Kniha s poetickým názvem a nepoetickým dějem.
Vypráví o dítěti, které po ozáření atomovou bombou onemocní leukémií/leukózou a zbývá mu několik měsíců života. To není spoiler, tohle se dozvíte ve všech anotacích a také hned na prvních stránkách knihy. Příběh je údajně podle skutečné události (což s ohledem na příběhy spojené s vlky, které se v knize hojně vyskytují, nechci potvrzovat) a byl rovněž zfilmován.
Kniha je hodně lyrická, protkána zajímavými myšlenkami, i když nemůžu říct, že bych se se všemi úplně ztotožňovala.
Každopádně určité části ve mně něco zanechaly a i proto myslím, že bych ji měla doporučit i vám. Takže zase, lidé, čtěte! Cesta do knihovny se vždy vyplatí...
(Tohle už za spoiler považovat můžete. Občas si z knih dělám výpisky zajímavých myšlenek, a tyhle tu prostě chci.)
***
Ano, hon na nás není zábavný. Umíráme v tichu a bez slzí, aniž bychom cokoli předstírali. A pak, není to naše právo? Není to dost, zemřít? Měl by nás přitom ještě někdo rušit? Naše svrchovanost to nedovoluje.
Podstoupíme ten hon statečně, to je vše, tak statečně, jak jen budeme moci, jako správní šedí vlci, kteří znají své řemeslo: budeme běžet, dlouho běžet a stále běžet. Máme dobré nohy a někdy i trochu odvahy. My před ničím neuhneme. Poběžíme, dokud nám síly budou stačit, až do konce života, do konce naší bolesti, "míříce stále přímo kupředu". A až budeme na konci života, na konci sil, na konci své bolesti, pak vyčerpáni, bez dechu padneme. Ale předtím ještě sehrajeme své velké představení smrti. Budeme se na vás dívat, stále a s tak neústupnou vytrvalostí, že přes vaše zdánlivé vítězství vám z toho nebude vůbec dobře. Bude to tvrdé, nás vlky usmrtit. My se díváme pravdě tváří v tvář. Už budeme ležet na zemi a už uvidíme lesk zlověstné čepele, ale vzpírat se nebudeme. Nepokusíme se prchnout. Dokonce na to ani nepomyslíme. Zůstane v nás jen trochu hněvu, který přečtete z našeho pohledu. Ale strach v něm nespatříte. Zkrátka, zatímco nás budete vraždit, my se na vás budeme upřeně dívat svýma pronikavýma očima, které budou zářit do noci. A vy v té chvíli se záchvěvem hrůzy vytušíte, že vzpomínka na ten pronikavý pohled vás bude ještě dlouhá léta pronásledovat a bude rušit váš spánek. Neboť my jsme se na vás dívali bez nenávisti, bez trpkosti, bez postranní myšlenky.
Ve chvíli smrti vámi otřese naše lhostejnost; z hlubiny svého odcizení ve vás vzbudíme úzkost. Vy nám způsobíte smrt, ale my zase jediným svým pohledem, přicházejícím z tak nesmírné dálky, usmrtíme vás. Ty zářící oči, pak už skelné, které vás už neuvidí, vás smrtelně zasáhnou. Nesmírnost naší lhostejnosti, našeho nezájmu, naší cizosti vás zlomí! A v té příšerné hrůze se ani neodvážíte nás sežrat, psi!
***
Tato důstojnost neslouží k ničemu. Ta se nedostává, ta se získává. Značí onen obávaný práh, kde lidská bytost, jdoucí od nezdaru k nezdaru, vplyne do pradávného vítězství. Člověk jí dosáhne ve chvíli, kdy poražen, v nejhlubším zoufalství, napřímí záda a s jasnou tváří odmítne nechat si před zastřelením dát pásku přes oči; tím, že se dívá na popravčí četu bez odporu, a dokonce bez pohrdání, s nezlomným klidem, jim ukáže, že nejsou nic, že lidé, kteří střílejí, se propadnou do prachu prostřednosti, do nicoty, kdežto mučedník bude žít věčně.
***
Člověk nemá jít za hrdinstvím, má hledat pravdu. Pravda muže je, mít vedle sebe ženu, kterou miluje. To je z velké části už sám tajemný elixír alchymistů, o který koneckonců usilovali po celá staletí ti nejmoudřejší, nejvznešenější, nejzkušenější mužové: svatba.
***
Jsou nemoci způsobené atomovou bombou hrazeny z fondu nemocenského pojištění?
***
Já se nerozhořčuji, ale to mi nebrání být smutný. Být bohem, dát svého syna světu, světu lidí, a to proto, aby ho zabili, je snad nevyhnutelné, ale rozhodně ne veselé. Vánoce jsou tragické svátky. Je to signál začátku toho, co je odsouzeno k zániku. Je to vítězné ráno jednoho dne, který nebude trvat víc než právě jeden den, a až přijde jeho čas, zřítí se do noci. Vánoce jsou kruté svátky. Ale jsou to nutné svátky. Neboť vy lidé se musíte narodit, žít, zemřít, lidé, moji přátelé, moji bratři.
***
Odejdeme bez lítosti. Ale my mlčíme. Jako vlci. My nenaříkáme. Proč bychom si naříkali? Jestliže bůh dal světu jediného syna a jestliže vděčný svět mu ho zabil jako psa, my nemůžeme žádat lepší osud.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat