Letní dávka

Skála (Peter May) - Příjemně vykreslená atmosféra. Skotské, resp. hebridské, temno. To můžu. Když si navíc při čtení najedete na googlemaps, bude vám připadat, jako byste tam byli. Najdete tam snad i kůlnu, ve které je mrtvola. Ne, to nespoiluju. Určitě si to přečtěte.

Géniové na prahu nové medicíny (Karel Machala) - Já ani nějak nevím, co bych k té knížce napsala. Prostě a jednoduše nezanechala hlubší dojem. Podobně jako Prolhaná věda. I když tady musím určitou originalitu připsat tomu, že jsou zde shrnuty netradiční léčebné postupy. První půlka mě bavila a připadalo mi to všechno takové logické a správné, pak už jsem se v tom nějak ztrácela, až to vyšumělo do prázdna. Škoda. Ovšem jako zdroj informací pro někoho, kdo se o nekonvenční léčbu zajímá, to jistě dobře poslouží.

Vrahova žena (E. Jacques) - Perverzní příběh o dvou psychopatech, vrahovi a jeho ženě. Něco, co prostě nedokážete nikdy pochopit. I když jako sonda do hlavy těchto individuí to nebylo špatné, už kvůli tématu se to čte nedobře (i když děj je vyprávěn dobře a sloh a styl odpovídá).

Muž z ostrova Lewis (Peter May) - Druhý díl Skály. Snad ještě lepší. Nemám co bych dodala, snad jen zopakuji: přečtěte si to.

Jednejte jako dáma, myslete jako muž (S. Harvey) - Už nevím, jak jsem k té knížce přišla, každopádně vím, že mě nebavila. Vtipné to nebylo pokud si vzpomínám vůbec, a co mě úplně vytáčelo, bylo oslovení "milá dámo" snad na každé stránce. Jo. Nevadilo by mi, že se chlap snaží poučovat ženský a ještě se tváří, že jim říká něco nového, něco, co už všichni dávno neví, ale ten tón, ten si mohl strčit... za klobouk. Jakož asi i celou knihu. Fakt mi to přišlo o ničem. Možná si něco takovýho čtou znuděný ženský v Californii na pláži, nevím, ale já se tak moc zase nenudím.

Velká kniha králíčkových sebevražd (A. Riley) - Tady se nedá moc co dodat, vzhledem k tomu, že se jedná o kresby a nikoli literaturu. Přiznat ovšem musím, že jsem se celkem pobavilo. Drsné, ale vtipné. Příjemně strávená půlhodinka na movie-night, když čekáte, než hostitel přichystá občerstvení (jelikož vás k tomu coby hosta odmítl pustit).

Už se nikdy nevrátí (H. Koppel) - To jméno autora ve mně hned evokuje pocit, že bych ho kopla. Respektive ne jeho, ale hlavní postavu. Ne, vlastně všechny hlavní postavy. Tupý manžel, ten to má jasný. Dítě, které absolutně nepostrádá svou matku a vlastně jen čumí na dvdýčka. Manželku, tu unesenou, že byla tak pitomá. A že si to vlastně všechno zasloužila. Já nevím, no, slyšela jsem na to dobré reference, ale squadra hlavních postav mi prostě přišla neuvěřitelná. Nicméně čte se o rychle, sfouknete to za jeden večer, takže to zase taková ztráta času není. 

Květy zla (Charles Baudelaire) - Tak tady snad netřeba nic říkat. Snad jen, že jsem si knížku koupila. Jako záložku v ní dodnes mám čtyřlístek. Květ to není a zlo asi taky ne, ale sluší mu to tam :)

Nástroje temnoty (I. Robertson) - Neskutečně dlouhej rozjezd. Prokousávala jsem se k tomu asi dva večery. Pak to začalo mít spád. Vlastně mě to pak i bavilo, i když člověk neustále v duchu popoháněl postavy ať už udělají tohle nebo tamto. Otrávený psy si mohli odpustit. Ale druhý díl si asi někdy přečtu, za temných zimních večerů.

Andělé strážní (Kristina Ohlsson) - Třetí díl. Poměrně vydařený. Sice už má člověk ve všech těch severských detektivech a jejich osobních příbězích pěkný hokej, ale to neubírá na čtivosti. Kristina psát prostě umí, čtyřista stránek dáte v klidu za dva večery nebo pár jízd mhd. Nevynechejte ale předchozí dva díly.

Milostné rošády (Roald Dahl) - Teď jsem chvíli musela přemýšlet, jestli jsem to fakt četla a o čem to bylo, ale nakonec je rozsvíceno. I když tedy ne úplně stoprocentně. Ale co byste chtěli, když toho člověk čte tolik. Každopádně zde se jedná o lehce nadpůrměrně povídky se zajímavým dějem a občas i překvapivým koncem, na čemž si Dahl ujíždí. Co by ne, jde mu to.

Mít, nebo být (E. Fromm) - Tak tady jsem se pěkně kousla. Co kousla, zahryzla jsem se do kyselýho jabka. Svou logiku to mělo, ale pro mě se to moc opakovalo, bylo to zbytečně složitě psaný a moc se to opíralo o víru. Chápu, ono to smysl má, ale kdyby ta knížka byla o půlku kratší, nezlobila bych se. Čekala jsem od toho asi víc, než jen neustálé zdůrazňování, že je důležité, co jsme, ne co máme. Vážně jsou na světě lidé, kteří tohle neví? A čtou zrovna oni tyhle knihy?