Dneska jen na skok, Sergio!

Milý Sergio!

Tak jsem tu zase se svou odpovědí a tobě děkuji za tu tvou.

Jo, já vím, nebylo to lehký, ale je dobře, že sis konečně uvědomil, jaká je skutečnost. Teď jen se z toho poučit. I když, známe to, starého kozla novým kouskům nenaučíš :D Promiň, v tvým případě mi ten kozel seděl líp než pes! :))

Ne, promiň, vím, jak se asi cítíš. Sama jsem si taky prošla fází vystřízlivění, kterou následovala znovu fáze namlouvání si, že ten člověk nebyl takhle špatnej vždycky, ale až v poslední době, a že tudíž je šance na zlepšení. Ale lidi se mění neradi a těžce. Když ti člověk nevyhovuje v posteli víc než rok, těžko se to zlepší, když večer ani do té postele nedorazí, a pokud, tak smrdí v lepším případě po pivu a v tom horším laciným parfémem. Doufám, že víš, co tím chci říct :) 

Je zvláštní, co všechno se dá schovat pod určitá slova, metafory... Proč si v tomhle lidé docela rozumí, ale v jiných věcech, kdy si něco řeknou zcela explicitně, najednou sluch či chápání selhává? Je to zvláštní, co...? Sergio, prober se, já tu rozumuju a ty ses určitě zadrhl u toho sexu, že?! :D To já jen tak narážela, když ty jsi o něm mluvil tak otevřeně... :) Já na to popravdě moc nejsem, když se svěřovat, tak osobně ;) Ale ty ulítlý zážitky piš klidně dál :))

No ale teď pěkně zpátky do normálu. Bydlení se vyvíjí slibně, jsem fakt ráda, protože zezačátku to bylo lehce depresivní. Teď ubývá krabic, tašek a špíny a je útulno. Když jsem tuhle přerovnávala zimní věci, co jsem je měla v Norsku, zase mě chytla ta vlna, kdy toužím někam vypadnout. Už se moc těším, až napadne sníh, snad kopy sněhu, a já vyrazím na půl dne, ne, radši na celý den, někam ven, do polí a lesů, jen já a T., aby se člověk bál, co se zase stane. A budu u toho snít, že příští rok už to nebudu jen já a T., že si pěkně počkám a ještě líp se dočkám! :) Zní to úžasně, že? Nespěchám, klidně si počkám, koho pustím do svého světa, na své výpravy :) Protože to koneckonců musí být silák a to především po mentální stránce :D

Už jsem to udělala zase... Zase jsem odmítla dalšího člověka, který si myslel, že je normální někoho odbývat, nedržet slovo. To už teď řeším hned v zárodku, je to potřeba. Kdybys slyšel, co jsem si dřív kvůli někomu takovému vyslechla! A nejen vyslechla, mně kvůli jednomu mýmu bývalýmu lidi i psali. Hlavně kamarádi-chlapi, což je zvláštní, tohle bych čekala spíš od ženských, chlapi většinou držej spolu... No, i když... Znala jsem takový, co se vždycky děsně hlasitě plácali po ramenou, ale sotva jeden odešel, už ho zdrbli, už povídali, jak musí být hrozné s ním být, žít, sdílet cokoli. Bylo, což to jo, ale nemáte vy chlapi držet basu? :) Kam ten svět spěje, když už ani chlapi nedrží při sobě? 

Zítra a pozítří mě čeká procházka, svařák a večeře, tak to musím s těmi, co s nimi půjdu, pořádně probrat, jestli je to teď běžný jev, nebo jestli to bylo ojedinělé. Já doufám, že to příliš normální není.

No a už tu zase budou Vánoce... Kupodivu se na ně zase těším. Už u nás voní perníčky, snažím se ale nemyslet na to, že to zase budu já, kdo je bude zdobit. Cukroví letos moc neplánujeme, rozhodně ne víc než deset druhů, což je dobře, protože teď mám zakázáno chodit do posilovny a minimálně celý leden tomu bude taky tak.

