Letní dávka

Skála (Peter May) - Příjemně vykreslená atmosféra. Skotské, resp. hebridské, temno. To můžu. Když si navíc při čtení najedete na googlemaps, bude vám připadat, jako byste tam byli. Najdete tam snad i kůlnu, ve které je mrtvola. Ne, to nespoiluju. Určitě si to přečtěte.

Géniové na prahu nové medicíny (Karel Machala) - Já ani nějak nevím, co bych k té knížce napsala. Prostě a jednoduše nezanechala hlubší dojem. Podobně jako Prolhaná věda. I když tady musím určitou originalitu připsat tomu, že jsou zde shrnuty netradiční léčebné postupy. První půlka mě bavila a připadalo mi to všechno takové logické a správné, pak už jsem se v tom nějak ztrácela, až to vyšumělo do prázdna. Škoda. Ovšem jako zdroj informací pro někoho, kdo se o nekonvenční léčbu zajímá, to jistě dobře poslouží.

Vrahova žena (E. Jacques) - Perverzní příběh o dvou psychopatech, vrahovi a jeho ženě. Něco, co prostě nedokážete nikdy pochopit. I když jako sonda do hlavy těchto individuí to nebylo špatné, už kvůli tématu se to čte nedobře (i když děj je vyprávěn dobře a sloh a styl odpovídá).

Muž z ostrova Lewis (Peter May) - Druhý díl Skály. Snad ještě lepší. Nemám co bych dodala, snad jen zopakuji: přečtěte si to.

Jednejte jako dáma, myslete jako muž (S. Harvey) - Už nevím, jak jsem k té knížce přišla, každopádně vím, že mě nebavila. Vtipné to nebylo pokud si vzpomínám vůbec, a co mě úplně vytáčelo, bylo oslovení "milá dámo" snad na každé stránce. Jo. Nevadilo by mi, že se chlap snaží poučovat ženský a ještě se tváří, že jim říká něco nového, něco, co už všichni dávno neví, ale ten tón, ten si mohl strčit... za klobouk. Jakož asi i celou knihu. Fakt mi to přišlo o ničem. Možná si něco takovýho čtou znuděný ženský v Californii na pláži, nevím, ale já se tak moc zase nenudím.

Velká kniha králíčkových sebevražd (A. Riley) - Tady se nedá moc co dodat, vzhledem k tomu, že se jedná o kresby a nikoli literaturu. Přiznat ovšem musím, že jsem se celkem pobavilo. Drsné, ale vtipné. Příjemně strávená půlhodinka na movie-night, když čekáte, než hostitel přichystá občerstvení (jelikož vás k tomu coby hosta odmítl pustit).

Už se nikdy nevrátí (H. Koppel) - To jméno autora ve mně hned evokuje pocit, že bych ho kopla. Respektive ne jeho, ale hlavní postavu. Ne, vlastně všechny hlavní postavy. Tupý manžel, ten to má jasný. Dítě, které absolutně nepostrádá svou matku a vlastně jen čumí na dvdýčka. Manželku, tu unesenou, že byla tak pitomá. A že si to vlastně všechno zasloužila. Já nevím, no, slyšela jsem na to dobré reference, ale squadra hlavních postav mi prostě přišla neuvěřitelná. Nicméně čte se o rychle, sfouknete to za jeden večer, takže to zase taková ztráta času není. 

Květy zla (Charles Baudelaire) - Tak tady snad netřeba nic říkat. Snad jen, že jsem si knížku koupila. Jako záložku v ní dodnes mám čtyřlístek. Květ to není a zlo asi taky ne, ale sluší mu to tam :)

Nástroje temnoty (I. Robertson) - Neskutečně dlouhej rozjezd. Prokousávala jsem se k tomu asi dva večery. Pak to začalo mít spád. Vlastně mě to pak i bavilo, i když člověk neustále v duchu popoháněl postavy ať už udělají tohle nebo tamto. Otrávený psy si mohli odpustit. Ale druhý díl si asi někdy přečtu, za temných zimních večerů.

