Superstar

Všude se o tom mluví nebo píše, tak ji sem musím zatáhnout i já. Ne, že bych byla nějakým fanouškem nebo pravidelným divákem této show, ale přiznám se, že poslední díly jsem viděla. Trochu mě zklamalo, že soutěž poměrně brzy opustila Leona Šenková, neboť její hlasový projev se mi líbil ze všech soutěžících asi nejvíc. Nicméně, dalo se to očekávat, protože mezi hlasujícími převládají náctileté dívenky, které za Leoninu přítomnost v soutěži asi příliš bojovat nechtěly.
Nejčastěji zmiňovaným jménem v souvislosti se Superstar je však Martin Chodúr. Od začátku soutěže porotou opěvovaný fanoušek Toma Jonese, jenž velice rád svého idola napodobuje. Na tom by asi nebylo nic zlého, kdyby "jeho" hlasem i stylem nezpíval úplně všechno. Ale i to je v pořádku, pokud se chce do této "role" stylizovat, proč mu bránit.
Větším problémem je ovšem jeho protěžování porotou. Ano, ačkoliv má tento devatenáctiletý mladík nesporný talent, chování poroty je někdy poněkud zarážející. Mnoho diváků si stěžuje, že Martinovi příliš pochlebují a že mu tak narostlo až přílišné sebevědomí. Je otázkou, zda Martin takový, jak ho popisují media, opravdu je, nebo zda nám jej media takového předkládají, snad aby měla o čem psát, nebo možná proto, aby jak media, tak i porota daly šanci i ostatním účastníkům Superstar. I to je totiž možné. Vždyť právě tím, že jej budou tak vychvalovat, ve stoje mu tleskat a tolik o něm psát, zprotiví ho mnohým tak, že hlasů jemu směřovaných ubyde.
Musím přiznat, že Martin se mi netrefil do vkusu téměř od začátku. To, jak se po každém svém vystoupení rozhlíží, kde že jsou plyšáci od fanoušků, jaká vítězná gesta dělá, jak zapojuje do svého vystoupení i porotu či se div nevrhá i do moderování, sice svědčí o jeho schopnostech a možná i profesionalitě, nicméně v porovnání se skromnějšími kolegy působí až trochu namyšleně.
O to víc jsem zvědavá na zítřejší večer, který rozhodne, kdo soutěž opustí. Rozhodně si nemyslím, že to bude Martin, ale jsem spíše zvědavá, jak se bude atmosféra v soutěži vyvíjet, a nakolik ji poznamenaly aférky z minulých dní.

Veverka a vánoční hit

Tak dnešek se opět zapsal do historie černým písmem. No, možná ne dnešek, ale to nevadí. V Anglii tragicky zahynula veverka albínka (přesněji spíše veverčák albín), když ji přejela červená dodávka. Místní obyvatelé jsou zprávou pochopitelně zdrceni. Před dveře kostela kladou květiny a smuteční přání. Komu by se to zdálo jako vyjádření smutku nad skonem tak význačného tvora málo, vězte, že na jeho počest byla prý dokonce i složena óda.
Pokud by si snad někdo chtěl uchovat památku na roztomilého tvorečka i do budoucna, existuje pro něj jednoduché řešení. Zrovna ve Velké Británii se prý těší velké oblibě přejetí plyšáci - tak třeba se tam podobný exemplář najde... a rovnou se tím smázne i vánoční dárek :)

Vánoce jsou tady

Když uslyšíte z televize onu pověstnou "A když to vydržíš až do večera, nepapat, tak uvidíš zlatý prasátko!", neznamená to nic jiného, než že Vánoce jsou tady. Tahle reklama už k nim bude nejspíš patřit stejně neodmyslitelně, jako třeba Mrazík (i když ten se vysílá spíš na Silvestra).
Pravdou je, že na rozdíl od loňského roku nám tu Gott se svými vánočními evergreeny zatím nevyhrává, ale těžko říct, jak to bude příští víkend. Tam už bych si možná vsadila...
Každopádně ten chorobně známý kolotoč se zase blíží. Už víc než měsíc se můžeme v leckterých obchodech pokochat vánoční výzdobou, vánoční katalogy nám chodí pro jistotu od léta a venkovní vzduch smrdí bahnem, to jak se letos opět rybáři vrhli na hromadné mučení němých strunatců. Nejvyšší čas odstartovat stresy, v horším případě i deprese.
Ale ne, tak daleko to zajít nenechám. Ať si letos peče kdo chce co chce, (a kolik toho chce) ať si stromeček ozdobí i těmi nejkýčovitějšími, třeba duhovými, kouličkami, ať se třeba houpe na lustru, ale já Vánoce nijak prožívat nehodlám. Nicméně je mi jasné, že k Vánocům patří dárky, a protože by mi bylo trapné tento zvyk zrušit, nebo jejich pořízení odsunout až na nejzazší termín, budu vděčná všem, kdo mi vnuknou jakýkoliv nápad na vánoční dárek (nejlépe originální) nebo aspoň na vhodný obchod, kde lze něco slušného pořídit. Největší problém vždycky představují chlapi - co je nejvhodnější dárek pro chlapa? Škrtám odpovědi typu ženská nebo lahev :))

"Nemlať jí, lásko, na to máš mě!"

Není to tak dlouho, co jsem se před půlnocí vracela z oslavy narozenin (už nevím, jestli mých, či T.) a v metru jsem si vyslechla zajímavou konverzaci. V jednu chvíli přistoupil houf mladých lidí, z nichž tři si přisedli vedle mě. Dvě dívky, jeden chlapec. Netuším, kolik jim mohlo být, snad šestnáct, ale opravdu těžko říct. On měl kšiltovku s placatým kšiltem, bundu o pár čísel větší, ač nebyl zrovna drobek. Jedna ze slečen měla černou mikinu, s kapucí hluboko do čela, druhou už si příliš nepamatuju, do konverzace moc často nezasahovala.
Obě dívky byly očividně dopálené a od první chvíle nešetřily peprnými výrazy směrem k dívce, která stála nebo seděla někde za mnou společně s několika dalšími vrstevníky. Přiznávám, že o společnost takových lidí jsem rozhodně nestála, ale v metru nebylo moc jiného místa, kam se přesunout, tak jsem jen zesílila mp3 přehrávač a doufala, že ti tři jedinci brzy vystoupí.
Nádavky obou dívek se snažil zmírnit onen klučina, co je doprovázel. Jedna z nich, nejspíš nějaká míšenka tmavší pleti, hezká, ale opravdu hodně sprostě se vyjadřující :) byla evidentně velmi rozčílená něčím, co jí některá ze slečen za mnou sdělila, a ať to bylo cokoliv, spolu se svou kamarádkou jí to pěkně vracely.
Chlapec jí domlouval slovy:
"Nerozčiluj se, lásko, já jí to dojdu říct za tebe. Vždyť se na ní podívej, lásko, na tebe vůbec nemá. Ne abys jí zmlátila, až budeme vystupovat, na to máš mě, lásko. Hele, až půjdeme, tak se schválně podívej, co jí udělám a řeknu, tý ***, fakt, lásko."
Musím říct, že jsem nevěděla, jestli bouchnout smíchy, nebo radši zarůst do sedačky s děsivým pocitem, s jakými lidmi se člověk dneska může potkat.
"Hele, lásko, co bys řekla, kdybych ti koupil boxera s diamantama? Několika, na každým prstu. Teda ne jako úplně diamantama, ale vypadaj tak. Hele, lásko, chtěla bys ho?"
Jeho lásku boxer v tu chvíli evidentně moc nezajímal, pálila dál ze svého peprnými výrazy nabitého kulometu a zároveň přitom i nejspíš vymýšlela, jak jej ještě obohatit. Nicméně po chvíli se trochu uklidnila a plány, co všechno udělá, cedila jen mezi zuby. Zmínila něco v tom smyslu, že boxery má doma dva a ať se na ně slečna těší. Chlapce to nadchlo.
"Hele, lásko, když máš dva, půjčíš mi jeden? Já ti pak ukážu, co můžeš udělat. Jé, lásko, fakt, půjčíš mi ho?"
Skoro jsem litovala, že plán na boxera posetého diamanty tak brzy zapadl. Opřená o okénko s rukou podpírající bradu, aby nikdo nemohl vidět mé emoce, jsem se snažila koukat do tmy tunelu, ale ani tak jsem se nevyhnula pohledu na odraz, ukazující toho nadšeně gestikulujícího prďolu, spřádajícího se svou láskou další jistě podobně úchvatné plány. Zaposlouchala jsem se do písničky a pro jistotu radši zavřela oči, vděčná, že třetí z té úžasné party, sedící naproti mně, se příliš nezapojovala a neměla snahu zapojit ani někoho dalšího.
Pozornost k nim jsem obrátila, až když začali vystupovat, a nebyla jsem sama. Jejich směrem se dívalo veškeré osazenstvo.
"Hele, lásko, až půjdeme okolo, koukej, já jí podkopnu nohu. A uvidíš, co jí řeknu, lásko! Fakt, nech to všechno na mě, lásko, ne abys jí mlátila, od toho máš mě!"

Wow.

Jsem sebestředná a musím do komparzu

Tak jsem se v posledních týdnech dozvěděla spoustu věcí. Dostalo se mi například velice poučného nahlédnutí do vztahů "dnešních mladých" (o tom později), stejně tak jako poučení o tom, kdo smí mít jaký názor.