Ale já tu zase jen plácám o sobě a k tobě jsem se vůbec nedostala! Jsem to ale sobec! Jsem ráda, že ses odstěhoval z mostecké rohožky, jen se trochu bojím, na jaké přistaneš příště, znáš tahle svá období a touhy. A zvláště teď, když budou Vánoce a ty budeš nahánět nějaký "dáreček", který by sis mohl nadělit do nového roku. Rozvažuj, víš, že je to potřeba, unáhlenost není na místě. A hlavně se jim dívej do očí! U Z.P. se několik lidí shodlo, že má nebývale zlé oči, takový mrchovský pohled, to nemůže být náhoda! Prostě se jim dívej do očí a když budeš mít pocit, že se v nich utopíš a hlavně se v nich utopit chceš, pak je to teprve ta, která stojí za zvážení! To samozřejmě poznáš až při osobním setkání, ale i fotky napoví. Dokonce i na fotkách poznáš oči, co studí jako led. Těch se vyvaruj :)

Tak hodně štěstí při tom vybírání (a nevyšiluj tak, když budeš nahánět moc, odradíš je!) a při dalším budování svého života. Jen jsem moc nepochopila, zda se tedy stěhuješ, nebo ne, v jednom odstavci píšeš, že zůstáváš, v druhém, že musíš vyřešit otázku bydlení a najít byt co nejdřív... Přeju šťastnou ruku při výběru, není to žádná sranda, můj finanční poradce teď počítá a počítá, na co se zmůžu, a trochu se bojím, s čím přijde :)

No, třeba nás oba ježíšek překvapí.

Btw, už jsi byl okouknout vánoční strom? Šajní na dálku, jako vždycky, a stejně je pokaždé jiný... a pokaždé se pod ním cítím stejně :). Loni jsem o to byla ochuzena, ale letos, letos ho budu navštěvovat častěji, už pro ten pocit :) Určitě tam zajdi. Poslala bych ti fotky, ale jsou vždycky strašně rozmazané a já to nechci fotit jak blbka naněkolikrát, ne každý pro to má pochopení... Ale co, ať si remcaj, že jo! :) Příště si vezmu foťák, ten to vezme líp než mobil... ale to bude teprve keců :D Ale ty aspoň budeš mít tu fotku, protože jak tě znám, ty na Staromák rozhodně nepůjdeš, a to ani když ti to doporučím, viď :)

Tak já už musím končit, píšu ten dopis na etapy a už nějak ztrácím nit. Pojďme příště konečně řešit něco normálního než naše bývalé, ti teda normální rozhodně nebyli! :)

Měj se a bacha na čerty!!!

Už brzy

Tak nastala doba předvánoční a já zase nestíhám... jako v době velikonoční, letní a každé jiné :)

Už brzy tady přibydou další věci, hlavně pár příspěvků do čtenářského deníku, dopis pro Sergia, který je už chvíli rozepsán, a pak i pár literárních pokusů. Ne, že bych se chystala na pisatelskou dráhu, ale mě občas napadne nějaká ta kravina a když si ji nezaznamenám, tak vyšumí, podobně jako někteří muži v mém životě :D

Jasně, já vím, ono se nic nestane, když se zase ztratí (ty myšlenky, i někteří muži), ale to bych pak ve stáří neměla nad čím slzet smíchy, jako se směju třeba v dnešní době, když si čtu své deníčky ze základní školy. A spolu se mnou  se smějí i jiní lidé, takže to aspoň minimální smysl má :)

No nic, už brzy Šťastné a veselé (které jsou ve skutečnosti až na pár výjimek docela smutné a osamělé) a Ber, po čem toužíš.

A vy nejen berte, ale taky dávejte, budou přece Vánoce!

Kdo to ví? Odpoví?

Tak jsem tu chvíli googlila (protože kdo se moc ptá, málo googlí), ale odpověď jsem nenašla, tak se ptám vás.
Znáte někdo Préverta?
Jde mi o tuhle báseň

Kdepak to nezpívám já
ale květy které jsem viděl
Kdepak to se nesměju já
ale víno které jsem vypil
Kdepak to nepláču já
ale láska kterou jsem zabil.

