Psychopatologie

Už jsem se bála, že by dnes Novinky.cz zaspaly a nedodaly nám pravidelný nášup vědeckých poznatků. Naštěstí na nás nezapomněly, a tak si můžeme počíst o tom, jak vybrat dokonalého partnera. Pokud jste si mysleli, že to není nic jednoduchého a že se vám to ani nemusí nikdy podařit, šeredně jste se spletli. Stačí totiž jedna jediná otázka a máte vyhráno (vybráno). Nebo ne vybráno, ale můžete zjistit, jestli je pro vás váš protějšek dost dobrý, respektive bude-li vám to klapat.

Vědci se opět vrátili ke starému klišé, kdy se protiklady přitahují. Nemůžu souhlasit. Protiklady se přitahují pouze v tom případě, že se vhodně doplňují. Pokud jste ale klidný člověk, který si potrpí na pohodu a relax, těžko se budete smiřovat s někým, kdo vám pomalu denně vybuchuje za zády i před očima. A to i přesto, že vám bude někdo nakrásně tvrdit, že se k sobě hodíte a tvoříte takto vlastně harmonický pár. Ha ha.

Podle tvrzení „vědců“ (ano, už je fakt musím hodit do uvozovek), by mým dokonalým partnerem měl být prvorozený syn, či jedináček. Těžko to říct přesně, neb s dvojčaty se v průzkumu vůbec nepočítalo. Nejmladší jsou prý málo organizovaní a rádi jsou na někom závislí, zatímco prvorození a jedináčci jsou organizovaní velmi, dokonce i svědomití a rádi řídí. Z tohohle jsem si mohla odnést pouze jediné – jsem asi prvorozená!!! :D

Ne, vážně. Jsem teoreticky nejmladší (resp. mladší z dvojčat) a žiju s jedináčkem. Nejsem úplně klidná, ale klid mám ráda. Za všech okolností se snažím být svědomitá, plnit slovo, o druhé se starám až moc a nejradši mám všechno pěkně zorganizované. Žiju s melancholickým cholerikem, který je někdy velmi snaživý, ale organizovanost a svědomitost mezi jeho dobrými vlastnostmi příliš nefigurují (ač jinak má dobrých vlastností jistě dost). Podle vědců jsme teoreticky zvolili dobře. Vědci s námi ale nežijí. Jinak by viděli, jaký je nejmladší a jaký je jedináček. Nebo možná můj milý není jedináček, nebo já nejsem nejmladší, protože ty popisy na nás absolutně nesedí. Nebo se vědci prostě spletli, použili špatné výchozí hodnoty. Kolik že stojí takový výzkum?

Na druhou stranu, včera jsem se zase dozvěděla, že nejsem normální, takže možná je to taky dáno tím. Popis nejmladších tak vlastně může být správný, oni jsou normální, jen já jsem… letadlo, asi. Asi bych se tedy měla léčit. Ale kde? Ke komu mám přijít, říct mu „Prý nejsem normální, tak s tím něco udělejte!“? V posledních letech je strašná móda chodit k různým psychologům, psychoanalytikům a kdoví jakým psycho- ještě. Upřímně, za nimi ale lidiévětšinou nechodí, aby se léčili, často tam ani nechodí s úmyslem nechat si pomoct či poradit. Lidé prostě jen chtějí, aby někdo poslouchal jejich názory a hlavně – utěšil je. Nechtějí slyšet, co mají nebo co by měli opravdu dělat. Chtějí, aby jim někdo řekl „Ano, máte to těžké. Nikdo vás nechápe, přitom vy se tolik snažíte… Tak myslete víc na sebe a na to, co chcete vy, co je důležité pro vás, protože jenom tak můžete být opravdu šťastný… Řekněte, co vás naplňuje? Jak byste si představoval svůj život? Co od druhých očekáváte?“…

Bože, už když ty slinty píšu, je mi jasný, proč se za poslední dekádu s rádoby psychology nebo spíš psychoanalytiky roztrhl pytel. Lidé si rádi hrají na lepší než jsou, rádi sami sebe utvrzují v tom, že druhým pomáhají a že skutečně vidí do jejich duše. Musela jsem se tomu smát už ve chvíli, kdy jsem viděla, jací lidé se na studium psychologie dávají. Podle mě bohatě stačí naučit se několik frází, které nikomu neublíží a dostatečně prokazují „odborníkův“ (vážně může být někdo odborník přes duše a mezilidské vztahy?) zájem o pacienta, a máte slušně vyděláno. Posedíte, vyslechnete, pokyvujete a hlavně přikyvujete, občas hodíte nějaký ten nesouhlas, vlastní názor nebo zkušenost, abyste dal najevo nejen to, že posloucháte, ale že nad tím snad i přemýšlíte, a máte vyděláno. Ale nezapomeňte pacienta v jeho přístupu a názorech podpořit, jinak hrozí, že příště nepřijde a vy se moc nenapakujete! :)

No, snad to tak hrozný s tou psychologií u nás není, ale neskutečně se mi protiví lidé, kteří tento obor tak zkomercializovali. Pokud někdo opravdu potřebuje pomoc, má zajít za někým, kdo to nedělá pro prachy, ale ze snahy pomoct. Ale kdo to je? Víte o někom? Prý pomoc potřebuju… a já si pro ni klidně zajdu, i daleko :)

A zase na druhou stranu chápu, že jsou lidi, kteří si přesně za tohle rádi zaplatí. Najít někoho, kdo vás vyslechne, dá vám za pravdu a ještě vám řekne, že vás chce nejpozději za týden zase vidět a promluvit si s vámi, no to je přece k nezaplacení :)