Soudnost

Tak nevím, jestli se mi to zdá, nebo mám podivný "štěstí" na lidi s přehnaným míněním o sobě samých. Tváří se jako královny a králové večírků, všude žádaní, všemi milovaní... Opravdu může někomu narůst sebevědomí do takových výšin? Nebo se jen snaží zakrýt nějaké své komplexy a utajit je pod rouškou zdánlivé spokojenosti se sebou? Vážně ti lidé ztratili soudnost a nevidí, že se tím odkrývají mnohem víc, než by chtěli?
Ať o tom přemýšlím sebevíc, nemůžu to pochopit. Vlna exhibicionismu od lidí, kteří by měli aspoň chvíli přemýšlet, než k fotce nacpou poněkud směšný, snad rádoby roztomilý popisek... Vlna odhalování, pusinkování, mucky muck, hlavně ať je to veřejně, ať to všichni vidí... Vždyť nikoho nezajímá nic jiného než fotky ve spoďárech, není nic laškovnějšího než hrát si na něžnou princezničku a zlobivou holku zároveň... Když nemůžeš vystrčit prsa, vystrč aspoň pupík.
Dá se něco takového pořídit v sámošce? Asi jo, protože je až neuvěřitelný, kolik takových lidí může člověk v poslední době potkat. Nebo se to šíří jako nějaký prapodivný virus? Pokud ano, profackujte mě, pokud ho u mě objevíte, ju?


V těch kapkách proti kašli asi nebude jen alkohol...

Svatba

Tak dneska jsem tu bez vtipných obrázků. Zatím. Zato se mi stalo pár vtipných věcí, přemýšlím, jestli se o ně podělit nebo ne (přece jen mi nejsou až tak příjemné zdejší návštěvy určitých lidí, i když jsem s nima bohužel počítala).
Největší dnešní novinkou je to, že se údajně budu vdávat. Lehce mě to překvapilo, nabídku bych od někoho možná čekat mohla, ale přišla od úplně jiného prince, než jsem kdy mohla předpokládat :) A to ten jedinec ani nemá moc dioptrií :)) Každopádně svatbu bere jako hotovou věc, čekat se mu nechce, na to je prý život příliš krátkej - a já si říkám proč ne? Vždyť je správné plnit lidem jejich přání :))
Dnes jsem opět byla na internetu svědkem toho, jak někteří "jedinci" svou aktivní snahou doslova volají po tom, aby si jich někdo alespoň všiml. U slečen v ne zrovna optimálním citovém rozpoložení tohle jakžtakž ještě chápu (i když ta frekvence, s níž to u některých nastává, mě znepokojuje a přímo až rozlaďuje :)), u chlapců v dospělém věku mi to hlava moc nebere. Nepopírám, problém může být v mé hlavě, ne v těch chlapcích :) Tím spíš mě to ovšem nutí do zvolání onoho odhodlaného, naplňujícího "ANO!" :D :D

A teď jdu radši spát, je možný, že v těch kapkách proti kašli byly stopy alkoholu :D

A tenhle tu taky nemůže chybět...

... aneb kostým podle taťky :)

Update

Tak jsem po nějaké době opět zde, ale, bohužel, s ničím novým. Nic extra veselého se v poslední době nestalo a psát vám tu o své nemoci nebo opět o těch nyní "rádoby neviditelných" se mi nechce. Stejně to nikoho nezajímá a v ničem mi to nepomůže.
Abych sem ale hodila aspoň něco trochu veselého a přitom ze života, tak přidávám další obrázky :)

Růžovoučký blogísek pro Mišáčka

Tak jsem zase jednou slíbila napsat blog. A protože adresát si jako někteří další (že, Pavle, že, Petře :-P) musel rýpnout do vzhledu (který se mimochodem snažilo změnit již pár lidí, včetně mě, jak jinak), tak mu plním i jeho další přání, kterým je růžové písmo. Chtěl sice i bílý podklad, ale nic se nemá přehánět, navíc už takhle je ten vzhled noční můrou nejen mou. A kde bysme to byli, kdybych skákala, jak kdo píská?! :D
Anyway, růžovoučký blogísek je na světě, jméno jsem zmínila taky, takže se adresát může konečně cítit uspokojen a svým způsobem i tou celebritou :))

