Zima

Před chvílí jsem přijela z Prahy a jsem poměrně ráda, že tam pojedu zase až ve středu. Snad. Že k zimě patří mráz, to není nic neobvyklého, ale že je celý rok vedro a zima přijde jen těch pár dní, kdy člověk courá v ulicích celé dny a pomalu i noci, to je pěkně nefér. Aby toho nebylo málo, tak jsem ještě hned po příjezdu běžela se psem na procházku, takže je div, že ze mě nevisí rampouchy. Nicméně musím říct, že večerní (ne-li přímo noční) procházky mám ráda, člověk si pročistí hlavu daleko víc než ve dne, kdy ho ruší spousta věcí a lidí.
Dnešní den mohl být jeden z těch hodně příjemných. Žádné extra povinnosti, jen oběhat nějaké ty nákupy a dodat pár věcí na smluvené místo. Potom už jen zábava. Zábava byla, to ano, přesto měl dnešní den nakonec i hořkou příchuť.
Vánoce mám ráda. Jsou sice určité prvky, které bych z nich nejradši vyškrtla (třeba ty již probírané dárky), ale jinak musím říct, že pro mě mají Vánoce jedinečnou atmosféru, kterou si i přes veškerý shon ráda užívám. Miluju chvíle, kdy se jdu s někým mně blízkým projít, někam posedět, nebo se jen prodírat davy na vánočních trzích, kde si každoročně kupujeme medovinu nebo svařák, který za mě vždycky někdo vypije, protože sama to nějak nezvládám :) Mám ráda vánoční večírky, na které chodí i lidi, kteří jindy nemají čas. Mám dokonce ráda i ty roky omílané koledy a vánoční evergreeny, kýčové figurky andílků a nevadí mi ani ta nevkusná blikající barevná světýlka.
Bohužel patřím v tomto směru asi k menšině. Čím dál tím víc narůstá počet lidí, pro které svátky znamenají časy smutku a depresí. Nejhorší na tom všem je, že u mnohých lidí nikdo nemá ani zdání, čím vším v tu chvíli procházejí. Dnes svět o jednoho takového člověka přišel. O člověka, kterého měli snad všichni rádi, s kterým si každý rád pokecal a který lidem ochotně pomáhal. Někdy bych i já nejradši vyškrtla Vánoce z kalendáře...

Co chci k Vánocům? Jiné Vánoce!

Při psaní minulého příspěvku jsem byla několikrát vyrušena, tak jsem v psaní přestala, přesto mi to ale nedá, budu ještě psát, musí to ze mě ven :))

Každé Vánoce jsou u nás stejné. Respektive stejně hysterické. Pouze si vyměňujeme pomyslný štafetový kolík, kdo s hysterií začne jako první. Někteří kolík předávají neradi a občas uběhnou víc koleček, než je jim povoleno. Ani to už nikoho nepřekvapí.
Letos tomu nebylo jinak. Cukroví se začalo péct už v půlce listopadu, vždyť přece proč ne, když se ségra na Vánoce tolik těší. Co na tom, že na Vánoce už nebude k jídlu, hlavně, ať si Vánoce užije. Ono nejen, že nebude k jídlu, ono do té doby prostě nebude už vůbec, ujídání k naší rodině totiž taky neodmyslitelně patří.
Historky o tom, jak tu už měsíc vyhrává Gotťák se svými stále zelenými vánočními vypalovačkami a jak k nám skladování cukroví na balkoně stahuje myši z celého Posázaví, psát radši ani nebudu, zvedání si tlaku není pointou tohoto blogu. Omezím se na konstatování, že duch Vánoc k nám zkrátka vstupuje hodně brzy a ještě hodně dlouho po Vánocích se nám pak kysele směje do ksichtu.
Letošní Vánoce však byly přece jen jiné. Zatímco loni rodiče a ségra chytře týden před Vánocemi ujeli do Rakous na hory, letos té spoušti neunikli. Ba co víc, vzhledem k tomu, že pokud po okolí cestuje bacil, vybere si jako cíl svého zájmu pokaždé mě (ach ano, už věky se na mě lepí podivné existence, je to prokletí), čekalo je daleko víc práce, než si původně mysleli, hlavní posila je letos hodlala pouze pozorovat z peřin. I to byla samozřejmě pouze naivní představa, protože jsem brzy zjistila, že mít teplotu něco přes 39°C znamená pouze se v posteli převalovat, nikoliv to, že se vám podaří usnout. Ale když zkusíte ozdobit stromeček, odjet do Prahy celý den nakupovat dárky a večer to přiživit na vánočním večírku, šance na tři hodiny spánku se přece jen zvýší. No a když se pak další den ve dvě v noci odhodláte vydrhnout koupelnu a kuchyň, dá se říct, že k ránu se nějaký ten spánek dostaví zaručeně. A když ne, můžete celou noc poslouchat chrápání nebo Do-re-mi, úrovní to vyjde asi nastejno. Ještě donedávna mi nevadilo, že u sebe nemám kabelovku nebo satelit, ale když několik nocí za sebou slyšíte onu magickou větu "Česká televize uvádí osmou řadu televizního seriálu Okouzlení", začnete uvažovat, že byste si zaplatili klidně i za Xenu. No dobře, to jsem přehnala, ale jednu bondovku bych možná unesla. I když... je pravda, že nedávno jsem prohlásila, že dám pokaždé desetikorunu tomu, kdo přepne TV pokaždé, když tam na tu ptákovinu budou dávat byť jen reklamu. Ano, Vánoce jsou svátky klidu a něco jako vánoční program přece nikoho nerozhodí. Zvlášť, když každý rok je úplně stejný.
Další změnou, kterou se letošní Vánoce mohly pyšnit, byl příjezd příbuzných. Dlouhou dobu jsme je neviděli a vzhledem k tomu, že teta je psychiatričkou, byla by její přítomnost více než žádoucí. Bohužel, i u nich cestují bacily, takže i letos budeme muset přežít bez odborné péče. Musím přiznat, že je to rok od roku těžší.
Už jste si někdy k Vánocům přáli větší balení Diazepamu?

Mobil

Tenhle příspěvek měl původně být hodně dlouhý. Asi nebude. Moje paměť je totiž nepoužitelná. Můžu vám přeříkat rozhovory třeba osm let zpátky, ale přeříkat vám, co jsem si snažila uložit do paměti předevčírem, to nedovedu. Takže zatímco si v klidu vybavím obrázky nezmara z učebnice biologie, kterou jsem viděla naposledy na střední, nevzpomenu si ani náhodou na to, co jsem to sem vlastně chtěla v posledních dnech a asi už týdnech napsat. Možná jsem to zase tak moc nechtěla.
V posledních dnech toho bylo hodně, ale nikoho tím zatěžovat rozhodně nechci a nehodlám, navíc jsem v posledních dnech měla horečky dost vysoké na to, abych si pamatovala věci přesně tak, jak byly, a než informovat zkresleně, to radši vůbec :)
Co si ale pamatuju dost přesně, bylo shánění dárků. To je na Vánocích nejhorší. Všichni je pojímají jako honbu za dárky, která pro nikoho není příjemná, ale přece neuděláme Vánoce bez dárků. Co na tom, že všichni už všechno mají, a co nemají, tak to buď nechtějí, nebo to nemají kam dát. Já z toho letos vyšla ještě celkem dobře, mým nejzásadnějším úkolem bylo vybrat a sehnat mobily. Jeden by řekl, že nejhorší bude nějaký vybrat. To jsem si celou dobu myslela. V dnešní době, kdy je mobilů tolik, je opravdu problém vybrat si jediný, natož ještě vybrat ho někomu jinému. O to větší radost jsem měla, když už byly mobily konečně vybrány, teď už je jen sehnat.
Hmm. Sehnat mobil. Sháněli jste někdy týden před Vánocemi mobil? Dávám vám dobrou radu - nepokoušejte se o to! A když už, jakmile ho uvidíte i v tom nejmíň populárním obchodě, i za tu nejvyšší cenu, za jakou jste ho dosud viděli, jděte po něm! Rozhodně nevěřte nějakým akcím a nesnažte se ho sehnat za každou cenu nejlevněji. Můžu s čistým svědomím říct, že na černé listině obchodů (a to především internetových, což mě překvapilo nejvíc) přibylo tenhle rok hodně položek. Což mi připomíná, že jsem jim chtěla napsat nějaké vyšperkované reference, pokusím se to stihnout ještě dneska.

