Vánoční stromek

Kniha s poetickým názvem a nepoetickým dějem.

Vypráví o dítěti, které po ozáření atomovou bombou onemocní leukémií/leukózou a zbývá mu několik měsíců života. To není spoiler, tohle se dozvíte ve všech anotacích a také hned na prvních stránkách knihy. Příběh je údajně podle skutečné události (což s ohledem na příběhy spojené s vlky, které se v knize hojně vyskytují, nechci potvrzovat) a byl rovněž zfilmován.

Kniha je hodně lyrická, protkána zajímavými myšlenkami, i když nemůžu říct, že bych se se všemi úplně ztotožňovala.

Každopádně určité části ve mně něco zanechaly a i proto myslím, že bych ji měla doporučit i vám. Takže zase, lidé, čtěte! Cesta do knihovny se vždy vyplatí...

(Tohle už za spoiler považovat můžete. Občas si z knih dělám výpisky zajímavých myšlenek, a tyhle tu prostě chci.)

***

Ano, hon na nás není zábavný. Umíráme v tichu a bez slzí, aniž bychom cokoli předstírali. A pak, není to naše právo? Není to dost, zemřít? Měl by nás přitom ještě někdo rušit? Naše svrchovanost to nedovoluje.

Podstoupíme ten hon statečně, to je vše, tak statečně, jak jen budeme moci, jako správní šedí vlci, kteří znají své řemeslo: budeme běžet, dlouho běžet a stále běžet. Máme dobré nohy a někdy i trochu odvahy. My před ničím neuhneme. Poběžíme, dokud nám síly budou stačit, až do konce života, do konce naší bolesti, "míříce stále přímo kupředu". A až budeme na konci života, na konci sil, na konci své bolesti, pak vyčerpáni, bez dechu padneme. Ale předtím ještě sehrajeme své velké představení smrti. Budeme se na vás dívat, stále a s tak neústupnou vytrvalostí, že přes vaše zdánlivé vítězství vám z toho nebude vůbec dobře. Bude to tvrdé, nás vlky usmrtit. My se díváme pravdě tváří v tvář. Už budeme ležet na zemi a už uvidíme lesk zlověstné čepele, ale vzpírat se nebudeme. Nepokusíme se prchnout. Dokonce na to ani nepomyslíme. Zůstane v nás jen trochu hněvu, který přečtete z našeho pohledu. Ale strach v něm nespatříte. Zkrátka, zatímco nás budete vraždit, my se na vás budeme upřeně dívat svýma pronikavýma očima, které budou zářit do noci. A vy v té chvíli se záchvěvem hrůzy vytušíte, že vzpomínka na ten pronikavý pohled vás bude ještě dlouhá léta pronásledovat a bude rušit váš spánek. Neboť my jsme se na vás dívali bez nenávisti, bez trpkosti, bez postranní myšlenky.

Ve chvíli smrti vámi otřese naše lhostejnost; z hlubiny svého odcizení ve vás vzbudíme úzkost. Vy nám způsobíte smrt, ale my zase jediným svým pohledem, přicházejícím z tak nesmírné dálky, usmrtíme vás. Ty zářící oči, pak už skelné, které vás už neuvidí, vás smrtelně zasáhnou. Nesmírnost naší lhostejnosti, našeho nezájmu, naší cizosti vás zlomí! A v té příšerné hrůze se ani neodvážíte nás sežrat, psi!

***

Tato důstojnost neslouží k ničemu. Ta se nedostává, ta se získává. Značí onen obávaný práh, kde lidská bytost, jdoucí od nezdaru k nezdaru, vplyne do pradávného vítězství. Člověk jí dosáhne ve chvíli, kdy poražen, v nejhlubším zoufalství, napřímí záda a s jasnou tváří odmítne nechat si před zastřelením dát pásku přes oči; tím, že se dívá na popravčí četu bez odporu, a dokonce bez pohrdání, s nezlomným klidem, jim ukáže, že nejsou nic, že lidé, kteří střílejí, se propadnou do prachu prostřednosti, do nicoty, kdežto mučedník bude žít věčně.

***

Člověk nemá jít za hrdinstvím, má hledat pravdu. Pravda muže je, mít vedle sebe ženu, kterou miluje. To je z velké části už sám tajemný elixír alchymistů, o který koneckonců usilovali po celá staletí ti nejmoudřejší, nejvznešenější, nejzkušenější mužové: svatba.

***

Jsou nemoci způsobené atomovou bombou hrazeny z fondu nemocenského pojištění?

***

Já se nerozhořčuji, ale to mi nebrání být smutný. Být bohem, dát svého syna světu, světu lidí, a to proto, aby ho zabili, je snad nevyhnutelné, ale rozhodně ne veselé. Vánoce jsou tragické svátky. Je to signál začátku toho, co je odsouzeno k zániku. Je to vítězné ráno jednoho dne, který nebude trvat víc než právě jeden den, a až přijde jeho čas, zřítí se do noci. Vánoce jsou kruté svátky. Ale jsou to nutné svátky. Neboť vy lidé se musíte narodit, žít, zemřít, lidé, moji přátelé, moji bratři.

***

Odejdeme bez lítosti. Ale my mlčíme. Jako vlci. My nenaříkáme. Proč bychom si naříkali? Jestliže bůh dal světu jediného syna a jestliže vděčný svět mu ho zabil jako psa, my nemůžeme žádat lepší osud.