Existují totiž dvě varianty, jedna končí zabil a druhá ztratil.
Která je správná? :(

A ještě k tématu

Téma lidských vztahů je nevyčerpatelné a dalo by se napsat ještě hodně, já sem ale radši vložím "obrázek", který stručně, ale výstižně, dovede obsáhnout to, o čem autoři níže psali na 144 stránkách.

Smutné, ale pro mnoho případů bohužel pravdivé.
A co dělat, aby to "over" nebylo? To vám tu bohužel neporadím, protože je to značně individuální a protože i já jsem si tuhle otázku hodně dlouhou dobu kladla, aniž bych se dobrala odpovědi, která by byla únosná pro obě strany.

Tos přehnal, miláčku... konečně! :)

Tak jsem tu se slíbenými informacemi o výše zmíněné knize. Sám název napoví, o čem knížka je, a pokud snad ne, stačí přečíst anotaci z přebalu:

„Tos přehnal, miláčku" - tuhle větu (mohl by znít i „tos přehnala, miláčku") sice žádná z postav nevysloví, ale docela přesně vystihuje, o čem autoři povídek píší. Zajímají je manželské a milenecké vztahy poznamenané nevěrou, malými i velkými konflikty, dramatickými hádkami, nesouladem, drobnými zlozvyky i rozčilujícími stereotypy a někdy jen pouhým mlčením. Co s tím? Říct si - dost, takhle žít nechci, rozejdeme se? Nebo se s problémy smířit, mávnout nad nimi rukou a zůstat spolu (třeba jen ze soucitu), i když už to není a nejspíš ani nebude takové jako dřív? Má ještě smysl pokračovat? Nebo udělat definitivní tečku a poohlédnout se po jiném partnerovi?
Zatímco někteří autoři čtivých povídek zvolili spíše vážný či posmutnělý tón, jiní přidali ironii, humor a nadsázku. Tak jako v životě - slzy i smích.

V povídce Michala Viewegha se dozvíme, jak se podle něj žena vyrovnává se ztrátou manžela, o němž po letech manželství neměla zrovna valné mínění. Jak dopadne bilancování pro a proti jejich vztahu? Rozhodně zajímavý text nutící k zamyšlení…

Podobně zajímavý, i když více předvídatelný je příběh od Věry Noskové Milostná štafeta. V něm se žena rozhodne vyměnit život plný pohodlí a pozlátka s vytíženým businessmanem za „duchovně bohatější“ život s biotronikem, který jí nabízí právě to, co ve svém dosavadním životě postrádala. Jak tohle všechno dopadne? No, asi už tušíte…

„Měl jsem pocit, že se něco stalo. Byla jsi ještě nedávno taková zamlklá…“ nadhodil konečně s hranou lehkostí.

„Co by se mělo stát?“ zvedla obočí a dala si záležet na vykouzlení bezelstného úsměvu.

„Ty smaragdový náušnice ti moc sluší,“ změnil téma. Pochopila, co tím říká: Holka, máš se se mnou jako prase v žitě. Jenže Milena jako vyznavačka spirituality, ať už to znamená cokoliv, toužila být nejméně ze všeho prasetem v žitě.

Za přečtení určitě stojí i příběh Ladislava Pecháčka Odložené derby. Co všechno může způsobit odložený fotbalový zápas, tomu možná ani neuvěříte. Nebo možná uvěříte, vždyť kdo by neznal mužskou zaslepenost fotbalem. Že čutání do mičudy může ohrozit vztah i život, už vlastně možná nikoho v téhle zemi nepřekvapí :-).

Máte nějaké koníčky, pane Vokoun?

Když jezdím, pouštím si kántry, to mě baví. A když zrovna nejezdím, tak fotbal.

Hrajete fotbal?

Teď už jen sleduju. Ale fotbal mě bere.

…

Fandíte nějakému mužstvu?

Fandím Spartě. Sparta je můj život. Hlavně kvůli Řepkovi.

Kdo je to?

