Stone

Tak ještě poměrně začerstva, dokud jej mám jakžtakž v živé paměti, předhodím své dojmy ze snímku Stone. Film vypráví o vězeňském psychologovi/kurátorovi Jackovi Mabry, jenž má krátce před důchodem. Zbývá mu prošetřit poslední případ: zločince, jenž si říká Stone, a který se v mládí podílel na vraždě svých prarodičů a nyní si odpykává 10 - 15letý trest ve vězení. Teď má tedy Stone pár dní na to, aby Jacka přesvědčil o své nápravě a mohl tak být z věznice propuštěn. Jeho plán však vyvolá řadu vedlejších efektů, kdy se projeví mezi životy kurátora a zločince až nápadná paralela. Jack totiž nemá příliš čisté svědomí, v mládí se dopustil několika prohřešků, za něž nebyl díky pomoci, nebo spíše shovívavosti, svých blízkých nikdy potrestán.

Jak se s tímto "zrcadlem" nastaveným na sklonku života Jack vyrovná? Jak se zachová, když najednou chce pachatel shovívavost po něm? To už zjistíte z filmu, případně si to můžete přečíst na webu, ovšem ne na tom mém.

A teď ty vlastní dojmy. Film určitě stojí na výkonech Roberta De Nira coby Jacka a Edwarda Nortona coby Stona. Sekunduje jim Milla Jovovich v roli Stoneovy přítelkyně, která si vedla také dobře, nicméně v jedné scéně, jmenovitě v slzavém údolí ve vězení, mě poměrně dost zklamala, neboť tam spadla snad až do afektu tříleté herečky. Ale jinak byly její herecké výkony přesvědčivé. Pány asi zaujmou její obnažené scény, ve kterých okatá kráska předvedla svá poměrně nekrásná prsa s pěticentimetrovými bradavkami, a to pěkně z profilu.

Nejen Millyn herecký výkon, ale také její postava (filmová) byla přesvědčivá. To už se ale nedá říct o postavě Jackovy manželky. Tu jsem prostě nějak nemohla překousnout. Ano, byla to žena celoživotně postižená traumatem nešťastného života s Jackem (asi), která tradičně řešila své neštěstí alkoholem. Ale mě prostě nepřesvědčila, k Jackovi mi absolutně neseděla a v celém příběhu byla tak trochu navíc, i když měla představovat jeden z Jackových velkých "hříchů".

Celý film je prostoupen vnitřními boji. Víra v sebe, víra v boha, síla náboženství, úloha člověka na světě, odpovědnost... to všechno je stále dokola omíláno, stále jsou divákovi vnucovány jakési pochyby, aby ve chvíli, kdy už má pocit, že situaci jakžtakž chápe, mohl začít úplně od začátku.

Přesto jsou jednotlivé scény přinášeny věrohodně, nechybí i chvilky napětí. 

Jen ten konec...

Ano, ten konec!!! Ten je prostě tristní. Takhle zvrtat konec filmu, který ve vás úspěšně vyvolá depresivní pocity, donutí vás přemýšlet, pak přijdou pocity napětí, naděje, že... Ne, já to nemůžu napsat, to musíte vidět... Přece vám to nezkazím.

Nebýt té nedotaženosti, film bych vám doporučila beze všech výhrad. Takhle ho doporučuji jen těm, co mají rádi psychologické snímky snažící se navodit deprimující pocity, snažící se zahrát na divákovu tesknou i temnou strunu, aniž by slibovaly nějaké velké zvraty nebo rozhřešení. Nejsem si tak úplně jistá, jestli bych doporučila film fanouškům De Nira a Nortona, ač podávají slušné výkony, není to už taková pecka jako dřív. Ale rozčarovaní určitě nebudete. No, ještě si to nechám rozležet :)