Tak na má slova skepse došlo a k dopsání putování po Norsku pro změnu nedošlo. Chybí čas, energie a chuť vracet se do minulosti. Nechtělo se mi sem psát toky svých myšlenek, vylívat si splín a deprese nad tím, že po světě chodí lidé hnusní a zlí a že já měla to štěstí je nejen potkat, ale jak nána hloupá se jimi ještě sprostě nechávala využít. Ne, nic z toho. Takoví si nezaslouží pozornost, čas a prostor v mém životě a na mém blogu. Ostatně, už v úvodních příspěvcích píšu, že pro lež, přetvářky a dosebezahleděné sobce není v mém životě místo, takže pokud máte s upřímností ke mně i sami k sobě problémy, prosím, obracejte se jinam, nikoliv ke mně. Děkuju.
Nicméně věřím a doufám, že těch pár lidí, co tenhle blog občas ještě čte, sem s nekalými úmysly nechodí. Proč taky?
Vlastně, proč že sem ještě vlastně chodíte? Dlouho sem nic nepíšu, rozhodně nic, co by stálo za přečtení. Z reakcí, které dostávám do e-mailu, prý někteří z vás shledávají blog vtipným, jiné baví mé poznámky o cestách a knihách. Všem těm, co tahle slova napsali a mysleli je aspoň trochu upřímně, ze srdce děkuju.
A co dál? No, asi vám napíšu, co všechno jsem četla, protože já čtu hodně (o tom už tu taky píšu). Koneckonců, chtěla jsem si z tohoto blogu udělat mobilní čtenářský deník, tak proč ne, jen do toho. K němu se aspoň nemusím vracet pravidelně. A když bude nálada, třeba dojde i na dopsání Norska a dalších zážitků.
Žádné komentáře:
Okomentovat