Foťák

Tak je to zase tady. Opět musím koupit foťák. Nesnáším to. Když jsem dřív kupovala kompakty, stanovila jsem si cenu, určila, že musí mít manuál (né návod!), případně jsem se přizpůsobila požadavkům toho, komu jsem foťák kupovala, a bylo skoro hotovo, protože kompaktů s manuálem příliš nebylo a protože člověk koukal jen po určitých značkách.
Teď, když už člověk po prdítkách za deset tisíc nekouká, je to ještě horší. Při vybírání před pár lety to byla pohoda, foťáky sice byly drahý, ale zase jich nebylo tak široké spektrum. Ale dneska? Dneska se osypávám úplně stejně, jako při výběru řadového elektra, kterého je na pultech často nepřeberné množství.
Je jasné, že když si člověk pořizuje něco drahého, rád se předem poradí. A to je kámen úrazu. "Vidím, že tomu rozumíš, tak si něco prostě vyber" není rada!!! Kolikrát mi tohle ještě někdo řekne?! Když chci slyšet radu nebo názor, tak chci slyšet, co by dělal ten člověk na mém místě! :D A je mi zcela jasné, že by si PROSTĚ VYBRAL, ale už je mi méně jasné, co :D Takže pánové, naučte se normálně odpovídat, nebo aspoň říkat, co chtějí ženský slyšet, protože stokrát ohrané omílačky záhadně zvedají předměty ze země i z polic a velkou rychlostí je směřují proti vaší osobě v touze se trefit! :D