Nejednou člověk slyšel varování, že se má vyvarovat zveřejňování údajů o své osobě, nepoužívat aplikace na sociálních sítích, jako je Facebook, tím méně pak dělat si tam různé kvízy a vstupovat do všelijakých skupin. Myslím, že to je všem víceméně jasné. Co ale dokáže udělat jeden nijak konkrétní status, tomu bych ještě před týdnem moc nevěřila. Ovšem stačilo napsat na svou vlastní zeď "Jitka si prohlizi DP nejmenovaneho poslance, clankum o genialnich modelkach se radeji vyhyba, nebo se za chvili bude muset za titul snad stydet..." a už to jelo :)
Kdo by čekal, že se ozvou studenti soukromých škol nebo třeba modelky, čekal by marně. Přišel student matfyzu s konstatováním, že má pochybnosti o některých titulech získaných na VŠE. Tím by mě nepřekvapil, protože o jeho názorech na VŠE mě informoval často. Většinou nemám nic proti tomu, když se někdo ozve proti škole, na níž jsem studovala, ale na jeho poučování a neustálé zdůrazňování, že matfyz je těžká škola (což jsem nikdy v životě nepopřela) a naproti tomu VŠE strašně jednoduchá, jsem náladu příliš neměla. Přesto jsem se dobrých čtyřicet příspěvků snažila vést komunikaci v přátelském a vtipném duchu. Marně.
Řeč se totiž netočila kolem titulů. V jednu chvíli se totiž do diskuze vložil kamarád s poměrně nevinnou reakcí na onoho studenta "ono dneska mame jeste noviny ktery nejsou bulvar? :-)" a odstartoval další vlnu jeho podráždění. Tu jsem přiživila i já, když jsem o chvilku později sdělila svůj názor - "Je jasne, ze MF Dnes nebo Metro nejsou klasicky bulvar, nicmene i u nich lze spatrovat jisty pohyb smerem k ziskani si co nejvice ctenaru i za cenu clanku o soukromi znamych osobnosti apod."
Nebudu rozvádět, co následovalo, to si ostatně někteří můžou částečně přečíst na mé "zdi". Neměla jsem potřebu řešit nějaké Metro nebo Mladou frontu, které do debaty student z MFF zatáhl, ale názor jsem si bohužel neodpustila: "Vsak pisu, ze to neni klasicky bulvar, jaky si kazdy pod tim slovem predstavime, ale k nezavislym, ciste informativnim novinam bez zbytecnych vycpavkovych sracicek okolo uz zacinaji mit dost daleko, a to se tyka spousty novin, nejen MF. Zpravodajstvi jako takove v nich sice najdes, ale uz se na to nabaluje spoustu blbosti, ktere by si klidne mohli odpustit. Ja si radsi prectu strucne Metro, nez abych si koupila balik papiru (napr. prave MF) nacpanej prilohama o zdravi, studiu, krase, praci, vede... kdyby ty clanky aspon byly v necem nove, ale vetsinou jsou to neustale se opakujici vseobecne blaboly, ktere uz stejne clovek nekde slysel." A oheň byl na střeše.
Nejde mi o to tady trhat názory někoho jiného. Ať si čte kdo chce co chce, miluje co chce. Jen nechápu, proč nesmím na svou zeď napsat názor, že dnešní noviny "bulvarizují" se snahou získat více čtenářů, aniž bych byla obviňována, že jsem "předpojatá proti slušným novinářům, a přitom jsem v redakci nikdy nepracovala (student MFF se v MF zúčastnil týdenního kurzu Novinářská škola), arogantní, sebestředná, s vlohami být totálně pitomá" a kdovíco ještě :) Ať jsem na svou zeď napsala cokoliv, vždy se mi dostalo poučné či oponující reakce, ať už veřejně nebo v soukromé zprávě. Nutno podotknout, že v cca padesátém příspěvku jsem již nezůstala nic dlužna, jelikož nejsem zvyklá, aby mi někdo na mé zdi psal, že nemůžu soudit úroveň novin, které jsme před mnoha lety odbírali, protože jsem tam nikdy "nezašla na návštěvu", a hlavně nejsem zvyklá, aby mi někdo podsouval vyjádření, která z mé strany nepadla, a ta moje totálně překroutil. Takže abych mohla například na jednom nejmenovaném serveru hodnotit, jak se mi líbil ten který film či dokument, budu se podle této logiky muset stát aspoň na chvilku režisérem, kameramanem nebo alespoň členem komparzu.
Ale ani tohle není to, proč sem píšu. K tomu, aby mohl někdo pochopit, o co vůbec šlo, by musel znát veškeré pozadí celé věci, a to sem s ohledem na ostatní psát nebudu. Mě by spíš zajímal názor lidí, co si myslí o dnešních novinách, o jejich tendencích, o tom, které z nich čtou nejradši a proč (když už se nám ta bitva tak rozhořela). Jak už jsem při oné "hádce" (do uvozovek ji dal původně onen student) přiznala, s bulvárem nemám žádný větší problém, nekupuju ho, ale na netu si čtu všechny možné články, i ty bulvární. Co se týče tištěných novin, ty také nekupuju, ale pokud už hledám nějaké informace, tak především v Hospodářských novinách.
A tady ještě článek, s jehož obsahem se víceméně ztotožňuji, i když mi v něčem přijde lehce přehánějící.

(Pokud by mi někdo chtěl na můj dotaz ohledně novin opravdu odpovědět, (takovým předem děkuji) tak prosím radši soukromě, s veřejnými komentáři nemám nejlepší zkušenosti, neboť druhé boje se odehrávají na pozadí, v soukromých zprávách, a rozdvojenost debat pak jaksi ztrácí přehlednost :))

A ještě něco - když podrážděně reaguje ženská, řekne se například, že má drsný PMS nebo něco v tom smyslu. Co maji chlapi? :D (A nechci slyšet odpovědi typu "pravdu" :D)

Já buchty nepekla!

V posledních dnech plní články novin a bulváru zprávy o skandálních praktikách na plzeňských právech. Pravda, je to ostuda a řešit by se to mělo. I když se to určitě nakonec stejně zamete pod koberec, aspoň na chvíli nebude pár zbohatlíkům úplně nejpříjemněji. Nedělám si ovšem iluze, že si některý z nich dělá nějaké velké starosti s tím, že by mu snad sebrali titul. To asi příliš nehrozí.
Sotva ale vypluje na povrch nějaký takový skandál, vynoří se v těsném závěsu za ním další, protože připo(zbytek slova si domysli) dušičky, které předtím raději v koutku seděly a mlčely, si najednou vzpomněly, že i v jejich případě nebylo všechno úplně v pořádku, a dožadují se spravedlnosti. Že u zkoušek často prolezou i ti, kteří skoro nic neumí, na to jsme snad všichni zvyklí. Že se občas někomu zkouška nepovede, to je také poměrně normální. Co se mi ovšem opravdu nikdy za dobu mých studií nestalo je, že bych prolítla u zkoušky, profesor se na mě podíval, pak se ke mně podávajíc mi index naklonil a do ucha zašeptal "Upeč mi bábovku a máš to v kapse". Vážně si takovou situaci nedokážu představit. Ano, stalo se mi, že se mi nějaký předmět napoprvé nepovedl (naštěstí to nebylo příliš často, takže bábovkové návrhy se ke mně nemohly příliš dostat), ale prostě jsem přišla domu, otevřela knížku, učila jsem se, přišla jsem na další pokus, vytáhla si otázku, zodpověděla ji a - světe div se - dostala jsem známku a mohla jsem jít domu, aniž bych předtím musela skočit do sámošky nakoupit profesorovi nebo nedej bože se mu ještě patlat s večeří.
Docela by mě zajímalo, proč chtějí ti (no, spíš ty), které se se svými příběhy svěřují novinám, zůstat v anonymitě. Hrozí jim snad něco, pokud svou identitu zveřejní? Ano, hrozí. Hrozí, že se provalí, že přišli/y na zkoušku tak nepřipravené, že museli/y orodovat o další pokus a nějak si k němu dopomoci (a že si evidentně nakonec dopomohli/y). Nedovedu si totiž představit, že by podobné protislužby (pokud k nim opravdu docházelo) musel vykonávat někdo, kdo u zkoušky dobře uměl. To mu jako profesor řekl "No, umíte to sice krásně, ale já vám to stejně nedám, dokud mi neuvaříte k večeři španělské ptáčky"?
Z doslechu vím, že i u nás na škole byli různí pedagogové, nad jejichž praktikami by se leckdo podivil, ale potom nechápu, proč se někdo proti nim neodvolal. U nás se stěžuje na leccos, tak proč se tedy někdo neohradil normální, běžnou cestou - neobrátil se na vedení nebo alespoň na studijní referentky? Na VŠE jsem absolvovala stovku předmětů a nestalo se mi, že by mě někdo nějak vydíral, nebo po mně vyžadoval něco kromě učení (upřímně, chtít po mně večeři, to by bylo spíš za trest :)). A co už vůbec nechápu, že se nad jednáním pedagogů z VŠE pohoršují lidi, kteří na VŠE nikdy nestudovali, takže ani trochu netuší, jak to tam asi chodí, ale morálky mají za dva (na školních diskuzích se živě debatuje např. o tomto článku).
Jen ať si takoví lidé pohrdlivě házejí vysokoškolákům bábovky na hlavu, když jim aspoň ta představa dělá radost :) Mně zase dělá radost, že mám diplom za známky a ne za buchty :)) A co si o tom někdo, kdo má problémy i se základy pravopisu, myslí, mi může být srdečně jedno ;)

Kde to žijeme?

