Tak trochu nesoukromý dopis (zcela fiktivní, samozřejmě)

Drahý Sergi!

Omlouvám se, že jsem se k psaní dostala až teď. Je škoda, že sis mě nepřidal do kontaktů na Skypu (už rok o tom mluvím), mohli jsme si promluvit mnohem dřív. Pamatuji si, jak jsi mi říkal, že sis ho (zničehonic) pořídil, abys mohl komunikovat s kamarády, kteří ho často používají. Nepamatuji si, že bys však říkal o kamarádkách, jež nosí na svém břiše pětky a jež tě přes tuto aplikaci tolik vzrušují tím, že si jimi pleskají přes obličej. Překvapils mě, Sergi! Doufám, žes nad tím alespoň podumal dnes, když jsi měl namířeno na mši. Nebo jsi ji zase jen sledoval v televizi? Předpokládám, že zase ze záznamu. S tím vyspáváním do jedné hodiny odpolední už musíš něco dělat, Sergi!

Ani nevíš, jak bych ti přála, abys už konečně zažil fyzickou únavu a pocit dobře vykonané práce. Tolikrát už jsi o tom mluvil, že by sis to zasloužil. Jaro už je v rozpuku, tak snad se aspoň tento rok konečně zadaří. Nebo už z tvých plánů zase sešlo? Pevně věřím, že ne a že svá předsevzetí dodržíš, byla by škoda, kdyby se zase měla vypařit jak pára nad hrncem.

Když jsme u těch hrnců, nemůžu, Sergi, nepřipomenout, že i ty nebohé kusy nádobí by si zasloužily nějaké tvé předsevzetí a péči. Když už musíš nechávat zapnutý sporák, měl bys z něj sundávat ty hrnce, Sergi, protože jinak nebudeš mít za chvíli z čeho jíst! Opravdu ti nevadí ty černé nánosy, na kterých připravuješ svou krmi? Ano, chápu, dobře zakytovaly ty díry v kastrolu, ale tvému zdraví neudělají dobře! A ty mu přece děláš rád dobře! Nebo to o tvém zdraví neplatí?

Sergi, nechci být nedůtklivá, však víš, že to myslím dobře. Stejně to myslel i Ples-Pleš, když ti tehdy nabízel tu holku k občasnému špásu. Pamatuješ, jak psal, abys před ní nepil pivo a abys předstíral, že jsi dočista jiný? Aby sis vymyslel jiné koníčky a zapíral své skutečné já? Abys před ní rozhodně nemluvil tak, jak jsi zvyklý? On ti tím přece chtěl něco říct, Sergi! Podumej, než pustíš dalšího Halíka.

Bohužel už musím zase běžet, jedu znovu na Florenc. Mám slíbený výprask a tiramisu. Jistě chápeš, že to se nedá odmítnout.

Tak ti přeji, drahý Sergi, veselé Velikonoce, ať máš víc štěstí a rozumu a ať ty příští už netrávíš sám.

A dej za mě kus okurky či brokolice morčatům, jestli už neumrzla.

Zdravím!

 (Ne nepodepíšu se "Tvé svědomí", ač jsi mě tak včera nazval. Někdy mě tvé dvojsmysly trochu dostávají, Sergi! :))

Folke Bernadotte

Možná jste to jméno už slyšeli, ale možná taky ne. Hrabě Folke Bernadotte z Wisborgu se narodil 2. ledna 1895 ve Švédsku. Jeho dědem byl švédský král Oskar II., otcem princ Oskar, bratr švédského krále Gustava Pátého. Za svůj život toho Folke stihl hodně. Stal se důstojníkem, oženil se s Američankou Estelle Manville (měl s ní čtyři syny) a v roce 1943 stanul v čele Švédského červeného kříže.

Tou dobou, kdy celým světem zmítala válka, putovalo do německých koncentračních táborů stále více Seveřanů. Tehdy neutrální země tří korunek se rozhodla s Němci o propuštění zajatců vyjednávat. Folke, člen vedení červeného kříže, navíc s vazbami na královský dvůr (jenž měl v té době s německou vládou ne zrovna špatné vztahy), měl vhodné předpoklady k tomu, aby jednání dovedl do úspěšného konce. Vydal se tedy do Německa za samotným Heinrichem Himmlerem, aby zkusil své štěstí.