Vodní dýmka na terase a badminton ve tmě

Poslední víkend byl docela rušný. Začalo to už v pátek ráno, kdy jsme se s rodinkou vydali na veletrh do Letňan. Absolvovat takový veletrh znamená hodiny procourat kolem padesáti stánků nabízejících úplně stejné kolektory, třiceti stánků nabízejících podobné kotle a krby, dvaceti stánků s dveřmi a tak podobně... Ta čísla jsem si samozřejmě vymyslela, ale když se tam těmi uličkami vláčíte s taškama prospektů, rozhodně vám to tak připadá. Naštěstí byl pátek a nikomu se tam nechtělo trčet dlouho, takže jsme skončili asi hodinu nebo dvě po poledni.
Večer od osmi se ale měla konat Pavlova oslava narozenin, tudíž už nemělo smysl jezdit s rodiči domů, tak jsem se s nimi rozloučila a vydala se ke škole, kde jsem v parčíku dočetla již dříve zmiňovanou anglickou slátaninu, stavila se na katedře, abych se podívala, jak se to má v současnosti se sekretářkou (pořád stejně, původní je na mateřské, nová nenastoupila, takže už se to, co mě zajímalo ohledně mé sice obhájené diplomky, už asi nikdy nedozvím) a vydala se na nákupy. Já, takový odpůrce nákupů, jsem se docela rozšoupla a něco si po dlouhé době nakoupila. Nemohla jsem si vybrat lepší den, pátek a ještě před večírkem. Ne, že bych nevydejchala to, že jdu na večírek s igelitkou, ale večírek se konal opět tam, kde se některé věci občas záhadně ztrácí... Tentokrát se mi naštěstí neztratilo nic, alespoň jsem tedy doteď nic nezjistila.
Protože se účastníci začali poměrně brzy rozprchávat domů, rozhodli jsme se přesunout se jinam, tedy pokračovat někde, kde lze zůstat až do rána. Mělo to být deset minut chůze od baru, tak proč ne, že... Nakonec se z toho vyklubala asi půlhodina cesty do kopce, ale já mám procházky ráda a noční pražský vzduch mám rozhodně radši než začouzenej bar, takže mi procházka vůbec nevadila.
(Teď by měl následovat alespoň stručný popis místa, kam jsme se přesunuli, ale z jistých důvodů asi bude vhodnější ho nezmiňovat.)
Zbylou část noci jsme strávili s vodní dýmkou na terase (ooo, ano, já, zarytý nekuřák :)), kde jsme probrali snad všechno, od mateřských pudů po politickou situaci. Docela mě překvapilo, že coby jediný zástupce ženského pohlaví jsem měla nejnegativnější postoje co se mateřství týče :) K ránu jsme se přesunuli dovnitř, kde jsme se věnovali hudbě (čistě pasivně :)) a kde někteří z nás čekali na první dopravní spoje. Už vevnitř mi byla strašná zima a představa toho, co mě čeká venku po celou cestu domu, mě děsila. Oprávněně. Vždyť má být babí léto - a babí jistě není od toho, že se lidi třesou jak starý báby. Ano, vzít si páskový boty nebylo zrovna nejchytřejší, ale kdo mohl čekat, že bude jeden stupeň Celsia??! Takovou kosu jsem neklepala už hodně dlouho. Když jsem po třech hodinách dorazila k rodičům, těšila jsem se, že třeba zalezu na chvíli do peřin a zahřeju se, ale omyl. Nezahřála jsem se ani ve svém pokoji, kde měla rozlet Karamela ,a proto tam zůstalo pootevřené okno, aby se tam průběžně větralo. Taky z toho byla ta zelená potvora pěkně načepejřená a zamlklá (zamlklá Kara je de facto oxymóron).
Celá sobota se nesla v takovém mlhavém oparu, nejen, co se týče počasí. Přece jen už stárnu a mé tělo si žádá pravidelný spánek.
V neděli nás čekala oslava u příbuzných. Už ráno jsem musela jít s Timem na dlouhou procházku, když na něj nebude čas odpoledne. Trochu jsme pocvičili aporty z vody, což skončilo tak, že jsem byla skoro stejně mokrá jako Tim. Aby toho nebylo málo, roztrhal mi igelitku na kačenu, takže jsem celou cestu zpátky musela tu ožvejkanou, pocuchanou a promáčenou mrtvolu nést v ruce. Ženský s kočárama a malýma dětma ze mě musely být unešený. Hned poté jsem byla zaúkolována přípravami pomázanek a jiného občerstvení. Řízků a naloženého masa ale nakonec bylo tolik, že ani na chlebíčky nedošlo, jen se nám jídlo trošku povozilo v autě na návštěvu a zpátky.
Příbuzní vzali oslavu opravdu vážně, dokonce mi i upekli velký dort a při příjezdu v nástupu zazpívali :)) Co se týče oslav, tak ty jsou u nich vždycky vydařené, hodně jídla, pití, lidí, prostě všeho, co k tomu patří. Nedělní oslavu bysme mohli nazvat přímo žranicí.
A protože moje sestřenky jsou opravdu akční, tak jsem absolvovala hry, které v poslední době hraju pouze u nich (tedy tak jednou ročně :)), ať už jde o minifotbálek, minikulečník, hru na třetího podle všemožných pravidel nebo třeba badminton. Už jste někdy hráli badminton ve tmě? Doporučuju, je to trénink všech smyslů - najednou slyšíte, že soupeř odehrál, mžouráte proti světlu na verandě, kde se asi objeví košíček, abyste ho zahlídli v posledních okamžicích a jak magoři se pro něj vrhali do tmy doufajíc, že někam tam mohl letět :) A pro zpestření si k tomu vemte pantofle (jako sestřenky) nebo páskové boty na podpatku (jako já) a pár skleniček vína a sektu k tomu :)
Když jsem přijela domů, naivně jsem si ještě pustila film. Nevím ani, kolik minut jsem viděla, vím jen, že mě vzbudil Petr, který volal aby mi popřál k narozeninám, které jsem ještě neměla :) Pak jsme ještě chvíli něco drmolili a pak už nevím vůbec nic :)