Abych napsala taky něco, co má trošku hlavu i patu, tak se tu chci omluvit všem, kteří mi píšou na lide.cz a nedostávají mou odpověď zrovna včas, popřípadě ji nedostanou vůbec. Tenhle server mi k srdci moc nepřirostl, navíc teď trávím víc času na FB (na můj vkus víc než dost, což jsem si všimla u zprávy č.502 - toto číslo značí počet zpráv vyměněných mezi mnou a jistým uživatelem za posledních pár dní). Hodlám svůj čas na všech těchto a podobných serverech opět omezit na minimum, takže se nezlobte, pokud si na odpověď trochu počkáte. Nejjistější je poslat email, nebo zanechat komentář tady :)

U nás v Kocourkově

Tak se mi nálada zlepšila hned dopoledne. A to když jsem uklízela svůj pokoj (óóó ano, fakt jsem se odhodlala). Normálně by se mi při úklidu nálada asi nezvedla, vzhledem k tomu, že můj pokoj teď okupují dva papoušci, naopak bych očekávala spíš její pokles, ale postaral se o to Timouš, respektive jeho kamarádi. Tím nemyslím psí kamarády, ale pravidelné kolemjdoucí. U těch je Timík dost oblíbenej, protože nikdo jim nepřichystá tak roztomilé přivítání, jako on. Vždycky nadšeně tančí u plotu a když ho začnou hladit, čapne je za rukáv s tím, že je už nikam nepustí. A kolemjdoucí to milují. Každou chvíli zvenku slyším: "Ahoj, kamaráde, tak ty jsi tu zase sám? A že ty zase zlobíš? Copak děláš, co? Chtěl by sis hrát, viď." Zrovna dneska jedna paní, asi starší, nevím, nestihla jsem ji identifikovat: "No ty kluku, to víš, že tě pohladím, tobě se stýská viď, nebooj, oni se ti za chvilku vráááátí a budou si s tebou hrát, no pojď sem ty mazlíku..." Kdyby ovšem vešla za vrátka, hned by ji podobná slova přešla :)
Ale o tom to není, spíš mě zaráží, kolik lidí si nadšeně povídá se zvířaty. U nás doma se to praktikuje už roky, ale u jiných lidí mě to celkem překvapuje, zvlášť takhle na veřejnosti. Třeba taková pošťačka potká denně spoustu psů. Zajímalo by mě, jestli si takhle popovídá s každým, nebo jestli se jen snaží odvést Timovu pozornost a schovat někam poštu, aby ji během chvilky nezlikvidoval (což se jí upřímně už rok moc nedaří, naštěstí ji většinou odnese našim do práce).
Každopádně dnešní rozhovor mě dost pobavil, zvlášť jak nadšeně oba dva vypadali. A Timeček je celé dopoledne hodný, nechala jsem ho dýl spát, tak je dobře naladěn. Asi mu budu muset zvát nějaké lidské kamarády, z těch psích nemá zdaleka takovou radost :)

Tohle ignorujte

Tak jsem to tu poslední dobou opět flákala, i když na tom asi tak moc nezáleží. Nemohla jsem se dostat do té správné psavé nálady, o čemž svědčí i tón několika posledních příspěvků. To se doufám v nejbližší době změní, snažila jsem se pro změnu nálady k lepšímu něco udělat, i když nevím, jestli to bude mít kýžený efekt.
Především jsem se přestala stýkat s lidmi, kteří na mé náladě usilovně pracovali (doufám, že je to výraz dostatečně nahrazující to, že se mnou občas doslova vyjebávali). Tím, že se s nimi nechci teď vídat, jsem o ně přišla nejpíš definitivně, i když to účelem nebylo. Jestli a jaká je to ztráta ukáže až čas. Samozřejmě mám na celé věci taky svůj podíl, už jen proto, že jsem si to nechávala poměrně dlouho líbit. A kdo mě zná, ví, že když mi pak bouchnou saze, nastává pravý čóro móro :)
Poslední čóro móro se odehrálo včera a já doufám, že bylo fakt poslední. Radši se odteď budu vyhýbat lidem, kterým jde nejlíp mlčení a kteří sice problémy občas vyvolávají, nicméně už neřeší. Tedy ovšem pokud tím řešením nemysleli šťouchání příveskem ze šatny do lokte. Ať se snažím sebevíc, pořád nevím, jak se problémy řeší právě tímhle šťoucháním. Někteří perverzáci by možná namítli, že šťoucháním se dá opravdu mnoho věcí vyřešit, ale o tomhle teď řeč fakt není. ;)
Takže, blogu, doufám, že patříš mezi poslední uštěpačné. Abych neviděla pouze to, co mi vadí, potřebuju se obklopit optimisty a svými nejbližšími. S nejbližšími takový problém snad nebude, teď ještě najít v dnešní době optimisty. :)
Už mi ten blog začíná smrdět, protože začíná být celkem dost otevřený (ve smyslu odhalující mé soukromí a týkající se mého blízkého okolí). Asi to budu muset zase promazat :)
Navíc, napsat takovouhle slátaninu jen kvůli tomu, abych řekla, že se hodlám zbavit blbý nálady, to už je trošku moc :D Takže TOHLE (jenom tohle) radši ignorujte, prosím :)

Mimochodem, to mi připomnělo, že jeden můj ex býval optimistou. Zajímalo by mě, jestli mu to vydrželo...