Mám takový zvláštní pocit, že až příliš často začínám slovy o tom, jak to tu flákám. Dnešek evidentně není výjimkou. Bohužel ale pořád nestíhám. Dokonce jsem měla v posledních dnech hned několik nápadů, respektive spíše potřeb se vypsat, ale prostě to nešlo.
Nejde to ani dneska, protože za chviličku musím být v krámu, abych koupila máti dárek k Vánocům. Celý dnešek se nese ve znamení dárků, jedny se chystám za chvíli koupit, některé byly naděleny mně. Jednalo se o dárky poměrně nemilé, v podobě písemky, ale ne ledajaké písemky, ale přímo svinské písemky, to se ani písemkou nazvat nedalo, to byl jen sprostý pokus (a asi poměrně úspěšný), jak se zbavit několika studentů, protože to jak se "vyučující" vyřádil v zadávání naší varianty, to je vrchol podrazáctví. Beru to jen jakousi formu výzkumu, kdy mu šlo o to zjistit, jak se umí studenti vypořádat s písemkou na témata, o které jsme nezakopli ani ve skriptech, natož na přednášce. Ale bodejť bysme taky o něco takového zakopli, když skripta na tento předmět nejsou, že...
Tak jsme se před "Vánočkama" (jak teď často čtu :/) rozloučili poměrně smutně, zatrple až rozčíleně. Ale jelikož se snadno nevzdáváme a Vánoce si zkazit nenecháme, už teď jsme si připravili dáreček, či možná spíše takové pozdní přáníčko, pro našeho vyučujícího. Doručeno bude pro jistotu až po prostudování výsledkového archu :D
No a teď už radši pro ten mobil...

QIP

Dneska odpoledne přijdu domů - a co milého nezjistím? Nejde QIP. Po minutě shledávám, že nejde mnoha lidem. Po dvou minutách zahajuji "googlení". Po chvíli je mi jasný, že se čeká na nový protokol. Za další chvilku tedy zagooglím znova, vidím novou verzi, stáhnu ji a za dvě minuty mi již QIP normálně běží. Teď si na něm už asi dvě hodiny píšu (samozřejmě, když mám zítra veletěžký test, že).
Může mi tedy někdo říct, proč tisíce lidí ještě teď fňukají v diskuzích a forech, místo aby zagooglili a v pohodě dávno "qipovali"?
Některý věci mi prostě hlava nebere. Holt si lidi zvykli na donášku až do domu, asi...

Bílá bunda

Tak to tu opět hezky flákám, ale v poslední době prostě čas není. Třeba zrovna dneska. Přestože jsem nemusela vstávat v 4:45 (mám zimnici už jen když to číslo píšu), tak vstávání v šest hodin mi tedy nepřišlo o moc příjemnější. Hned po sprše jsem hupsla do auta, abych vzápětí po příjezdu do Prahy zjistila, že jsem zapomněla některé věci doma. Pěkný.

Protože jde o poměrně důležité věci (ne pro mě, já bych je klidně oželela), nezbývá mi nic jiného, než utéct ze španělštiny a hezky odhopkat na autobus a dojet pro ně. Pěkně zabitý čtyři hodiny. Ale aspoň jsem si dala předsevzetí, že se v autobusu budu učit, žádný notebook, noviny, křížovky nebo podobné rozptylovače! Schválně, jestli to vydržím aspoň jedním směrem :D

Jinak asi nic nového není, v pondělí jsem navštívila promoci slečny M., musím říct, že jí to slušelo, o to víc, že byla nemocná a den (no, spíš noc) předtím strávila bujarými oslavami v nejmenovaném baru. Při promoci jsme nabyli dojmu, že na stejném místě ve stejnou dobu se pohyboval i varhaník, protože to, co mělo zdánlivě připomínat českou národní hymnu, by nevyloudil střízlivý člověk i kdyby se moooc snažil.

Včerejšek se nesl v podobném duchu jako dnešek. Musela jsem vstát ještě dřív než normálně, protože mi táta chtěl vzít krev. Nic příjemnějšího by v sedm ráno nevymyslel. Naštěstí už měl tyhle nápady v životě mockrát, takže jsem naprosto zvyklá a z něčeho podobného se mi špatně nedělá ani pět minut po probuzení. Ale vstávat kvůli tomu dřív se mi teda nechtělo, každých pět minut je drahých, zvlášť ráno, nota bene za tmy. Následně mi ještě oznámil, abych, než odejdu, zavřela kotel. Nedělejte to v bílé bundě! Já musela, protože jsem pospíchala. Ještě téhož dne mi pes ukázal, jaký nesmysl je pořizovat si bílé oblečení. Nejen hnědé ťapičky na džínách, ale hnědé kousance na rukávech mě pro příště dostatečně poučily.

Co čert nechtěl, dneska ráno jsem si opět musela vzít bílou bundu (mám jich několik). Neznamená to nic jiného, než před odjezdem domů dojít koupit něco, co by té mojí lásce chlupaté chutnalo natolik, že by se tím nechala uplatit. Ono to s ní není vůbec jednoduché. Musíte toho nakoupit víc, při příchodu domů to rychle naházet na několik míst přes plot (tak, aby to milouš viděl) a pak sotva se vrhne hledat, co že jste mu to přinesli, se rychle přesunout ke vchodovým dveřím. Tam už vás obvykle dožene, žádný pamlsek mu nezabere tak dlouho, aby se s vámi nestihl přivítat. A to ještě musíte doufat, že cestou od plotu nepotká nějakou svou zabahněnou hračku nebo deku, kterou by se vám láskyplně otíral o bundu, abyste si s ním šli hrát. Pak už jen následuje víceméně krátký boj o to, kdo bude první ve dveřích. V tomto případě doporučuji trénovat kopy do výšky, náš pes je mazaný a mrštný, nohy, kterému dáváte do cesty, hravě přeskočí.
Tak tohle všechno mě za chvilku čeká, už teď se na to těším. Bohužel nemám vypranou žádnou náhradní bundu, takže dnešní den bude muset být ve znamení rekordů.

Jdu spát

Výborně, vracím se do starých kolejí :) Pomalu (velmi pomalu) se chystám ke spánku, ale najednou se mi ani moc nechce. Představa, že za chvilku vstanu a budu zase dřepět nad počítačem a psát jako o život mě tedy opravdu neláká. Jenže mě bohužel neláká ani představa, že bych nad ním měla dřepět ještě teď, tak to holt nechám na ten zítřek a budu doufat, že do lhůty se počítá i celý víkend :))
Už se vidím, jak zítra (vlastně dneska) tupě čumím z okna a opět vyhlížím múzy, případně jiné spasitele. Obávám se ale, že místo toho uvidím leda tak ty raply od sousedů :D

Na zabití

Tak se nám zase rozjíždí zkouškové, což neznamená nic jiného, že můj denní režim (už tak dost pošramocený) dostává širší rozměr, a to samozřejmě na úkor spánku. Dřívějších pět hodin se teď jeví jako dávný sen. S tím se samozřejmě dostavují i nežádoucí účinky, nejvíce v podobě nevraživosti vůči okolí. Ne vůči veškerému, nicméně dnes již širokému.
Zatímco s některými lidmi nemám problém, i když se někdy zdá, že se snaží, aby tomu bylo naopak, u některých jedinců mám problémy nemalé.
Z pochopitelných důvodů vynechám lidi, u kterých hrozí, že by si to tu četli :D
Ale nevynechám lidi, u kterých hrozí, že si to teď přečtou přes mé rameno. Ano, jsou tady a je jich hned několik. Jeden z nich sedí po mé levici a už dvacet minut smrká. Ne, on nesmrká, on napodobuje jelena v říji. Celkem úspěšně.
Druhý stál ještě před chvilkou o pár metrů níž pode mnou. Omlouval se, že slíbil, že bude přednášet, ale tento slib nemůže dodržet. Kvůli tomu jsem sem určitě jela! Na zabití.
Třetí přišel místo něj. Poslední věta, kterou jsem od něj byla schopna vnímat, zněla: "Nevím, jestli vám to přednáším dobře, protože netuším, co je na dalším slidu." Ano, není nad kvalitní zastoupení. Ale snaha se musí cenit, přinesl dvě prezentace, snaží se mezi nimi přepínat. Nejde mu to. Třetí prý bohužel zapomněl doma. I to se cení.

ZASE!!!

Už druhý čtvrtek v řadě se profa nedostavil na hodinu. Bez jedinýho slova. Na jedinou hodinu, kvůli který jsem do školy šla. Teď tu čekám na M. a náš již zřejmě pravidelný čtvrteční oběd.
Aspoň že domů jedu autem a ne s těma flirtujícíma lemplama, co mají věčně zpoždění.

