Jdu domů. Je tma. V uších John Lennon. Zase si broukám. Už ne tak nahlas jako v poledne v knihovně.
Davy. Táhnou s sebou kvanta nákupních tašek. Zítra nás asi spláchne tsunami. Nebo zdraží mouku o desetník.
Reflektory aut odhaluji kapky, o kterých jsem neměla tušení. Prší. Ať si.
Zase ty pitomý dveře. Nejdou odemknout. Nejdou otevřít. Přirazí ruku, ale nejdou zavřít.
Doma nikdo.
Počítač mluví. Sabina S. je vyžraná koule. Nejí polívky. Nejí sladký. Jí maso, ale ne hovězí. Taky nejí zeleninu. Asi žere beton.
Dráždivá vůně oplatek. Oříškových. Připomínají mi dětství a procházky v zoo.
Vana. Voda je příliš horká. Plýtvám a je mi krásně. Cesty do pekla bývají příjemné.
Slova jako by pršela s proudy vody. Nenapíšu je. Pokud, tak je zase spláchnu. Vytáhnu špunt. Měj se, lyriko! Tak jako tehdy u Čestmíra...
A zase překlady. Nechce se mi. Z němčiny do angličtiny. Z holandštiny do angličtiny. Neumím německy. Neumím holandsky. Ale umím anglicky.
P. čeká na fotky.
Bolívijské úřady smazaly ze stránek přehledy autobusů.
Noc bude dlouhá.
Žádné komentáře:
Okomentovat