Když se z mazlíčka stane zabiják

Je nejvyšší čas si to přiznat. To roztomilé šedivé klubíčko vyrostlo a v posledních dnech se mění v bestii. Stává se z něj zabiják. Rozhodl se postupně zlikvidovat všechno, co se mu připlete do cesty, ať už je to zahradní jezírko, ježci nebo naše nervy.
Po návratu z tábora to vypadalo, že se nám mazel začal umoudřovat a že s ním přece jen bude nějaká řeč. Chyba lávky! Celé to byla jen komedie, která nejspíš měla v Timečkových očích vyvrcholit skandálním odhalením, že se nám ze psíka vyloupl znamenitý herec. Začalo to chůzí na vodítku. Dřív nezvladatelný pes najednou začal chodit jako běžný, slušně vychovaný jedinec svého druhu. Povelům se učil jako když byl malé, vděčné štěňátko. Za pár piškotů se naučil krásně předávat i podržet aport, při vypuštění se na povel "ke mně" ochotně vracel.
Jenže 10. září tohoto roku bylo zřejmě zlomovým datumem. Zajímalo by mě, co se mu té noci zdálo, nebo jestli mu sousedův pes něco divného nenapovídal, protože ten den si Timeček zvolil pro den revolty. Už když jsem se toho večera vracela domů, byl divoký, nezkrotný a vítal víc než jindy. Popadla jsem vodítko a vyrazila s ním na rychlou procházku. Procházka byla opravdu rychlá, protože Timouš zařadil nejvyšší rychlostní stupeň, provlekl mě každým příkopem, aby každou chvilku prudce zastavil a odmítl pokračovat v chůzi, protože prostě musí očichat každý sloup a plot, a to důkladně. Takže když netáhl on mě, táhla jsem já jeho. No co, asi hárají feny, nebo je ve stresu, říkám si. Když teď tak koukám na kalendář, je mi jasný, že na feny to svádět nemůžeme. Timeček si prochází další, pořádnou vlnou puberty.
Pro nezúčastněné jedince může být Timečkova puberta poměrně zajímavou podívanou. Už vidím sousedy, jak se vesele baví za oknem, zatímco běhám po zahradě a snažím se Timajzlovi sebrat všechny věci, které nakradl a ještě nestihl zničit, a on mezitím přináší jiné, nebo mi bere ty, které jsem již ukořistila. Možná míň je baví, když se ve tři ráno snažím zkrotit jeho štěkání a následně mu vyrvat z huby ježka, kterého mi sice vzorově přinese, nicméně vzorově neodevzdá.
Posledním zážitkem, který velmi pobavil pozorovatele, byla snaha naučit Tima aportovat z řeky. Tim má vodu rád, hlavně v rybníce, tam s aporty problém nemá. Jenže v řece se na hloubku bojí. Abysme ho připravili na zkoušku, musíme se pokusit v něm tenhle blok zlomit. Vzali jsme tedy kachnu a vyrazili k řece. Protože nám bylo jasný, že Tim na první pokus na hloubku nevyrazí, přivázali jsme kachnu na provázek, aby mu ji proud neodnesl. Nemůžu říct, že by se chudák nesnažil. Čím víc jsme na něj zvyšovali hlas, tím víc běhal po břehu, brodil se na mělčině, ale na hloubku se pro kachnu prostě bál. A protože není hloupý, poradil si. Přiběhl, popadl špagát a kachnu si jednoduše přitáhl. Pak už ji jen ze břehu decentně uchopil za konec křídla a velice neefektně ji dotáhl k nám. Bylo těžký se nesmát. Ale měli jsme to vydržet. Pak se totiž ukázalo, že Timovi se tenhle způsob zdál více než přípustný, když už nám přece tak zvedl náladu, a jiným se vytáhnout kachnu ani nepokusil. Nemohl pochopit, že se nám jeho přítup nelíbí, a štěkal na nás, co jako máme proti a ať mu koukáme nechat ten špagát. Kolemjdoucí na opačném břehu se po našem půlhodinovém snažení váleli smíchy. Holt asi počkáme na jaro.
S výchovou ovšem počkat na jaro nemůžeme. Včera jsme byli na chalupě, kde bylo potřeba očesat řadu stromů a posbírat hodně beden ořechů. Nebyl by to Tim, aby nepomáhal. Nejdřív si bral z beden ořechy po jednom, částečně je rozlouskl, ožvejkal a šel pro další. Pak pochopil, že by ho takhle čekalo hodně práce, a začal vyndavat ořechy z beden po čtyřech. Bylo to efektivnější, protože než je přece páníčci stihnou posbírat a vrátit do bedny, on stihne vyndat dalších osm.
S hruškama to měl horší, těch si páníčci cení víc. Ale nakousat jich stihl i tak dost. Jablek už moc nestihl, skončil zavřený na dvoře. Vynahradil si to později, když probral hrnec s malinami. Byl ohleduplný, pár nám jich nechal.