Z dnešních Novinek:

Pětiletý hoch zabil aligátora, který vážil 20krát víc než on

"Pětiletý Simon Hughes z amerického Texasu byl se svým otcem na lovu, když si všiml obrovského aligátora měřícího přes 3,5 metru. Neváhal a se speciální brokovnicí upravenou pro malé děti na stvoření, které bylo skoro dvacetkrát těžší než on, vystřelil. Ukázalo se, že zastřelil jednoho z největších aligátora, který se v Texasu kdy objevil. Vážil 360 kilogramů."

(Zdroj: http://www.novinky.cz/koktejl/180474-petilety-hoch-zabil-aligatora-ktery-vazil-20krat-vic-nez-on.html )

Pamatuju si, že jsem před pár lety četla článek o tom, jak jedenáctiletý chlapec (z USA, překvapivě) zastřelil rekordně velké prase. Jak moc vymaštění rodiče musí být, když nechají chodit ozbrojené dítě do lesa, to tu radši rozebírat nebudu. Co ale mají v hlavě "existence", které dají brokovnici do rukou teprve pětiletému, to už asi nelze nazvat ani pilinami. Eufemismů je na takové lidi škoda. Místo, aby dítěti řekli, ať se nepohybuje v místech, kde hrozí nebezpečí výskytu takových nebezpečných tvorů, tak mu dají pušku a jdou s ním na lov. Jak vůbec někdo může vlastnit nebo vyrábět speciální brokovnici upravenou pro malé děti???
Je snad něco hrdinského na tom, že dítě bez rozumu střílí na zvířata a někdo ho za to ještě chválí?! Pokud to dítě bylo ohroženo, kde byli sakra jeho rodiče? A proč se s ním vydávají do takových míst? Ano, je mi jasné, že třeba na Floridě se ještěři potulují v blízkosti obydlí, ale to je budou odstřelovat pětileté děti? Tento případ se ale odehrál v Texasu a v článku se pouze píše o rozsáhlých pozemcích, není zde zmínka o tom, že by se ještěr vyskytoval v místech, kde by přímo ohrožoval lidi, nedej bože děti. To už si vážně lidi zvykli na to, že se všechno řeší zbraněma? Hlavně, když nám propagandistické materiály ukazují, jak ti hrozní Arabové ozbrojují malé a dospívající chlapce. Tak hlavně, že jim jdeme lepším příkladem.
Až si tu zítra (no, možná už dnes odpoledne) budeme číst o tom, jak malé dítě postřílelo celou rodinu, nebo se šlo mstít za špatnou známku na spolužácích do školy, tak už bohužel nikdo z nás překvapený nebude...

Čtyřkolky

Čtyřkolky. Nevím, kdo s nimi přišel. Hlavně netuším, proč. V nějakém moto-pořadu zaznělo "vezměte nevýhody motorky a nevýhody auta a vyleze vám z toho čtyřkolka". Trefné.
Opravdu nechápu, co na čtyřkolkách kdo vidí. Jsou hlučné, rozměrné, nestabilní a smrdí. Přestože se mají používat pouze na silnicích, nejčastěji je potkávám na polích a v lesích. Ty magory na nich bych nejradši střílela. Nejen, že jsou bezohlední vůči okolí (ne pouze hlukem, ale likvidují zemědělcům, lesníkům a dalším jejich půdu, a to ani nemluvím o tom, co jejich řádění dělá se zvěří), ale ohrožují i sami sebe a své blízké. Nedávný smutný případ úmrtí malé holčičky je toho důkazem.
Neříkám, že každý, kdo na to sedne, je bezohledný hlupák. Možná si to někdo pořizuje proto, aby se prostě občas svezl na něčem jiném, a pravidla přitom dodržuje. Na takové ale moc štěstí nemám. Před pár dny jsem opět potkala jednoho experta. Že by se držel ve svém jízdním pruhu, pokud se o něčem takovém dá na cestě, po které jsme zrovna šli, mluvit, ho vůbec nenapadlo, ba co víc, div nás v docela velké rychlosti a za velkého rambajzu nesmetl. Kdo by se divil, když jel jak prase a jednou rukou si k hrudi tiskl psa.
Jak říkám, je mi jasné, že na tomhle světě je dost magorů, kteří rádi riskují a musí si vybíjet adrenalin, ale proč do toho sakra zatahují i lidi okolo a vlastní zvířata?! To měl být pro toho psa adrenalinový zážitek, něco místo vycházky? Pojď Alíku, dneska se vyprdneme na venčení, pojedeme se vyřádit na čtyřech kolech... trochu venku fičí a prší, ale aspoň to bude jízda! :-P
Já bych je hnala, že by se ohlídnout nestíhali! :) Byli by rádi, že můžou sedět doma na zadku, a byl by klid. A my bysme neměli rozježděnou cestu na pole, místo lesa mrtvé údolí a možná by se vrátil aspoň jeden zajíc. S tím by si už možná poradil Timeček, ale to už je zase o něčem jiném :))

Foťák

Tak je to zase tady. Opět musím koupit foťák. Nesnáším to. Když jsem dřív kupovala kompakty, stanovila jsem si cenu, určila, že musí mít manuál (né návod!), případně jsem se přizpůsobila požadavkům toho, komu jsem foťák kupovala, a bylo skoro hotovo, protože kompaktů s manuálem příliš nebylo a protože člověk koukal jen po určitých značkách.
Teď, když už člověk po prdítkách za deset tisíc nekouká, je to ještě horší. Při vybírání před pár lety to byla pohoda, foťáky sice byly drahý, ale zase jich nebylo tak široké spektrum. Ale dneska? Dneska se osypávám úplně stejně, jako při výběru řadového elektra, kterého je na pultech často nepřeberné množství.
Je jasné, že když si člověk pořizuje něco drahého, rád se předem poradí. A to je kámen úrazu. "Vidím, že tomu rozumíš, tak si něco prostě vyber" není rada!!! Kolikrát mi tohle ještě někdo řekne?! Když chci slyšet radu nebo názor, tak chci slyšet, co by dělal ten člověk na mém místě! :D A je mi zcela jasné, že by si PROSTĚ VYBRAL, ale už je mi méně jasné, co :D Takže pánové, naučte se normálně odpovídat, nebo aspoň říkat, co chtějí ženský slyšet, protože stokrát ohrané omílačky záhadně zvedají předměty ze země i z polic a velkou rychlostí je směřují proti vaší osobě v touze se trefit! :D

Vodní dýmka na terase a badminton ve tmě

Poslední víkend byl docela rušný. Začalo to už v pátek ráno, kdy jsme se s rodinkou vydali na veletrh do Letňan. Absolvovat takový veletrh znamená hodiny procourat kolem padesáti stánků nabízejících úplně stejné kolektory, třiceti stánků nabízejících podobné kotle a krby, dvaceti stánků s dveřmi a tak podobně... Ta čísla jsem si samozřejmě vymyslela, ale když se tam těmi uličkami vláčíte s taškama prospektů, rozhodně vám to tak připadá. Naštěstí byl pátek a nikomu se tam nechtělo trčet dlouho, takže jsme skončili asi hodinu nebo dvě po poledni.
Večer od osmi se ale měla konat Pavlova oslava narozenin, tudíž už nemělo smysl jezdit s rodiči domů, tak jsem se s nimi rozloučila a vydala se ke škole, kde jsem v parčíku dočetla již dříve zmiňovanou anglickou slátaninu, stavila se na katedře, abych se podívala, jak se to má v současnosti se sekretářkou (pořád stejně, původní je na mateřské, nová nenastoupila, takže už se to, co mě zajímalo ohledně mé sice obhájené diplomky, už asi nikdy nedozvím) a vydala se na nákupy. Já, takový odpůrce nákupů, jsem se docela rozšoupla a něco si po dlouhé době nakoupila. Nemohla jsem si vybrat lepší den, pátek a ještě před večírkem. Ne, že bych nevydejchala to, že jdu na večírek s igelitkou, ale večírek se konal opět tam, kde se některé věci občas záhadně ztrácí... Tentokrát se mi naštěstí neztratilo nic, alespoň jsem tedy doteď nic nezjistila.
Protože se účastníci začali poměrně brzy rozprchávat domů, rozhodli jsme se přesunout se jinam, tedy pokračovat někde, kde lze zůstat až do rána. Mělo to být deset minut chůze od baru, tak proč ne, že... Nakonec se z toho vyklubala asi půlhodina cesty do kopce, ale já mám procházky ráda a noční pražský vzduch mám rozhodně radši než začouzenej bar, takže mi procházka vůbec nevadila.
(Teď by měl následovat alespoň stručný popis místa, kam jsme se přesunuli, ale z jistých důvodů asi bude vhodnější ho nezmiňovat.)
Zbylou část noci jsme strávili s vodní dýmkou na terase (ooo, ano, já, zarytý nekuřák :)), kde jsme probrali snad všechno, od mateřských pudů po politickou situaci. Docela mě překvapilo, že coby jediný zástupce ženského pohlaví jsem měla nejnegativnější postoje co se mateřství týče :) K ránu jsme se přesunuli dovnitř, kde jsme se věnovali hudbě (čistě pasivně :)) a kde někteří z nás čekali na první dopravní spoje. Už vevnitř mi byla strašná zima a představa toho, co mě čeká venku po celou cestu domu, mě děsila. Oprávněně. Vždyť má být babí léto - a babí jistě není od toho, že se lidi třesou jak starý báby. Ano, vzít si páskový boty nebylo zrovna nejchytřejší, ale kdo mohl čekat, že bude jeden stupeň Celsia??! Takovou kosu jsem neklepala už hodně dlouho. Když jsem po třech hodinách dorazila k rodičům, těšila jsem se, že třeba zalezu na chvíli do peřin a zahřeju se, ale omyl. Nezahřála jsem se ani ve svém pokoji, kde měla rozlet Karamela ,a proto tam zůstalo pootevřené okno, aby se tam průběžně větralo. Taky z toho byla ta zelená potvora pěkně načepejřená a zamlklá (zamlklá Kara je de facto oxymóron).
Celá sobota se nesla v takovém mlhavém oparu, nejen, co se týče počasí. Přece jen už stárnu a mé tělo si žádá pravidelný spánek.
V neděli nás čekala oslava u příbuzných. Už ráno jsem musela jít s Timem na dlouhou procházku, když na něj nebude čas odpoledne. Trochu jsme pocvičili aporty z vody, což skončilo tak, že jsem byla skoro stejně mokrá jako Tim. Aby toho nebylo málo, roztrhal mi igelitku na kačenu, takže jsem celou cestu zpátky musela tu ožvejkanou, pocuchanou a promáčenou mrtvolu nést v ruce. Ženský s kočárama a malýma dětma ze mě musely být unešený. Hned poté jsem byla zaúkolována přípravami pomázanek a jiného občerstvení. Řízků a naloženého masa ale nakonec bylo tolik, že ani na chlebíčky nedošlo, jen se nám jídlo trošku povozilo v autě na návštěvu a zpátky.
Příbuzní vzali oslavu opravdu vážně, dokonce mi i upekli velký dort a při příjezdu v nástupu zazpívali :)) Co se týče oslav, tak ty jsou u nich vždycky vydařené, hodně jídla, pití, lidí, prostě všeho, co k tomu patří. Nedělní oslavu bysme mohli nazvat přímo žranicí.
A protože moje sestřenky jsou opravdu akční, tak jsem absolvovala hry, které v poslední době hraju pouze u nich (tedy tak jednou ročně :)), ať už jde o minifotbálek, minikulečník, hru na třetího podle všemožných pravidel nebo třeba badminton. Už jste někdy hráli badminton ve tmě? Doporučuju, je to trénink všech smyslů - najednou slyšíte, že soupeř odehrál, mžouráte proti světlu na verandě, kde se asi objeví košíček, abyste ho zahlídli v posledních okamžicích a jak magoři se pro něj vrhali do tmy doufajíc, že někam tam mohl letět :) A pro zpestření si k tomu vemte pantofle (jako sestřenky) nebo páskové boty na podpatku (jako já) a pár skleniček vína a sektu k tomu :)
Když jsem přijela domů, naivně jsem si ještě pustila film. Nevím ani, kolik minut jsem viděla, vím jen, že mě vzbudil Petr, který volal aby mi popřál k narozeninám, které jsem ještě neměla :) Pak jsme ještě chvíli něco drmolili a pak už nevím vůbec nic :)