Tomáš Řepka je obránce, paní kapitánko. Mám doma vypraný, vyžehlený a navoněný sparťanský triko s dvojkou a s nápisem Řepka. My jsme totiž stejně starý a oba Kozorohové. Dokonce jsme se narodili ve stejnej den. Akorát že von měří sto osmdesát čtyři a já jen sto šedesát čtyři. No a pak taky ta kariéra, pochopitelně. Já jsem vyučenej opravář zemědělských strojů, pracoval jsem u benzínky, abych si našetřil na céčko řidičák, a mám starou škodovku. Kdežto Řepa, jak mu říkáme, počítejte se mnou – to máte Baník, Sparta, Fiorentina, West Ham a zase Sparta. Zatím! Když má den, dokáže i jako obránce skórovat. Dal deset gólů. Jinak je děsnej tvrďák. No pasaran! Odehrál čtyřicet pět zápasů za nároďák a jezdí v Lamborghini. Kazí si teda pověst těma svejma úletama, to je pravda, ale podle mě, když má někdo nadměrně vyvinutej smysl pro spravedlnost, tak si neporučí.

A že ani jinde to není jednoduché, se dočtete v povídce Evy Hauserové Tanečky.

Svlíkla jsem si kostým, vyměnila ho za domácí kalhoty s mikinou a připadala si prázdná, zničená, zhrzená. Taková křivda. Jak si to vlastně představuje? Těžce jsem polykala, abych se nerozbrečela. Oč líp by mi bylo, kdybych bydlela sama!

Úplně fyzicky jsem zatoužila po pomstě, krev se mi znovu vehnala do svalů a chtělo se mi rozrazit ty jeho dveře, co nás věčně oddělovaly, a vrhnout se na něj zuby nehty, vším, co bych měla po ruce. Byla jsem si jistá, že teď ve svým pokoji stejně nedělá nic důležitýho, kvůli čemu bych ho nesměla rušit. Možná hraje nějakou počítačovou hru. Brouzdá po netu. Nebo si čte noviny.

…

Jdu do kuchyně, chci si uvařit čaj, možná s rumem. Při pohledu na kuchyňskou linku mi na tom mým imaginárním krunýři ještě vyvstanou ostny. Válí se tam otevřená krabice s mastným papírem, drobky a kusem nedojedený kůrky. Tentokrát si přinesl pizzu. Jindy to bývají polystyrénový krabice od číny s nechutnými vystydlými zbytky. Nechává mi to tu k odklizení. Demonstrativně. Schválně. Připadá mi, jako by tím chtěl říct – nevaříš mi teplý večeře, ty jedna čůzo, tak to teda po mně ukliď!

…

Takhle nebo podobně vypadají v poslední době všechny naše večery. Každej z nás je zalezlej ve svým pokoji u svýho notebooku, potemnělej byt vlastně připomíná šachtu s blikajícími světýlky důlních lampiček a my dva jako bysme od sebe udržovali bezpečnostní odstupy.

No a jak tento roční vztah dopadne, už si přečtěte v knížce. Má ještě šanci na záchranu? Co s tím lze udělat a co s tím hlavně hrdinové hodlají udělat? Nejraději bych vám sem prskla ještě předposlední odstavec, který mi mluví z duše, ale to už bych prozradila moc. Třeba sem tu citaci vložím jindy, do jiného příspěvku… Ale vy si mezitím přečtěte celý originál :)

A poslední povídka, kterou tu zmíním, je od Markéty Mališové a jmenuje se Obraz. Stručně vám vylíčí, čeho se můžete dočkat od někoho, do nějž jste vkládali své naděje, svá přání a touhy. Od někoho, kdo vám i ve chvíli největších nadějí, pocitu konečně naplňovaného štěstí, dovede pěkně rozfoukat domeček z karet. A to dokonce tím, že vám splní vaše přání… jenže trochu jinak.

Tak doufám, že jsem vás k přečtení této knížky navnadila... nerada bych někoho odradila, protože myslím, že stojí za to si ji přečíst.

Tos přehnal, miláčku...

Ano ano, dočetla jsem před pár dny, napíšu sem za pár dní. Možná už zítra :)

A dopisové story pokračuje...

Ahoj Sergio!