No a ještě jedna věc mě pobavila (tentokrát z novinky.cz):

"Na orbitální stanici ISS utekl jeden ze dvou pavouků, kteří tam byli přepraveni v rámci biologického experimentu. Zmizel ze své přepravky, potvrdila americká kosmická agentura NASA. Podle ní ale není ztracený, jen není zrovna známo místo, kde se nachází."

Divný lidi

Tak jsem se zase něco dozvěděla. Tedy já se každý den něco dozvídám, ale tohle ve mně zanechalo stopu, alespoň takovou, že si to pamatuji do druhého dne. Když jsem v pondělí jela autobusem, přistoupily tři slečny, které si sedly za mě. I když jsem zesilovala mp3 téměř na maximum, abych přehlušila jejich moudra, kterými rozhodně nešetřily, nebyla jsem příliš úspěšná.
Nicméně jedno mi utkvělo: "Hele, tak znáš to, divný lidi spolu vydržej nejdýl".
Vždycky jsem si myslela, že jsem divná, ale když se podívám na spektrum mých bývalých a délky našich vztahů, tak najednou nějak nevím :D
Teď můžu jen doufat, že pan "Někdo" je divnej v tom správným směru :))

Zdravím do Kolína

Protože mi stoupá návštěvnost obzvláště z této lokality, sluší se, abych svým kolínským fanouškům a fanynkám poděkovala za stálou přízeň :) Nuže tak činím, děkuji mockrát :) Především těm, kteří můj blog navštíví někdy klidně i třikrát denně. Díky vám vím, že ještě stojí za to sem psát :))
Samozřejmě děkuji i všem ostatním, kteří sem chodí, i když u některých popravdě nevím, co přesně tu hledají. Tak jim přeju, ať to najdou :)

(Je)Den blbec

Zase jeden ze zavádějících nadpisů. Blbec není totiž jeden, ale je jich hned několik. Opět :)
Nicméně jeden by se dal nazvat přímo blbcem kardinálním. Málem se ze mě kvůli němu snad stal xenofob. Naozaj.
Zítra bude náročný den, ráno dokonce začne písemkou. Že na ni jdu nepřipravená, na to jsem i zvyklá, ale abych na ni šla nepřipravená proto, že někdo místo práce na společný seminárce hromadí nejabsurdnější výmluvy, tak to prrrr! :P
Když k tomu přidám tapírovy řečičky, které mě skoro nadzvedly ze židle, tak se mi zvedá nejen tlak, ale i kufr! :) Tímto ti tapíre vzkazuji: máš, o co sis koledoval :D Doufám, že podobné štěstí tě bude potkávat i nadále :))

Aby toho nebylo málo, pes dneska sežral silonku. Mojí. Tudíž je to moje chyba, že. Ale já mu ji z huby rvala, ne že ne. Teď abych pořád sledovala, co z něj předem či zadem leze. Výborně, líp dnešní den nikdo korunovat nemohl. Jak se píše v Mládí v hajzlu - "Sračky se daly do pohybu". Kéž by.


Uf, vážně asi v co nejbližší době zajdu na toho Allena :) Nic není lepšího na stresy než sledovat připrcatělýho neurotika, nebo aspoň jeho díla.
Což mi připomíná: Viděl někdo jeho poslední film? Líbil se? :) (Neee, vážně nečekám, že mi veřejně odpovíte, když se tak rádi schováváte :D)

No nic, jdu si užít svou dlouhou a jistě i příjemnou noc :)

STOP nevyžádané reklamě :D

Nemůžu si pomoct, ale už jednou jsem tu psala o tom, jak se musím smiřovat s tím, že na tenhle blog chodí i lidé, o jejichž přítomnost tu zrovna moc nestojím. Prakticky vůbec :D Chápu, že někoho může bavit mi sem takové lidi dodávat, nicméně opakovaný vtip přestává býti vtipem - budu proto ráda, když mi přestane prokazovat "laskavost" a přestane dělat mému blogu reklamu :)) Nebudu se uchylovat k pokusům jako je blokování adres a podobně, protože to je pod mou úroveň... a stejně každý průměrně inteligentní člověk umí podobné zábrany obejít. Což by se někteří (některé) v touze po mém blogu nejspíš pokusili :D
Tudíž těm výše "zmiňovaným" (oni ví :D) děkuji za zájem, který snad nyní laskavě přesunou jinam :))

(Pozdrav na rozloučenou v cizích jazycích byl pro jistotu smazán :D)

Hlava děravá

Tak jsem chtěla v rychlosti poreferovat ještě o zbytku dění v pátek, než se vrhnu do psaní seminárky (jako vždy na poslední chvíli), ale nechce se mi číst to, co jsem psala minule, a zároveň mě tak trochu tlačí čas. Takže jen ve zkratce:
Po příjezdu domů následovala taková ta klasika jako pokec s máti, věnování se zvířatům, abysme tu po návratu z večerního bowlingu nenašli místo baráku kůlničku na dříví, dohadování, jaký boty jsou nejlepší, jaktože ty boty jsou tak špinavý, proč nemáme pořádnou tašku na dárky, když jich tu nedávno bylo tolik (skoro se zdá, že dáváme hodně dárků, ale nebojte, jsme krklouni jako všichni ostatní :D), kam dal táta tu flašku, vyvenčil někdo psa, kde je kocour, zavřel někdo papouška, má někdo klíče, kdo nebude pít a bude řídit, kolik nás tam vůbec bude...
Ano, zhruba takhle to u nás běžně chodí, vypravování na souboj rodinných týmů v bowlingu není výjimkou. Co se týče bowlingu, nedá se to nazvat kláním rodinných týmů, přesto, že jsme tam byli 4 mladí a 4 řekněme starší, náš tým byl jednoznačně v tomto směru v nevýhodě, už jen proto, že my jsme jeli jen tři (sestra se vrátila z Keni až druhý den, mrcha :)) Věkový průměr proto radši ani nezmiňuji.
Jelikož byl tenhle bowling součástí kamarádovy oslavy, je samozřejmě jasné, že jako dárek jsme mu věnovali rovněž i výhru. Ale jen jednu, aby nezpychl. Tu druhou mu vzala jeho máma (je fakt šikovná a jak vidíte, i soupeřivá :)) A protože já v poslední době v každé hře bojuji o to, aby se mě drželo to pověstné štěstí v lásce, musím říct, že strategie mi vychází :D Alespoň v teoretické rovině :)) O té praktické se raději budu přesvědčovat až zpětně, nerada bych zrovna v této době něco zakřikávala (zdravim :D) :D Tím zpětně ale samozřejmě nemyslím ze záhrobí, no, i když...
Dost se do toho teď zamotávám, koukám, nejvyšší čas vypadnout. Nejen seminárka čeká (teď mi tu chybí moje oblíbená sada smajlíků :))

Konečně pořádnej pátek

Ano, včerejšek byl jedním z těch dnů, kdy si říkáte "proč to takhle nemůže být pořád?!". Samozřejmě si hned odpovíte, že bohužel prostě nemůže, protože po světě chodí pořádní blbci a není jich zrovna málo. Nicméně včera jsem se blbcům úspěšně vyhnula, tudíž základ pro příjemný den byl splněn.
Hned ráno jsem vyrazila za M., abysme si spolu po nějaké době daly oběd a probraly, co všechno je v našich životech nového a čeho/koho "starého" jsme se zbavily. Setkání s M. má už dnes svá pravidla, respektive jedno hlavní pravidlo - uniformu. Ano, bereme si na naše setkání "uniformu". Včera jsme byly v opravdu dobré náladě, rozhodly jsme se proto, že bysme se měly v našich uniformách zvěčnit. To samozřejmě nebylo jen tak, protože u nás platí "když už, tak už!". Nebudu tu rozepisovat, co se všechno dělo, shrnu to jen do věty, že víc fotek než my si odnesli turisti, kteří nás za huronského smíchu fotili, abysme si my nakonec odnesly fotky pěkně v křeči, to když nás fotil pán, který nejspíš předpokládal, že u focení se dělají dřepy, a to nejmíň patnáct minut. Nepochopil, že foťák stačí naklonit, aby získal ten správný úhel záběru, tak si u toho pěkně zacvičil. Jednou bysme to i přežily, pán byl ale snaživý a chtěl nám udělat "víc lepších foteček". No, děkujeme. Nicméně, zveřejnitelné nejsou, tudíž vy ostatní nedoufejte :D
Po obědě a půl litru horké čokolády mě M. opustila a já úprkem běžela nakupovat. Je jen málo horších věcí, než jít nakupovat a nevědět, co vlastně máte koupit. Oslava narozenin se však blížila, nebylo vyhnutí. Co asi tak koupit chlapovi, kterému je něco přes třicet a který nejspíš očekává něco vtipného, nebo praktického. Whiskey, klasika, ale co k tomu? Když jsem prolezla krámky typu Ptákovinky, začínala jsem být pomalu bezradná, řekla jsem si tedy ono věčné "líná huba, holý neštěstí" a jala jsem se ptáti mladých mužů. Pokud si ale myslíte, že mladí muži vědí, co chtějí (alespoň k narozeninám), jste vedleji než jedle. Pokecali jsme si pěkně, ale tip víceméně žádný. Nakonec to samozřejmě vyřešil pan Čas, který umí tak zatlačit, že z vás vymáčkne nemožné. Ano, sehnala jsem, co jsem potřebovala, a rychle vyrazila domů. (Jestli jste v tuhle chvíli doufali, že vám řeknu, co jsem koupila, tak jste zase u tý jedle :D)

