Den třetí začal opět nezvykle brzy - už před pátou ráno se jedna ze Slovenek svalila z palandy a neváhala o tom informovat osazenstvo celé chaty a bližšího okolí. Aby toho nebylo málo, nějakým záhadným způsobem se jí podařilo spustit požární hlásič, takže budíček.to byl pořádný.
Snídaně začala podle plánu, tedy v šest hodin. Kolegové-spolubydlící dorazili jako první, aby ne, po tom budíčku. Bohužel díky tomuto brzkému vstávání stihli vyplýtvat veškerý toaletní papír, což nám okamžitě připomnělo včerejší epizodu, kdy jsme po jedné z nich museli uklízet právě mokrým toaleťákem obalený záchod. Ne, tak s těmi do jedné chatky už radši ne :)
A teď už konečně přímo k Norsku.
Cesta do Jotunheimen byla dlouhá, a i když bylo stále na co koukat, všem se nám v autobusu po ranním vstávání zavíraly oči. Jotunheimen, neboli "Domovy obrů", jsou opravdu úchvatné. Hodně mi připomínaly Skotsko, akorát jako by bylo ještě umocněné na druhou, možná i na třetí. Šedé mraky se mísily s bílou mlhou a halily všechny hory a kopce obalené obrovskými balvany do bílého neprodyšného hávu. Jen občas krajinu "zpestřila" přítomnost charakteristicé chatky s porostlou střechou a výrazně bílými okny.
Hned jak jsme přijeli k lodi, směřující k Memurubu, běželi jsme do fronty, abychom mohli vyrazit na cestu co nejdřív, než se zkazí počasí. Před námi bylo docela dost Norů, ale stále jsme se drželi naděje, že se do lodi vejdeme. A míst jsme se vzdát nehodlali, i když na nás jeden člen české výpravy vehementně útočil hůlkami na nordic walking, které měl umně zastrčené v batohu coby bodáky.
Na lodi bylo fajn, i když zpočátku v nás byla malá dušička. To když jsme viděli, jak všechny naše batohy naházené do sítě nakládají jeřábem na palubu, ať si tam pěkně v dešti hoví. Po chvíli se počasí umoudřilo, takže jsme mohli z paluby pozorovat krásy hor v okolí jezera Gjende.
Po vylodění žádné zdržovačky, okamžitě jsme začali strmý výstup. Brzy jsme poznali, že tohle je opravdu teprve začátek a že to "pořádné" má teprve přijít. Nutno říct, že téměř všichni členové zájezdu si vedli dobře, šli docela rychlým tempem. My jsme si je samozřejmě kvůli neustálému focení nechávali utéct.
Výhledy do krajiny z hřebenu Besseggen byly impozantní, škoda jen, že je brzy překazila ta všudypřítomná mlha a mračna. V polovině trasy se spustil déšť a bylo víceméně po focení. Beztak nebyl moc čas a příležitost, obě ruce byly potřeba na šplhání po horách, kdy jsme někdy doslova jak kamzíci skákali po šutrech, šplhali po strmých skalách a zdolávali stále další a další "vrcholy", které mlha postupně odhalovala. Na úplném vrcholu bylo počasí již nesmiřitelné, zahalilo nás do bílé tmy a skropilo prudkým deštěm.
Na hřebeni jsme dokonce potkali norskou rodinu bláznů, kdy táta šel do tohoto terénu a počasí v sandálech a tričku, máma v tílku, ručníku okolo krku a tříčtvrťácích + naboso v sandálech a dětičky pěkně v džínečkách a mikinkách. Doprovázel je buldoček, jenž se snažil zabít pohledem každého, kdo prošel kolem, a nepochybně i samotné majitele, kteří byli tak neuvěřitelně pitomí, že ho do takových míst vůbec brali. Všichni jsme na ně už kvůli těm dětem, které šly doslova zmrzlé a v tranzu, chtěli volat sociálku. Leč nebyl signál a číslo jsme stejně neměli. Zda děti či pes přežili, nám bohužel není známo. Jestli přežili ti dospělí, mě snad ani nezajímá.
Liják byl opravdu prudký a vichr pořád zesiloval. Promoklo nám snad úplně všechno, co promoknout mohlo (ač podle výrobců nemělo). Viditelnost téměř nulová. Do Gjendesheimu jsme se dostali po vysilující cestě (někdy i za pomocí řetězů pověšených ze skal) až v půl sedmé večer. U autobusu na nás čekala třikrát ohřívaná večeře a téměř všichni účastníci zájezdu.
Vzhledem k tomu, že jsme byli úplně promočení, jsme večeři odbyli a spěchali do kempu. V autobusu byla docela legrace, Rosťa (jeden z Ostravaků) tak nějak asi cítil, že by měl být bavičem týdne.
Nocovali jsme v kempu Randsverk, kde měli docela fajn chatky, akorát se nám trochu nedostávalo zásuvek. Topení tam ale hřálo tak, že mi ponožky nejen do rána usušilo, ale jednu dokonce dočerna uškvařilo. Spali jsme samozřejmě jako zabití.
