tisíce promokají, že batoh bude k dispozici den před odjezdem, že z cestovky kromě jednoho informačního mailu a letenek nic neposlali a že všude čtu, že pižmoně a soby lze potkat jen vzácně! Ale já je najdu! Oni sami přijdou! A jestli ne, tak si na ně prostě počkám.

A protože čas neúprosně letí, musím teď tenhle příspěvek ukončit, nicméně hodlám ho ještě doplnit a navazovat na něj zážitky z cest. Tak držte palce!!! :)

...

Better to loose a lover than to love a looser.

Přesně takhle zněl nápis na jednom tričku, které jsem při dnešních nákupech zahlédla. A tak o tom teď přemýšlím. Děje se toho v poslední době tolik, že jeden ani neví, co si dřív myslet. 

Musím říct, že teď vládne v mém soukromém i pracovním životě nezvyklá pohoda. Nová práce, nové bydlení, nová odhodlání. I přesto, staré křivdy i špatné vzpomínky zůstávají. A asi už nezmizí, i když doufám, že aspoň na čas zapadnou. Člověk dokáže odpustit, ale ne zapomenout. A odpouštět by se mělo jen těm, kdo si to zaslouží.

Když někdo dokáže víc než rok lhát, působit trápení, využivat, zneužívat, ubližovat svým chováním a přístupem, snad se to dá odpustit. Alespoň časem snad ano. Důvěra je tatam, ale tím líp se člověku odchází. Je sice těžší pak někomu opět věřit, ale o to víc se pak může radovat, když někoho, komu se věřit dá, objeví. A když s tím člověkem zažije dlouho nepoznané, zájem, zábavu, smích, radost z prostého bytí s ním, tak je to o to mocnější, o to víc si toho může vážit, vychutnávat. Je zvláštní, jak jedno neštěstí může napomoci druhému štěstí.

A pak jednou přijde den, kdy zjistíte, jak všechna vaše bolest byla malicherná, jak hloupé je ztrácet čas zvažováním a přemýšlením, zda si to všechno necháte ještě chvíli líbit a prodlužovat tak své pocity neštěstí. Ten den vždycky přijde. Den, kdy si uvědomíte, že skutečná bolest je ještě větší a nedá se s ní nic dělat. 

Včera zcela zbytečně zemřelo více než 90 lidí. Desítky dětí už se nikdy nevrátí k rodičům domů. Proč? Protože nějaký magor nedokázal řešit své "pocity neštěstí". A je jedno, jestli to byl Nor, Američan nebo třeba Nepálec, těm rodičům může říkat co chce a stejně nikdy omluvu pro své jednání nenajde. 

Dokáže mu někdy někdo odpustit? Já bych to nedokázala. Hrál si na soudce i kata zároveň, rozhodl o životech desítek lidí. A to nejen svých obětí, ale hlavně jejich rodin. Vyrval jim dcery, syny, sestry, bratry a nedal jim příležitost s tím cokoliv udělat, jakkoliv to ovlivnit. Nevěřím, že někdo takový si zaslouží odpuštění.

Je hrozné, jak někteří "lidé" se neštítí ničeho. Využijí, co a koho můžou. Jestli jim byť jen jedno odpuštění dá možnost a sílu k pokračování páchání svého zla, pak já jim ho dát nechci.

Život je krátký. Nedovolme looserům, aby jej činili ještě kratším.

Jarní Budapešť

Léto je sice v plném proudu, ale i tak si člověk najde čas na trochu vzpomínání. Protože ale toho času není mnoho, nelze s těmi vzpomínkami zacházet příliš daleko, musím se spokojit s letošním jarem. Ale v tomto případě se s ním spokojím ráda, neboť jarní Budapešť je jednou z těch příjemných vzpomínek (ač jich poslední dobou moc není).

Čím se letošní jarní Budapešť lišila od té loňské letní?

Byla příjemnější. Odprostila jsem se od všech očekávání a jela si užít čistě onu Budapešť, město, do kterého se aspoň jednou chcete na chvilku vrátit. Příjemnější bylo i počasí. Nicméně stále si zachovávalo svou typickou tvář - vedra střídaly nečekané kapky deště. Tentokrát však kapky nepadaly tak hustě a dlouho a i slunce k nám bylo shovívavější.

Hned první odpoledne, chvíli po příjezdu, jsem vyrazila ke krásnému, hnědo-zelenému Dunaji. Nechtělo se mi trávit tak krásný den v hotelu uprostřed staveniště kdesi v zapadákově. (Přiznávám, že jsem hotel vybírala já. Netušila jsem, že konečná stanice linky metra v Budapešti může být tak odlišná od té pražské. Nelze to pořádně připodobnit, snad jen když si zkusíte představit, že by konečná metra A končila třeba v Říčanech :)). Zkrátka a dobře popadla jsem knížku a vyrazila na půlhodinovou cestu do centra. 