Aaa, koukám, čas se naklonil, o dalším dění v pátek poreferuji případně později :D

Soudnost

Tak nevím, jestli se mi to zdá, nebo mám podivný "štěstí" na lidi s přehnaným míněním o sobě samých. Tváří se jako královny a králové večírků, všude žádaní, všemi milovaní... Opravdu může někomu narůst sebevědomí do takových výšin? Nebo se jen snaží zakrýt nějaké své komplexy a utajit je pod rouškou zdánlivé spokojenosti se sebou? Vážně ti lidé ztratili soudnost a nevidí, že se tím odkrývají mnohem víc, než by chtěli?
Ať o tom přemýšlím sebevíc, nemůžu to pochopit. Vlna exhibicionismu od lidí, kteří by měli aspoň chvíli přemýšlet, než k fotce nacpou poněkud směšný, snad rádoby roztomilý popisek... Vlna odhalování, pusinkování, mucky muck, hlavně ať je to veřejně, ať to všichni vidí... Vždyť nikoho nezajímá nic jiného než fotky ve spoďárech, není nic laškovnějšího než hrát si na něžnou princezničku a zlobivou holku zároveň... Když nemůžeš vystrčit prsa, vystrč aspoň pupík.
Dá se něco takového pořídit v sámošce? Asi jo, protože je až neuvěřitelný, kolik takových lidí může člověk v poslední době potkat. Nebo se to šíří jako nějaký prapodivný virus? Pokud ano, profackujte mě, pokud ho u mě objevíte, ju?


V těch kapkách proti kašli asi nebude jen alkohol...

Svatba

Tak dneska jsem tu bez vtipných obrázků. Zatím. Zato se mi stalo pár vtipných věcí, přemýšlím, jestli se o ně podělit nebo ne (přece jen mi nejsou až tak příjemné zdejší návštěvy určitých lidí, i když jsem s nima bohužel počítala).
Největší dnešní novinkou je to, že se údajně budu vdávat. Lehce mě to překvapilo, nabídku bych od někoho možná čekat mohla, ale přišla od úplně jiného prince, než jsem kdy mohla předpokládat :) A to ten jedinec ani nemá moc dioptrií :)) Každopádně svatbu bere jako hotovou věc, čekat se mu nechce, na to je prý život příliš krátkej - a já si říkám proč ne? Vždyť je správné plnit lidem jejich přání :))
Dnes jsem opět byla na internetu svědkem toho, jak někteří "jedinci" svou aktivní snahou doslova volají po tom, aby si jich někdo alespoň všiml. U slečen v ne zrovna optimálním citovém rozpoložení tohle jakžtakž ještě chápu (i když ta frekvence, s níž to u některých nastává, mě znepokojuje a přímo až rozlaďuje :)), u chlapců v dospělém věku mi to hlava moc nebere. Nepopírám, problém může být v mé hlavě, ne v těch chlapcích :) Tím spíš mě to ovšem nutí do zvolání onoho odhodlaného, naplňujícího "ANO!" :D :D

A teď jdu radši spát, je možný, že v těch kapkách proti kašli byly stopy alkoholu :D

A tenhle tu taky nemůže chybět...

... aneb kostým podle taťky :)

Update

Tak jsem po nějaké době opět zde, ale, bohužel, s ničím novým. Nic extra veselého se v poslední době nestalo a psát vám tu o své nemoci nebo opět o těch nyní "rádoby neviditelných" se mi nechce. Stejně to nikoho nezajímá a v ničem mi to nepomůže.
Abych sem ale hodila aspoň něco trochu veselého a přitom ze života, tak přidávám další obrázky :)

Růžovoučký blogísek pro Mišáčka

Tak jsem zase jednou slíbila napsat blog. A protože adresát si jako někteří další (že, Pavle, že, Petře :-P) musel rýpnout do vzhledu (který se mimochodem snažilo změnit již pár lidí, včetně mě, jak jinak), tak mu plním i jeho další přání, kterým je růžové písmo. Chtěl sice i bílý podklad, ale nic se nemá přehánět, navíc už takhle je ten vzhled noční můrou nejen mou. A kde bysme to byli, kdybych skákala, jak kdo píská?! :D
Anyway, růžovoučký blogísek je na světě, jméno jsem zmínila taky, takže se adresát může konečně cítit uspokojen a svým způsobem i tou celebritou :))

Abych napsala taky něco, co má trošku hlavu i patu, tak se tu chci omluvit všem, kteří mi píšou na lide.cz a nedostávají mou odpověď zrovna včas, popřípadě ji nedostanou vůbec. Tenhle server mi k srdci moc nepřirostl, navíc teď trávím víc času na FB (na můj vkus víc než dost, což jsem si všimla u zprávy č.502 - toto číslo značí počet zpráv vyměněných mezi mnou a jistým uživatelem za posledních pár dní). Hodlám svůj čas na všech těchto a podobných serverech opět omezit na minimum, takže se nezlobte, pokud si na odpověď trochu počkáte. Nejjistější je poslat email, nebo zanechat komentář tady :)

U nás v Kocourkově

Tak se mi nálada zlepšila hned dopoledne. A to když jsem uklízela svůj pokoj (óóó ano, fakt jsem se odhodlala). Normálně by se mi při úklidu nálada asi nezvedla, vzhledem k tomu, že můj pokoj teď okupují dva papoušci, naopak bych očekávala spíš její pokles, ale postaral se o to Timouš, respektive jeho kamarádi. Tím nemyslím psí kamarády, ale pravidelné kolemjdoucí. U těch je Timík dost oblíbenej, protože nikdo jim nepřichystá tak roztomilé přivítání, jako on. Vždycky nadšeně tančí u plotu a když ho začnou hladit, čapne je za rukáv s tím, že je už nikam nepustí. A kolemjdoucí to milují. Každou chvíli zvenku slyším: "Ahoj, kamaráde, tak ty jsi tu zase sám? A že ty zase zlobíš? Copak děláš, co? Chtěl by sis hrát, viď." Zrovna dneska jedna paní, asi starší, nevím, nestihla jsem ji identifikovat: "No ty kluku, to víš, že tě pohladím, tobě se stýská viď, nebooj, oni se ti za chvilku vráááátí a budou si s tebou hrát, no pojď sem ty mazlíku..." Kdyby ovšem vešla za vrátka, hned by ji podobná slova přešla :)
Ale o tom to není, spíš mě zaráží, kolik lidí si nadšeně povídá se zvířaty. U nás doma se to praktikuje už roky, ale u jiných lidí mě to celkem překvapuje, zvlášť takhle na veřejnosti. Třeba taková pošťačka potká denně spoustu psů. Zajímalo by mě, jestli si takhle popovídá s každým, nebo jestli se jen snaží odvést Timovu pozornost a schovat někam poštu, aby ji během chvilky nezlikvidoval (což se jí upřímně už rok moc nedaří, naštěstí ji většinou odnese našim do práce).
Každopádně dnešní rozhovor mě dost pobavil, zvlášť jak nadšeně oba dva vypadali. A Timeček je celé dopoledne hodný, nechala jsem ho dýl spát, tak je dobře naladěn. Asi mu budu muset zvát nějaké lidské kamarády, z těch psích nemá zdaleka takovou radost :)

