Po celou dobu studií (a že to byla nějaká doba) si člověk říká, že až skončí, bude si konečně moci přečíst něco jiného, než bichle plné grafů a nechutných příkladů, ale jak už to bývá, realita se trochu liší. Je tedy pravda, že jsem si jeden anglický brak přečetla, ale to spíš proto, že jsem si chtěla co nejvíc oživit jazyky (od státnic jsem je neviděla). Jinak jsem ke čtení čas vůbec neměla, natož ke psaní.
Upřímně, psaní mi po všech těch tahanicích ohledně diplomky tak trochu lezlo krkem. Byly dny, kdy jsem do své DP byla schopna za večer napsat dvanáct stran, ale také dny, kdy se jedna stránka rodila dlouhé hodiny. Paradoxem bylo, že hůř se rodily stránky, ke kterým měl člověk nejvíc zdrojů, zatímco s jihoafrickým ombudsmanem jsme si rozuměli natolik, že mu stačilo věnovat jediný večer. Ale dost o mém paskvilu, ten již spadá do jiného čtvrtletí... A navíc se nechci rozčilovat :)
Od návštěvy u psího psychologa se toho s naší "grey monster" příliš nezměnilo. I přes to, že jsme pečlivě trénovali (a musím nafoukaně přiznat, že nám to šlo), postavil si na zkouškách Timmy svou šedivou hlavu a udělal další ostudu.
Ráno bylo opravdu hnusné, mrholilo, všude mokro. Psům se nechtělo nic dělat, což se jim upřímně nedivím, zvlášť, když se později spustil pořádný liják. Tim šel na řadu poslední, tak jsme měli možnost po celou dobu sledovat "konkurenty" před námi. Konkurenty dávám do uvozovek proto, že za normálních okolností by pro nás konkurenty vůbec nebyli. Páníčci své psy přemlouvali, aby přinesli pohozenou, ale pejsi se měli maximálně k tomu, že se k aportu dohrabali a následně dělali, že ho nevidí. Pravidlo tří povelů - o tom se nedalo ani na chvíli uvažovat, protože by se všichni mohli odebrat domů po první disciplíně. Pohled na vůdce i jejich psy byl tristní - číslo 1 přemlouvala svou fenu deset minut, rvala jí aport do tlamy a přemlouvala jí, aby jí ho přinesla aspoň na vzdálenost tří metrů. Číslo tři honil svou fenu pro změnu na silnici, aby neobtěžovala diváky, když už se neobtěžovala vydat směrem k aportu. Tim zazářil. Nadšeně se vrhl pro aport, nadšeně jej přinesl a nadšeně jej... nepustil. Protože byl však mezi slepými jednooký králem, stal se favoritem. Rozhodčí mu přáli a bylo to vidět. Tim se předváděl, zářil i v disciplínách, ve kterých jsmě mu absolutně nevěřili. Kdyby nám někdo ráno řekl, že bude mít po celou dobu rozběhnuto v první ceně, nevěřili bysme mu.
Jak už to ovšem bývá, často přijde nějaké ALE. Tentokrát přišlo taky. Tim si vzpomněl na svoje pravé já a na vlečce (kdy se do vzdálenosti 200 metrů vleče srstnatá a později pernatá, aby pes ukázal hledání na stopě a následný aport) předvedl, kolik čertů s ním šije. Rozeběhl se přímo za zajícem, zastavil se u něj, jednou do něj žvýkl a ukázal vůdci "tak tady je, tady ho máš" a šel si po svém. Respektive, šel prohnat srnčí, které se nedaleko páslo. Nejen, že šla do háje první cena... šli jsme do háje všichni, mohli jsme jet domů.
Ve stejném duchu se nesly i ostatní akce. Některé sice dokončil, ale ostudu udělal stejně, to by jinak nebyl on. Za chvíli budeme postrachem všech akcí. Lituju všechny, kdo musí při nástupech stát vedle našeho psa. A nedej bože, aby vedlestojící byl výmar. Až někdy budete na nějaké psí akci, všimněte si, že výmaři nejvíc zlobí. Nedokážou být dlouho v klidu, co víc, chtějí se mezi sebou neustále rvát. Naštěstí už někde pochopili, že je nesmysl řadit psy při nástupu podle plemen - v takových případech se totiž náš pes s někým serve až když jsou psi volně vypuštění.