Ač propuštění vězňů nedosáhl, podařilo se mu přesvědčit Himmlera alespoň k tomu, aby byli severští vězni soustředěni v táboře Neuengamme u Hamburku, kde byli pod jeho ochranou. Akce, kdy byli tito zajatci sváženi z různých konců Říše (na čtyři sta dánských židů bylo přivezeno z českého Terezína), zachránila na dvacet tisíc životů.

I když jsou tato čísla často zpochybňována, zásluhy hraběte z Wisborgu jsou nesporné. 

Protože však konec války přinesl nové otázky a problémy, jež bylo třeba řešit, čekal Folkeho další nelehký úkol. Po vyhlášení nového státu Izrael vypukla nová válka a Folke jako zdatný vyjednavač byl OSN vyslán, aby ji zažehnal. Předložil arabské i židovské straně několik návrhů, žádný se však nesetkal s nadšením, ba naopak. Den po předložení posledního z nich, 17. září 1948, mu při jeho cestě po Jeruzalémě přehradil cestu jeep s muži v uniformách. Jeden z mužů přistoupil k vozu a Folkeho zasáhl šesti ranami z automatické pistole.  Ani jeho francouzský spolupracovník, plukovník André Serot, nebyl ušetřen. Jeho tělo bylo zasaženo dokonce osmnáctkrát.

Za snahu o usmíření dvou nesmiřitelných národů zaplatili oba muži opravdu draze. K atentátu se nakonec přihlásila židovská pravicová extrémní skupina zvaná Lehi/Lechi, v jejíž čele stáli Israel Eldad, Natan Yalin-Mor, Jicchack Šamir a Jehošua Zetler. Ti obviňovali Folkeho z bratříčkování se s Himmlerem a z nadržování arabským zemím. Dva z nich se dokonce později stali izraelským premiérem.
Za tuto chladnou popravu nebyl nikdo nikdy potrestán. Viníky zachránila rozsáhlá amnestie, a to i přesto, že po jejich potrestání volal sám prezident Izraele Weitzmann.

Tak takhle skončil život muže, jenž se zasadil a zasloužil o záchranu tolika nejen židovských životů. Nechť  některým je země lehká... a jiné ať věčně dusí...

Z minulého týdne

Tak se nám to jaro trochu zkazilo, ale nevadí. Na náladě to neubírá. Bývám teď v práci i doma často sama, což mi umožňuje využívat čas naplno podle svých představ. Jen kdyby ten čas tak neletěl.
Neustále mi přicházejí e-maily a telefonáty s dotazy typu "kdy už se uvidíme", "kdy přijedeš" a tak podobně. A já samozřejmě nevím. Chutí je dost, času je málo.
Například se neustále odhodlávám dostat své tělo do pohybu, nejlépe trochu namáhavého. Proto jsem ráda, když se někdy odhodlám definitivně a stanovím si pevný plán... a proto nejsem ráda, když mi ten plán někdo nabourává. Pravda, posledním, kdo mi takový plán naboural, byly vybité baterie ve wii podložce, ale ty nejsou jediné, kdo mi plány věčně mění. Mé plány totiž může změnit úplně každý, kdo se v mé blízkosti v danou dobu pohybuje (i sedí či stojí), protože já nesnáším publikum. Běhat chodím zásadně za tmy, kdy potkávám maximálně tak pejskaře nebo úchyláky. Doma cvičím jen když tam nikdo není.
K usnadnění situace teď lehce napomohla mamča, jež si k narozeninám přála Leg magic, protože ho někde viděla a moc se jí líbil. Nezkoušela ho, ale myslím, že ji naprosto dostal hlavně reklamní slogan, hlásající, že stačí 60 sekund denně (slogan říkal vteřin, ale na ty nevěříme :D). No nekup to. Teď uzavírám sázky, čí oblečení na tom stroji přistane první. Obávám se, že ho čeká stejný osud jako mnoho rotopedů v českých domácnostech, koneckonců jako i v té naší. Tam si na rotoped sedne maximálně tak papoušek (ten však bohužel nedosáhne na pedály. Nebo bohudík.). Ale pokud tedy opravdu 60 sekund denně stačí, tak děkuji za ušeření jinak zbytečně profuněného času :)
Ušetřený čas pak aspoň můžu/můžeme využít k naplánování nějakého zajímavého výletu. Za případné tipy předem děkuju.
Jen už prosím nedoporučujte místa jako je třeba "ZOO" v Chlebích. Proč ty uvozovky?
Třeba proto, že oficiálně se za ZOO považují "odborná zařízení dlouhodobého charakteru, která chovají druhy divokých zvířat nebo zdomácnělá zvířata z důvodů expozičních, osvětových nebo pro záchranu a ochranu druhů". Ha. Takže Chleby si můžete škrtnout. Záchrana a ochrana druhů jim na srdci nejspíš neleží (když je pan vedoucí v "občerstvení", můžete si klidně osedlat lamu nebo hodit kůzle přes hřbitovní zeď a nikdo si vás ani nevšimne) a expoziční důvody, stejně jako osvětové, taky celkem pokulhávají, protože v jarních měsících v tomto zařízení téměř nic není. Pan vedoucí má v tu dobu prý zvířata doma, jak jsme byli informováni ve chvíli, kdy pan vedoucí zvesela halekal se svými kamarády v již zmíněném občerstvení. Snad nikde nemají za hřbitovní zdí tak veselo, jako tady. 