Tohle ignorujte

Tak jsem to tu poslední dobou opět flákala, i když na tom asi tak moc nezáleží. Nemohla jsem se dostat do té správné psavé nálady, o čemž svědčí i tón několika posledních příspěvků. To se doufám v nejbližší době změní, snažila jsem se pro změnu nálady k lepšímu něco udělat, i když nevím, jestli to bude mít kýžený efekt.
Především jsem se přestala stýkat s lidmi, kteří na mé náladě usilovně pracovali (doufám, že je to výraz dostatečně nahrazující to, že se mnou občas doslova vyjebávali). Tím, že se s nimi nechci teď vídat, jsem o ně přišla nejpíš definitivně, i když to účelem nebylo. Jestli a jaká je to ztráta ukáže až čas. Samozřejmě mám na celé věci taky svůj podíl, už jen proto, že jsem si to nechávala poměrně dlouho líbit. A kdo mě zná, ví, že když mi pak bouchnou saze, nastává pravý čóro móro :)
Poslední čóro móro se odehrálo včera a já doufám, že bylo fakt poslední. Radši se odteď budu vyhýbat lidem, kterým jde nejlíp mlčení a kteří sice problémy občas vyvolávají, nicméně už neřeší. Tedy ovšem pokud tím řešením nemysleli šťouchání příveskem ze šatny do lokte. Ať se snažím sebevíc, pořád nevím, jak se problémy řeší právě tímhle šťoucháním. Někteří perverzáci by možná namítli, že šťoucháním se dá opravdu mnoho věcí vyřešit, ale o tomhle teď řeč fakt není. ;)
Takže, blogu, doufám, že patříš mezi poslední uštěpačné. Abych neviděla pouze to, co mi vadí, potřebuju se obklopit optimisty a svými nejbližšími. S nejbližšími takový problém snad nebude, teď ještě najít v dnešní době optimisty. :)
Už mi ten blog začíná smrdět, protože začíná být celkem dost otevřený (ve smyslu odhalující mé soukromí a týkající se mého blízkého okolí). Asi to budu muset zase promazat :)
Navíc, napsat takovouhle slátaninu jen kvůli tomu, abych řekla, že se hodlám zbavit blbý nálady, to už je trošku moc :D Takže TOHLE (jenom tohle) radši ignorujte, prosím :)

Mimochodem, to mi připomnělo, že jeden můj ex býval optimistou. Zajímalo by mě, jestli mu to vydrželo...

Když se z mazlíčka stane zabiják

Je nejvyšší čas si to přiznat. To roztomilé šedivé klubíčko vyrostlo a v posledních dnech se mění v bestii. Stává se z něj zabiják. Rozhodl se postupně zlikvidovat všechno, co se mu připlete do cesty, ať už je to zahradní jezírko, ježci nebo naše nervy.
Po návratu z tábora to vypadalo, že se nám mazel začal umoudřovat a že s ním přece jen bude nějaká řeč. Chyba lávky! Celé to byla jen komedie, která nejspíš měla v Timečkových očích vyvrcholit skandálním odhalením, že se nám ze psíka vyloupl znamenitý herec. Začalo to chůzí na vodítku. Dřív nezvladatelný pes najednou začal chodit jako běžný, slušně vychovaný jedinec svého druhu. Povelům se učil jako když byl malé, vděčné štěňátko. Za pár piškotů se naučil krásně předávat i podržet aport, při vypuštění se na povel "ke mně" ochotně vracel.
Jenže 10. září tohoto roku bylo zřejmě zlomovým datumem. Zajímalo by mě, co se mu té noci zdálo, nebo jestli mu sousedův pes něco divného nenapovídal, protože ten den si Timeček zvolil pro den revolty. Už když jsem se toho večera vracela domů, byl divoký, nezkrotný a vítal víc než jindy. Popadla jsem vodítko a vyrazila s ním na rychlou procházku. Procházka byla opravdu rychlá, protože Timouš zařadil nejvyšší rychlostní stupeň, provlekl mě každým příkopem, aby každou chvilku prudce zastavil a odmítl pokračovat v chůzi, protože prostě musí očichat každý sloup a plot, a to důkladně. Takže když netáhl on mě, táhla jsem já jeho. No co, asi hárají feny, nebo je ve stresu, říkám si. Když teď tak koukám na kalendář, je mi jasný, že na feny to svádět nemůžeme. Timeček si prochází další, pořádnou vlnou puberty.
Pro nezúčastněné jedince může být Timečkova puberta poměrně zajímavou podívanou. Už vidím sousedy, jak se vesele baví za oknem, zatímco běhám po zahradě a snažím se Timajzlovi sebrat všechny věci, které nakradl a ještě nestihl zničit, a on mezitím přináší jiné, nebo mi bere ty, které jsem již ukořistila. Možná míň je baví, když se ve tři ráno snažím zkrotit jeho štěkání a následně mu vyrvat z huby ježka, kterého mi sice vzorově přinese, nicméně vzorově neodevzdá.
Posledním zážitkem, který velmi pobavil pozorovatele, byla snaha naučit Tima aportovat z řeky. Tim má vodu rád, hlavně v rybníce, tam s aporty problém nemá. Jenže v řece se na hloubku bojí. Abysme ho připravili na zkoušku, musíme se pokusit v něm tenhle blok zlomit. Vzali jsme tedy kachnu a vyrazili k řece. Protože nám bylo jasný, že Tim na první pokus na hloubku nevyrazí, přivázali jsme kachnu na provázek, aby mu ji proud neodnesl. Nemůžu říct, že by se chudák nesnažil. Čím víc jsme na něj zvyšovali hlas, tím víc běhal po břehu, brodil se na mělčině, ale na hloubku se pro kachnu prostě bál. A protože není hloupý, poradil si. Přiběhl, popadl špagát a kachnu si jednoduše přitáhl. Pak už ji jen ze břehu decentně uchopil za konec křídla a velice neefektně ji dotáhl k nám. Bylo těžký se nesmát. Ale měli jsme to vydržet. Pak se totiž ukázalo, že Timovi se tenhle způsob zdál více než přípustný, když už nám přece tak zvedl náladu, a jiným se vytáhnout kachnu ani nepokusil. Nemohl pochopit, že se nám jeho přítup nelíbí, a štěkal na nás, co jako máme proti a ať mu koukáme nechat ten špagát. Kolemjdoucí na opačném břehu se po našem půlhodinovém snažení váleli smíchy. Holt asi počkáme na jaro.
S výchovou ovšem počkat na jaro nemůžeme. Včera jsme byli na chalupě, kde bylo potřeba očesat řadu stromů a posbírat hodně beden ořechů. Nebyl by to Tim, aby nepomáhal. Nejdřív si bral z beden ořechy po jednom, částečně je rozlouskl, ožvejkal a šel pro další. Pak pochopil, že by ho takhle čekalo hodně práce, a začal vyndavat ořechy z beden po čtyřech. Bylo to efektivnější, protože než je přece páníčci stihnou posbírat a vrátit do bedny, on stihne vyndat dalších osm.
S hruškama to měl horší, těch si páníčci cení víc. Ale nakousat jich stihl i tak dost. Jablek už moc nestihl, skončil zavřený na dvoře. Vynahradil si to později, když probral hrnec s malinami. Byl ohleduplný, pár nám jich nechal.

Mohla bych pokračovat ještě dlouho, ale jdu se radši věnovat psovi :)

Lukášek se nekoná

Ano, jak nadpis napovídá, o Lukáška se v případu pilného čtenáře opravdu nejednalo. Jeden z pilných čtenářů (ten nejpilnější, zdá se) se přihlásil, tímto mu ještě jednou děkuji a vyjadřuji obdiv :)
Pro dnešek je to asi vše, padla na mě únava a opravdu ráno potřebuji vstávat v pět, neříkám to jen z hecu :))

Záhada pilného čtenáře

Nedělám si iluze, že by můj blog někoho nějak extra zajímal. Přesto se počet návštěv v posledních dnech zvyšuje. Svůj nemalý podíl na tom má jeden konkrétní čtenář, který mi chodí na blog poměrně pravidelně. Někdy i šestkrát za večer. Ačkoliv mám tip, kdo by to mohl být, stejně by mě zajímalo, jestli se sám přizná :D
Celkem o tom pochybuju, ale jeden nikdy neví, že... :)
Tak tohoto čtenáře aspoň zdravím, když už ho moc nechápu :D Samozřejmě zdravím i ty ostatní, včetně Japonců, co si tu asi moc nepočetli :))

Jak já bych si něco zahrála... :)

Pro Lukáška :)

Můj nejmilejší Lukášku,
od té doby, co jsem se s Tebou rozešla, nemohu spát. Můžeš mi odpustit a na celé to nedorozumění zapomenout? To, že nejsi u mě, mi zlomí srdce. Byla jsem úplný blázen. Tebe nemůže nikdo nahradit. Miluji Tě z celého srdce.
Tvoje jediné Káčátko

P. S. Blahopřeji k výhře toho jackpotu.

UPDATE

Dneska proběhl update některých příspěvků, bylo to potřeba. K největšímu rozšíření došlo v příspěvku Jsem alergická, ve kterém se značně protáhl seznam věcí, které nesnáším. Obávám se, že další budou následovat.

