Bílá bunda

Tak to tu opět hezky flákám, ale v poslední době prostě čas není. Třeba zrovna dneska. Přestože jsem nemusela vstávat v 4:45 (mám zimnici už jen když to číslo píšu), tak vstávání v šest hodin mi tedy nepřišlo o moc příjemnější. Hned po sprše jsem hupsla do auta, abych vzápětí po příjezdu do Prahy zjistila, že jsem zapomněla některé věci doma. Pěkný.

Protože jde o poměrně důležité věci (ne pro mě, já bych je klidně oželela), nezbývá mi nic jiného, než utéct ze španělštiny a hezky odhopkat na autobus a dojet pro ně. Pěkně zabitý čtyři hodiny. Ale aspoň jsem si dala předsevzetí, že se v autobusu budu učit, žádný notebook, noviny, křížovky nebo podobné rozptylovače! Schválně, jestli to vydržím aspoň jedním směrem :D

Jinak asi nic nového není, v pondělí jsem navštívila promoci slečny M., musím říct, že jí to slušelo, o to víc, že byla nemocná a den (no, spíš noc) předtím strávila bujarými oslavami v nejmenovaném baru. Při promoci jsme nabyli dojmu, že na stejném místě ve stejnou dobu se pohyboval i varhaník, protože to, co mělo zdánlivě připomínat českou národní hymnu, by nevyloudil střízlivý člověk i kdyby se moooc snažil.

Včerejšek se nesl v podobném duchu jako dnešek. Musela jsem vstát ještě dřív než normálně, protože mi táta chtěl vzít krev. Nic příjemnějšího by v sedm ráno nevymyslel. Naštěstí už měl tyhle nápady v životě mockrát, takže jsem naprosto zvyklá a z něčeho podobného se mi špatně nedělá ani pět minut po probuzení. Ale vstávat kvůli tomu dřív se mi teda nechtělo, každých pět minut je drahých, zvlášť ráno, nota bene za tmy. Následně mi ještě oznámil, abych, než odejdu, zavřela kotel. Nedělejte to v bílé bundě! Já musela, protože jsem pospíchala. Ještě téhož dne mi pes ukázal, jaký nesmysl je pořizovat si bílé oblečení. Nejen hnědé ťapičky na džínách, ale hnědé kousance na rukávech mě pro příště dostatečně poučily.

Co čert nechtěl, dneska ráno jsem si opět musela vzít bílou bundu (mám jich několik). Neznamená to nic jiného, než před odjezdem domů dojít koupit něco, co by té mojí lásce chlupaté chutnalo natolik, že by se tím nechala uplatit. Ono to s ní není vůbec jednoduché. Musíte toho nakoupit víc, při příchodu domů to rychle naházet na několik míst přes plot (tak, aby to milouš viděl) a pak sotva se vrhne hledat, co že jste mu to přinesli, se rychle přesunout ke vchodovým dveřím. Tam už vás obvykle dožene, žádný pamlsek mu nezabere tak dlouho, aby se s vámi nestihl přivítat. A to ještě musíte doufat, že cestou od plotu nepotká nějakou svou zabahněnou hračku nebo deku, kterou by se vám láskyplně otíral o bundu, abyste si s ním šli hrát. Pak už jen následuje víceméně krátký boj o to, kdo bude první ve dveřích. V tomto případě doporučuji trénovat kopy do výšky, náš pes je mazaný a mrštný, nohy, kterému dáváte do cesty, hravě přeskočí.
Tak tohle všechno mě za chvilku čeká, už teď se na to těším. Bohužel nemám vypranou žádnou náhradní bundu, takže dnešní den bude muset být ve znamení rekordů.