Tak jsem tady. Žiju. A prozatím i moje noha :)
Nakonec to byl zajímavý zážitek. Bodejť taky ne. Ačkoliv se mě máti snažila už pár dní předem dost vystresovat, přímo vystrašit, nedala jsem se. Přece jen jsem neležela na operačním stole poprvé. Sice jsem doufala, že v případě banálních zákroků se můžou obejít takový ty zdravotnický nesmysly jako x hodin nejíst a nepít, ale bohužel. To je snad na celé věci to nejtěžší. Když tedy nepočítám, že svoje tělo musíte dát komplet do richtiku, protože budete nazí před kdovíkým. No ale aspoň vás to donutí chovat se ke svému tělu tak, jako byste byli čerstvě a bláznivě zamilovaní - holíte se kde to jen jde, jediny nehtík nesmí být špatně nalakován, vaše tělo voní tak, že být jaro, tak nalákáte všechen hmyz z Posázaví... :D Leckterá žena tohle podstupuje xkrát do měsíce, není málo těch, co i do týdne, ale je fakt, že k tomu potřebujete někoho, kdo to ocení, nebo kdo vás bude patřičně motivovat, abyste to dělali na denní bázi. Ale zpátky k věci.
Ačkoliv jsem měla jít na stůl až ve dvě, vyrazili jsme dopoledne, ještě dřív, než Tomáš Berdych porazil Gasqueta. Přede mnou šla na řadu ještě máma. Mě mezitím poslali ještě na sono, což není fér, protože třeba máma tam nemusela. Nemám ráda, když vám po těle patlají ten vodivý studený gel, který ze sebe pak horko těžko dostáváte. Nu co už. Oproti minule jsem absolvovala vyšetření na sonu snad ze všech možných úhlů v různých polohách, až jsem se nestačila divit. Pořád jsem se snažila z monitoru něco vyčíst, ale popravdě mi to neříkalo vůbec nic. To už jsem si víc početla ve výsledcích krevních testů nebo EKG. Jelikož čekání na sono zabralo přes půl hodiny a samotné vyšetření přes dvacet minut, tak čekání na "kudlu" uteklo docela rychle. Ještě jsem pak stihla vidět kus Bláznivé dovolené v Evropě, filmu, na něž se s rodinou vždy rádi podíváme (za což jsem sklízela od bývalého přítele neustálou kritiku, ale o to víc mě bavilo na to tentokrát koukat).
Před operací samozřejmě následovaly klasické nepříjemnosti, které se odstartovaly příznačnou větou "svlečte si úplně všechno, já si vás tu pak nafotím a namaluju". To by bylo, abych nezareagovala nějakou perlou, ale popravdě už si přesně nepamatuju jak zněla, bylo to něco o penězích, fotografech a modelkách.
Že po vás doktoři čmáraj, to je aspoň pro mě ok, ale když si vás postavěj před šílenej halogen, aby si vás mohli pěkně v detailech vyblejsknout, to už je na mě moc. Přesto jsem se snažila to brát s humorem, koneckonců, jak jinak já můžu brát svoje nohy :))
No a pak už se šlo rovnou na sál. Do třísla mi píchli šílenou dávku něčeho, teď si nemůžu vzpomenout na název, ale bolelo to fakt dost. Ne ani to píchnutí, ale ta palčivá vlna, co se vám pak rozlejvá celou nohou až dolů. Pak mě přikryli a odešli z místnosti. To byla asi nejhorší část. Hrálo tam rádio, shodou okolností spousta mých oblíbených interpretů, Pink, MCR a další. Tak jsem si chvilku tak jako potichoučku prozpěvovala a přitom zjišťovala, co se s mým tělem děje. Začla jsem štípáním do stehna. Hmm, moc cítit to nebylo. Na druhou stranu, škrábání jsem cítila zřetelně. Tak jsem si říkala, že třeba mi zatím jenom píchli nějaké to barvivo, které jim pomáhá najít ty správné žíly, cévy a tak. Po chvíli mi to ale bylo divný, tak jsem s tím štípáním začala znova. Přece jen už uběhlo nějakých patnáct minut. Pořád stejný. Snažila jsem se rozhlídnout po místnosti a když jsem viděla, že nikde nikdo není, zkoušela jsem pokrčit nohu. Ta křeč!!! Respektive to nebyla křeč, ale noha se mi šíleně stáhla a nešlo nic. Jen mírně zavrtět prsty. Začala jsem se smát. Bylo to jak v nějakém hororu, panika, co vás zachvátí, když zjistíte, že jste nemohoucní a někdo vás má plně ve své moci. Mně se to smálo, když jsem věděla, že v moci mě mají doktoři, které můžu snadno zavolat. Ale po chvíli mi bylo úzko z toho, jak asi musí být lidem, co se takhle jednou vzbudí a zjistí, že tou nohou už nepohnou nikdy. Děs.
