Jsem asi ujetá, ale bohužel si pamatuju víc akcí svého psa, než těch "mých". A rozepisovat se po dvou měsících o tom, jaké to bylo na červencové vodě, to mi přijde už trochu mimo mísu. Večírky mi poměrně dost splývají a výlet do Vídně, ač byl fajn, asi nevydá na kloudný příspěvek. Už si ani nevybavuju, kdy přesně jsme jely, a to to je asi měsíc :) Zato si živě vybavuju naše "plánování" (ach jo, zase ty uvozovky), kdy jsme si jeden den zavolaly, že bysme možná jako mohly něco podniknout, druhý den, že teda ano, něco podnikneme a to něco bude ta Vídeň. Pak nastaly dvě hodiny zběsilého surfování po internetu, hledání a rezervování ubytování, telefonování kvůli jízdenkám a úprk je zaplatit, neb rezervace trvá pouhých dvacet minut. Klasika. Hotovo, druhý den ráno můžeme vyrazit.
Nejsem přívržencem (docela by mě zajímalo, jak vzniklo tohle slovo) nějakých velkých příprav, ale nakonec mi to nedalo a chtěla jsem si v mapě najít místo, kde že jsme to ubytované. Chvíli jsem na mapu zírala a přemýšlela jsem, jestli jsem blbá já nebo ta mapa, ale něco se mi prostě nezdálo. Nakonec jsem nebyla blbá já ani mapa, ale spíš ti, kdo pojmenovávali obec nebo to místo, kde jsme měly být ubytované. Ne, že bych byla až tak rozmazlená, ale bydlet asi 20 km od Vídně, když jedu do Vídně, to se mi nechtělo. Takže zase telefonování, zase surfování, storno a nová rezervace... Tentokrát to všechno na mojí zodpovědnost. Celou cestu jsem trnula, aby ta rezervace opravdu platila, aby mi nestrhli celou částku z karty, pokud dorazíme později, aby mi nevyždímali celou kreditku, i když dorazíme včas, aby ten hotel vůbec existoval a aby byl tam, kde měl být. Byl tam. I rezervace tam byla. Peníze po mně nechtěli, takže kreditku asi ždímali. Výborně, teď ještě trnout, kolik vyždímali :) Nakonec ale bylo vše v pořádku, ubytování kousek od centra i kousek od autobusu, v blízkosti Prateru... co víc si za 30 euro za noc přát :)
Celý výlet se odehrával v klasickém duchu, kilometry procházek, něco nafotit, ať si někdy vzpomenem, že jsme tam byly, koupit a sníst litr zmrzliny, prohlídnout krámy, zdrbnout jim tam, co se dá... Dokonce jsem se po letech odhodlala jít na pouťové atrakce, to už je co říct. A co víc, ráno jsme si je chtěly zopakovat, ale zrovna ty naše oblíbené byly zavřené...
K pití vídeňské kávy jsem se ovšem neodhodlala, kafe nepiju a za ty jejich ceny by mi přišlo asi ještě e-eovitější (ha, to je slovo), než se mi zdá normálně. Nedala si ho ale ani M., která o něj přitom stála.
Někdo napsal, že Vídeň je město kaváren. Ten někdo pěkně kecal. Najít hezkou, příjemnou kavárničku, která by lákala k posezení se nám teda moc nedařilo. Pokud těmi útulnými kavárničkami z prospektů, průvodců a internetu mají být ty řetězce s plastovými židlemi pod pestrobarevnými slunečníky, tak to pak nároky cestovatelů hooodně klesly. Poslední večer jsme dokonce zkusily i Starbucks, ale nakonec jsme znechuceně odešly i odtamtud. Vídeň a káva tentokrát prostě nešly dohromady, třeba někdy příště. Zase tolik nás to ale nemrzelo, ostatně, ač ve Vídni, obědvaly jsme v japonské restauraci...
Nejsem přívržencem (docela by mě zajímalo, jak vzniklo tohle slovo) nějakých velkých příprav, ale nakonec mi to nedalo a chtěla jsem si v mapě najít místo, kde že jsme to ubytované. Chvíli jsem na mapu zírala a přemýšlela jsem, jestli jsem blbá já nebo ta mapa, ale něco se mi prostě nezdálo. Nakonec jsem nebyla blbá já ani mapa, ale spíš ti, kdo pojmenovávali obec nebo to místo, kde jsme měly být ubytované. Ne, že bych byla až tak rozmazlená, ale bydlet asi 20 km od Vídně, když jedu do Vídně, to se mi nechtělo. Takže zase telefonování, zase surfování, storno a nová rezervace... Tentokrát to všechno na mojí zodpovědnost. Celou cestu jsem trnula, aby ta rezervace opravdu platila, aby mi nestrhli celou částku z karty, pokud dorazíme později, aby mi nevyždímali celou kreditku, i když dorazíme včas, aby ten hotel vůbec existoval a aby byl tam, kde měl být. Byl tam. I rezervace tam byla. Peníze po mně nechtěli, takže kreditku asi ždímali. Výborně, teď ještě trnout, kolik vyždímali :) Nakonec ale bylo vše v pořádku, ubytování kousek od centra i kousek od autobusu, v blízkosti Prateru... co víc si za 30 euro za noc přát :)
Celý výlet se odehrával v klasickém duchu, kilometry procházek, něco nafotit, ať si někdy vzpomenem, že jsme tam byly, koupit a sníst litr zmrzliny, prohlídnout krámy, zdrbnout jim tam, co se dá... Dokonce jsem se po letech odhodlala jít na pouťové atrakce, to už je co říct. A co víc, ráno jsme si je chtěly zopakovat, ale zrovna ty naše oblíbené byly zavřené...
K pití vídeňské kávy jsem se ovšem neodhodlala, kafe nepiju a za ty jejich ceny by mi přišlo asi ještě e-eovitější (ha, to je slovo), než se mi zdá normálně. Nedala si ho ale ani M., která o něj přitom stála.
Někdo napsal, že Vídeň je město kaváren. Ten někdo pěkně kecal. Najít hezkou, příjemnou kavárničku, která by lákala k posezení se nám teda moc nedařilo. Pokud těmi útulnými kavárničkami z prospektů, průvodců a internetu mají být ty řetězce s plastovými židlemi pod pestrobarevnými slunečníky, tak to pak nároky cestovatelů hooodně klesly. Poslední večer jsme dokonce zkusily i Starbucks, ale nakonec jsme znechuceně odešly i odtamtud. Vídeň a káva tentokrát prostě nešly dohromady, třeba někdy příště. Zase tolik nás to ale nemrzelo, ostatně, ač ve Vídni, obědvaly jsme v japonské restauraci...
Žádné komentáře:
Okomentovat