Zdá se, že poslední dobou vstávám po prdeli. A to i když usínám s dobrou náladou. Prostě pět minut před zazvoněním budíku otevřu oči, zamáčknu budík a spím dál. Po chvíli se hlasitým napomínáním snažím zamáčknout další tři budíky. Ty bohužel nejsou moje, proto se ovládají hlasem. Už jsem sice zvažovala, že bych je "ovládla" fyzicky, nejlépe vyhozením z okna, ale brání mi v tom nejen lešení za našimi okny, ale i tělo, které na mobilu, vyrážejícím tři různé zvuky (ne, opravdu to nelze nazvat melodiemi!) leží.
K tomu se se železnou pravidelností přidává ryk tří vyhládlých (oni jsou fakt pořád hladoví) věčně vřeštících morčat a sluníčko může vyjít (do práce).
Dneska budíky ani moc nevřeštily, morčata ano. Kupodivu jsem nevřeštila já :) Nicméně při čekání na autobus, kdy si opět řidič četl noviny a pozapomněl na jízdní řád, jsem už začala vysílat vražedné pohledy a snažila se o jakési telepatické "žhavení lebky zvané budík". Bohužel ho to ani nerozhodilo :(
Zato mě ano!!! Dalším podobným pohledem jsem zastrašila jakéhosi spratka, který se mě snažil přetlačit a předběhnout, aby mi zabral mé oblíbené místo. Vyhrála jsem, ale i on pak zkoušel mou metodu vše říkajících pohledů. Neměl šanci.
A ve stejném duchu se nese celá cesta do práce. Nepřipadá vám ranní doprava, třeba zrovna v metru na I.P.Pavlova, jako jatka? Lidi do sebe strkají, tlačejí se dopředu a jsou při tom neskutečně protivní (jako já), jako by šli na porážku. Jak se tak snaží probít k eskalátorům, kde si každé ráno aspoň pár vykuků stoupne zásadně do levého "předjížděcího" pruhu, aby lidi jako jsem já rozdráždili doběla! A u tramvají to samý. Myslím, že za chvíli se tam uživí takoví ti nacpávači metra, co už pár let úspěšně fungují v Japonsku. No vážně, na tramvaje na Ípáku už se stojí fronty. Nakonec musíte být vděční, pokud se vám vůbec podaří prodrat do první tramvaje, která milostivě přijede pouze s pětiminutovým zpožděním.
Řeknete si "no bóže, pět minut", ale já to mám spočítaný na sekundy! Já si nemůžu dovolit chodit do práce neustále pozdě! Rozhodně ne kvůli jedincům, kteří mi každý den nutí ty samé letáky dokola, kteří mají čas vykecávat se v metru na eskalátorech roztažení po celé šířce, jakoby si jeli jen někam pro rohlíky a vůbec nikam nemuseli, nemám čas čekat, než nějaký klučičí trdlo pochopí, že když je v obchodě u pásu, tak by už na něj měl vyndavat zboží dřív, než na něj dojde řada u pokladny!
Lidi, vždyť ten čas letí! Váš třeba ne, ale můj ano, tak aspoň uhněte!!! :)
(No jo, zase jsem dneska přišla pozdě.)
K tomu se se železnou pravidelností přidává ryk tří vyhládlých (oni jsou fakt pořád hladoví) věčně vřeštících morčat a sluníčko může vyjít (do práce).
Dneska budíky ani moc nevřeštily, morčata ano. Kupodivu jsem nevřeštila já :) Nicméně při čekání na autobus, kdy si opět řidič četl noviny a pozapomněl na jízdní řád, jsem už začala vysílat vražedné pohledy a snažila se o jakési telepatické "žhavení lebky zvané budík". Bohužel ho to ani nerozhodilo :(
Zato mě ano!!! Dalším podobným pohledem jsem zastrašila jakéhosi spratka, který se mě snažil přetlačit a předběhnout, aby mi zabral mé oblíbené místo. Vyhrála jsem, ale i on pak zkoušel mou metodu vše říkajících pohledů. Neměl šanci.
A ve stejném duchu se nese celá cesta do práce. Nepřipadá vám ranní doprava, třeba zrovna v metru na I.P.Pavlova, jako jatka? Lidi do sebe strkají, tlačejí se dopředu a jsou při tom neskutečně protivní (jako já), jako by šli na porážku. Jak se tak snaží probít k eskalátorům, kde si každé ráno aspoň pár vykuků stoupne zásadně do levého "předjížděcího" pruhu, aby lidi jako jsem já rozdráždili doběla! A u tramvají to samý. Myslím, že za chvíli se tam uživí takoví ti nacpávači metra, co už pár let úspěšně fungují v Japonsku. No vážně, na tramvaje na Ípáku už se stojí fronty. Nakonec musíte být vděční, pokud se vám vůbec podaří prodrat do první tramvaje, která milostivě přijede pouze s pětiminutovým zpožděním.
Řeknete si "no bóže, pět minut", ale já to mám spočítaný na sekundy! Já si nemůžu dovolit chodit do práce neustále pozdě! Rozhodně ne kvůli jedincům, kteří mi každý den nutí ty samé letáky dokola, kteří mají čas vykecávat se v metru na eskalátorech roztažení po celé šířce, jakoby si jeli jen někam pro rohlíky a vůbec nikam nemuseli, nemám čas čekat, než nějaký klučičí trdlo pochopí, že když je v obchodě u pásu, tak by už na něj měl vyndavat zboží dřív, než na něj dojde řada u pokladny!
Lidi, vždyť ten čas letí! Váš třeba ne, ale můj ano, tak aspoň uhněte!!! :)
(No jo, zase jsem dneska přišla pozdě.)
Žádné komentáře:
Okomentovat