Zdravím po dlouhé době. Dnes zrovna dávali film Bejvalek se nezbavíš, tak jsem si na tebe po pár měsících zase vzpomněla, ač jsem ho vůbec neviděla. Pokud si pamatuju, měl jsi bejvalek vždycky plnou hlavu. Třeba Z.P. S tou jste se hádali každý týden, každý měsíc jste se rozcházeli, vzpomínáš si ještě? Už když jste spolu začali, bylo to takové uvidíme se, neuvidíme se, jsi neustále protivná, jsi neustále naštvanej a nebo pryč… Jo, to byly story. Neustálé řešení, že všechno má řešení, když oba chtějí. A on nikdo nechtěl :-) Každý jste si nakonec z toho vztahu bral jen to, co vyhovovalo jemu. Pamatuješ ještě, jak už po pár měsících chtěla, abyste si pořídili kotě, ale nakonec z toho sešlo? Neměl bys čas se o něj starat a ona na to moc nebyla. Tohle jsi na ní nikdy neměl moc rád. Myslel jsi, že láska ke zvířatům je vám společná, ale ona brala zvířata jen jako mazlíčky, kteří poslouží, když potřebuje, ale jinak jsou tak trochu navíc (později se dokonce ukázalo, že podobný vztah má i k některým lidem). Poznal jsi to už když si vynutila ty myšule, které měly zachránit váš vztah a posloužit coby test jako náhrada dítěte. Hodila ti je brzy na hlavu. A když si o rok později vynutila toho psa, pamatuješ, tobě natruc, aby ti ukázala, že on je její, že ho potřebuje na mazlení, na zahánění nedostatku lásky, protože jinak strádá a celé dny se sama doma nudí. Vzpomínáš, jak ses dokonce ještě nedávno zlobil, jak ho zprznila, že se ten pes dodneška všude počurává, protože madam ho má jen na fotečky, nikoliv na pečování? To jsi přímo zuřil. Nedivím se ti, je to škoda, že tyhle rozmary vždycky nejvíc odnesou ti nevinní. Člověk by až zvracel. To M. a T. měly aspoň v tomhle rozum, jinak už bys měl doma asi pořádný útulek :-)
Škoda, že ty druhé polovičky nejde nějak nakombinovat, třeba zodpovědnost a praktičnost jedné s dětskostí té druhé, že? :-) Ještě pořád slečna panička z té své dětské umíněnosti a pohodlnosti nedospěla? Mluvíte spolu zase? Pokud si pamatuji, naposledy jsi psal, že se ozve málokdy, jen když se chce něčím pochlubit, nebo zjistit, zda jsi zase single, a že jste si na to téma prý vyměnili dost ostrá slova. Tak třeba už se poučila... Pokud se v tomto vůbec člověk poučit dá. Já tomu moc nevěřím. Podle mě člověk buď tvůj kamarád je, anebo není. Ne že chvilku je, chvíli zase není, a pak zase na chvíli je.

Je zvláštní, jak po tom všem sis dokázal vytvořit z tohoto vztahu standard. Jak ses snažil všechny další do této podoby přetvořit. Vyvolávat neustálé spory, aby bylo stále co řešit, milostně se usmiřovat, stavět se do role oběti věčně práskané bičem ženina ostrého jazyka… Možná i proto, že váš vztah, víc než rok bez sexu, v tobě zanechal nejen jizvy, ale i vzácný pocit hrdosti, co všechno jsi kvůli jinému člověku dokázal vydržet. Ještě stále chceš překonávat ve vztahu překážky, než si ho vzájemně užívat? Tím užíváním samozřejmě nemyslím jen ty historky o sexu v autě či v lese (doufám, že to T. nečte :-D), i když při té představě se ještě dnes válím smíchy. Šli jste vlastně s T. do té manželské poradny, jak kdysi navrhovala? Nedovedu si to vůbec představit :-)
A přesto jsi nad všemi těmi vztahy tak hloubal, tak jak to začalo už u té stále propírané Z. Proč tím vlastně pořád tak žiješ? Proč nad ní stále tolik hloubáš? Asi to má pro tebe nějakou cenu, přemýšlet, vymýšlet, domýšlet…
Ty tvé ženy :-)... už ani nevím, co je opravdu pravda, nějak se mi to všechno nezdá, nepřibarvil sis něco? Nepřidal jsi někde a jinde zase neubral? Je tohle všechno možné? :-) Protože jak to tak vidím asi ti nevadí žít s někým, kdo tě do něčeho neustále nutí, něco ti podsouvá, ať nápadně či nenápadně, lechtá tě, aby ses smál na fotkách, aby mohlo být to zdánlivé a povrchní štěstí veřejně prezentováno... No, ono to asi tak vzácné není, je to dokonce podstatou něčích vztahů - vystavovat pozlátko veřejnosti, i když uvnitř už nic není, dlouhé týdny, měsíce, jen snaha z toho něco vytřískat, aby si člověk odnášel hezčí vzpomínky nebo aspoň nějaké "benefity"...