Po pětadvaceti minutách konečně přišla sestra. Vzala jehlu, zabodla mi ji do jedné nohy a zeptala se, jestli to cítím. Cítila jsem to, kdo by to asi necítil. Tak bodla do té druhé, umrtvené. To jsem taky cítila. Míň, ale cítila. V té chvíli mě přepadly první obavy a smích mě přešel. Co když už to umrtvení víc nezabere a já to celou dobu ucítím? Tak jako když mi řezali tehdy do hlavy? To už bych fakt nikdy nechtěla zažít... do té doby jsem myslela, že operace bez umrtvení byly in před staletími, ale v nemocnici na Karláku na historii asi rádi vzpomínají.
Sestra zase odešla. No, to je úžasný, touhle dobou už mělo být po operaci a já se tam v té zimě válela pořád na sále. Konečně přišel doktor. V době, kdy už jsem tam ležela tři čtvrtě hodiny. "Tak jak?" zeptal se.
"Jak? To snad víte vy, ne, já vám teda rozhodně radit nebudu" řekla jsem mu ještě s humorem. Doktor do mě prozměnu bodnul ještě třikrát. Respektive do té neumrtvené nohy, v té umrtvené už jsem to naštěstí moc necítila.
Hurá, šlo se na věc. Trvalo to jen chvíli, nebo mně se to aspoň tak zdálo. Hodně jsme si povídali, o chlapech, o práci, o nemocnicích. Doktor měl naštěstí podobný smysl pro humor. Morbidní humor se u doktorů na sále moc nevidí. Nebo spíš si ho nedovolí před pacienty, kteří jsou vzhůru :)
Humor ho na chvilku přešel, když mi řekl, ať zkusím lehce nadzvednout nohu, aby mi ji mohl podložit. Ač jsem se snažila co to šlo, nešlo to. "Já se omlouvám, ale za to si asi můžete sám," říkám mu.
"No já jsem si říkal, že na vás jsem měl asi použít menší dávku, ale zase jsem na vás nechtěl šetřit. Hm. Tak vy odsud po svých neodejdete".
Ha ha, ty mě tak budeš takhle strašit, panáčku! :)
"Všimla jsem si, že tu máte dvoje dveře na chodbu. To vy támhletěma asi vyprovázíte ty nepovedený případy, že jo?" vracím mu to.
"To jste řekla přesně. Ty ale vozíme na lehátku".
"A kolikrát se vám to už stalo?" ptám se.
"Tak to víte, že ne vždycky jde všechno hladce," vykrucoval se doktor. "Byl tu takovej jeden lehce vegetativní stav."
Víc už jsem na tohle téma slyšet nechtěla. Ne snad proto, že bych měla hrůzu z těhle případů, jsem z doktorský rodiny a mám je tudíž často na talíři (tohle je teprve morbidní metafora!), ale proto, že jsem ho nechtěla znervoznit nebo mu snad před zákrokem zkazit náladu, aby se mu to pak ještě třeba nepovedlo.