Nálada pod čivavu aneb trocha milé pozornosti nikoho (možná) nezabila

Nevím, jestli je to počasím, nebo tím, že jsem už pár dní nemocná, ale ty podzimní dny jsou čím dál horší. Nejspíš stárnu, nedávné narozeniny by tomu i nasvědčovaly.
Tak nějak nechápu, proč mi v poslední době lezou na nervy lidi, kteří se přitom celkem snaží. Jenže se snaží děsně blbě. Jak jim to ale říct? Vodit někoho neustále za ručičku a říkat mu, co má dělat, to nesnáším. Říkat jim, že něco dělají blbě, taky nejde, naštvali by se, že je buzeruju, že oni se snaží a mně se to nelíbí. Takže tenhle boj vlastně nejde dovést k vítěznému konci. První důvod k depresi.
Pak mě samozřejmě štvou ti, co se nesnaží vůbec, ale u těch mě to upřímně zase až tak nepřekvapí. K snaze nikoho nutit nebudu, ani nechci, takže tady se boj ani nekoná. Druhý, i když menší, důvod k depresi.
Takhle bych mohla pokračovat ještě asi patnáct stran Ačtyřek, ale radši nebudu, již tak moje páteční nálada ustrnula na bodu mrazu kvůli neustále se opakující kravině, kterou je samozřejmě nutný řešit v pátek ve škole, kam musíte kvůli naprosto jiný kravině. Třetí důvod k depresi. A ten je rovnou na druhou ;)

Hlučné stádo a suchý z nosu aneb se začátkem školního roku musí přijít nejnechutnější blog

Tak začal druhý školní týden. Respektive mně začne až zítra, ale netěším se už teď. První dojmy z prvního týdne předčily veškerá má očekávání. Že všude bude natřískáno, to bych i čekala, první týden je to celkem obvyklé. Ale stáda lidí funěla nejen na chodbách, byla prostě všude. Přesunout se z jedné učebny do druhé je kolem poledních hodin dost obtížná záležitost - když už se vám podaří proplést se frontou lidí, čekajících na záchod (ano, ty fronty se táhnou i chodbami u učeben), tak zaručeně narazíte na několik skupinek lidí, kteří si musí pokecat přímo uprostřed chodby (óóó, bóže, vždyť se dva měsíce neviděli a kontakt na sebe neměli), není totiž nic lepšího, než probírat osobní záležitosti a nechat o sebe ze všech stran otírat stovky nových i starších spolužáků.
Když už zvládnete tohle všechno, máte téměř vyhráno. Tedy pokud to stihnete v poměrně dobrém čase, jinak se vám může stát, že dorazíte do učebny, kde na vás jaksi nezbylo místo. Nebudu tu rozebírat beozhlednost některých kolegů, kteří chodí na hodiny, do kterých nepatří, ale ta nejpříjemnější věc na tom je, že musíte absolvovat znovu cestu chodbou a vysomrovat nějakou židli v jiné učebně.
K večeru se situace trochu uklidní a v šest můžete jít na hodinu s pocitem, že tahle dávka náporu na nervy je pro dnešek poslední. Jenže když tam tak sedíte a posloucháte, že na získání blbých dvou kreditů musíte přinést dvě seminárky, napsat test a absolvovat ústní zkoušku, poslední zbytky nálady vás zajisté začnou opouštět. V tu chvíli raději vypínám a rozhlížím se po třídě, s kým že budu muset tohle všechno absolvovat. Mou pozornost upoutal jistý mladík, kterého zřejmě výčet požadavků na zakončení předmětu zaujal zhruba stejně, jako mě. O to víc ho ovšem zaujal obsah jeho nosu, což se tedy v mém případě naštěstí nestalo. Ne, vážně, on tam opravdu seděl, student vysoké školy, přímo uprostřed učebny... a rýpal se v nose! A nejen to! Pokaždé, když prst vyndal, nezapomněl ho pečlivě prozkoumat, vyžmoulat vše, co mu zbylo za nehty, krouživými pohyby vytvořit z této nechutné substance kuličku a... cvrnknout! OMG, on to vážně dělal. A mně z toho nebylo na zvracení. Mně z toho bylo přímo na blití! :D
I jemu možná došlo, že tohle není nejlepší přístup, alespoň ne na veřejnosti. Vytáhl tedy kapesník a vysmrkal se. Uf, konečně mu to došlo, říkám si. Ale chyba lávky! On se sice vysmrkal, ale obsah kapesníku zkoumal i pak... a to velice zevrubně. To už na mě bylo trochu moc, sbalila jsem věci a odešla z té síně hrůzy pryč.
Opravdu moc se těším i na tenhle týden, jistě i on přinese mnoho pozitivních a optimistických dojmů a zážitků ;)

Do Řevnic? Ani náhodou...

Taky už vás někdy někdo lákal do Řevnic? Mě jo. Prý tam mají výbornou zmrzlinu :D (nebojte, tak naivní nejsem, každý přece ví, že skoro každá zmrzlina je výborná - a úplně nejlepší je ta nejbližší ;D)
V Řevnicích ale nemají jen zmrzlinu. Taky tam prý mají levný cartridge (prý :)), ale hlavně, HLAVNĚ tam mají orly, co zabíjí psy.
Tak tam teda nejedu. Nejsem blázen, ještě by mi ta zmrzlina nechutnala, nebo by přiletěl nějakej pták a kdo ví, jak by to dopadlo...

Chce to plán B, Péťo :D (aneb Světozor to jistí ;))

http://www.novinky.cz/clanek/149353-orel-na-berounsku-zabil-psa-a-zranil-majitelku-ktera-ho-branila.html

Další cintát

Život je boj... Tak se všichni pozabíjejte, já bych s dovolením prošla!


Tak tenhle to pro dnešní den (no, spíš noc) vyhrál na celé čáře :)
Víc nemá cenu se rozepisovat, zasvěcení opět ví :))

Napiš blog

Dostala jsem za úkol napsat blog. Úkol jsem dostala v noci, kdy s inspirací takové problémy nemám, tak jsem ho odsouhlasila (při hovorech o zmrzlině či při zmrzlině bývám obvykle dobře naladěna, šance na úspěch je tedy v těch chvílích větší). Jenže dneska se všechny múzy vytratily, nejspíš už odjely někam na víkend, takže nemám co psát. Vracet se k událostem z minulých dnů se mi teď nechce a na provokování nemám tu správnou náladu :) Jelikož za chvíli třísknou vrátka a následně i dveře a přiřítí se sourozenci, jdu zkontrolovat a vybílit lednici, než mě v tom předběhnou. Jooo, dneska co si kdo neurve, to nemá :D
Takže blog bude muset počkat... Předpokládám, že až dnes večer přijde první rýpanec (a nepochybuju, že od někoho přijde :)), přivábí to múzy zase na návštěvu :)

Novinky

Koukám, že to tu poslední dobou dost flákám, ale mám toho hodně a ani nevím, co z těch všech věcí sem psát. Napadla mě spousta věcí do příspěvků o tom, co mám a nemám ráda. Momentálně ale přemýšlím o úplně jiných věcech, i když s tímhle taky lehce souvisí. Brousila jsem si tak na netu (jako obvykle, když se mám učit) a po dlouhé době klikla i na online profily lidí, co mě mají v přátelích. A co mě u jednoho profilu napadlo? Že bych opravdu, ale opravdu nechtěla trávit narozeninový den v sekci seznamka na lide.cz. Zvlášť ve věku 25 let. Takže moc děkuju všem těm (obzvláště jednomu), co mi tu dneska na hlavním panelu "blikají" :) (oni ví proč :)) a tomu chlapovi přeju, ať se sebou do příštích narozenin něco udělá, ať je příště netráví tamtéž :)

Citáty

Tolik lidí si na ně potrpí, mnohdy mají i pravdu, dovedou vystihnout danou životní situaci. Jenže někdy dovedou pěkně nakopnout :) To když si někdo vystaví ušlechtilý citát, ale k dané osobě se přitom vůbec nehodí.
Nicméně dneska jsem objevila v profilu raději nejmenovaného člověka (jmenování klidně i napravím, pokud o to bude stát :)) variantu, která je poměrně výstižná a jako taková musí sedět na každého. Protože by si z ní někteří mohli a měli vzít ponaučení, tady je (zkopírováno bez úprav :):

"Vcerejsek je historie, zitrek to je tajemstvi, ale dnesek to je dar......Ano, mnoho se zmenilo, ale lide zustali stejni, jenomze ted vime lip, kdo je kdo......... .... cloveka nepredelas, jenom se Ti vybarvi"


Tak ať se vybarví všichni co nejlíp :))

Jdi do sprchy a nemysli tam na mě!