***

Napsal Michel Bataille, vydala Mladá fronta r. 1980

Pětatřicátníci, hoši jako květ!

Poučné. Dalo by se tam leccos pozměnit a doplnit, ale dneska už se do toho raději vrhat nebudu :)

Muži dospívají ve čtyřiatřiceti

!

Jo a tohle taky musíte vidět!
Nebo byste tedy rozhodně měli :)

Neil a jeho show! :)

Knihomol 2013

Stal se ze mě knihomol. Ne, že bych nevěděla, co s časem. To spíš naopak. Ale knížky jsem vždycky milovala a ač se to zdá nemožné, láska k nim neustále narůstá. Dnes už se mě lidi, co mě potkávají, často ptají, zda se mi už někdy podařilo vrazit do sloupu nebo vystoupit v jiném patře. To když mě potkávají ve chvílích, kdy jdu do práce, protože to si čtu i za chůze.

Za rok 2013 jsem přečetla desítky knížek. Propadla jsem především severským detektivkám, ale nepohrdla jsem ani fantasy - vrhla jsem se jak na Hypnotizéra, tak na Zeměplochu. Prokládala jsem to Fulghumem v angličtině, horory od Kinga, Vonnegutem, pro kterého mám ohromnou slabost, ale třeba i beletrií Ovce vyšetřují nebo Bohyně v domácnosti. Ne že bych úplně hltala romány, ve kterých se právnička spustí s zahradníkem, ale na pláž je to jak dělaný :)

Nedokážu říct, která kniha ve mě zanechala nejhlubší dojem. Překvapivě mě zaujal Kulhánkův Noční klub. Žítkovské bohyně jsem přečetla za víkend, a ač mají něco do sebe, nějak úplně nevím, co si myslet. Původ, knihu o Darwinovi o 900 stranách, jsem dočítala horko těžko. Atlas mraků rozhodně zaujal, ale je to náročná četba. Zpovědník vrahů je knihou na jeden večer. Nechtění jsou perverzní, ale výborně se četli. Pan Kaplan má stále třídu rád je klasika.

V mém životě se v roce 2013 odehrálo kromě mnoha skutečných věcí i několik desítek příběhů, které "prožil" někdo jiný, ale vzal mě na kus cesty s sebou. A to mi připadá úžasné. Jsou lidé, kteří si myslí, že čtení je ztrátou času. Že prý člověk by měl žít svůj vlastní život, vlastní příběh. Já si to nemyslím. Mně přijde, že takhle je můj život ještě bohatší. Pořád mám co dělat a ke knížkám se dostávám jen v noci nebo cestou v mhd. Cestuju, hodně. Chodím často ven, kochat se, vyvětrat hlavu, strávit čas s někým, koho mám ráda a s kým si chci popovídat. Je fakt, že už teď míň fotím, protože se snažím si ty chvíle víc užít vlastníma očima a uložit si je do paměti. Ale stejně tak si užívám chvíle, kdy se snažím vlastníma očima vidět příběh někoho jiného. Viděla už jsem tak strašně moc... A chci vidět víc.
Můj "wishlist" na příští rok má už teď 38 knih a to se musím ještě děsit toho, kolik knížek se mi dostane do rukou náhodou - kdy se mi samy nějak vnutí v knihovně, nebo kdy mi je přinesou kolegové nebo kamarádi s tím, že je prostě musím přečíst. Knížky, které si k vám samy najdou cestu, jsou totiž úplně nejlepší.

Ach jo. Tolik chuti a tak málo času! :)

Jo a Vítejte v opičárně od Vonneguta si fakt musíte přečíst! :)

Tak!

Tak. Tímto by snad byla jedna brána přibouchnutá. I když "už nikdy" jsem slyšela a četla tolikrát, že je mi jasné, že i tentokrát může jít o jednu z mnoha lží. Snad už ne. Konečně.

Není to jediná záležitost, kterou jsem v poslední době definitivně uzavřela. Co si ale uvědomuju je, že obzvlášť jedna si zaslouží lepší rozloučení. Nejsem ráda patetická nebo přehnaná, takže budu stručná.

Sbohem, Edwarde. Vím, že tohle číst nebudeš, protože jsem ti na sebe nenechala jediný kontakt, proto je to i česky, přesto chci tu čáru udělat nějak jinak. Nějakým telepatickým a virtuálním způsobem ti poděkovat. Zvlášť za ten první moment, za ten první pohled, ale i za to, že jsi mi ukázal, že něco, v co jsem už nevěřila, ještě existuje. Děkuju ti.

V tomto případě nedoufám, že nikdy je opravdu nikdy. Třeba se ještě někdy nějak setkáme. Kdoví. Teď ti ale jen popřeju Happy New Year a hlavně Happy Life, ať potkáš někoho, s kým to potrvá a vydrží, ať se máš líp a ať nemusíš tolik dřít a můžeš víc žít. A třeba na baru hrát "Haaaave you met Ed?" :) Je na čase jít dál, takže už nebudu sledovat tvé posty a fotky, ale pokaždé, když uslyším tuhle písničku, vzpomenu si. A ponechám ti poctu být nejspíš jediným mužem, nebo být jedním z toho mála, kdo tu není schován jen pod iniciály :)

Goodbye, Eddie. Already miss you :-*