Možná tam totiž nemají tolik rumu.
Ale dost negací, o tom, že v tomto státě (a v Chlebích tomu není jinak) funguje téměř vše na bázi kamaráčoftu, víme beztak všichni. Prostě jestli se chcete ušetřit slziček vašich dětí, kterým bylo slíbeno krmit dikobraza nebo snad hladit geparda, jeďte jinam.
Snad ještě jednu věc si neodpustím. Dívky v pokladně (asi jsou kvůli vzájemné finanční kontrole dvě) jsou milé a sympatické, nicméně když se jich zeptáte, kde najdete tohle či ono zvíře, jen se zarazí, vyvalí oči, otevřou pusu a krčí rameny. Zvláštní to jev. Nakonec nám ale přece jen pomohly. Prý „když to nenajdete někde venku, má to pan vedoucí doma“. Tak to bychom měli. Obracet se však se stejným dotazem do již několikrát zmíněného občerstvení se nám už rozhodně nechtělo. Netušili jsme, že se do Chleb jezdí místo do zoo na návštěvu k panu vedoucímu :)

Je jaro

Ano, je jaro. Všude to pučí a někde i bučí. Hlavně u nás v kanclu.
Nechápu, jak někomu může vlézt práce tolik na mozek. Respektive práce "administrativní asistentky". Že bych se kvůli téhle pozici natolik přetrhla, že bych kvůli ní zahodila soukromý život a v práci pomalu přespávala, to bohužel opravdu ne. Ale ono je to asi taky tím, že někdo povýšil z administrativní asistentky na asistentku policejní. No, budiž. Já mám při příchodu jara jiné nálady a nápady a vysedávání v kanceláři od osmi ráno do sedmi do večera mezi ně rozhodně nepatří. Odpusťte, stárnutí si chci nechat na později, teď bych ještě, s prominutím, trochu žila :)

Nevím, proč tak rejpu, může mi to všechno být už zcela ukradený. Vlastně tak trochu tuším, co mě prudí. Místo, aby mě aspoň někteří nechali v práci víceméně normálně "dožít", nutí mě ještě prokazovat, že mám nárok na dovolenou. Na tu dovolenou, kterou jsem si nemohla před Vánocemi vybrat, i když bych ráda. Ha ha, povinnost vést evidenci dovolených však leží na někom jiném. A seďte si tam třeba do devíti :)

A teď konečně k něčemu příjemnějšímu. Ale k čemu? :)

Je jaro. Při ranním dobíhání autobusu mívám úplně nevysvětlitelně dobrou náladu, snad z toho počasí. Pořád čtu. Jako o život. Jako v zimě. Jak už jsem psala dřív, čtu všude, ve výtahu, za chůze, v přeplněné tramvaji. Zrovna dneska jsem se úplně červenala při pomyšlení, že mi snad někdo čte přes rameno. Čtu totiž všechno, od naučných cestopisů po cinty perverzních třicátníků. Stala se z toho závislost. Když nečtu, jsem nesvá a zaměřuju svou pozornost na okolí. 

Věděli jste třeba, že auta, co nemají na kolech poklice, jsou snad téměř výhradně Škodovky? No vážně, až na pár citrónů a sem tam nějakou tu výjimku, je tu moře fábií a felicií bez poklic. 