Moje čtvrtletní shrnutí

Jsem asi ujetá, ale bohužel si pamatuju víc akcí svého psa, než těch "mých". A rozepisovat se po dvou měsících o tom, jaké to bylo na červencové vodě, to mi přijde už trochu mimo mísu. Večírky mi poměrně dost splývají a výlet do Vídně, ač byl fajn, asi nevydá na kloudný příspěvek. Už si ani nevybavuju, kdy přesně jsme jely, a to to je asi měsíc :) Zato si živě vybavuju naše "plánování" (ach jo, zase ty uvozovky), kdy jsme si jeden den zavolaly, že bysme možná jako mohly něco podniknout, druhý den, že teda ano, něco podnikneme a to něco bude ta Vídeň. Pak nastaly dvě hodiny zběsilého surfování po internetu, hledání a rezervování ubytování, telefonování kvůli jízdenkám a úprk je zaplatit, neb rezervace trvá pouhých dvacet minut. Klasika. Hotovo, druhý den ráno můžeme vyrazit.
Nejsem přívržencem (docela by mě zajímalo, jak vzniklo tohle slovo) nějakých velkých příprav, ale nakonec mi to nedalo a chtěla jsem si v mapě najít místo, kde že jsme to ubytované. Chvíli jsem na mapu zírala a přemýšlela jsem, jestli jsem blbá já nebo ta mapa, ale něco se mi prostě nezdálo. Nakonec jsem nebyla blbá já ani mapa, ale spíš ti, kdo pojmenovávali obec nebo to místo, kde jsme měly být ubytované. Ne, že bych byla až tak rozmazlená, ale bydlet asi 20 km od Vídně, když jedu do Vídně, to se mi nechtělo. Takže zase telefonování, zase surfování, storno a nová rezervace... Tentokrát to všechno na mojí zodpovědnost. Celou cestu jsem trnula, aby ta rezervace opravdu platila, aby mi nestrhli celou částku z karty, pokud dorazíme později, aby mi nevyždímali celou kreditku, i když dorazíme včas, aby ten hotel vůbec existoval a aby byl tam, kde měl být. Byl tam. I rezervace tam byla. Peníze po mně nechtěli, takže kreditku asi ždímali. Výborně, teď ještě trnout, kolik vyždímali :) Nakonec ale bylo vše v pořádku, ubytování kousek od centra i kousek od autobusu, v blízkosti Prateru... co víc si za 30 euro za noc přát :)
Celý výlet se odehrával v klasickém duchu, kilometry procházek, něco nafotit, ať si někdy vzpomenem, že jsme tam byly, koupit a sníst litr zmrzliny, prohlídnout krámy, zdrbnout jim tam, co se dá... Dokonce jsem se po letech odhodlala jít na pouťové atrakce, to už je co říct. A co víc, ráno jsme si je chtěly zopakovat, ale zrovna ty naše oblíbené byly zavřené...
K pití vídeňské kávy jsem se ovšem neodhodlala, kafe nepiju a za ty jejich ceny by mi přišlo asi ještě e-eovitější (ha, to je slovo), než se mi zdá normálně. Nedala si ho ale ani M., která o něj přitom stála.
Někdo napsal, že Vídeň je město kaváren. Ten někdo pěkně kecal. Najít hezkou, příjemnou kavárničku, která by lákala k posezení se nám teda moc nedařilo. Pokud těmi útulnými kavárničkami z prospektů, průvodců a internetu mají být ty řetězce s plastovými židlemi pod pestrobarevnými slunečníky, tak to pak nároky cestovatelů hooodně klesly. Poslední večer jsme dokonce zkusily i Starbucks, ale nakonec jsme znechuceně odešly i odtamtud. Vídeň a káva tentokrát prostě nešly dohromady, třeba někdy příště. Zase tolik nás to ale nemrzelo, ostatně, ač ve Vídni, obědvaly jsme v japonské restauraci...

Čtvrtletní psí shrnutí

Po celou dobu studií (a že to byla nějaká doba) si člověk říká, že až skončí, bude si konečně moci přečíst něco jiného, než bichle plné grafů a nechutných příkladů, ale jak už to bývá, realita se trochu liší. Je tedy pravda, že jsem si jeden anglický brak přečetla, ale to spíš proto, že jsem si chtěla co nejvíc oživit jazyky (od státnic jsem je neviděla). Jinak jsem ke čtení čas vůbec neměla, natož ke psaní.
Upřímně, psaní mi po všech těch tahanicích ohledně diplomky tak trochu lezlo krkem. Byly dny, kdy jsem do své DP byla schopna za večer napsat dvanáct stran, ale také dny, kdy se jedna stránka rodila dlouhé hodiny. Paradoxem bylo, že hůř se rodily stránky, ke kterým měl člověk nejvíc zdrojů, zatímco s jihoafrickým ombudsmanem jsme si rozuměli natolik, že mu stačilo věnovat jediný večer. Ale dost o mém paskvilu, ten již spadá do jiného čtvrtletí... A navíc se nechci rozčilovat :)
Od návštěvy u psího psychologa se toho s naší "grey monster" příliš nezměnilo. I přes to, že jsme pečlivě trénovali (a musím nafoukaně přiznat, že nám to šlo), postavil si na zkouškách Timmy svou šedivou hlavu a udělal další ostudu.
Ráno bylo opravdu hnusné, mrholilo, všude mokro. Psům se nechtělo nic dělat, což se jim upřímně nedivím, zvlášť, když se později spustil pořádný liják. Tim šel na řadu poslední, tak jsme měli možnost po celou dobu sledovat "konkurenty" před námi. Konkurenty dávám do uvozovek proto, že za normálních okolností by pro nás konkurenty vůbec nebyli. Páníčci své psy přemlouvali, aby přinesli pohozenou, ale pejsi se měli maximálně k tomu, že se k aportu dohrabali a následně dělali, že ho nevidí. Pravidlo tří povelů - o tom se nedalo ani na chvíli uvažovat, protože by se všichni mohli odebrat domů po první disciplíně. Pohled na vůdce i jejich psy byl tristní - číslo 1 přemlouvala svou fenu deset minut, rvala jí aport do tlamy a přemlouvala jí, aby jí ho přinesla aspoň na vzdálenost tří metrů. Číslo tři honil svou fenu pro změnu na silnici, aby neobtěžovala diváky, když už se neobtěžovala vydat směrem k aportu. Tim zazářil. Nadšeně se vrhl pro aport, nadšeně jej přinesl a nadšeně jej... nepustil. Protože byl však mezi slepými jednooký králem, stal se favoritem. Rozhodčí mu přáli a bylo to vidět. Tim se předváděl, zářil i v disciplínách, ve kterých jsmě mu absolutně nevěřili. Kdyby nám někdo ráno řekl, že bude mít po celou dobu rozběhnuto v první ceně, nevěřili bysme mu.
Jak už to ovšem bývá, často přijde nějaké ALE. Tentokrát přišlo taky. Tim si vzpomněl na svoje pravé já a na vlečce (kdy se do vzdálenosti 200 metrů vleče srstnatá a později pernatá, aby pes ukázal hledání na stopě a následný aport) předvedl, kolik čertů s ním šije. Rozeběhl se přímo za zajícem, zastavil se u něj, jednou do něj žvýkl a ukázal vůdci "tak tady je, tady ho máš" a šel si po svém. Respektive, šel prohnat srnčí, které se nedaleko páslo. Nejen, že šla do háje první cena... šli jsme do háje všichni, mohli jsme jet domů.
Ve stejném duchu se nesly i ostatní akce. Některé sice dokončil, ale ostudu udělal stejně, to by jinak nebyl on. Za chvíli budeme postrachem všech akcí. Lituju všechny, kdo musí při nástupech stát vedle našeho psa. A nedej bože, aby vedlestojící byl výmar. Až někdy budete na nějaké psí akci, všimněte si, že výmaři nejvíc zlobí. Nedokážou být dlouho v klidu, co víc, chtějí se mezi sebou neustále rvát. Naštěstí už někde pochopili, že je nesmysl řadit psy při nástupu podle plemen - v takových případech se totiž náš pes s někým serve až když jsou psi volně vypuštění.
A takhle jsme bojovali celé léto. Další boje nás ještě čekají, tentokrát máme zaděláno na mezinárodní ostudu, chystáme se ven na výstavu. A účast bude bohužel velmi, VELMI vysoká. Počet ošetřených psů a lidí dodám za dva týdny, pokud to mé nervy dovolí...