Andělé strážní (Kristina Ohlsson) - Třetí díl. Poměrně vydařený. Sice už má člověk ve všech těch severských detektivech a jejich osobních příbězích pěkný hokej, ale to neubírá na čtivosti. Kristina psát prostě umí, čtyřista stránek dáte v klidu za dva večery nebo pár jízd mhd. Nevynechejte ale předchozí dva díly.

Milostné rošády (Roald Dahl) - Teď jsem chvíli musela přemýšlet, jestli jsem to fakt četla a o čem to bylo, ale nakonec je rozsvíceno. I když tedy ne úplně stoprocentně. Ale co byste chtěli, když toho člověk čte tolik. Každopádně zde se jedná o lehce nadpůrměrně povídky se zajímavým dějem a občas i překvapivým koncem, na čemž si Dahl ujíždí. Co by ne, jde mu to.

Mít, nebo být (E. Fromm) - Tak tady jsem se pěkně kousla. Co kousla, zahryzla jsem se do kyselýho jabka. Svou logiku to mělo, ale pro mě se to moc opakovalo, bylo to zbytečně složitě psaný a moc se to opíralo o víru. Chápu, ono to smysl má, ale kdyby ta knížka byla o půlku kratší, nezlobila bych se. Čekala jsem od toho asi víc, než jen neustálé zdůrazňování, že je důležité, co jsme, ne co máme. Vážně jsou na světě lidé, kteří tohle neví? A čtou zrovna oni tyhle knihy?

John na konci umře

Já blbka jsem si v příspěvcích níže zapomněla odcitovat to, co mě na téhle knížce zaujalo nejvíc. Takže doplňuji pár citátů:

Naivita je ostrá čepel pod hrdlem civilizace.
 
John cestou pro cigarety běžně spálí víc než litr a půl benzínu. Ta holka pro svého psa shání speciální šampon, zatímco v Somálsku děti umírají hladem. A pocitu viny se pak snaží zbavit pomocí zlatého symbolu, který si pověsila kolem krku, pomocí dvou překřížených zlatých pásků představujících věc, na které ve středověku umíraly miliony lidí, jimž ještě před smrtí stačili rozdrtit nebo utrhnout nohy.
 
„Věděl jsi, že kdybys obešel celý svět, tvoje čepice by urazila o devět a půl metru větší vzdálenost než tvoje boty?“ zeptal jsem se Johna.

Jedeeem

A rychle pokračování, než u toho zase usnu...

The Game (Anders de la Motte) - Tady asi nedodržím chronologii, protože jsem četla i další dva díly ze série, a sice The Buzz a taky Bubble. Paradoxně nejmíň se mi líbila knížka úvodní, kde mě sejřily amerikanismy, kterých bylo prostě až moc. Jakožto i dost nevěrohodné akce. Chápu, že amerikanismy měly dotvořit atmosféru, dodat jakousi "modernu" a dynamiku, ale čeho je moc, toho je příliš. Jinak mají ale knížky fajn spád a je to solidní vejplach od severských krimi a nebo naopak nietzschovské filozofie. I když za hranou uvěřitelnosti.

Když běhá žena (Alexandra Hemingsleyová) -  Jedna z mála knížek, kterou jsem si koupila a nepřinesla z knihovny. Svým způsobem dárek od Renči. Pro lidi jako já, kteří si občas odběhnou zafunět do parku nebo kolem řeky, je to fajn počin, který vás namotivuje vašich snah nezanechat a naopak se dokopat k větším cílům. Nic zázračného, ale čte se to dobře a fakt pak máte chuť skočit do tepláků a tenisek a vyběhnout ven.

Jez, posti se, hubni (Amanda Hamilton) - Zezačátku se to tvářilo dobře a logicky, pak už se to ale trochu zamotávalo, jako by si autorka trochu protiřečila. Je fajn si něco přečíst o přínosech půstu, že by mi ale tahle knížka nějak změnila styl nebo mě přesvědčila držet se přesně podle jejích návodů, to ne. Ale jako takový úvod do postění se, proč ne.