Věděli jste, že při žádosti o studentské vízum do Číny musíte prokázat, že nemáte HIV ani syfilis?

Že půjčku 30 až 350 tisíc můžete mít i bez ručitele?

Člověk by řekl, že knížky člověka obohacují, co já se ale všechno nedozvím, když knížku náhodou nechám doma nebo ji dočtu už cestou... Jediný leták mi neunikne! :)

Tak a i když myšlenek je dost, o dalších blbostech zase jindy, teď už musím jít spát. Předpokládám, že ráno nastoupí zase rýmička a kašlíček, šla jsem v deset běhat (pod rouškou tmy) a trochu neodhadla počasí, takže budu chodit s rouškou za světla. Jó to je tak, když si člověk nepřečte předpověď počasí :)

Je čas udělat pápá

Tak zase přišlo hektické období, které mě donutilo to tu zanedbávat. Stalo se hodně věcí, těžko říct, jestli dobrých, nebo špatných. 

Nejvýznamnější událostí posledních dní (no dobře, minulého měsíce) bylo, že už jsem konečně řekla ono rezolutní DOST! Pravda, mělo asi přijít o dost dřív, ale hlavní je, že vůbec přišlo. Koneckonců, přijít už muselo, protože chování některých lidí překročilo meze snesitelnosti. A tak jakmile opět přišla šéfová s tím svým "já jsem ti ale přece kdysi říkala, že máš udělat tohle a tamto", neobtěžovala jsem se vysvětlováním, že to vůbec neříkala mně, ale kolegyni Ivance, a rovnou jsem jí předložila svou výpověď, aby své proslovy nepronášela zbytečně dlouho, když už nepadají na úrodnou půdu.

Možná jste teď postřehli, že v případě Ivanky upouštím od používání iniciálů místo jmen. To proto, že za poslední měsíce výraz Ivanka přestal být jménem, ale stal se spíše pojmenováním řekněme "druhu" (nechce se mi naplno napsat, že se stal synonymem jistých konkrétních druhů - rovnou několika).

Musím říct, že se v případě mého pápá nejednalo o krok unáhlený a že jsem ho rozhodně ani na chvíli nelitovala. Sama jsem byla překvapená tím, s jakou lehkostí, avšak rezolutně, jsem ho svým šéfkám předala.

Větší překvapení přišlo za dva dny. S teplotkou, rýmičkou a kašlíkem (věrní to druzi) jsem pracovala z domova, když přišel e-mail od kolegy J. Snad mi odpustí, že zveřejním jeho přesné znění. "Tak jsem se přidal do tvého klubu..." V té chvíli mi tak úplně nedocvakl plný význam těch slov, brala jsem to tak, že konečně si J. s šéfovou sedl a probral podmínky následné spolupráce, jak už měl dlouho v plánu.

Z omylu mě vyvedl až e-mail poslaný šéfovou na centrálu do Belgie a kolegům do Hong Kongu, sdělující, že J. společnost opouští a ať ho tedy všichni do budoucna vyloučí z hromadné komunikace. Hm. Takhle se u nás dozvídáme o odchodu kolegů. 

Co následovalo poté, nebudu raději veřejně rozebírat, alespoň ne podrobně. Shrnu to tím, že ani J. rozhodně svého odchodu nelituje, zvlášť poté, co mu přišel absurdní dopis od právníka zastupujícího naši společnost, či poté, co Ivanka prolustrovala jeho poštu a bez ohledu na existenci jistého práva na soukromí popadla jeho soukromé e-maily a s překladem a patřičným vysvětlením je přeposlala na vedení. Co na tom, že je to amorální a přímo protizákonné, důležité je, že to podtrhne její loajalitu. Je kromě dvou šéfových koneckonců jediná, kdo v této společnosti za celou dobu její existence vydržel, tak proč z toho něco nevytěžit. Však je taky jediná, kdo dostával benefity, které se jí zamanuly, a asi to tak bude i do budoucna. Za co je dostává(la), zde rovněž rozebírat nebudeme. Akorát Ivance popřejeme, ať v budoucnu vydrží nejen s kolegy/šéfy, ale hlavně sama se sebou. A ať se jí na nové pozici fízla daří :-)