A všechno bylo tak, jak jsem si to pamatovala. Po Dunaji plulo spoustu lodí, na mostech se fotily malé skupinky lidí, po promenádě se trousilo více naháněčů na okružní jízdy než turistů a všechno působilo dojmem, že v tomhle městě snad nikdo nikdy nespěchá. Jako by všechno mělo svůj čas i řád. 

A tak jsem si tam seděla pár hodin na lavičce přímo dole u řeky, pozorovala ten klid a ani trochu mi nevadily drobné kapky deště, které dopadaly na rozevřenou knížku, kterou jsem se odhodlávala číst. Ani drobný déšť nepřinutil ty drobné skupinky turistů, za ruce se vedoucí páry nebo osamělé důchodce na nábřeží k rychlejšímu kroku. I mně se nikam nechtělo, k návratu do hotelu mě dokopal až chladnoucí vzduch, který se pomalu plížil od řeky, a stmívající se obloha.

Další dny uběhly jako vždy velmi rychle. V našem programu nemohla chybět zoo ani lázně. Ač jsem tentokrát nechtěla trávit čas obíháním památek, nechtěla jsem si nechat ujít kostel ve skále, který jsme minule nestihli, a procházku v Budě, u hradu, kde nás překvapily dost zvláštní výměna stráží a slavnosti kdovíčeho, kterým dodalo atmosféru bouřlivé hřmění a rychle se zatahující obloha.

A proč to vůbec píšu?

Abych nezapomněla, že

• v Budapešti je snad vždycky teplo, ale nesmíte se nechat ukolébat a musíte počítat s tím, že aspoň jednou za dobu Vaší návštěvy bude pršet
• v budapešťské zoo mají snad nejvíc morčat ze všech zoo na světě. Mají tam roztomilé zahrádky, domečky i autíčka a taky mosty, pod kterými už pár morčat skončilo. Dost morčat asi skončilo i v jiných teráriích, protože jsme nenašli žádného hlodavce, kterého jsme viděli loni.
• vůbec nejlepší langoše mají ve stánku před vedlejším vchodem do zoo. Nabízí spoustu různých úprav, ale vyplatí se vsadit na klasiku - sýr, kečup a česnek. Když budete mít štěstí, nebude u stánku ani moc holubů, s kterými se budete muset dělit. Holt některé lokality (a lokály) jsou vyhlášené, že jo.
• v Budapešti jen tak neseženete mletou papriku. Tržnice a obchody jsou často zavřené a na nějaké tradice se tam asi příliš nehraje. Podobně je to i s klobásami, ale tam je situace přece jen o trochu lepší.
• v Szechenyiho (snad se to tak píše) lázních zavedli povinné čepičky do plaveckého bazénu. Tak si nezapomeňte tento nepříjemný doplněk vzít, pokud si chcete opravdu zaplavat v chladnější vodě a nespokojíte se s cachtáním v teplé vodě nebo vodními radovankámi s důchodci z celé Evropy, odehrávajícími se v druhém největším a nejchladnějším bazénku.
• v budapešťském metru jsou revizoři úplně všude. Jsou hned u vstupu, takže černí (nebo afro-američtí? :D) pasažéři mají prostě smůlu. Vyplatí se koupit několikadenní lístek. Co na něj načmáráte za jméno je ale asi úplně jedno, revizoři jsou po celodenním stání poměrně neteční a maximálním výkonem je, že se na ten lístek aspoň koutkem oka podívají.
• v Budapešti zavřeli oblíbené obyčejné obchody pro obyčejné lidi. Přestože všude jsme potkávali jedince, kteří nosili tašky jednoho z našich nejoblíbenějších obchodů, obchod už jsme nenašli. Škoda. Proto si raději na maďarské obchody nezvykejte, ať se pak příště netěšíte zbytečně.
• v Budapešti se máte vždycky kde napít. A tím nemyslím jen všelijaké lokály, kterých tam není málo, ale to, že snad díky těm vedrům, snad díky vstřícnosti k obyvatelům a asi i turistům, jsou pomalu na každém kroku pítka, ze kterých teče krásně čirá a chladná voda.
• pokud nemusíte, nejezděte z Budapešti do Prahy vlakem. Je to nemorálně drahý, nelidsky přecpaný a Slováci Vám cestou budou sedět klidně na hlavě, i když máte místenku. Nic proti Slovákům, asi jim bába v kaslíku neráčila říct, že vlak je plně obsazen. Za víc než tři litry za jednosměrnou jízdu byste si ale jistě představovali lepší dopravu, než hodinu zpožděnou, s jedním Slovákem na klíně a druhým za krkem. Zvláštní, ale Maďaři směr Slovensko a Česko nenabrali. No, po této zkušenosti už to možná tak zvláštní není.