Tak jsem konečně zase doma. A samozřejmě jsem brzy zapnula net, i když mi upřímně až tak nescházel. A domů se z Moravy vrátil i Peťulín a už mi tu bliká na icq jak střelenej! :D Možná se právě dočkal toho ošklivýho blogu, co jsem mu slibovala :) Jenže mně se nechce nic. Nechce se mi nikam klikat, nic číst, dokonce ani restartovat, i když bych už měla :)
Peťulín je zatím ve sprše, ten bude mít radost, až zrestartuju ve chvíli, kdy přijde :)) Je jeden z mála kluků, kteří si dovolí mi říct nebo napsat Držko!! :D (udělal to naposledy právě před chvílí, když jsem ho poslala do té sprchy - tak, jak je to v nadpisu). Ale beru to jen jako nedostatek argumentů, zkrátka je to ten typ lidí, kterým umím snadno vzít vítr z plachet. Péťa mě má rád, viiiiď :))
No nic, já zase rychle mizím. Až se vrátím, tak tohle nejspíš hodně rychle smažu ;))

Zaspali jsmeeeee :D

Já to věděla, v osm vyrážíme a v půl devátý se budíme, žeee :D

Ach neee

Půlnoc je za dveřmi a já pořád nemám sbaleno :D Zato mám napečeno několik plechů koláčů :) Ale do těch se asi moc neobleču. Jak mně se nechce jít žehlit, pořád si tu mám na icq tolik co říct :D Asi si dám Deli, pro den, který trvá dvacet pět hodin. Byla to teda doufám Deli?! :D

Oázy v poušti mých všedních dnů :))

Tak jsem zase jednou strávila prima den s prima člověkem, za což jsem neskonale vděčná :) Opět jsme si krásně popovídali a už se těším, až si to zase zopakujeme. Tenhle člověk net moc nepoužívá, takže si při každém setkání máme rozhodně o čem povídat :)

Bohužel teď budu bez netu docela dlouho, takže mi mnozí z vás jistě budou chybět, ale aspoň si budeme vzácnější :)) Tak a už ani slovo, ještě bych porušila zásadu "nebýt na netu příliš osobní"... a já se svých zásad snažím zuby nehty držet :)
Mějte se tu krásně :D

Budeme přátelé

Další článek, kterej by pro některý lidi nebylo od věci si přečíst, i když už to všichni dávno víme :) Jen se tím občas neřídíme, že O:) A zase odporně dlouhej odkaz :D

http://ona.idnes.cz/kamarad-se-do-me-zamiloval-jak-rict-ne-a-neztratit-ho-fha-/ona_vztahy.asp?c=A080813_105028_ona_vztahy_ves

"Bezprofilní"

Tak hned ten nadpis je zavádějící, ale akorát jsem přiběhla domů z grilování (opět jsem ugrilovala daleko víc sebe, než maso), přihlásila se na email a ejhle, fuj, zase já :D Takhle jsem to tedy už nechat nemohla. Prostě se mi ta moje profilovka již delší dobu hnusí... a mrcha se zobrazí vždycky hned po přihlášení. Tak jsem si řekla, že musí pryč. A šla. Všude tam, kde jsem ji používala, jsem ji smazala. Jenže náhradní bude (pokud vůbec bude) nejdřív za deset dní, takže jsem v tuto chvíli bezprofilovková (nebo tak nějak :D). A tím, že nemám profilovku, se mnoha lidem ani nebudu zobrazovat (resp. můj profil), tudíž jsem de facto i bezprofilní. Takže ten nadpis zase tak zavádějící není. Koneckonců, někomu to třeba poslouží i jako záminka, aby se mě zbavil ze svých editovaných přátel, že ;) Uf. Konec. Zase letím zpátky ven, dneska je celkem příjemnej večer, dokonce i hvězdičky se před zítřejším slejvákem ukázaly, to se musí využít :D

Malé velké nic

Tak dneska se Turnov ani výlet nekoná, pes se hodil marod. A protože kašle opravdu hodně, tak našeho hlídacího psa musím hlídat já :) Aspoň jsme se spolu dali do natírání toho níže zmíněného plotu, ale upřímně mě jen zdržuje, šmudlík zlodějskej :D No nic, za chvíli mi končí směna, tak padám ven. Pěkný den přeju :))

Jsem technický typ :D

Tak jsem právě dorazila pěkně opečená domu a hned bych zase ráda vypadla :D Což se mi možná i poštěstí, ale až zítra, plánujeme se po zbytek týdne toulat po krajech českých a později i moravských. Přemýšlela jsem, že bych ještě kývla kamarádovi na focení, ale pak jsem si uvědomila, že bych si nejdřív musela koupit něco na sebe, a tak z toho rychle sešlo :D Jestli to nevíte, tak já nesnáším nakupování hadrů, to už radši natírám plot :D A náš plot se natírá pěkně blbě. Tak si asi dovedete představit, s jakým nadšením lezu do zkušební kabinky :D A lezu tam skoro stejně často, jako natírám plot :D
Ne, ba ne, tak hrozný to zase není, nicméně než teď běhat po nákupech a stresovat se ze své postavy a následně i ksichtu, to radši s přáteli vyrazím ven. Oni ví, že ze mě nikdy nebude barbínka s výstavním šatníkem :D Naopak, ví, že jsem spíše technický typ... Což je u holky spíš na škodu, nicméně se aspoň neztratím a často se tak obejdu i bez mužské pomoci. :)
A proč to sem vlastně píšu, když jsem měla napsat ošklivý blog o Péťovi, na kterým jsme se v půl třetí v noci dohodli?! :D No jo, Jitulka se zase zakecala :D Tak příště Péťo, slibuju :D Bude o to drsnější... :)))

Pochopila! Konečně! :D

Tak jsem dneska pochopila, co vlastně znamená "zítřek je tajemství" :) Chvíli to trvalo, ale už je to konečně tady :D No, nepřekvapuje mě to, hlavně, když je to vážně... ;))

Vy, kterým to nic neříká, si tohoto prosím nevšímejte :D

Jsem závislá

Tak dobře, teď radši pár věcí, které mám ráda hodně :) Miluju svý přátele, svý mazlíčky (pod tím si představte leccos :)), někdy i svojí rodinu :D
Mám ráda cestování, čas s lidmi i zvířaty zmíněnými výše, zmrzlinu, procházky a "dobrou" hudbu. Potřebuju upřímnost, dobrej smysl pro humor a jsem ráda, když si můžu člověka vážit :)
A aby jsme nejeli jen na vážný vlně, protože je mi jasný, že bych tady mohla vypisovat donekonečna kladný charakteristiky lidí, o kterých si leckdy můžu jen nechat zdát, tak mám ráda bonbóny, povedený seriály, pohodlný plyšáky, colu light (nepíšu konkrétně Pepsi Cola nebo Coca Cola, což je častá nejapná poznámka některých číšníků a čísnic :D), jemně perlivou vodu, ale především vodu z kohoutku, velký množství ledu (zachraňme ledovce! :D), mojito, bouřku, příjemnou masáž, mačkání (fakt, i když to zní hrozně :D), dobrou knížku, praskání ohně, světlo svíček, horkou koupel, vtipný rejpání, logický hry, dobrej WiFi signál, pelíšky (s malým P, ale šly by i ty s velkým :D), jahodový knedlíky... jo a prý sem mám dopsat taky Peťulína (tuhle variantu svýho jména si určitě zamiluje :)), ale to si teď musím hodně rozmyslet :D

...uf, je toho hodně a času je málo :D

Jsem alergická

Tak jsem zase narazila v jednom pojišť.formuláři na kolonku, která mě přinutila se zamyslet :D Původně jsem chtěla otázku, zda jsem na něco alergická, okamžitě proškrtnout, ale hned jsem si uvědomila, že jsem vlastně alergická na strašně moc věcí. Tak si tu jen tak udělám takový seznam, který si třeba budu průběžně doplňovat.
Největší alergii mám na lidskou blbost, ale to spousta lidí. Pak jsem alergická na všechny bezohledný sobce, co se ničeho neštítí a ostatní lidi jen využívají, mluvky, kteří o sobě básní, nos mají až do nebe, ale skutek utek a stopu nezanechal, mám alergii na lidi, co ostatní kritizují, ale sami si pod nos nevidí, bábovky lidského typu :D, lidi, co lžou a ani při tom nemrknou okem, lidi, co si ničeho neváží, co víc než o přátelství stojí o obdiv, lidi, co s ostatníma vytírají podlahu a pak jen pokrčí rameny. Chápu mužskou ješitnost, ale nesnesu když už s ní chlap neprojde dveřma a jeho ego mlátí hlavou do stropu. Nemám ráda jedince, co snědli Šalamounovo lejno a jsou chytrý jak dědečkovo rádio, lidi, co opravujou pravopis a přitom ho sami neumí :D
A pak mám taky pár drobných alergií :D To třeba na to, když jdu ve tři v noci spát a sousedi musí tůrovat svý motorky a mlátit brankou, co to jde, když druhej soused celou sobotu pálí na zahradě odpadky a ten další celou neděli trápí cirkulárku :D Ještěže už trávím většinu víkendů jinde :D Jo a zpoždění vlaků a autobusů mě leckdy taky nepotěší :D

