Ano, tahle slova v sobě nesou hodně příběhů, a to i z mého života, tentokrát ale bude řeč čistě o literatuře. Už tě nemiluju je název jedné z knih edice Česká povídka.
Nutno hned v úvodu říct, že ač tuto knihu zvládnete přečíst za jeden večer, zase tak zábavné čtení to není. I když se pod povídky podepsali autoři zvučných jmen (Šabach, Klíma, Kantůrková), přece jen děj některých povídek trochu vázne. Dalo se čekat trochu víc, než pár strohých textů, které většinou s tématem "Už tě nemiluju" příliš nekorespondují. Ale za jeden večer knížka určitě stojí.
Nejvíc ze všech mě zaujala právě povídka, jež dala knize název - Už tě nemiluju od Alexandry Berkové. Nedá se stručně popsat, charakterizovat. Než abych vám tu vypisovala hrdinčin vnitřní boj s nedořešenými vztahy k matce a příteli, radši vám sem rovnou prsknu ukázku. Nejradši bych si to opsala celé, abych se k tomu mohla později ještě vrátit, protože zvláštní pojetí a styl vyprávění opravdu lahodil mé náladě a mým pocitům, umění tak přeskakovat, doslova až lítat z myšlenky na myšlenku a přitom tolik říct, přitom získat tolik pochopení od čtenáře, tomu říkám kumšt :)
Už jen kvůli téhle povídce si to přečtěte. A budu ráda, pokud mi třeba dáte vědět vaše dojmy.
Jasně, už vím, že to byla láska, ten doktor mi to vysvětlil: ta gesta, ty scény, to předstírání, ty lži a manipulace, dusno a výčitky každej den; zvracívala jsem vždycky po ránu i večer, pořád, ale ten krásnej psychiatr mi vysvětlil, ať si z toho nic nedělám, že každej máme něco a ty mě máš určitě ráda, svým způsobem; i vrah má svou oběť svým způsobem rád, že ano - a každej má právo na ten svůj způsob a já to musím pochopit. I sny, kdy mi kat vysvětluje, ať to neberu osobně, že dělá jen svou práci, ty taky musím pochopit. Jsem přece chytrá holčička. Všechno chápu. Ale jak to přežít?
...
A ta druhá varianta, kdyby milionář nevyšel, ta byla krutá - tkvěla v tom, že by ti to všechno došlo, že bys v jedné jediné chvíli pocítila všechnu tu bolest, kterou mi působíš, a viděla všechna ta zranění, která mi děláš: a z té hrůzy by ti puklo srdce...
Nic by nepochopila, řekl mi psychiatr, hysterie je do té míry emotivně plochá, že si pacient hravě zdůvodní sebevětší zlo...
...
Oline, nejezdím za tebou moc často?
Proč myslíš?
Nevím, prostě mi připadáš nehybný jako patník - a že já kolem tebe tančím své tance zoufalství a že je to celý na pytel.
Jo? Tomu se říká láska, ne?
(Ale to není láska, o čem teď mluvíš - to je závislost, pekelný hák, jímž ses do mě zaklesl: jsi se mnou, protože nemůžeš jinak)
Oline? Pojď se rozejít...
A proč?
Myslím, že to nemá cenu - nemáš mě rád, je to vystydlý.
Já myslím, že je to takhle v pořádku, veř tomu, že jo...
...
Oline, vezmeš si mě?
Proč ne?
(To stačí, proč ne. Třeba. Jak chceš - kníže vlažnosti.)
Oline, buďto se rozejdem, anebo vezmem... Nebo něco.
Tak jo, když myslíš...
...
Olínek si myslí, že když má pytlík, tak má na světě vyhráno. Kdyby ovšem měl vyhráno, tak by tak nesmrděl. Studenej pot strachu ho splavuje jako fontánka a smrdí, aby zahnal nepřítele...
Jeho matka mi onehdy přišla spílat, že jsem ho zničila, že nechal školy - můj bože, toho není třeba ničit, ten se zničí sám; odpočítávání jeho sebezničení začalo zrozením.
No, a to by mohlo stačit. Několikastránkový text plný vnitřních pochodů a zvratů vydal za zbytek knížky. Ne, že by ty ostatní povídky byly špatné. Někdo si třeba rád přečte o tom, jak se sedmnáctka snažila odpanit banánem, aby se následně nechala pornograficky portrétovat od umělce, jenž ji náhodně oslovil, to už je otázka vkusu.
Každopádně se brzy přihlásím s dalšími knihami této edice, např. Zabij mě líp, Tos přehnal, miláčku nebo Šťastné a veselé.
A vy, pokud už se zrovna nechystáte na ty šťastné a veselé a tyhle knížky jste četli, ozvěte se, ráda si vyslechnu váš názor :)
Díky a příjemné čtení.
Žádné komentáře:
Okomentovat