Moje čtvrtletní shrnutí

Jsem asi ujetá, ale bohužel si pamatuju víc akcí svého psa, než těch "mých". A rozepisovat se po dvou měsících o tom, jaké to bylo na červencové vodě, to mi přijde už trochu mimo mísu. Večírky mi poměrně dost splývají a výlet do Vídně, ač byl fajn, asi nevydá na kloudný příspěvek. Už si ani nevybavuju, kdy přesně jsme jely, a to to je asi měsíc :) Zato si živě vybavuju naše "plánování" (ach jo, zase ty uvozovky), kdy jsme si jeden den zavolaly, že bysme možná jako mohly něco podniknout, druhý den, že teda ano, něco podnikneme a to něco bude ta Vídeň. Pak nastaly dvě hodiny zběsilého surfování po internetu, hledání a rezervování ubytování, telefonování kvůli jízdenkám a úprk je zaplatit, neb rezervace trvá pouhých dvacet minut. Klasika. Hotovo, druhý den ráno můžeme vyrazit.
Nejsem přívržencem (docela by mě zajímalo, jak vzniklo tohle slovo) nějakých velkých příprav, ale nakonec mi to nedalo a chtěla jsem si v mapě najít místo, kde že jsme to ubytované. Chvíli jsem na mapu zírala a přemýšlela jsem, jestli jsem blbá já nebo ta mapa, ale něco se mi prostě nezdálo. Nakonec jsem nebyla blbá já ani mapa, ale spíš ti, kdo pojmenovávali obec nebo to místo, kde jsme měly být ubytované. Ne, že bych byla až tak rozmazlená, ale bydlet asi 20 km od Vídně, když jedu do Vídně, to se mi nechtělo. Takže zase telefonování, zase surfování, storno a nová rezervace... Tentokrát to všechno na mojí zodpovědnost. Celou cestu jsem trnula, aby ta rezervace opravdu platila, aby mi nestrhli celou částku z karty, pokud dorazíme později, aby mi nevyždímali celou kreditku, i když dorazíme včas, aby ten hotel vůbec existoval a aby byl tam, kde měl být. Byl tam. I rezervace tam byla. Peníze po mně nechtěli, takže kreditku asi ždímali. Výborně, teď ještě trnout, kolik vyždímali :) Nakonec ale bylo vše v pořádku, ubytování kousek od centra i kousek od autobusu, v blízkosti Prateru... co víc si za 30 euro za noc přát :)
Celý výlet se odehrával v klasickém duchu, kilometry procházek, něco nafotit, ať si někdy vzpomenem, že jsme tam byly, koupit a sníst litr zmrzliny, prohlídnout krámy, zdrbnout jim tam, co se dá... Dokonce jsem se po letech odhodlala jít na pouťové atrakce, to už je co říct. A co víc, ráno jsme si je chtěly zopakovat, ale zrovna ty naše oblíbené byly zavřené...
K pití vídeňské kávy jsem se ovšem neodhodlala, kafe nepiju a za ty jejich ceny by mi přišlo asi ještě e-eovitější (ha, to je slovo), než se mi zdá normálně. Nedala si ho ale ani M., která o něj přitom stála.
Někdo napsal, že Vídeň je město kaváren. Ten někdo pěkně kecal. Najít hezkou, příjemnou kavárničku, která by lákala k posezení se nám teda moc nedařilo. Pokud těmi útulnými kavárničkami z prospektů, průvodců a internetu mají být ty řetězce s plastovými židlemi pod pestrobarevnými slunečníky, tak to pak nároky cestovatelů hooodně klesly. Poslední večer jsme dokonce zkusily i Starbucks, ale nakonec jsme znechuceně odešly i odtamtud. Vídeň a káva tentokrát prostě nešly dohromady, třeba někdy příště. Zase tolik nás to ale nemrzelo, ostatně, ač ve Vídni, obědvaly jsme v japonské restauraci...