U psychologa

Protože se mě na to spousta lidí ptá, hodím odpověď rovnou sem. Takže:

Ačkoli Timík v době, kdy rodiče odletěli do Ameriky, sekal latinu, po pár týdnech došlo k nepříjemnému incidentu, kterým si to u nás (a bohužel nejen u nás) dost pokazil. A protože se u něj odmalička snažíme ke všemu přistupovat zodpovědně, rozhodli jsme se, že to jen tak nenecháme a vydáme se navštívit "psího psychologa", který by nám poradil, z čeho Timovo chování pramení a jak dalším nepříjemnostem zabránit.
Že to nebude jen tak, nám všem bylo od začátku jasné. Stejně tak i to, že "psí psycholog" je poměrně svérázný a zásadový člověk (nic proti tomu). Počítala jsem s tím, že nám vyčte, jak jsme co se socializace a výcviku týče nedůslední (ostatně, byli jsme jen na jednom cvičáku - cca 10 lekcí, týdenním výcvikovém táboře a několika výstavách), jak používáme špatné vodítko, špatný obojek, jak psovi místo přikazování zakazujeme apod. Nezklamala jsem se.
Ale popořadě. Po příjezdu sehrál Timeček jedno ze svých excelentních vystoupení - zahrál šedivého anděla s nakadeřenými oušky, ke kterému by se láskyplně vrhla i kdejaká babča z okolí. Protože je ovšem hoch hyperaktivní, vyšel z role poměrně rychle, a to ještě v době, než si na nás pan psycholog udělal čas. Ten přišel asi za dvacet minut, bez jediného slova nás zavedl k sobě na "zahradu", kde utřel lavičky, došel pro cigárka a až po té se na nás obrátil se slovy: "Tak povídejte".
Tak jsme povídali. Pan psycholog poslouchal a poměrně dosti odsuzujícím pohledem si měřil našeho mazlíka, kolem kterého pobíhalo pět fen. Poté následovalo ono očekávané "kožený vodítko je blbý" a "obojek je taky blbej, protože není koženej, to si dejte udělat na zakázku, beztak vás to vyjde nejlevnějc". Nakonec mi však vyrazil dech - "košík je dobrej, ten mu sedí". Však taky aby ne, když byl půjčenej :D Je pravdou, že ho má Tim půjčenej zatím celej svůj život, bohužel jsme totiž lepší nesehnali, a tak jsme chtěli odkoupit tenhle, ale zatím to nedopadlo.
Následovala názorná ukázka toho, jak psa donutit, aby splnil povel bez toho, aby mu byl neustále připomínán. Nutno podotknout, že i panu psychologovi se Tim trochu škubal, ale přece jen si netroufnul tak, jako na páníčky, na které to zkouší celý život. Lekce pak byla ukončena tím, že pan psycholog zkonstatoval, že Tim nevydrží plnit jediný úkol, který se mu dá, a nejhorší na tom všem prý je, že se tím strašně baví. Že se takhle předvádí před lidma, kteří se ho snaží učit, jsme už zvyklí, takže nás to nijak nepřekvapilo, natož rozhodilo, doma to naštěstí umí a plní, tak jsme byli v klidu.
Důvodem, proč jsme přijeli, však bylo zjistit, jak Tima odnaučit strachu z ostatních psů. Bohužel Tim na psy nereaguje staženým ocasem a úprkem k paníčkovi, naopak preventivně na psy a jejich páníčky vyjíždí. Tyhle reakce přišly náhle letos na jaře. Do té doby jsme víceméně v pohodě absolvovali spoustu výstav a různých akcí. Doufala jsem proto, že nám "psycholog" poradí, co mu mohlo tak najednou způsobit takové trauma a jak psa naučit, že strach ze všech psů ani fen mít nemusí. Doufala jsem marně. "Psycholog" pouze odvětil, že si musím umět zřídit pořádek (s tím souhlasím, to jsem ostatně věděla od začátku). Na otázku, jak toho v případě střetu s jiným psem docílím, mi bylo řečeno: "Pokud by si zkusil něco, s čím nesouhlasím, pořádně bych si to s ním vyřídil." Každého asi napadne otázka: "Jak?" Mě napadla taky. "Škubnul bych s ním tak, že by to do smrti nezapomněl." Na mou otázku, jak toho dosáhnu já, když vážím jen o málo víc než ten pes, se mi dostalo probodnutí očima a odpovědi, že on taky váží tolik, co jeho asiati, a že je to všechno jen o správných grifech. Upřímně, chtěla bych je umět, ale ještě víc upřímně - nechci se je učit na ulici v boji s cizím psem a už vůbec ne, aby si můj nebo cizí pes testoval ostrost svých zubů na mojí kůži. "Tak si trošku pomožte, třeba pěkně o plot, to budete koukat, jak bude pes chápat." Snažila jsem se na všechno reagovat s lehkým vtipem, tak i tentokrát jsem jen se smíchem dodala: "To bude zase hlášení o týrání zvířat :)" - "Tak si počkejte, až lidi odejdou, nebo běžte někam stranou." Aha, takže ono se to tak opravdu praktikuje a opravdu pak asi k takovým hlášením dochází.
Tušila jsem, že víc už se asi od málomluvného psychologa nedozvím, tak jsem se ještě cestou k autu zeptala, jak je to s těmi příčinami strachu a jak jich psa zbavit. "To je úplně jedno, proč to dělá, důležitý je mu ukázat, ať to nedělá." Aha, tak to by mě nenapadlo. Teď můžu ve volných chvílích přemýšlet a hledat, kdeže je skryta ta "psychologie" :)

Kraťasy

Tak jsem po čase zase tady. Žádnou převratnou novinku ale nenesu. Nebudu se rozepisovat, moje prsty v poslední době neznají pomalu nic jiného, než klofání do počítačové klávesnice, takže si jistě rády oddechnou. Vracet se k minulým měsícům tedy z pochopitelných důvodů nebudu :) Alespoň ne teď.
Dnes jsem se trochu prohrabala skříní, abych zjistila, zdali mi má co nabídnout na blížící se vodu. Zaměřila jsem se speciálně na kraťasy. Bohužel, překvapení se nekonalo, nic obstojného jsem nenašla. Zato jsem ale v útrobách své skříně našla kraťasy, které bezpochyby šila nějaká stařenka, jež slovo móda slyšela naposledy v třicátých letech. Ne, že by v dnešní době bylo retro zrovna "out" (jestli se to tak vůbec ještě říká; antonymum slova trendy, přiznám se, neznám), ale tyhle kraťasy boří i veškeré představy o retru. Svou délkou sahají do půlky stehen, což by ještě nebyl takový problém (v mém případě je to spíš výhoda), problémem však je, že jak daleko sahají u stehen, tak daleko sahají i nad břicho. Schválně píšu nad břicho, protože ony opravdu dosahují NAD břicho! :) Už k nim jen přišít kšandy a mám éňo ňůňo lacláče! ;D
Asi budu muset vymyslet plán, jak ostatní přesvědčit, že letos pojedeme vodu v rádoby dobových kostýmech :))

No, to to tady mám zase zanedbaný. Už jsem se tu nebyla podívat víc než měsíc, i když párkrát jsem si vzpomněla. Jenže čas nějak není. A k tomu ještě to počasí, který nás neustále vyhání ven, i přesto, že by měl člověk sedět za stolem a psát a psát nebo se učit. K tomu nás teď ještě čekají minimálně dvě výstavy, a to v Budějovicích a někde v nějakém zapadákově u Přibyslavi, tudíž dva víkendy si taky můžu škrtnout. To mi připomíná, nemá tu někdo zkušenosti s tvorbou webovek? Určitě každej kromě mě, já bych se s tím patlala jak dlouho... No, asi bude muset Timíček počkat :D
Taky nás dost možná opustí jeden z našich papouchů, a to moje oblíbenkyně Karamela. Upřímně, oblíbenou je hlavně když je v kleci, protože v tu dobu nejmíň mele. Když ji mám puštěnou v pokoji, neustále za mnou leze a protivně toká :)) Tak jsme se rozhodli, že jí najdeme někde ženicha a lepší bydlení. Hledáme už pěkně dlouho, ale lepší bydlení se pro Karu hledá těžko. Přece jen je to australský papoušek a ten potřebuje opravdu hodně prostoru... a málokdo ho bude nechávat bydlet ve svém pokoji jako já. Pokud ale o někom se zkušenostmi s australany a se zájmem o tuhle držkatou slečinku, která mi tu snáší vejce, víte, sem s ním! :)
No a já už zase budu muset končit, protože dneska mě čeká hodně stránek ke čtení, hodně stránek k napsání a k tomu to zatracený sluníčko venku, který mě určitě vytáhne na chvíli ven. Včera nebo někdy nedávno jsem dokonce viděla na netu titulek, jenž říkal, že při špatném počasí funguje paměť líp - jak já s tím souhlasím!

