Poslední dny sdělovací prostředky ovládla zpráva o vynesení rozsudku trestu smrti nad indickými útočníky, kteří brutálně znásilnili mladou ženu a způsobili jí tak krutou smrt. Není snad nikdo, kdo by o tom zvěrstvu neslyšel nebo nečetl. Kdyby ale přece jen ne, více třeba zde.
Po hrdelním trestu volaly davy už dlouho. I když bylo jasné, že soudci budou pod tlakem veřejnosti poměrně přísní, přesto jsem rozsudky smrti nečekala. Ano, přiznávám, že když o případu média informovala, nepřála jsem té chátře nic jiného. Přesto, neubránila jsem se myšlence, že v dnešní době jsou takovéhle exemplární a drsné tresty přece jenom méně obvyklé a jestli je takový trest opravdu nutný. Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím více jsem se s rozsudkem ztotožnila. Kdyby pachatele zavřeli na doživotí, byla by zde sice malá šance "spravedlnosti" ve stylu oko za oko, představa ale, že někdo ty hajzly musí po celý život živit, zatímco rodina zemřelé dívky bude doufat, že je nějaké jiné "lidské" prase znásilní a umlátí k smrti, také není úplně lákavá. Vynesený rozsudek je možná tím nejlepším pro všechny. Těžko by pánové žili v příštích letech natolik spořádaně a nápomocně, aby svá zvěrstva odčinili, takže by se svou vizitkou přežívali několik let v nějakém smrdutém vězení, kde by buď pošli v hlubokém opovržení, nebo by si svůj život zkrátili tak, jak to jejich kolega udělal už ve vazbě. Smutným zůstává fakt, že nejbrutálnější ze všech útočníků dostal trest nejnižší, jen proto, že byl nejmladší, respektive bylo mu "pouze" sedmnáct let. Jako by snad v sedmnácti nevěděl, co činí. Když zvládl znásilňovat a zabíjet, jistě by zvládl nést i výši trestu. Nezbývá než doufat, že si jej spravedlnost najde.
V souvislosti s tímto případem mi však vytanula v mysli vzpomínka na povídku, která démony, kteří mohou slabší jedince posednout, popisuje úplně skvěle a výstižně a přitom k tomu autorovi stačilo pár řádků. Ve chvíli, kdy jsem kroutila hlavou nad tím, kolik je kolem nás zrůd, a ptala se sama sebe, kde se v nich všechno to zlo a ohavnost bere, vybavila jsem si následující slova:
Již od dětství jsem byl znám svou poddajnou a přívětivou povahou. Byl
jsem dokonce tak nápadně útlocitný, že si ze mne kamarádi tropili žerty.
Zvláště jsem miloval zvířata a rodiče mne proto zanášeli všemi druhy
mazlíčků. Také jsem většinu času trávil s nimi a nemohl jsem být
šťastnější, než když jsem je krmil a laskal. Tento povahový rys se mnou
rostl, a kdyžjsem dospěl, byl mi jedním z hlavních zdrojů radosti. Těm,
kdo si někdy oblíbili věrného a chytrého psa, nemusím snad ani
vysvětlovat, jak nesmírné potěšení z toho plyne. V nesobecké, obětavé
lásce němé tváře je cosi, co přímo zasahuje srdce toho, kdo nejednou
zakusil vratké přátelství a chatrnou věrnost pouze lidského tvora.
...
Když jsem se jednou v noci vracel značně opilý z jedné z mých oblíbených
putyk kdesi ve městě, vzal jsem si do hlavy, že se mi kocour schválně
vyhýbá. Popadl jsem ho a on ze strachu, že mu ublížím, se mi lehce
zahryzl do ruky. Okamžitě mne posedl ďábelský vztek. V tu chvíli jsem
nevěděl, co dělám. Má pravá dřívější duše jako by prchla z mého těla a
jeho každou žilku teď zavalila nestvůrná, kořalkou živená zloba. Vytáhl
jsem z kapsy u vesty nůž, otevřel jej, popadl ubohé zvíře za krk a
chladnokrevně mu vyřízl z důlku jedno oko! Propadám se studem a odporem,
když píši o této do nebe volající zlotřilosti.
Ano, někteří z vás (no, možná ne, jelikož zase tolik vás není) už možná poznali, že se jedná o povídku Černý kocour od Edgara Allana Poea. Nebudu tu prozrazovat děj, kdybyste se náhodou rozhodli těch pět minut jejím čtením strávit. Určitě je to dobře investovaný čas, pokud máte rádi dobře napsané hororové povídky. Možná to ale není dobře investovaný čas, pokud vás takové knihy vedou k zamyšlení, například nad onou metlou lidstva, která už stála za mnoha neštěstími, nebo nad lidskou zvráceností, nebo třeba i nad tím, že nic netrvá věčně, ne každý je takový, jak se zdá, a monstra, neštítící se ničeho, ba možná bavící se působením zla, můžou být a jsou všude okolo nás.
Až nebezpečně blízko...
Žádné komentáře:
Okomentovat