Jarní Budapešť

Léto je sice v plném proudu, ale i tak si člověk najde čas na trochu vzpomínání. Protože ale toho času není mnoho, nelze s těmi vzpomínkami zacházet příliš daleko, musím se spokojit s letošním jarem. Ale v tomto případě se s ním spokojím ráda, neboť jarní Budapešť je jednou z těch příjemných vzpomínek (ač jich poslední dobou moc není).

Čím se letošní jarní Budapešť lišila od té loňské letní?

Byla příjemnější. Odprostila jsem se od všech očekávání a jela si užít čistě onu Budapešť, město, do kterého se aspoň jednou chcete na chvilku vrátit. Příjemnější bylo i počasí. Nicméně stále si zachovávalo svou typickou tvář - vedra střídaly nečekané kapky deště. Tentokrát však kapky nepadaly tak hustě a dlouho a i slunce k nám bylo shovívavější.

Hned první odpoledne, chvíli po příjezdu, jsem vyrazila ke krásnému, hnědo-zelenému Dunaji. Nechtělo se mi trávit tak krásný den v hotelu uprostřed staveniště kdesi v zapadákově. (Přiznávám, že jsem hotel vybírala já. Netušila jsem, že konečná stanice linky metra v Budapešti může být tak odlišná od té pražské. Nelze to pořádně připodobnit, snad jen když si zkusíte představit, že by konečná metra A končila třeba v Říčanech :)). Zkrátka a dobře popadla jsem knížku a vyrazila na půlhodinovou cestu do centra. 

A všechno bylo tak, jak jsem si to pamatovala. Po Dunaji plulo spoustu lodí, na mostech se fotily malé skupinky lidí, po promenádě se trousilo více naháněčů na okružní jízdy než turistů a všechno působilo dojmem, že v tomhle městě snad nikdo nikdy nespěchá. Jako by všechno mělo svůj čas i řád. 

A tak jsem si tam seděla pár hodin na lavičce přímo dole u řeky, pozorovala ten klid a ani trochu mi nevadily drobné kapky deště, které dopadaly na rozevřenou knížku, kterou jsem se odhodlávala číst. Ani drobný déšť nepřinutil ty drobné skupinky turistů, za ruce se vedoucí páry nebo osamělé důchodce na nábřeží k rychlejšímu kroku. I mně se nikam nechtělo, k návratu do hotelu mě dokopal až chladnoucí vzduch, který se pomalu plížil od řeky, a stmívající se obloha.

Další dny uběhly jako vždy velmi rychle. V našem programu nemohla chybět zoo ani lázně. Ač jsem tentokrát nechtěla trávit čas obíháním památek, nechtěla jsem si nechat ujít kostel ve skále, který jsme minule nestihli, a procházku v Budě, u hradu, kde nás překvapily dost zvláštní výměna stráží a slavnosti kdovíčeho, kterým dodalo atmosféru bouřlivé hřmění a rychle se zatahující obloha.

A proč to vůbec píšu?

Abych nezapomněla, že

• v Budapešti je snad vždycky teplo, ale nesmíte se nechat ukolébat a musíte počítat s tím, že aspoň jednou za dobu Vaší návštěvy bude pršet
• v budapešťské zoo mají snad nejvíc morčat ze všech zoo na světě. Mají tam roztomilé zahrádky, domečky i autíčka a taky mosty, pod kterými už pár morčat skončilo. Dost morčat asi skončilo i v jiných teráriích, protože jsme nenašli žádného hlodavce, kterého jsme viděli loni.
• vůbec nejlepší langoše mají ve stánku před vedlejším vchodem do zoo. Nabízí spoustu různých úprav, ale vyplatí se vsadit na klasiku - sýr, kečup a česnek. Když budete mít štěstí, nebude u stánku ani moc holubů, s kterými se budete muset dělit. Holt některé lokality (a lokály) jsou vyhlášené, že jo.
• v Budapešti jen tak neseženete mletou papriku. Tržnice a obchody jsou často zavřené a na nějaké tradice se tam asi příliš nehraje. Podobně je to i s klobásami, ale tam je situace přece jen o trochu lepší.
• v Szechenyiho (snad se to tak píše) lázních zavedli povinné čepičky do plaveckého bazénu. Tak si nezapomeňte tento nepříjemný doplněk vzít, pokud si chcete opravdu zaplavat v chladnější vodě a nespokojíte se s cachtáním v teplé vodě nebo vodními radovankámi s důchodci z celé Evropy, odehrávajícími se v druhém největším a nejchladnějším bazénku.
• v budapešťském metru jsou revizoři úplně všude. Jsou hned u vstupu, takže černí (nebo afro-američtí? :D) pasažéři mají prostě smůlu. Vyplatí se koupit několikadenní lístek. Co na něj načmáráte za jméno je ale asi úplně jedno, revizoři jsou po celodenním stání poměrně neteční a maximálním výkonem je, že se na ten lístek aspoň koutkem oka podívají.
• v Budapešti zavřeli oblíbené obyčejné obchody pro obyčejné lidi. Přestože všude jsme potkávali jedince, kteří nosili tašky jednoho z našich nejoblíbenějších obchodů, obchod už jsme nenašli. Škoda. Proto si raději na maďarské obchody nezvykejte, ať se pak příště netěšíte zbytečně.
• v Budapešti se máte vždycky kde napít. A tím nemyslím jen všelijaké lokály, kterých tam není málo, ale to, že snad díky těm vedrům, snad díky vstřícnosti k obyvatelům a asi i turistům, jsou pomalu na každém kroku pítka, ze kterých teče krásně čirá a chladná voda.
• pokud nemusíte, nejezděte z Budapešti do Prahy vlakem. Je to nemorálně drahý, nelidsky přecpaný a Slováci Vám cestou budou sedět klidně na hlavě, i když máte místenku. Nic proti Slovákům, asi jim bába v kaslíku neráčila říct, že vlak je plně obsazen. Za víc než tři litry za jednosměrnou jízdu byste si ale jistě představovali lepší dopravu, než hodinu zpožděnou, s jedním Slovákem na klíně a druhým za krkem. Zvláštní, ale Maďaři směr Slovensko a Česko nenabrali. No, po této zkušenosti už to možná tak zvláštní není.