Plastická chirurgie bez ručení omezeného

Kdo mě zná, ví, že už roky tvrdím, že se vdám za kuchaře. A to proto, aby mi celý život krásně vyvařoval. Dnes jsem ve sprše ovšem učinila zásadní rozhodnutí - kuchaře si nevezmu. Vezmu si plastického chirurga. Kuchaře si nechám jako milence. Co je doma, to se počítá... a když chvíli nebudu jíst, tak mi to taky neuškodí, naopak.


Jo a co se týče mé statistiky příchodů, tentokrát jednoznačně vyhrává jedinec, který mě navštívil z vyhledávače, do něj zadal "ksichty duchu". Vida, ani bych neřekla, jak tu mam pestro :D

Tak nějak málo tančím

Popravdě řečeno, netančím vůbec. O tanci ale tenhle příspěvek není, jen jsem před chvilkou poslouchala písničku, která nese stejný název. A tak nějak mi v tuhle chvíli mluví z duše. Údajně byla složena pro zhruba třicetileté kamarády skupiny Kryštof, kteří si v poslední době stěžují, že nežijí svůj život úplně tak, jak by chtěli. Písničku jsem slyšela dvakrát (když nepočítám reklamu na seriál ČT, která zní z televize poměrně často), tudíž ji ještě moc "naposlouchanou" nemám, ale ten název mi přišel pro tuhle chvíli příhodný. Já tak nějak málo všechno :) Tím, že se toho snažím stihnout dost, dělám od všeho trochu. Takže mi neodsejpá ani diplomka, ani učení na státnice, natož nákres nové kuchyně.
A nejhorší na tom je, že spousta činností, které potřebuju zvládnout, se odehrává na počítači. Internet je neskutečnej rozptylovač. ICQ jsem si sice zakázala, ale o to víc brousím po různých zpravodajských serverech. A nejen zpravodajských, ať jsem plně upřímná. Momentálně jsem se proklikala až na stránky "chomutovské petice" (http://podporujichomutov.cz/) - a musím přiznat, že i když to s tématém mé diplomky vzdáleně souvisí, právní postavení ombudsmana z článků o kritizujícím a kritizovaném Kocábovi asi nevyčtu. Nicméně nápady některých čtenářů mě zaujaly natolik, že jsem velmi ochotně odtrhla oči od komentářů k zákonům a přečetla si například o návrhu prodat pohledávky zmíněnému ministrovi, ať pak předvede, jak by je vymáhal sám. To by byl teprve koncert, pane ministře! :)
Myslím ale, že na takový koncert si od pana ministra ještě počkáme, takže se jdu pokusit přečíst kapitolu o principech dobré správy - s tím, že minimálně hodinu se na display ani nepodívám. Tak schválně :)

Oblek

Minulý pátek jsem absolvovala zkoušku z totalitních režimů. Nic náročného, látka poměrně jednoduchá a zajímavá. Pokud se tedy nenecháte v testu zaskočit otázkami typu: Glajchšaltování v Německu. To se mi naštěstí nestalo, šla jsem na test a následnou zkoušku dobře připravená. Aspoň jsem si to po testu myslela. Když později následovala ústní zkouška, poznala jsem svůj omyl. Tak jako už dřív jsem normálně vstoupila do místnosti, pozdravila, posadila se k vyučujícímu a začali jsme si povídat. Nic záludného, naopak, totalitních režimů se to příliš netýkalo. Po chvíli do místnosti vstoupil další student, aby si v době mého ústního "přezkoušení" vyhledal svůj test v balíku všech v ten den psaných písemek a připravil se na zkoušku. Ještě než stačil dosednout ke stolu, zeptal se ho zkoušející: "Kde máte oblek, kolego?"
Musím říct, že v první chvíli mě to nijak nezaskočilo, naopak jsem okamžitě ukázala svou prořízlou pusu a vybroušený ostrovtip a kolegovi řekla, ať už ten test ani nehledá. Přestože se následující rozhovor nesl ve víceméně vtipném tónu, musím říct, že mi pak nebylo zrovna příjemně, když jsem si uvědomila, že jsem šla na zkoušku v tmavých džínách a černém svetru. Ten den o tom, co si vezmu na sebe, rozhodovala řada faktorů, především ten, že jsem měla omezený přístup do svého pokoje, kde je většina mého oblečení, nicméně vědomě jsem si nebrala sváteční černé kalhoty, protože by mi v nich byla zima a protože jde přece hlavně o test, zkouška už je jen víceméně zápis do indexu. Ačkoliv mým směrem žádná výtka nepadla, leželo mi to v hlavě po celý zbytek dne (což ovšem není tak dlouho :)).
Hned druhý den jsem si všimla na školní diskuzi, že tam právě probíhá živá debata o tom, že tento vyučující vyžaduje po chlapcích nošení obleku na zkoušky a zda si ostatní myslí, že by se obleky měly nosit na běžné zkoušky, kterých je za studium asi 40 (prý), nebo pouze na souborné či bakalářské zkoušky a státnice. Musím říct, že v první chvíli mě napadlo, že by je samozřejmě měli nosit co nejvíc, minimálně proto, že pak působí "lepším" dojmem. (Mimochodem, taky jste si všimli, že čím dál častěji používám uvozovky? A to je nemám ráda.) Ale často jsem si i já sama řekla, že jde přece jen o test a kvůli zápisu do indexu přece nemusím být v extra svátečním. No, nemají to ti pánové u nás lehké :))

Nový záznam

Tak jsem se tu večer psala s příspěvkem, abych ho po dopsání celý smazala. Zdál se mi příliš "vylévačný" - a i když pro tento účel tenhle blog nejspíš vznikl, myslím, že ne vždy je nutné plácnout na net každou blbost, která se mi v dané chvíli honí hlavou.

Můžu vás sice obohatit o novinky ze svého osobního či rodinného života, dokonce i o nějaké ty novinky z okolí, mám však stále větší dojem, že by to málokomu z vás něco řeklo, nebo ho to alespoň natolik zajímalo, aby si blog přečetl do konce a získané informace nějak sesumíroval.
Ve zkratce stačí říct, že jsem ve zdraví (no, ne tak úplně) přežila zkouškové období, poznala pár nových a příjemných lidí (kupodivu,ve zkouškovém totiž lidi zrovna extra příjemní nejsou) a "chytla jsem" novou úchylku - úklid. Podle mě velmi souvisí právě se zmíněným zkouškovým, myslím, že je celkem běžným jevem, že právě ve chvíli, kdy má vrcholit příprava na zkoušku, pociťují studenti naléhavou nutnost uklidit co nejširší prostor okolo sebe. Někdo se spokojí s úklidem vlastního pokoje, já to vzala od sklepa. A šla jsem dál přes prádelnu až do kotelny. Nicméně, tak zákeřné a dlouhé zkouškové období, abych se vrhla na naši garáž, zase není.
Momentálně mě nenapadá, co dál by vás ještě mohlo zajímat (vycházím obvykle ze soukromých vzkazů, ve kterých se mi často hromadí dotazy, na které ale bohužel často zapomínám). Snad jen, že došlo na má slova a tapír si podal oficiální inzerát na seznamce (ha, přihlaste se všichni, s nimiž jsem se vsadila! :D).
Ze života našeho šedivého lotra také příliš novinek není, pořád zlobí, pořád je roztomilej (viz nové fotky na rajčeti), akorát se nám tak trochu vykoupal v řece, ale evidentně mu to žádné problémy nedělá :) Škoda, že jsem neměla foťák, s mokrou zimní srstí vypadá doslova jako medvěd :)

Jinak mi držte palce, zítra bude další souboj v kulečníku. Přípravu v poslední době dost zanedbávám, ale o to větší sranda bude - aspoň pro toho druhého. I když musím uznat, že se jedná o gentlemana, takže k žádné psychické újmě u mě nedojde. Příští týden na bowlingu to bude horší, tam již bude publikum značnější a bude se tam pít, takže stupeň gentlemenství nelze předem odhadnout :)) O fyzických újmách nemluvě, Silvestra mám v živé paměti :)

Slib

Dnes sem přicházím se slibem, že sem dneska ještě přijdu :) Nemám momentálně čas se rozepisovat, protože jsem až teď dobojovala s certifikáty k elektronickému podpisu a chystám se ještě připravit večeři. Ale protože bych nové příspěvky neustále odkládala, řekla jsem si, že sem vložím alespoň slib, který mě už donutí to tu trošku zaktualizovat. Závratná zpráva, že... :)