Ach, nevěřili byste, jak se člověku uleví... :D Tak a jdu psát, co mám ráda, ať si spravím chuť :D

UPDATE: Další z věcí, které nesnáším, se dneska jen hrnuly. Tak tady jsou: Nesnáším, když někdo na icq reaguje jen smajlem a čeká, že na to budu odpovídat. Nesnáším, když někdo na icq začne hovor a pak nereaguje vůbec (nejlépe v noci). Nesnáším páteční dopravu. Nesnáším zdrobnělinky. Nesnáším, když někdo hází řešení problémů na druhý. Nesnáším, když musím organizovat školní akce a někdo se mi pokouší vyfouknout téma mé seminárky. Nesnáším, když si někdo myslí, že mu všechno projde. Nesnáším, když se někdo s někým sejde a pak mlčí jak zařezanej. Nesnáším školní informační systém, který ve všem dělá bordel. Nesnáším lidi, co dělají ve všem bordel. Nesnáším, když někdo zaručeně dokáže zkomplikovat i tu nejjednodušší věc. Nesnáším, když něco nesnáším.

Dneska se mi při tom vůbec neulevilo. To taky nesnáším.

Jauvajs! :D

Už vám někdy spadla na nohu žehlička? Ještě ke všemu špičkou napřed? :D Ne? Tak to vám ode dneška můžu závidět, mně se to podařilo a nikomu to nepřeju :D Stalo se to ráno a teď potřebuju vypadnout ven a ono to jaksi pořád bolíííí... :))

Nevytáčejte mě, vytočím se sama! :D

Fakt. Takhle to funguje. V poslední době se málokým nechám vytočit. Což je problém, protože nakonec to končí tak, že vytočím sama sebe. Toleruju teď některým lidem daleko víc věcí, než jsem byla dřív zvyklá. Všechno to hezky překousnu a pak tu hořkou slinu spolknu... a dopadne to samozřejmě tak, že se tím přežeru a je mi blbě. Pak se nesnáším, že jsem něco takovýho vůbec pozřela!!! :D A jakmile jsem naštvaná na sebe, tak se valí lavina, která smete i lidi okolo.
A co z toho vlastně plyne? Sama nevím, moc jsem se do toho teď zamotala :D Prostě mě neštvěte! :D

Grrrrrr

Nesnášííííím, když se někdo na poslední chvíli ptá, jestli platí dnešní schůzka!!! :D A ještě k tomu potom napíše, že může později, než bylo původně dohodnuto! A to mě zná už hodně let, tak by snad mohl vědět, jak tohle nesnáším! :D
Tak takhle, pánové a dámy, takhle tedy ne! :D Ale aspoň můj pes je vám vděčný, díky tomu, že už jsem vypravená a nemám v tu chvíli nic v plánu, tak dostane ten den o procházku navíc. Ale jestli mě v tom dnešním blátivým počasí zprasí, tak si mě nepřejte! :D

Něco na tom bude :)

Tak vida, máme dokonalejší paměť, kůra nám pracuje líp, zvládáme návaly, verbální schopnosti máme taky lepší a struktura našeho mozku není primitivní a stará... A teď ještě vědět, co je nám to platný... :D

http://xman.idnes.cz/exkurze-do-zenskeho-mozku-dc4-/xman-novinky.asp?c=A080807_103322_xman-novinky_fro

X Files... aneb můj pes má asi ctitele

Zase se tu dějou divný věci. V poslední době se nám na zahradě záhadně objevuje větší počet míčků :D No fakt. Než jsem odjela, pes přišel s hadrovým žlutým míčkem. Asi mu ho dalo některé z dětí, co chodí okolo a rádo se s naším přerostlým štěnětem mazlí. Jenže včera, poté, co jsem se vrátila domů, se našel na zahradě další míč, tentokrát žlutý kopačák. Objevil se v noci, tak jsem si pro změnu řekla, že ho asi někdo hodil po psovi, když večer vyštěkával ježky, a dnes si pro něj přijde. Zatím nikdo nepřišel, místo toho nám na zahradě přibyl další tenisák! Já chápu, že náš pes krade, jenže ten krade nám, ne jinde... tam totiž nemá příležitost. Tak kdo mu sem každý den nosí nějaký míč?! Přiznejte se! :D

Hlava děravá, nejspíš střelená...

Uf, hlásím, že jsem opět zde. Pro někoho z naprosto nepochopitelného důvodu. Vlastně i pro mě z naprosto nepochopitelného důvodu. Anyway... Dneska má svátek Dominik. Měla jsem kocoura, co se jmenoval Dominik. Už nemám. Kocoura teda mám, ale ne Dominika. Z jistých důvodů jsem se ho rozhodla už kdysi přejmenovat, dneska se pyšní jménem Smraďoch či Prďola. Čímž jsem si moc nepomohla, stále mi to evokuje původního Dominika. Navíc ani na tyhle varianty neslyší. Neslyšel ani na Dominika, Nickyho... Slyší jen na šustění pytlíku a otvírání konzervy. Ale nevadí, that´s not the point. Zkrátka Smraďoch ani Prďola v kalendáři není, a protože nechci svýho kocoura připravit o svátek, slaví ho v ten původní. Jenže dneska ještě neráčil přijít domů, tak mu nemám jak popřát. A jelikož tu zítra nebudu, tak má smůlu a přeju mu aspoň takhle. Všechno nejlepší, Smraďochu, třeba ti to tu někdo přečte ;)

Světe, div se!

V posledních dnech probíhají nějaké zvláštní erupce na Slunci, zdá se. A nemám tím na mysli to střelený počasí, který mi v jednom kuse hatí veškerý plány. Vidíš, Tomáši, nesvádím to na tebe! :D Jak už jste si někteří všimli, probíhají u mě určité změny, mimo jiné jsem zase začala psát vzkazy s diakritikou. Jenže se pro změnu objevil další nešvar - stále častěji kašlu na tečky za větou a velká a malá písmena. Takže pokud vám ode mě přijde vzkaz, který vypadá, že ho psala nějaká nejapná opice (ostatně nejsme daleko od pravdy), tak vězte, že pravidla pravopisu znám, jen mám asi nějaký rozbouřený hormony, nebo jsou mý mozkový buňky na prázdninách a nevzaly mě s sebou :(

The End...?!

Tak jsem po nějaké době totálně promazala tenhle blog. Na jednu stranu proto, že už jsem sama zapomněla, že nějaký blog vůbec mám (měla jsem jich pár, ale kdyby si tak člověk pamatoval kde a jaký bylo heslo, že jo! :D), a na druhou stranu proto, že je tohle aspoň příležitost některým lidem rovnou vysvětlit, proč jim (už třeba delší dobu) neodpovídám. Netřeba v tom vždy hledat něco osobního, naopak, někdy je na vině čistě jen má hlava děravá, mé ruce zaneprázdněné nebo totální nas...naštvanost na lidské tvory obecně. Víc teď psát nebudu, protože to stejně nikdo číst nebude :D Možná sem občas hodím stav mé nálady, ale to dělám jen a jen proto, abych vysvětlila, proč jsem třeba neklikla na odepsat pod vaším vzkazem, a abych ulehčila svému svědomí... ne abych vás tu nudila k smrti a zabírala místo na netu ;D Ehm... To jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem své osobní stránky věnovala svému psovi a jeho kariéře :D


Možná bych se teď měla podepsat Zoufalá, nebo něco na ten způsob, ale já už se sebou žiju celkem dlouho, tak jsem zvyklá a smířená :))

The Beginning

... zbytek radši česky, co?! Tak jo.
Asi bych měla napsat, co tady najdete. Jenže nenapíšu. Proč? Protože to sama nevím. Navíc dokonce předpokládám, že toho tady k nalezení moc nebude. Což je na blog docela zvláštní. Ale to jsem celá já :D