Kolik vztahů od té doby uplynulo? Čtyři? Už se mi to všechno trochu míchá, asi je to tím, že jsou si všechny tak podobné. Buď trpce krátké, nebo až hořce dlouhé. Ale svým způsobem tě chápu. Myslím, že vztah se Z. byl ze všech těch vztahů pro tebe nejjednodušší. Vždycky je jednodušší pohádat se a usmířit s někým, kdo je „morálně a mentálně“ pod tebou a na tobě si vybíjí především chyby svoje (jako třeba když už napopáté neudělala ty zkoušky a nechtěla se kvůli tomu s tebou ani vidět), než s tím, kdo tě upozorňuje na chyby tvoje. Snadněji si usmíříš člověka, jemuž stačí zalichotit a říct, že příště to zvládne a ty mu s tím pomůžeš, než usmiřovat se s někým, komu musíš dokazovat, že jsi napravil chyby pro změnu svoje (ale že někdy jsi udělal pořádné kopance, Sergio! :-)). V tomhle přístupu tě naprosto chápu. Ale zase ale... motivuje tě takový vztah k něčemu? Dokáže člověka motivovat vztah, který funguje čistě na bázi "jsem s tebou jen proto, že mi ještě k něčemu dobrý jsi, ale ne zase tolik, abych se tě byť jen dotkla"?
Dost teď právě o motivacích přemýšlím, sama ji tak trochu hledám. Třeba teď v ZOO mi L. řekl, že on kočku nechce, že místo ní radši koupí dva psy. Zajímavá myšlenka, stále mi to hlodá v hlavě. Ne ta myšlenka sama o sobě, ale ty konsekvence. (Možná jsem nepoužila úplně správné slovo, tohle ani nevím, co znamená :-).) Ale dokáže člověk žít tak, že nechá zaplácnout, nahradit to, co si přál, něčím jiným ve větším množství? Asi ano, pokud to pro něj není až životně důležité. Ale co je vlastně životně důležité?

Ale teď zase rychle zpět k tobě, ať nejsem za sobce. Na obranu Z. a těch neustálých hádek musím říct, že žití s tebou asi jednoduché nebude. Neustálé boje kvůli úklidu, to, jak jsi pořád pryč, jak máš moc práce, to už o něčem svědčí. Vždyť tys často neměl čas ani na odpověď. Pořád nějaké důvody, proč něco nejde, proč něco není včas. To se holkám nelíbí, Sergio! Vím, musí tě mít rády takového, jaký jsi. Máš rád své přátele, své koníčky. To ty tvoje ale měly snad také, ne? Jo, jakmile ženská nemá koníčky, nebo si udělá koníčka z chlapa, je zle. Nic není horšího pro mladýho chlapa, než ženská, která chce s chlapem sdílet všechno! Chce, aby si s ní večer povídal, koukal na slaďáky, pomáhal jí doma. To každýho chlapa vyděsí. Viděl jsi „Až tak moc tě nežere“? Pusť si to, jsou tam skvělé hlášky. Jo ale nezapomínej, že i když ženská koníčky má, není vyhráno. Pokud totiž nemáte ty základní společné, je zle úplně stejně.
Není to lehké, viď, Sergio? :-)

A co T., vídáte se ještě? Nebo A., M., J… Už je jich tolik, o kterých jsem leccos a letos slyšela, že už ztrácím přehled. Píšete si aspoň? V poslední době o nich nemám žádný feedback :-) V tvém životě je přitom tolik zvratů, že je stále o čem psát.