Světlo mezi oceány (M. L. Stedman) - Knížka trochu vybočující z řady knih, které běžně čtu. Pokud se to při té pestrosti vůbec dá takhle říct. Každopádně v téhle knížce nikoho nezabijou (i když mrtvoly tam jsou). Ale aspoň únos tam je. Je to psychologický román o životě dvou lidí na osamělém majáku, kteří touží po rodině a nějak jim není přáno, až do jednoho dne... Celkově smutné, citlivé. Nemohla jsem se vždy ztotožnit s činy postav, ale dokonale se vcítit do jejich situace, to ano. Dobře napsáno. I když si nejsem jistá, zda bych něco takového četla dvakrát, ženským bych tu knihu doporučila, tedy rozhodně těm citlivějším duším.

Když smrtelníci spí (Kurt Vonnegut Jr.) - No jo, to by bylo, aby knihovna zařadila do své sbírky nového Vonneguta a já ho neměla první! Ta knížka ještě křupala, když jsem ji otvírala. A ta papírová vůně! Vonnegut je tak trochu moje srdcovka, i když pořádně neumím vyjádřit proč. Každopádně i když takhle sbírka na Opičárnu nemá, mně se líbila a dostala ode mě 4 hvězdičky z 5. Dokonalý to nebylo, ale bavila jsem se.

Nezadaná (I. Desjardins) - Už si ani nepamatuju, jak jsem k téhle komiksové blbůstce přišla. Je to záležitost na půl hodiny maximálně (kocháte-li se obrázky). Pamatuju si jen, že v něčem to bylo vtipně výstižné, ale že by to ve mně nechalo nějaké hlubší dojmy nebo vzpomínky, tak to bohužel...

Tichá hrůza (T. Korbař) - No jo no, já jsem na ty duchařinky a thrillerky :) Rozumněj horrorové a napínavé povídky. Někdy i celé knihy, ale to už se musí povést :) Tichá hrůza se povedla, jedná se o slepenec klasiků, který nemůže snad nikoho zklamat či urazit. Fajn čtení na dva tři večery (tyhle věci se přes den nečtou!).

Tady jsem opět usnula... Nicméně, pokračujeme dál.

Na odstřel (L. Lomová) - Komiks. Co dodat. Snad jen - černobílý, česká detektivka. Záležitost na pár minut. Neurazí, nenadchne.

Deník zlého psa (M. J. Howard) - Taky asi není nutné to příliš rozvádět. Deník psaný psem. Místy vtipné, poměrně výstižné, ale že bych to musela mít v knihovně, to asi ne.

V kůži Woodyho Allena (S. Hample) - Roztomilé kresbičky :) Pro Woodyho mám slabost a i když ne u všeho jsem se bavila, koukalo se na to hezky :))

Prolhaná věda (B. Goldacre) - Podle mě jedna z nejpřeceňovanějších knih poslední doby. Slyšela jsem na ni samou chválu, ale při čtení jsem se lehce nudila, všechno mi to přišlo známé, ne-li neustále dokola omílané. Nééé, farmacie je bohatý byznys kšeftující s lidským zdravím??? Vááážněěě? Ta knížka mohla mít polovinu stránek a asi by to bylo akorát. Ne, ono by to možná bohatě stačilo. Ale jinak se cení, že se někdo těmito věcmi zabývá a otevřeně o nich mluví.

Jantarové oči (Vilma Kadlečková) - České sci-fi. První díl. Trochu náročné, nepřehledné, ale na druhou stranu poměrně dost propracované a originální (alespoň pro mě). Když jsem to četla, nějak jsem ani nevěřila, že se jedná o českou tvorbu. "Fantazie je největším nepřítelem statečnosti". Už jen proto sáhnu po dalším dílu.

A tady si uděláme pauzičku, ať to není tak dlouhý...