A tak jsme si dál povídali o těch chlapech a o práci. Později se mě i zeptal, jeslti chci vidět ty svoje žíly. Za chvíli mi nad tělem mával něčím, co vypadalo jako hubený žížaly, ještě tím klepal, aby to vypadalo jako živý. Asi zkoušel, co vydržím, ale v tomhle já mám naštěstí poměrně výdrž :) Když se ve mně nevrtal, vždycky řekl, že teď se můžu zvednout a podívat se. Že prý on je z těch, co to pacientům dovolujou, aby prý věděli, co se s nima děje. To mi třeba doktorka, která mi vyřezávala pihy, dovolit nechtěla. Že prý to taky dovolovala, dokud jí tam sebou nefláknul chlap jak hora a nemuseli ho půl hodiny probouzet. Ale napodruhý mě už taky nechala se dívat. Já nevím, mně to morbidní nebo nějak strašný nepřijde, vidět něco řezat do svý kůže nebo vyndavat něco ze svého těla, když je to z lékařských důvodů. Mám s tím spíš problém u jiných, protože tam si člověk nedokáže vybavit, jestli to bolí nebo ne, nebo spíš jak moc.
A tak jsem se podivala na ty díry ve stehně, koleně a lýtku a popravdě jsem byla mile překvapena, že ty vpichy a řezy jsou poměrně malé. Vzhledem k tomu, že mi ten den na ultrazvuku řekli "No, je tu šance, že by vám ta operace mohla pomoct", tak určitě chcete, abyste si aspoň neodnesli hnusné jizvy, zvlášť, když jste jim tam za jeden zákrok nechali 15 tisíc.
A za chvilku bylo hotovo. Nastala další příjemná část, povídání o všech zákazech. To pacienti vždycky milujou. A doktoři jim na jejich námitky vyprávěj, jak znají tyhle hry na hrdiny. No jo, ale nemějte remcy, když vám cizí chlap oblíká spodní prádlo a nechce vám dovolit navlíknout si aspoň ponožky. Všechno on sám. A vrcholem všeho bylo, když přede mě přitáhl invalidní vozík.
"Tak ale tahle sranda už je opravdu hloupá," říkám mu. "Já to fakt dojdu, stačí nějaká berle nebo opora."
"Ne ne, to znám, pojďte, já vám do něj pomůžu!"
A tak jsem tam seděla v tom křesle, připadala si jako stařenka, která už sotva někam dojde, na klíně drží svojí kabeličku a u nohou má dva chlapy, co se jí snaží obout. Byl to strašnej pocit. V tu chvíli ucítíte takový soucit, takové pochopení a obdiv k invalidům, že to ani nejde slovy vyjádřit.
Všechny svaly v noze jsem měla umrtvené a tak mě noha v ničem neposlouchala, vyzkoušela jsem si, jaké to je, když vám někdo ohne nohu a vy nemáte sílu ji ani na kousek srovnat, a byla jsem tak neskutečně vděčná, že druhý den zase přijde k sobě a já zase budu soběstačná... Ve chvíli, kdy mě doktor odnesl do auta, jsem už věděla, že to bude za pár hodin dobré. Sice jsem měla zákaz se sama zvedat, natož pohybovat, ale už v tu chvíli jsem věděla, že to brzy zvládnu.
A zvládla. První den sice nemůžete skoro nic, ale brzy se to zlepšuje. Je pěkný, že vám vysvětlí, že máte mít doprovod i když jdete na záchod, ale už vám nikdo nevysvětlí, jak máte sedět na záchodě s nohou, co nejde ohnout :D Fakt si to představte, nebo ještě lépe zkuste. Napněte nohu, něčím ji třeba zavažte v koleni, a zkuste si normálně sedat, chodit do schodů nebo na záchod. Srandy kopec.
Doktor říkal, že při tom dochází k řadě zlomenin, protože pacienti neposlouchají a chodí sami bez opory. Ale já odhadnu, co moje tělo utáhne, koneckonců se se mnou tahá už docela dlouho; a nejsem z těch blbců, co jdou ze všeho nejdřív dělat dřepy do kuchyně k lednici.
A tak si tu tak sedím s nohama na stole, házím do kalendáře další zákroky, které mě ještě čekají (protože jeden kousek nikdy nestačí) a doufám, že to všechno k něčemu bylo. Už kvůli tomu doktorovi, který ještě ten den večer volal, jestli je všechno v pořádku. Fakt bych mu nerada kvůli své tvrdohlavosti zkazila statistiky :)
A zítra zase do práce. Zatím jen z domova, ale už brzy naostro. Ale mám slíbeno obskakování od kolegů, tak se i těším :) I ty blbý zážitky totiž mají světlé stránky :)