Sergio, tenhle dopis nemá být tak moralizující nebo plný rad jako ten minulý. Ty si stejně nedáš říct, už tě chvíli znám :-) I když víc přes písmenka, než reálně. Ale to nevadí, myslím, že člověk se brzy naučí číst mezi řádky. No, ty sis popravdě často něco vyložil i jinak, nebo to dokonce překroutil, ale to už, doufám, nehrozí, to už jsme si snad dávno vyjasnili :-). Snad ti ani nevadí, že část tvého příběhu je takhle veřejná, když je takhle anonymní... Přece jen, na zveřejňování veškerých detailů ze soukromí už jsi si v minulosti snad zvykl :-)

Tak nic, Sergio, jen jsem ti chtěla popřát s blížícími se Vánocemi, ať se máš dobře a ať už těch bejvalek moc nepřibývá :-) Ať myslí víc na tebe, než na svý „chlastačky“ (je to hrozné slovo, co? :-)) a jiný zábavičky, ať jste ty i ony zdravý a trpělivý, ať to s tebou myslí dobře a nemají tě jen jako plyšáka, kterého jde zahodit, když dostanou nového, a vrátit se k němu jen, když se ten nový záhadně ztratí.
Buď stále svůj, Sergio.

Ale nauč se víc uklízet než pít, to jako fakt!!! :-) 

P.S. Chtěla jsem ti navrhnout, jestli bys to neměl radši zkusit s muži, když s těmi ženami je to tak špatný, ale věř mi, s muži to není o nic jednodušší, naopak! :-)

Už tě nemiluju

Ano, tahle slova v sobě nesou hodně příběhů, a to i z mého života, tentokrát ale bude řeč čistě o literatuře. Už tě nemiluju je název jedné z knih edice Česká povídka.

Nutno hned v úvodu říct, že ač tuto knihu zvládnete přečíst za jeden večer, zase tak zábavné čtení to není. I když se pod povídky podepsali autoři zvučných jmen (Šabach, Klíma, Kantůrková), přece jen děj některých povídek trochu vázne. Dalo se čekat trochu víc, než pár strohých textů, které většinou s tématem "Už tě nemiluju" příliš nekorespondují. Ale za jeden večer knížka určitě stojí.

Nejvíc ze všech mě zaujala právě povídka, jež dala knize název - Už tě nemiluju od Alexandry Berkové. Nedá se stručně popsat, charakterizovat. Než abych vám tu vypisovala hrdinčin vnitřní boj s nedořešenými vztahy k matce a příteli, radši vám sem rovnou prsknu ukázku. Nejradši bych si to opsala celé, abych se k tomu mohla později ještě vrátit, protože zvláštní pojetí a styl vyprávění opravdu lahodil mé náladě a mým pocitům, umění tak přeskakovat, doslova až lítat z myšlenky na myšlenku a přitom tolik říct, přitom získat tolik pochopení od čtenáře, tomu říkám kumšt :)

Už jen kvůli téhle povídce si to přečtěte. A budu ráda, pokud mi třeba dáte vědět vaše dojmy.

Jasně, už vím, že to byla láska, ten doktor mi to vysvětlil: ta gesta, ty scény, to předstírání, ty lži a manipulace, dusno a výčitky každej den; zvracívala jsem vždycky po ránu i večer, pořád, ale ten krásnej psychiatr mi vysvětlil, ať si z toho nic nedělám, že každej máme něco a ty mě máš určitě ráda, svým způsobem; i vrah má svou oběť svým způsobem rád, že ano - a každej má právo na ten svůj způsob a já to musím pochopit. I sny, kdy mi kat vysvětluje, ať to neberu osobně, že dělá jen svou práci, ty taky musím pochopit. Jsem přece chytrá holčička. Všechno chápu. Ale jak to přežít?

...

A ta druhá varianta, kdyby milionář nevyšel, ta byla krutá - tkvěla v tom, že by ti to všechno došlo, že bys v jedné jediné chvíli pocítila všechnu tu bolest, kterou mi působíš, a viděla všechna ta zranění, která mi děláš: a z té hrůzy by ti puklo srdce...