Po bitvě

Ano, líté boje zkouškového období jsou téměř za mnou a můžu říct, že dneska jsem si opravdu oddychla. Tři zkoušky v jeden den... co v jeden den, v jednu a tu samou hodinu, to dokáže celkem unavit. Tedy ani ne tak ty zkoušky, jako ty nervy, jak to všechno hezky stihnout, když už jsem se nestihla připravit podle svých představ. Popravdě, podle svých představ jsem se snad ještě nepřipravila na žádnou zkoušku. Nicméně dneska se to tak nějak zvládlo, tak mě teď čeká pár dní klídečku.Schválně píšu klídečku, protože o klidu je u nás potřeba psát jako o něčem zcela droboučkém.
Dneska jsem přijela domů a místo abych šla konečně po dvou či třech dnech spát, tak jsem se vrhla do uklízení sklepů. Ano, uznávám, je to zcela moje chyba, že jsem tak blbá a nevyužiju chvíle, kdy jsem večer doma sama, k něčemu mnohem lepšímu než je úklid, nota bene úklid sklepů. Ale byla jsem tak nějak v ráži. To rychle přejde, minimálně do zítřejšího večera, kdy se mám sejít s T., který mě do ráže zase určitě dostane, že ;))

Dneska už jsou mé mozkové buňky kaput, takže už se asi moc nerozepíšu, navíc na mě teď z plazmy kouká ten vousáč s fajfkou, co má ptačici-práskačku, což mě opět navedlo na myšlenku krátkého spánku, nebo se alespoň na chvíli složit do horizontální polohy. Teď doufám, že jsem ty polohy moc nepopletla.
Ještě bych tu asi měla zmínit nějaké výrazy, které někoho velmi lákají. Nevím, jestli je to schválně, ale denně mám ve výpisu příchodů Okouzlení a nezmara :)) Možná bych sem mohla hodit ještě nějaké jako seriál Ordinace v růžové zahradě, Britney Spears opět namol, nahá Angelina Jolie nebo něco podobného rázu, ale myslím, že žádná z těhle "populárních" matek mýho nezmara už nepřebije :)) i když... nikdy neříkej nikdy :)

Další hlod

Dneska se na mě blbiny jen hrnou, zrovna čtu komentář k fotce z čištění nějaké jímky či co (no jooo no, nemůžu si pamatovat všechny detaily), když vedle ní čtu zajímavou reklamu:

Překvapte a darujte předplatné ponožek! Vhodný a zajímavý dárek pro muže všech věkových kategorií. Kvalitní ponožky za výborné ceny!

Škoda, že jsem ji neviděla před Vánocemi, nejeden muž by je měl jistě o něco hezčí a zajímavější (ty Vánoce) :D

Originální přístup

Téměř pokaždé, když kontroluji stav přístupů na tento blog, mě někdo/něco překvapí, a to především tím, odkud mou stránku navštívil. Už jsem našla ve statistikách přístup z všelijakých vyhledávačů, z ministerstva financí (zdravím úřednického šimla :D) či dokonce z japonských pornostránek. Spousta lidí ke mně chodí z jiných blogů, nebo si prostě jen vyhledávají osobu, která mi někdy nějaký příspěvek okomentovala. Nejvíc přístupů je ale z již zmíněných vyhledávačů a z lide.cz.
Dnešní statistiky mě však opět pobavily, a tak nejoriginálnějším přístupem dnešního dne volím přístup z vyhledávače, do kterého bylo zadáno "obrázek nezmar hnědý". Možná si můžu i gratulovat, dostala jsem se na první stránku vyhledaných výsledků :D

Chameleon

Tak podle tohoto článku

http://www.novinky.cz/clanek/158031-vyber-sedadla-v-autobuse-odhali-vasi-osobnost.html

jsem nejspíše rebelující volnomyšlenkář, který nemá problémy s komunikací, občas ale rád riskuje.
A já bych řekla, že ten chameleon na mě taky sedí! :D
Jak jste dopadli vy?
(Klidně mi to dávejte vědět do mailu či vzkazu, jsem zvyklá :))

Bude zima, bude mráz

Nebude, už je :)) Ještě před chvilkou ukazoval teploměr - 17°C, takže jsem opravdu šťastná, že nikam nemusím. Tedy, popravdě řečeno, ven musím, ale nikam daleko od domova. Už ráno jsem musela vypadnout a zachraňovat rybičky, které ne a ne letošní zimu usnout. Chudinky se nám dusí pod ledem, který se každou hodinu obnovuje, takže co nejčastěji chodím ven sekat led a prolívat jim vodu. Některé jsou ještě maličké a zimu nejspíš nepřežijí, u těch větších se zase bojím Timečkových loveckých vášní. Zatím jim tam jen chodí ujídat jídlo, ale u něj člověk nikdy neví.
Později budu muset ven právě s Timulou, ale asi to nebude nic dlouhého, protože mu namrzají packy, i přesto, že chlupy má pravidelně zastřihované. Tak chodí častěji, ale na krátké vzdálenosti.
No a to nejhorší mě čeká ještě dnes odpoledne. Nevím, čí to byl nápad, každopádně načasování je geniální - a sice sundavání venkovního osvětlení. Jestli jsem si stěžovala, že na Silvestra, kdy je tolik lidí venku, je nějakých -8 nebo -10°C, tak co mám teprve říkat na sundavání žároviček v - 15°C! Naštěstí jich letos není tolik, protože Timís několik řetězů loni překousal, takže letos jsme zdobili jen balkon (což obnáší tři různé řetězy, nejhorší je ten nejkratší, kde je každá žárovička přichycená k jiné větvičce a to ještě ke všemu na vistárii). No, takže manuální práci na zahradě jsme si chytře naplánovali na nejchladnější den této zimy.
Nejradši bych snad vypadla na chalupu, kam poslední dobou (hlavně o víkendech) jezdím pomáhat. Nejedná se o nic náročného, jediným úkolem je zatopit. Běžně tam bývá tak na nule, v lepším případě dva stupně, ale v krbových kamnech se mi topí dobře, dokonce ani nemusím otvírat okna, abych vyhnala čoud z domu :D
Na chalupě obvykle absolvujeme delší procházku se psem, máme tam pole a les, takže se tam dostatečně vyřádí. My taky. Nedávno mě chtěl táta naučit střílet, ale vymluvila jsem se na příliš krátké ruce, což jsem mu následně i výborně předvedla s brokovnicí :D Jestli vám někdy někdo bude zkoušet namluvit, že brokovnice nemá zpětný ráz, nevěřte mu. Není to nijak hrozné, ale když to nečekáte, překvapí to. Tím spíš nemůže být řeč o míření. Teda, do vrat bych se asi trefila, ale ta větev, kterou jsem měla zasáhnout, byla taková divně křivá! ;D
Aby toho nebylo málo, tak jednu ruku jsem měla bolavou ze Silvestra a do druhé jsem se pro změnu nedávno řízla. To je tak, když pospícháte. Ne nadarmo se říká, že práce kvapná málo platná. A taky pro dobrotu na žebrotu. Když jsme totiž chystali pohoštění (tohle slovo nemám ráda) pro návštěvu, přijel táta - a já, dobrá duše, že mu rychle připravím něco k večeři. A když máte tupý nůž, krájíte tvrdou zeleninu a ještě k tomu spěcháte, nemůže to dopadnout jinak, než že se pěkně fiknete. Nebylo to až tak hrozný, ale na tupý nůž se obvykle tlačí, aby krájel, že :) Tak jsem si tak trochu ukrojila bříško na ukazováčku, tudíž se mi občas pěkně blbě píše, ale už mi tam zůstala jen menší jizva. Jen tedy čekám, co přijde za chvíli, až polezu po žebříku a budu sundavat ty svíčičky, zatímco Timula se bude nudit pod tím žebříkem :)
No, pro dnešek konec, nějak nemám o čem psát, ale než by se člověk učil....
Jdu radši něco uvařit, papoušek mi tu leze pod nohama a já nemám nervy koukat na to, co si vymyslí a následně tu provede :)

No toto!

Vlastně ani nevím, proč to sem píšu, možná jen potřebuji ventilovat své překvapení. I když je mi jasné, že díky tomu si získám pověst magora i u těch, kteří o mně ještě měli nějaké lepší mínění.
Každopádně: protože jsem strávila odpoledne učením (no, ne tak úplně celé ;)), chtěla jsem si před chvílí dát relax a šla na FB zlomit nějaký ten rekord v zeměpisné soutěži. Brzy se mi to povedlo, a tak jsem ještě zašla zkontrolovat Dobrou noc. No, už to samo o sobě zní ulítle, ale to zdaleka není všechno. Dobrá noc (Good Night) je něco jako virtuální mazlík, prostě něco na způsob Tamagochi (nebo jak se to píše). Kdysi se do této aplikace přihlásil jeden známý a poslal mi pozvánku, já ji netušíc o co jde odklikla, nabídlo mi to paletu barev a prvků s tím, ať vytvořím postavičku. Narychlo jsem tedy nějakou vytvořila, nic extra, ale upřímně bylo mi to dost jedno. Podobou nápadně připomíná medvídka, ačkoliv z této aplikace lezou kreatury nejasného druhu či původu.
Už se téměř dostáváme k jádru pudla - medvěda. O svého mazlíčka se musíte starat, to znamená zařídit mu domeček a pravidelně ho chodit koupat, krmit či zabavit ho, ať už hrou či návštěvou přátel. A protože nic není zadarmo, na své živobytí si mazel vydělává závoděním (převážně).
No a dnes po příchodu na stadion jsem nemohla uvěřit svým očím! :D Chvíli jsem si myslela, že snad GN změnil barvu. Abych to upřesnila, nedávno se do společnosti těchto mazlíků připojila i jedna známá, jejíž mazel celkem nápadně připomínal toho mého. To je vcelku pochopitelné, protože škála prvků a barev není příliš velká. Od prvního dne ovšem nosil její malý prevít stejnou čepičku jako můj Nightík! :D Ona ani nevěděla, kde mu koupit jídlo, ale už mu koupila stejnou čepičku, jakou má GN! :D No nic, řekla jsem si, asi je GN fešák a udává trend, svým způsobem je to i lichotka, že. Ale dnes, dnes na stadionu jsem zůstala rozčarováním koukat! :D Všechny ty oblečky, jejichž kombinaci jsem kupovala pro Nightíka s tím, aby mu ladila s jeho blankytnýma očima, nosí i ten její malej nezmar! :D Jediné, na co jí asi nezbyly peníze, jsou botičky a modrobílá potítka, rovněž barevně vhodné doplňky, které Nightík dostal k Mikuláší! :D
Nezbývá mi tedy asi nic jiného, než oblíkat ho do jiných kombinací, které už má pořízeny, ale ty upřímně tak pěkně neladí! :D