Mohla bych pokračovat ještě dlouho, ale jdu se radši věnovat psovi :)

Lukášek se nekoná

Ano, jak nadpis napovídá, o Lukáška se v případu pilného čtenáře opravdu nejednalo. Jeden z pilných čtenářů (ten nejpilnější, zdá se) se přihlásil, tímto mu ještě jednou děkuji a vyjadřuji obdiv :)
Pro dnešek je to asi vše, padla na mě únava a opravdu ráno potřebuji vstávat v pět, neříkám to jen z hecu :))

Záhada pilného čtenáře

Nedělám si iluze, že by můj blog někoho nějak extra zajímal. Přesto se počet návštěv v posledních dnech zvyšuje. Svůj nemalý podíl na tom má jeden konkrétní čtenář, který mi chodí na blog poměrně pravidelně. Někdy i šestkrát za večer. Ačkoliv mám tip, kdo by to mohl být, stejně by mě zajímalo, jestli se sám přizná :D
Celkem o tom pochybuju, ale jeden nikdy neví, že... :)
Tak tohoto čtenáře aspoň zdravím, když už ho moc nechápu :D Samozřejmě zdravím i ty ostatní, včetně Japonců, co si tu asi moc nepočetli :))

Jak já bych si něco zahrála... :)

Pro Lukáška :)

Můj nejmilejší Lukášku,
od té doby, co jsem se s Tebou rozešla, nemohu spát. Můžeš mi odpustit a na celé to nedorozumění zapomenout? To, že nejsi u mě, mi zlomí srdce. Byla jsem úplný blázen. Tebe nemůže nikdo nahradit. Miluji Tě z celého srdce.
Tvoje jediné Káčátko

P. S. Blahopřeji k výhře toho jackpotu.

UPDATE

Dneska proběhl update některých příspěvků, bylo to potřeba. K největšímu rozšíření došlo v příspěvku Jsem alergická, ve kterém se značně protáhl seznam věcí, které nesnáším. Obávám se, že další budou následovat.

Nálada pod čivavu aneb trocha milé pozornosti nikoho (možná) nezabila

Nevím, jestli je to počasím, nebo tím, že jsem už pár dní nemocná, ale ty podzimní dny jsou čím dál horší. Nejspíš stárnu, nedávné narozeniny by tomu i nasvědčovaly.
Tak nějak nechápu, proč mi v poslední době lezou na nervy lidi, kteří se přitom celkem snaží. Jenže se snaží děsně blbě. Jak jim to ale říct? Vodit někoho neustále za ručičku a říkat mu, co má dělat, to nesnáším. Říkat jim, že něco dělají blbě, taky nejde, naštvali by se, že je buzeruju, že oni se snaží a mně se to nelíbí. Takže tenhle boj vlastně nejde dovést k vítěznému konci. První důvod k depresi.
Pak mě samozřejmě štvou ti, co se nesnaží vůbec, ale u těch mě to upřímně zase až tak nepřekvapí. K snaze nikoho nutit nebudu, ani nechci, takže tady se boj ani nekoná. Druhý, i když menší, důvod k depresi.
Takhle bych mohla pokračovat ještě asi patnáct stran Ačtyřek, ale radši nebudu, již tak moje páteční nálada ustrnula na bodu mrazu kvůli neustále se opakující kravině, kterou je samozřejmě nutný řešit v pátek ve škole, kam musíte kvůli naprosto jiný kravině. Třetí důvod k depresi. A ten je rovnou na druhou ;)