Nic by nepochopila, řekl mi psychiatr, hysterie je do té míry emotivně plochá, že si pacient hravě zdůvodní sebevětší zlo...

...

Oline, nejezdím za tebou moc často?

Proč myslíš?

Nevím, prostě mi připadáš nehybný jako patník - a že já kolem tebe tančím své tance zoufalství a že je to celý na pytel.

Jo? Tomu se říká láska, ne?

(Ale to není láska, o čem teď mluvíš - to je závislost, pekelný hák, jímž ses do mě zaklesl: jsi se mnou, protože nemůžeš jinak)

Oline? Pojď se rozejít...

A proč?

Myslím, že to nemá cenu - nemáš mě rád, je to vystydlý.

Já myslím, že je to takhle v pořádku, veř tomu, že jo...

...

Oline, vezmeš si mě?

Proč ne?

(To stačí, proč ne. Třeba. Jak chceš - kníže vlažnosti.)

Oline, buďto se rozejdem, anebo vezmem... Nebo něco.

Tak jo, když myslíš...

...

Olínek si myslí, že když má pytlík, tak má na světě vyhráno. Kdyby ovšem měl vyhráno, tak by tak nesmrděl. Studenej pot strachu ho splavuje jako fontánka a smrdí, aby zahnal nepřítele...

Jeho matka mi onehdy přišla spílat, že jsem ho zničila, že nechal školy - můj bože, toho není třeba ničit, ten se zničí sám; odpočítávání jeho sebezničení začalo zrozením.

No, a to by mohlo stačit. Několikastránkový text plný vnitřních pochodů a zvratů vydal za zbytek knížky. Ne, že by ty ostatní povídky byly špatné. Někdo si třeba rád přečte o tom, jak se sedmnáctka snažila odpanit banánem, aby se následně nechala pornograficky portrétovat od umělce, jenž ji náhodně oslovil, to už je otázka vkusu.

Každopádně se brzy přihlásím s dalšími knihami této edice, např. Zabij mě líp, Tos přehnal, miláčku nebo Šťastné a veselé.

A vy, pokud už se zrovna nechystáte na ty šťastné a veselé a tyhle knížky jste četli, ozvěte se, ráda si vyslechnu váš názor :)

Díky a příjemné čtení.

Hm

Tak na má slova skepse došlo a k dopsání putování po Norsku pro změnu nedošlo. Chybí čas, energie a chuť vracet se do minulosti. Nechtělo se mi sem psát toky svých myšlenek, vylívat si splín a deprese nad tím, že po světě chodí lidé hnusní a zlí a že já měla to štěstí je nejen potkat, ale jak nána hloupá se jimi ještě sprostě nechávala využít. Ne, nic z toho. Takoví si nezaslouží pozornost, čas a prostor v mém životě a na mém blogu. Ostatně, už v úvodních příspěvcích píšu, že pro lež, přetvářky a dosebezahleděné sobce není v mém životě místo, takže pokud máte s upřímností ke mně i sami k sobě problémy, prosím, obracejte se jinam, nikoliv ke mně. Děkuju. 

Nicméně věřím a doufám, že těch pár lidí, co tenhle blog občas ještě čte, sem s nekalými úmysly nechodí. Proč taky?

Vlastně, proč že sem ještě vlastně chodíte? Dlouho sem nic nepíšu, rozhodně nic, co by stálo za přečtení. Z reakcí, které dostávám do e-mailu, prý někteří z vás shledávají blog vtipným, jiné baví mé poznámky o cestách a knihách. Všem těm, co tahle slova napsali a mysleli je aspoň trochu upřímně, ze srdce děkuju.

A co dál? No, asi vám napíšu, co všechno jsem četla, protože já čtu hodně (o tom už tu taky píšu). Koneckonců, chtěla jsem si z tohoto blogu udělat mobilní čtenářský deník, tak proč ne, jen do toho. K němu se aspoň nemusím vracet pravidelně. A když bude nálada, třeba dojde i na dopsání Norska a dalších zážitků.