O terapiích aneb Někdo to schytá do auta, někdo nejspíš do hlavy

Tak si to ráno zase jednou drandím po D1, abych se podívala za hranice všedních dnů a rodné vlasti, a cestu jsem si kromě filmů zpestřovala i četbou a brouzdáním po internetu. Narazila jsem (ach ano, opět) na další článek, odrážející až neskutečnou a absurdní situaci v mezilidských vztazích, chování a přístup lidí k sobě navzájem a absolutní absenci skušnosti a morálky. Zpráva (nejdete ji pod tímto odkazem) pojednává o tom, kterak řidič volva při jízdě po D1 došel škody na svém autě, konkrétně drobných oděrek předního skla, když projížděl kolem právě pracujících stavebních strojů. Ač si byl drobného poškození vědom, pokračoval v jízdě a až po zvážení situace a ohledání škod se rozhodl, že bude požadovat úhradu škody. Napsal tedy do společnosti, jež měla stavební práce na starosti, a ŘSD a požádal je, aby s ním situaci řešily.

Že se ŘSD neozvalo, to asi nikoho nepřekvapí. Že se ozvala zmíněná společnost, to se dalo vcelku předpokládat. Co však v dopise stálo? Kromě kategorického popření události, které by nejspíš mnozí z nás byli schopni pochopit, obsahoval dopis ještě tento dovětek:

„Pokud se mi omluvíte a uhradíte náklady, které mi vznikly reakcí na Váš dopis, budu považovat Vaši výzvu k úhradě škody za omyl, a ne pokus o vydírání,“ prohlásil. „Formulace a napsání vlastního dopisu (myslím a píšu pomalu) 200,– Kč. Cesta na poštu a zpět (chodím pomalu) 80,– Kč. Poštovní náklady 26,– Kč.“ Sečteno podtrženo 306 korun. Podepsán Pavel Doležal, jednatel firmy Sares.

Upřímně si myslím, že tohle je na tečku mezi voči. Jak si někdo může nárokovat omluvu za dopis s výzvou k jednání o nápravě škody a ještě vyžadovat finanční náhradu za to, že se vůbec namáhal odpovědět, to mi prostě hlava nebere. A pokus o vydírání?? To mi přesně připomnělo situaci, kdy mi jistá osoba dlužila peníze (mimo jiné) a několik týdnů neslyšela na výzvy k jejich vrácení. Když jsem napsala e-mail a sms, že pokud peníze neobdržím do týdne, budu nucena přistoupit k úrokům z prodlení a případně se obrátit na soud nebo pohledávku jednoduše prodat, protože už mě nebaví se s tím neustále crcat, obdržela jsem vodopád hysterických výlevů plných lží a obvinění, že se dopouštím vydírání a vyhrožování a že za toto způsobené příkoří budu dotyčnému povinně platit terapii.

Je to strašné pomyšlení, když si člověk uvědomí, jaká individua chodí po světě. Dluh mi dosud samozřejmě splacen nebyl (peníze nabízené otcem dlužníka mi bylo trapné přijmout, jelikož prý dluží dost právě i jemu). Účet od psychiatra mi naštěstí taky nedorazil, zatím. I když... naštěstí... možná bych nakonec i ráda zaplatila, kdyby se takovíhle magoři začali skutečně a pořádně léčit. Teoreticky bych tu ještě měla pana Doležala pochválit, že on se alespoň držel při zemi a újmu způsobenou dopisem vyčíslil na 306 Kč, tedy na poštovné plus sazba za opravdu hodně pomalé psaní a pomalou chůzi na poštu. A omluvu, samozřejmě. Nicméně léčit se z toho nemusel. Přesto bych být panem Pátkem byla opatrná, nějaká ta fakturka ještě může dorazit, zvlášť poté, co to takhle nehezky rozmázl v médiích. Tytyty, Pátku! To bude na týdny terapií...

Indové a Černý kocour

Poslední dny sdělovací prostředky ovládla zpráva o vynesení rozsudku trestu smrti nad indickými útočníky, kteří brutálně znásilnili mladou ženu a způsobili jí tak krutou smrt. Není snad nikdo, kdo by o tom zvěrstvu neslyšel nebo nečetl. Kdyby ale přece jen ne, více třeba zde. 