A takhle jsme bojovali celé léto. Další boje nás ještě čekají, tentokrát máme zaděláno na mezinárodní ostudu, chystáme se ven na výstavu. A účast bude bohužel velmi, VELMI vysoká. Počet ošetřených psů a lidí dodám za dva týdny, pokud to mé nervy dovolí...
Upřímně, psaní mi po všech těch tahanicích ohledně diplomky tak trochu lezlo krkem. Byly dny, kdy jsem do své DP byla schopna za večer napsat dvanáct stran, ale také dny, kdy se jedna stránka rodila dlouhé hodiny. Paradoxem bylo, že hůř se rodily stránky, ke kterým měl člověk nejvíc zdrojů, zatímco s jihoafrickým ombudsmanem jsme si rozuměli natolik, že mu stačilo věnovat jediný večer. Ale dost o mém paskvilu, ten již spadá do jiného čtvrtletí... A navíc se nechci rozčilovat :)
Od návštěvy u psího psychologa se toho s naší "grey monster" příliš nezměnilo. I přes to, že jsme pečlivě trénovali (a musím nafoukaně přiznat, že nám to šlo), postavil si na zkouškách Timmy svou šedivou hlavu a udělal další ostudu.
Ráno bylo opravdu hnusné, mrholilo, všude mokro. Psům se nechtělo nic dělat, což se jim upřímně nedivím, zvlášť, když se později spustil pořádný liják. Tim šel na řadu poslední, tak jsme měli možnost po celou dobu sledovat "konkurenty" před námi. Konkurenty dávám do uvozovek proto, že za normálních okolností by pro nás konkurenty vůbec nebyli. Páníčci své psy přemlouvali, aby přinesli pohozenou, ale pejsi se měli maximálně k tomu, že se k aportu dohrabali a následně dělali, že ho nevidí. Pravidlo tří povelů - o tom se nedalo ani na chvíli uvažovat, protože by se všichni mohli odebrat domů po první disciplíně. Pohled na vůdce i jejich psy byl tristní - číslo 1 přemlouvala svou fenu deset minut, rvala jí aport do tlamy a přemlouvala jí, aby jí ho přinesla aspoň na vzdálenost tří metrů. Číslo tři honil svou fenu pro změnu na silnici, aby neobtěžovala diváky, když už se neobtěžovala vydat směrem k aportu. Tim zazářil. Nadšeně se vrhl pro aport, nadšeně jej přinesl a nadšeně jej... nepustil. Protože byl však mezi slepými jednooký králem, stal se favoritem. Rozhodčí mu přáli a bylo to vidět. Tim se předváděl, zářil i v disciplínách, ve kterých jsmě mu absolutně nevěřili. Kdyby nám někdo ráno řekl, že bude mít po celou dobu rozběhnuto v první ceně, nevěřili bysme mu.
Jak už to ovšem bývá, často přijde nějaké ALE. Tentokrát přišlo taky. Tim si vzpomněl na svoje pravé já a na vlečce (kdy se do vzdálenosti 200 metrů vleče srstnatá a později pernatá, aby pes ukázal hledání na stopě a následný aport) předvedl, kolik čertů s ním šije. Rozeběhl se přímo za zajícem, zastavil se u něj, jednou do něj žvýkl a ukázal vůdci "tak tady je, tady ho máš" a šel si po svém. Respektive, šel prohnat srnčí, které se nedaleko páslo. Nejen, že šla do háje první cena... šli jsme do háje všichni, mohli jsme jet domů.
Ve stejném duchu se nesly i ostatní akce. Některé sice dokončil, ale ostudu udělal stejně, to by jinak nebyl on. Za chvíli budeme postrachem všech akcí. Lituju všechny, kdo musí při nástupech stát vedle našeho psa. A nedej bože, aby vedlestojící byl výmar. Až někdy budete na nějaké psí akci, všimněte si, že výmaři nejvíc zlobí. Nedokážou být dlouho v klidu, co víc, chtějí se mezi sebou neustále rvát. Naštěstí už někde pochopili, že je nesmysl řadit psy při nástupu podle plemen - v takových případech se totiž náš pes s někým serve až když jsou psi volně vypuštění.
A takhle jsme bojovali celé léto. Další boje nás ještě čekají, tentokrát máme zaděláno na mezinárodní ostudu, chystáme se ven na výstavu. A účast bude bohužel velmi, VELMI vysoká. Počet ošetřených psů a lidí dodám za dva týdny, pokud to mé nervy dovolí...
Žádné komentáře:
Okomentovat