No uznejte sami, jak je ta podoba nápadná! :D


Vlevo je Good Night ;))

Next

Další updatík kdyžtak později, ten minulý byl až moc dlouhý (a přesto naštěstí jen málo popisný :)). Do detailů jsem nešla a ani to nemám v plánu, i když to byl samozřejmě zábavný a poučný večer :) Fotky jsou naštěstí zaheslovány a nedoufejte, že budou zveřejněny i na veřejně přístupných serverech :D

Update

Nedá se říct, že by bylo tak úplně ráno, ale dá se říct, že já mám ještě stále půlnoc. Vstala jsem sice už před pár hodinami, nicméně mé tělo ani mysl ještě pořádně nenastartovaly.
Jednou ze zásadních věcí, které si blíže pamatuju, je Silvestr. Nutno říct, že si nejsem úplně jista, jestli si ho chci až tak úplně pamatovat. :) Na programu toho bylo hodně. Kolem druhé hodiny jsem se vydala k R-jí. Myslela jsem, že si tam jen hodím pár věcí a vypadnu zpátky do mrazu, kde se trochu projdu, a že si zajdu na nějaké lehčí jídlo, protože právě o Silvestru je záhodno se pořádně najíst. R-ona mě vyvedla z omylu, zůstaly jsme u ní, což nakonec nebylo vůbec špatné, vzhledem k tomu, že mráz byl přece jen nepříjemný, obzvlášť když si někdo místo zimní bundy vezme jen kabátek.
Po čtvrté hodině jsme se vydaly absolvovat první část programu - bowling. Říct, že mě bowling nebaví, by bylo asi nepřesné, on mi prostě jen moc nejde. Pokaždé si odnesu pár zlámaných nehtů, tentokrát jsem přidala i puchýř na ruce. Nevím, jestli jsem hrála tak tvrdě, nebo je bowling příliš drsná hra, ale mým rukám ten večer teda rozhodně neprospěl :) K tomu jsem měla v týmu samé chlapy. Původně jsem myslela, že jsem tím pádem na tom hůř, než jsem zjistila, že v jednom z dalších týmů dámy jednoznačně vedly. Ale půlku jednoho kola jsem vedla, to zase jooo! :D
Hned po bowlingu jsme se přesunuli do Pravěku. Ne, že by mi to vadilo, ale výběr zrovna této restaurace jsem příliš nepochopila, vzhledem k tomu, že nás bylo asi dvacet. Nevadily mi ani tak poměrně vysoké ceny, jako spíš to, že když si má v této restauraci objednat dvacet lidí, chvíli to trvá. Chvíle trvala asi hodinu, možná víc. Když se navíc později ukázalo, že dva jedinci si objednali ještě předkrm, vypadalo to, že jsme se opravdu ocitli v pravěku, protože zbytek se na ně hladově vrhl s vidličkami, dva hladoví dokonce s noži, ti ale naštěstí seděli na konci stolu, takže mnoho úspěchů neslavili. Třešničkou na dortu byl přípitek v podobě Cinzana. Nevím, jak jiným, ale mně teda leze Cinzano do hlavy ukrutně rychlým tempem. Při večeři se to naštěstí neprojevilo, ale základ opičce to položilo :))
Následná večerní (no, spíš noční) procházka Prahou nám měla pročistit hlavy, což se ovšem nepodaří tak snadno, když se procházíte se šampaňským v ruce. Musím dodat, že šampaňské teda nezahřeje. Zvlášť, když kromě zmiňovaného kabátku máte ještě podzimní boty, protože zimní utrpěly nedávno nepříjemnou nehodu a jiné jste při vypravování narychlo nenašli.
Kolem jedenácté jsme dorazili do baru, kde byl trochu problém s místem. Následně se projevily i problémy s pitím, ale nepředbíhejme. Nakonec jsme se na sebe ale vmáčkli (to k Silvestru koneckonců asi taky patří) a oslavy mohly začít.
Kdo mě zná, ví, že netančím. Někteří dokonce ví, že v posledních měsících, možná i letech, nepiju (alkohol). Tedy piju, ale řekněme decentně. To vám ale na Silvestru jen tak neprojde, a tak jsem "tančila" a pila nedecentně. Nepila jsem moc. Měla jsem asi pět panáků, většinou tequily, nicméně když je nalijete na ten cinzanový základ, přicmrndnete nějaké to kyselé jablíčko a nádavkem doplníte tekutiny Sexem na pláži a šampaňským, nemusí to dopadnout úplně nejlíp.
Tedy takhle, v prvních chvílích mi dobře bylo (některé fotky naznačují opak, ale takhle blbě já vypadám pořád... zvlášť ta fotka pod barem je zavádějící a znovu prohlašuji, že jsem v té chvíli byla plně při vědomí, jen jsem se otírajíc od patlavého pomeranče chtěla vyhnout focení! :D). Kolem druhé ráno mi po těch tanečkách (já pořád říkám, že "tanec" mi škodí!) přestalo býti úplně dobře. Bohužel jsem ale nebyla opilá, protože si všechno pamatuju. Bohužel úplně všechno. Obdivuju R-jeho, že i když šel na Silvu stejně jako já s nedoléčenou angínou, dokázal být do poslední chvíle lvem sálónu, a přesto mu špatně nebylo. Jeho rozkošné tanečky někdo zaznamenal na video, za což autorovi děkuju :) Moje tanečky nezaznamenal, za což autorovi děkuju ještě víc :)
Co se týče mě, další noční procházka mi vůbec neprospěla. Nevím, kde se v lidech vzal ten názor, že člověk by měl jít v krušných chvílích na čerstvý vzduch. Možná jen ten vzduch nemá mít mínus 12°C. Každopádně mně prospěl až gauč. Tímto děkuji majitelům, že je tam při rekonstrukci baru nainstalovali, jeden se mi fakt totiž hodil. Cca dvě hodinky jsem se vyspala a bylo dobře, takže už nikdy na mě nechoďte s čerstvým vzduchem! :D Nebo jako R-ona s velkou sklenicí vody, kterou "musíš celou co nejrychleji vypít"! :D
V šest ráno jsme se rozhodli skončit a vydali se k domovu. V tu dobu ještě naštěstí nebyl ten pravý čas na přemýšlení o právě skončeném večírku, ten přišel až když jsem dopoledne odjížděla od R-jí, kde jsem zapomněla prstýnky. Upřímně jsem se cesty domů docela děsila, zvlášť, když všude bylo zavřeno a nebylo čeho se najíst (chytře jsem si do batůžku silvestrovské záchrany sbalila jen pití :)). Nakonec jsem cestou potkala nějaký stánek, kde tedy bohužel měli jen nějaké cukrovinky, ale aspoň byl otevřený. Jestli jsem ale doufala, že si koupím něco v mínus x stupních a ono to vůbec půjde ukousnout, tak jsem se spletla :D
Když jsem odpoledne dorazila k rodičům, měla jsem akorát tak chuť dát si ještě tak tři sprchy a zalézt do peřin. Jenže máti na mě čekala nad těstem na vánočku, prý ať jí to zapletu. I tentokrát se ukázalo, že jsem opravdu nebyla opilá, protože se mi to povedlo už na druhý pokus! :) To se musím pochlubit (už jsem jak ta husa, co si říká Kachna ;D), totiž vánočky a cukroví se mi tentokrát dost dařily, i když občas samozřejmě s máminou pomocí. Sprchu mi dopřát nechtěli, že prý na mě čekají s novoročním obědem, což ovšem měli říct dřív a ne odpoledne, že :D Tak jsem se nedala, sprchu si dala, snědla trochu té svíčkové, odmítla jet zpátky do Prahy na ohňostroj, dopřála si hodinku spánku, sem tam něco uklidila a v deset večer ještě došla na procházku se psem. Jestli opravdu platí, že jak na Nový rok, tak po celý rok, tak opravdu neee, děkuji! :)

Jo a ještě se samozřejmě znovu omlouvám všem těm, které jsem na Silvestru zdržela až do rána a přitom se jim nevěnovala tak, jak by zasloužili, a zároveň moc děkuju těm, co se po půlnoci věnovali mně, aniž bych si to já nějak moc zasloužila :))

Update až ráno :)

Omlouvám se, ale slib, který jsem některým dala (i když to asi nebyl přímo slib) - že konečně v noci zase něco napíšu na blog - nějak nezvládám dodržet. Návštěva odešla před pěti minutami a mé tělo a mysl nejsou zrovna ve stavu, kdy by byly schopny vytvořit něco smysluplného, takže vše přesouvám na den bílý, kdy nejen pole sílí. Stalo se toho v posledních dnech moc, ale nevím, jestli si budu schopna vše pořádně vybavit a následně to ještě popsat... tak holt za pár hodin uvidíme.
Snad. :)