Po hrdelním trestu volaly davy už dlouho. I když bylo jasné, že soudci budou pod tlakem veřejnosti poměrně přísní, přesto jsem rozsudky smrti nečekala. Ano, přiznávám, že když o případu média informovala, nepřála jsem té chátře nic jiného. Přesto, neubránila jsem se myšlence, že v dnešní době jsou takovéhle exemplární a drsné tresty přece jenom méně obvyklé a jestli je takový trest opravdu nutný. Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím více jsem se s rozsudkem ztotožnila. Kdyby pachatele zavřeli na doživotí, byla by zde sice malá šance "spravedlnosti" ve stylu oko za oko, představa ale, že někdo ty hajzly musí po celý život živit, zatímco rodina zemřelé dívky bude doufat, že je nějaké jiné "lidské" prase znásilní a umlátí k smrti, také není úplně lákavá. Vynesený rozsudek je možná tím nejlepším pro všechny. Těžko by pánové žili v příštích letech natolik spořádaně a nápomocně, aby svá zvěrstva odčinili, takže by se svou vizitkou přežívali několik let v nějakém smrdutém vězení, kde by buď pošli v hlubokém opovržení, nebo by si svůj život zkrátili tak, jak to jejich kolega udělal už ve vazbě. Smutným zůstává fakt, že nejbrutálnější ze všech útočníků dostal trest nejnižší, jen proto, že byl nejmladší, respektive bylo mu "pouze" sedmnáct let. Jako by snad v sedmnácti nevěděl, co činí. Když zvládl znásilňovat a zabíjet, jistě by zvládl nést i výši trestu. Nezbývá než doufat, že si jej spravedlnost najde.

V souvislosti s tímto případem mi však vytanula v mysli vzpomínka na povídku, která démony, kteří mohou slabší jedince posednout, popisuje úplně skvěle a výstižně a přitom k tomu autorovi stačilo pár řádků. Ve chvíli, kdy jsem kroutila hlavou nad tím, kolik je kolem nás zrůd, a ptala se sama sebe, kde se v nich všechno to zlo a ohavnost bere, vybavila jsem si následující slova:

Již od dětství jsem byl znám svou poddajnou a přívětivou povahou. Byl jsem dokonce tak nápadně útlocitný, že si ze mne kamarádi tropili žerty. Zvláště jsem miloval zvířata a rodiče mne proto zanášeli všemi druhy mazlíčků. Také jsem většinu času trávil s nimi a nemohl jsem být šťastnější, než když jsem je krmil a laskal. Tento povahový rys se mnou rostl, a kdyžjsem dospěl, byl mi jedním z hlavních zdrojů radosti. Těm, kdo si někdy oblíbili věrného a chytrého psa, nemusím snad ani vysvětlovat, jak nesmírné potěšení z toho plyne. V nesobecké, obětavé lásce němé tváře je cosi, co přímo zasahuje srdce toho, kdo nejednou zakusil vratké přátelství a chatrnou věrnost pouze lidského tvora. 

...

Když jsem se jednou v noci vracel značně opilý z jedné z mých oblíbených putyk kdesi ve městě, vzal jsem si do hlavy, že se mi kocour schválně vyhýbá. Popadl jsem ho a on ze strachu, že mu ublížím, se mi lehce zahryzl do ruky. Okamžitě mne posedl ďábelský vztek. V tu chvíli jsem nevěděl, co dělám. Má pravá dřívější duše jako by prchla z mého těla a jeho každou žilku teď zavalila nestvůrná, kořalkou živená zloba. Vytáhl jsem z kapsy u vesty nůž, otevřel jej, popadl ubohé zvíře za krk a chladnokrevně mu vyřízl z důlku jedno oko! Propadám se studem a odporem, když píši o této do nebe volající zlotřilosti.  

Ano, někteří z vás (no, možná ne, jelikož zase tolik vás není) už možná poznali, že se jedná o povídku Černý kocour od Edgara Allana Poea. Nebudu tu prozrazovat děj, kdybyste se náhodou rozhodli těch pět minut jejím čtením strávit. Určitě je to dobře investovaný čas, pokud máte rádi dobře napsané hororové povídky. Možná to ale není dobře investovaný čas, pokud vás takové knihy vedou k zamyšlení, například nad onou metlou lidstva, která už stála za mnoha neštěstími, nebo nad lidskou zvráceností, nebo třeba i nad tím, že nic netrvá věčně, ne každý je takový, jak se zdá, a monstra, neštítící se ničeho, ba možná bavící se působením zla, můžou být a jsou všude okolo nás. 

Až nebezpečně blízko...