Čtvrtletní psí shrnutí

Po celou dobu studií (a že to byla nějaká doba) si člověk říká, že až skončí, bude si konečně moci přečíst něco jiného, než bichle plné grafů a nechutných příkladů, ale jak už to bývá, realita se trochu liší. Je tedy pravda, že jsem si jeden anglický brak přečetla, ale to spíš proto, že jsem si chtěla co nejvíc oživit jazyky (od státnic jsem je neviděla). Jinak jsem ke čtení čas vůbec neměla, natož ke psaní.
Upřímně, psaní mi po všech těch tahanicích ohledně diplomky tak trochu lezlo krkem. Byly dny, kdy jsem do své DP byla schopna za večer napsat dvanáct stran, ale také dny, kdy se jedna stránka rodila dlouhé hodiny. Paradoxem bylo, že hůř se rodily stránky, ke kterým měl člověk nejvíc zdrojů, zatímco s jihoafrickým ombudsmanem jsme si rozuměli natolik, že mu stačilo věnovat jediný večer. Ale dost o mém paskvilu, ten již spadá do jiného čtvrtletí... A navíc se nechci rozčilovat :)
Od návštěvy u psího psychologa se toho s naší "grey monster" příliš nezměnilo. I přes to, že jsme pečlivě trénovali (a musím nafoukaně přiznat, že nám to šlo), postavil si na zkouškách Timmy svou šedivou hlavu a udělal další ostudu.
Ráno bylo opravdu hnusné, mrholilo, všude mokro. Psům se nechtělo nic dělat, což se jim upřímně nedivím, zvlášť, když se později spustil pořádný liják. Tim šel na řadu poslední, tak jsme měli možnost po celou dobu sledovat "konkurenty" před námi. Konkurenty dávám do uvozovek proto, že za normálních okolností by pro nás konkurenty vůbec nebyli. Páníčci své psy přemlouvali, aby přinesli pohozenou, ale pejsi se měli maximálně k tomu, že se k aportu dohrabali a následně dělali, že ho nevidí. Pravidlo tří povelů - o tom se nedalo ani na chvíli uvažovat, protože by se všichni mohli odebrat domů po první disciplíně. Pohled na vůdce i jejich psy byl tristní - číslo 1 přemlouvala svou fenu deset minut, rvala jí aport do tlamy a přemlouvala jí, aby jí ho přinesla aspoň na vzdálenost tří metrů. Číslo tři honil svou fenu pro změnu na silnici, aby neobtěžovala diváky, když už se neobtěžovala vydat směrem k aportu. Tim zazářil. Nadšeně se vrhl pro aport, nadšeně jej přinesl a nadšeně jej... nepustil. Protože byl však mezi slepými jednooký králem, stal se favoritem. Rozhodčí mu přáli a bylo to vidět. Tim se předváděl, zářil i v disciplínách, ve kterých jsmě mu absolutně nevěřili. Kdyby nám někdo ráno řekl, že bude mít po celou dobu rozběhnuto v první ceně, nevěřili bysme mu.
Jak už to ovšem bývá, často přijde nějaké ALE. Tentokrát přišlo taky. Tim si vzpomněl na svoje pravé já a na vlečce (kdy se do vzdálenosti 200 metrů vleče srstnatá a později pernatá, aby pes ukázal hledání na stopě a následný aport) předvedl, kolik čertů s ním šije. Rozeběhl se přímo za zajícem, zastavil se u něj, jednou do něj žvýkl a ukázal vůdci "tak tady je, tady ho máš" a šel si po svém. Respektive, šel prohnat srnčí, které se nedaleko páslo. Nejen, že šla do háje první cena... šli jsme do háje všichni, mohli jsme jet domů.
Ve stejném duchu se nesly i ostatní akce. Některé sice dokončil, ale ostudu udělal stejně, to by jinak nebyl on. Za chvíli budeme postrachem všech akcí. Lituju všechny, kdo musí při nástupech stát vedle našeho psa. A nedej bože, aby vedlestojící byl výmar. Až někdy budete na nějaké psí akci, všimněte si, že výmaři nejvíc zlobí. Nedokážou být dlouho v klidu, co víc, chtějí se mezi sebou neustále rvát. Naštěstí už někde pochopili, že je nesmysl řadit psy při nástupu podle plemen - v takových případech se totiž náš pes s někým serve až když jsou psi volně vypuštění.
A takhle jsme bojovali celé léto. Další boje nás ještě čekají, tentokrát máme zaděláno na mezinárodní ostudu, chystáme se ven na výstavu. A účast bude bohužel velmi, VELMI vysoká. Počet ošetřených psů a lidí dodám za dva týdny, pokud to mé nervy dovolí...