Tos přehnal, miláčku... konečně! :)

Tak jsem tu se slíbenými informacemi o výše zmíněné knize. Sám název napoví, o čem knížka je, a pokud snad ne, stačí přečíst anotaci z přebalu:

„Tos přehnal, miláčku" - tuhle větu (mohl by znít i „tos přehnala, miláčku") sice žádná z postav nevysloví, ale docela přesně vystihuje, o čem autoři povídek píší. Zajímají je manželské a milenecké vztahy poznamenané nevěrou, malými i velkými konflikty, dramatickými hádkami, nesouladem, drobnými zlozvyky i rozčilujícími stereotypy a někdy jen pouhým mlčením. Co s tím? Říct si - dost, takhle žít nechci, rozejdeme se? Nebo se s problémy smířit, mávnout nad nimi rukou a zůstat spolu (třeba jen ze soucitu), i když už to není a nejspíš ani nebude takové jako dřív? Má ještě smysl pokračovat? Nebo udělat definitivní tečku a poohlédnout se po jiném partnerovi?
Zatímco někteří autoři čtivých povídek zvolili spíše vážný či posmutnělý tón, jiní přidali ironii, humor a nadsázku. Tak jako v životě - slzy i smích.

V povídce Michala Viewegha se dozvíme, jak se podle něj žena vyrovnává se ztrátou manžela, o němž po letech manželství neměla zrovna valné mínění. Jak dopadne bilancování pro a proti jejich vztahu? Rozhodně zajímavý text nutící k zamyšlení…

Podobně zajímavý, i když více předvídatelný je příběh od Věry Noskové Milostná štafeta. V něm se žena rozhodne vyměnit život plný pohodlí a pozlátka s vytíženým businessmanem za „duchovně bohatější“ život s biotronikem, který jí nabízí právě to, co ve svém dosavadním životě postrádala. Jak tohle všechno dopadne? No, asi už tušíte…

„Měl jsem pocit, že se něco stalo. Byla jsi ještě nedávno taková zamlklá…“ nadhodil konečně s hranou lehkostí.

„Co by se mělo stát?“ zvedla obočí a dala si záležet na vykouzlení bezelstného úsměvu.

„Ty smaragdový náušnice ti moc sluší,“ změnil téma. Pochopila, co tím říká: Holka, máš se se mnou jako prase v žitě. Jenže Milena jako vyznavačka spirituality, ať už to znamená cokoliv, toužila být nejméně ze všeho prasetem v žitě.

Za přečtení určitě stojí i příběh Ladislava Pecháčka Odložené derby. Co všechno může způsobit odložený fotbalový zápas, tomu možná ani neuvěříte. Nebo možná uvěříte, vždyť kdo by neznal mužskou zaslepenost fotbalem. Že čutání do mičudy může ohrozit vztah i život, už vlastně možná nikoho v téhle zemi nepřekvapí :-).

Máte nějaké koníčky, pane Vokoun?

Když jezdím, pouštím si kántry, to mě baví. A když zrovna nejezdím, tak fotbal.

Hrajete fotbal?

Teď už jen sleduju. Ale fotbal mě bere.

…

Fandíte nějakému mužstvu?

Fandím Spartě. Sparta je můj život. Hlavně kvůli Řepkovi.

Kdo je to?

Tomáš Řepka je obránce, paní kapitánko. Mám doma vypraný, vyžehlený a navoněný sparťanský triko s dvojkou a s nápisem Řepka. My jsme totiž stejně starý a oba Kozorohové. Dokonce jsme se narodili ve stejnej den. Akorát že von měří sto osmdesát čtyři a já jen sto šedesát čtyři. No a pak taky ta kariéra, pochopitelně. Já jsem vyučenej opravář zemědělských strojů, pracoval jsem u benzínky, abych si našetřil na céčko řidičák, a mám starou škodovku. Kdežto Řepa, jak mu říkáme, počítejte se mnou – to máte Baník, Sparta, Fiorentina, West Ham a zase Sparta. Zatím! Když má den, dokáže i jako obránce skórovat. Dal deset gólů. Jinak je děsnej tvrďák. No pasaran! Odehrál čtyřicet pět zápasů za nároďák a jezdí v Lamborghini. Kazí si teda pověst těma svejma úletama, to je pravda, ale podle mě, když má někdo nadměrně vyvinutej smysl pro spravedlnost, tak si neporučí.

A že ani jinde to není jednoduché, se dočtete v povídce Evy Hauserové Tanečky.

Svlíkla jsem si kostým, vyměnila ho za domácí kalhoty s mikinou a připadala si prázdná, zničená, zhrzená. Taková křivda. Jak si to vlastně představuje? Těžce jsem polykala, abych se nerozbrečela. Oč líp by mi bylo, kdybych bydlela sama!

Úplně fyzicky jsem zatoužila po pomstě, krev se mi znovu vehnala do svalů a chtělo se mi rozrazit ty jeho dveře, co nás věčně oddělovaly, a vrhnout se na něj zuby nehty, vším, co bych měla po ruce. Byla jsem si jistá, že teď ve svým pokoji stejně nedělá nic důležitýho, kvůli čemu bych ho nesměla rušit. Možná hraje nějakou počítačovou hru. Brouzdá po netu. Nebo si čte noviny.

…

Jdu do kuchyně, chci si uvařit čaj, možná s rumem. Při pohledu na kuchyňskou linku mi na tom mým imaginárním krunýři ještě vyvstanou ostny. Válí se tam otevřená krabice s mastným papírem, drobky a kusem nedojedený kůrky. Tentokrát si přinesl pizzu. Jindy to bývají polystyrénový krabice od číny s nechutnými vystydlými zbytky. Nechává mi to tu k odklizení. Demonstrativně. Schválně. Připadá mi, jako by tím chtěl říct – nevaříš mi teplý večeře, ty jedna čůzo, tak to teda po mně ukliď!

…

Takhle nebo podobně vypadají v poslední době všechny naše večery. Každej z nás je zalezlej ve svým pokoji u svýho notebooku, potemnělej byt vlastně připomíná šachtu s blikajícími světýlky důlních lampiček a my dva jako bysme od sebe udržovali bezpečnostní odstupy.

No a jak tento roční vztah dopadne, už si přečtěte v knížce. Má ještě šanci na záchranu? Co s tím lze udělat a co s tím hlavně hrdinové hodlají udělat? Nejraději bych vám sem prskla ještě předposlední odstavec, který mi mluví z duše, ale to už bych prozradila moc. Třeba sem tu citaci vložím jindy, do jiného příspěvku… Ale vy si mezitím přečtěte celý originál :)

A poslední povídka, kterou tu zmíním, je od Markéty Mališové a jmenuje se Obraz. Stručně vám vylíčí, čeho se můžete dočkat od někoho, do nějž jste vkládali své naděje, svá přání a touhy. Od někoho, kdo vám i ve chvíli největších nadějí, pocitu konečně naplňovaného štěstí, dovede pěkně rozfoukat domeček z karet. A to dokonce tím, že vám splní vaše přání… jenže trochu jinak.

Tak doufám, že jsem vás k přečtení této knížky navnadila... nerada bych někoho odradila, protože myslím, že stojí za to si ji přečíst.