Spánek

Na ten se dneska obzvášť těším, čtyři hodiny spánku už mi nestačí zdaleka tak, jako dřív. Snažím se ale být poctivá a kromě práce si vedu ještě deníky a pak tyhle svoje výlevy, které se tudíž odhodlávám i dnes, po náročném víkendu, aktualizovat. Kvalitu a kvantitu článků ale nečekejte, spánek je opravdu důležitý a hodlám se mu náležitě věnovat. Jak to může dopadnout, když se nevyspíte zrovna dorůžova, můžete vidět na videu níže. Jak jinak si to všechno vysvětlit, než že se asi pani špatně vyhajala...

Erupce na Slunci

Tak venku zase prší kočky a psi, možná už i padá listí, ale kdo by to v tom slejváku zjišŤoval. Sedím u počítače, který záhadným způsobem neumí napsat malé Ť a malé Ň, což je někdy docela vtipný, jelikož když ho potřebuju někomu napsat ve zprávě nebo v jiném textu, musí mi ho nejdřív někdo poslat do pošty, nebo ho musím zkopírovat z webu. Co se ovšem týče poslední doby, je tohle ten nejmenší problém, který se vyskytl. Všechno se sere. Tedy, všechno naštěstí ne, ale spoustu toho ano. 

Táta uvízl v zahraničí a trvalo nám několik dní, než se nám ho podařilo dopravit zpátky, samozřejmě spolu s ostatními "trosečníky". Jejich návrat stál cca 70 000 Kč. Už teĎ (haha, neumí to ani malé Ď) je mi jasné, co k tomu řekne pojišŤovna. Nejspíš, že můžeme být rádi, že zaplatili odtah auta do 25 km vzdáleného města (stál 1500 eur) a čtyřdenní pobyt v chatě. No, hlavně, že je doma. 

Rozvodovost v okolí opět stoupla, z pěti známých se tři rozvádí. Nemůžu být konkrétnější, neb je to zatím stále v šeptandovské fázi, ale napikaču je to i tak. 

V práci jsou všichni naštvaní a tváří se jak kakabusové. Ne, oni možná ani nejsou naštvaní, oni jsou prostě jen prudiči. Ještě nedávno jsem se divila, proč vůbec někdo stojí o podřízené, je s tím jen fůra odpovědnosti a práce, ale teĎ jsem za svůj tým docela vděčná, protože jsou buĎ tvární, nebo se už kvůli podřízenosti snaží být aspoŇ snesitelní. TeĎ spolu poměrně dobře vycházíme a doufám, že zlepšující se tendence bude pokračovat aspoŇ na této frontě, jinak už si opravdu budu moct jít hodit mašli. 

Bydlení tady rozvádět raději ani nebudu, kdo neodsekával prahy, aby do bytu dostal pračku, nepochopí. Skoro nikdo už nepochopí ani fakt, že ani tak se pračka na určené místo naprat (od toho je asi slovo pračka!) nedala, protože je prostě předimenzovaná, nebo určené místo majitelem a architektem poddimenzované. Zkrátka a dobře, pračka mi trčí v kuchyni a jediné, co zatím vyždímala, jsou moje nervy. Můžu si za to částečně sama, měla bych si konečně pozvat hodinového manžela nebo někoho trošku zručnějšího, než jelimánka, co ani neuměl odseknout práh a musela jsem to nakonec stejně udělat sama. Ale tak aspoŇ mi pomohl si tuto kuchyŇskou překážku dopravit do bytu. Když už jsem zmínila byt, pokud se tedy už nikdy neozvu, je to pravděpodobně způsobeno mou vytížeností, nebo možná také tím, že mě čeká rozšroubovávání konzole. Všichni mají normální sundavací konzole, jenom v tomhle bytě jsou holt napevno přišroubované a chce-li si člověk pověsit závěsy, nezbývá mu, než proměnit se v artistu a na štaflích balancovat na hraně života a smrti. 

 Kromě všech těhle prkotinek se samozřejmě bortí všechny možné plány. Což je normální. Když nechcete, aby se vám hroutily plány, nedělejte si je! Je přece odvěký (nejen Murphyho) zákon, že může-li se něco pokazit, pokazí se to! Zvlᚍ, máte-li kolem sebe lidi, kteří přitahují buĎ katastrofy, nebo si libují v konfliktech. Já už je sice kolem sebe nemám, až na nezbavitelné výjimky, ale můžu potvrdit, že ze mě takoví lidé udělali člověka, co přitahuje katastrofy. Protože lidi vyhledávající konflikty prostě katastrofa jsou. Takže bacha na mě, tohle léto je hodně erupcí na Slunci a jelikož přitahuji ty katastrofy, hrozí výskyt komplikací či zvýšená potřeba konzumace alkoholických nápojů. Což mi připomíná, že musím končit, jdu pít! Dokud je s kým...