Když se z mazlíčka stane zabiják

Je nejvyšší čas si to přiznat. To roztomilé šedivé klubíčko vyrostlo a v posledních dnech se mění v bestii. Stává se z něj zabiják. Rozhodl se postupně zlikvidovat všechno, co se mu připlete do cesty, ať už je to zahradní jezírko, ježci nebo naše nervy.
Po návratu z tábora to vypadalo, že se nám mazel začal umoudřovat a že s ním přece jen bude nějaká řeč. Chyba lávky! Celé to byla jen komedie, která nejspíš měla v Timečkových očích vyvrcholit skandálním odhalením, že se nám ze psíka vyloupl znamenitý herec. Začalo to chůzí na vodítku. Dřív nezvladatelný pes najednou začal chodit jako běžný, slušně vychovaný jedinec svého druhu. Povelům se učil jako když byl malé, vděčné štěňátko. Za pár piškotů se naučil krásně předávat i podržet aport, při vypuštění se na povel "ke mně" ochotně vracel.
Jenže 10. září tohoto roku bylo zřejmě zlomovým datumem. Zajímalo by mě, co se mu té noci zdálo, nebo jestli mu sousedův pes něco divného nenapovídal, protože ten den si Timeček zvolil pro den revolty. Už když jsem se toho večera vracela domů, byl divoký, nezkrotný a vítal víc než jindy. Popadla jsem vodítko a vyrazila s ním na rychlou procházku. Procházka byla opravdu rychlá, protože Timouš zařadil nejvyšší rychlostní stupeň, provlekl mě každým příkopem, aby každou chvilku prudce zastavil a odmítl pokračovat v chůzi, protože prostě musí očichat každý sloup a plot, a to důkladně. Takže když netáhl on mě, táhla jsem já jeho. No co, asi hárají feny, nebo je ve stresu, říkám si. Když teď tak koukám na kalendář, je mi jasný, že na feny to svádět nemůžeme. Timeček si prochází další, pořádnou vlnou puberty.
Pro nezúčastněné jedince může být Timečkova puberta poměrně zajímavou podívanou. Už vidím sousedy, jak se vesele baví za oknem, zatímco běhám po zahradě a snažím se Timajzlovi sebrat všechny věci, které nakradl a ještě nestihl zničit, a on mezitím přináší jiné, nebo mi bere ty, které jsem již ukořistila. Možná míň je baví, když se ve tři ráno snažím zkrotit jeho štěkání a následně mu vyrvat z huby ježka, kterého mi sice vzorově přinese, nicméně vzorově neodevzdá.
Posledním zážitkem, který velmi pobavil pozorovatele, byla snaha naučit Tima aportovat z řeky. Tim má vodu rád, hlavně v rybníce, tam s aporty problém nemá. Jenže v řece se na hloubku bojí. Abysme ho připravili na zkoušku, musíme se pokusit v něm tenhle blok zlomit. Vzali jsme tedy kachnu a vyrazili k řece. Protože nám bylo jasný, že Tim na první pokus na hloubku nevyrazí, přivázali jsme kachnu na provázek, aby mu ji proud neodnesl. Nemůžu říct, že by se chudák nesnažil. Čím víc jsme na něj zvyšovali hlas, tím víc běhal po břehu, brodil se na mělčině, ale na hloubku se pro kachnu prostě bál. A protože není hloupý, poradil si. Přiběhl, popadl špagát a kachnu si jednoduše přitáhl. Pak už ji jen ze břehu decentně uchopil za konec křídla a velice neefektně ji dotáhl k nám. Bylo těžký se nesmát. Ale měli jsme to vydržet. Pak se totiž ukázalo, že Timovi se tenhle způsob zdál více než přípustný, když už nám přece tak zvedl náladu, a jiným se vytáhnout kachnu ani nepokusil. Nemohl pochopit, že se nám jeho přítup nelíbí, a štěkal na nás, co jako máme proti a ať mu koukáme nechat ten špagát. Kolemjdoucí na opačném břehu se po našem půlhodinovém snažení váleli smíchy. Holt asi počkáme na jaro.
S výchovou ovšem počkat na jaro nemůžeme. Včera jsme byli na chalupě, kde bylo potřeba očesat řadu stromů a posbírat hodně beden ořechů. Nebyl by to Tim, aby nepomáhal. Nejdřív si bral z beden ořechy po jednom, částečně je rozlouskl, ožvejkal a šel pro další. Pak pochopil, že by ho takhle čekalo hodně práce, a začal vyndavat ořechy z beden po čtyřech. Bylo to efektivnější, protože než je přece páníčci stihnou posbírat a vrátit do bedny, on stihne vyndat dalších osm.
S hruškama to měl horší, těch si páníčci cení víc. Ale nakousat jich stihl i tak dost. Jablek už moc nestihl, skončil zavřený na dvoře. Vynahradil si to později, když probral hrnec s malinami. Byl ohleduplný, pár nám jich nechal.

Mohla bych pokračovat ještě dlouho, ale jdu se radši věnovat psovi :)