Tak začal druhý školní týden. Respektive mně začne až zítra, ale netěším se už teď. První dojmy z prvního týdne předčily veškerá má očekávání. Že všude bude natřískáno, to bych i čekala, první týden je to celkem obvyklé. Ale stáda lidí funěla nejen na chodbách, byla prostě všude. Přesunout se z jedné učebny do druhé je kolem poledních hodin dost obtížná záležitost - když už se vám podaří proplést se frontou lidí, čekajících na záchod (ano, ty fronty se táhnou i chodbami u učeben), tak zaručeně narazíte na několik skupinek lidí, kteří si musí pokecat přímo uprostřed chodby (óóó, bóže, vždyť se dva měsíce neviděli a kontakt na sebe neměli), není totiž nic lepšího, než probírat osobní záležitosti a nechat o sebe ze všech stran otírat stovky nových i starších spolužáků.
Když už zvládnete tohle všechno, máte téměř vyhráno. Tedy pokud to stihnete v poměrně dobrém čase, jinak se vám může stát, že dorazíte do učebny, kde na vás jaksi nezbylo místo. Nebudu tu rozebírat beozhlednost některých kolegů, kteří chodí na hodiny, do kterých nepatří, ale ta nejpříjemnější věc na tom je, že musíte absolvovat znovu cestu chodbou a vysomrovat nějakou židli v jiné učebně.
K večeru se situace trochu uklidní a v šest můžete jít na hodinu s pocitem, že tahle dávka náporu na nervy je pro dnešek poslední. Jenže když tam tak sedíte a posloucháte, že na získání blbých dvou kreditů musíte přinést dvě seminárky, napsat test a absolvovat ústní zkoušku, poslední zbytky nálady vás zajisté začnou opouštět. V tu chvíli raději vypínám a rozhlížím se po třídě, s kým že budu muset tohle všechno absolvovat. Mou pozornost upoutal jistý mladík, kterého zřejmě výčet požadavků na zakončení předmětu zaujal zhruba stejně, jako mě. O to víc ho ovšem zaujal obsah jeho nosu, což se tedy v mém případě naštěstí nestalo. Ne, vážně, on tam opravdu seděl, student vysoké školy, přímo uprostřed učebny... a rýpal se v nose! A nejen to! Pokaždé, když prst vyndal, nezapomněl ho pečlivě prozkoumat, vyžmoulat vše, co mu zbylo za nehty, krouživými pohyby vytvořit z této nechutné substance kuličku a... cvrnknout! OMG, on to vážně dělal. A mně z toho nebylo na zvracení. Mně z toho bylo přímo na blití! :D
I jemu možná došlo, že tohle není nejlepší přístup, alespoň ne na veřejnosti. Vytáhl tedy kapesník a vysmrkal se. Uf, konečně mu to došlo, říkám si. Ale chyba lávky! On se sice vysmrkal, ale obsah kapesníku zkoumal i pak... a to velice zevrubně. To už na mě bylo trochu moc, sbalila jsem věci a odešla z té síně hrůzy pryč.
Opravdu moc se těším i na tenhle týden, jistě i on přinese mnoho pozitivních a optimistických dojmů a zážitků ;)
2 komentáře:
Jo, taky nesnáším ty bezohledný lidi, který se postavěj doprostřed chodby nebo chodníku. Většinou mám chuť na ně zařvat, ale nakonec je obejdu. Maximálně do nich drcnu loktem nebo batohem. :-D Pokud jde o toho mladíka s kapesníkem, nechápu, co ti vadí na zapáleném vědci. :-D
Některé experimenty by se podle mě měly odehrávat jen za zavřenými dveřmi určitých laboratoří :))
Okomentovat