Dneska zase den k prdu. V půl druhé v noci dorazil H. („To zase přijdeš pozdě, co?“ „Nesmysl, přijedu normálně metrem!“), beze slova si pustil v TV poker a jal se mlaskavě (značně) konzumovat víc než den starou pizzu. Poté, co mi vypojil notebook a bez uspání ho zaklapl (aby se do rána totálně vybil), se naložil do postele a během dvou hodin mi zhruba šestkrát dal loktem do hlavy. Jojo, den začal slibně.
Ráno to nebylo o nic lepší, opět vše proběhlo beze slova. Jak by taky ne, H. bude vstávat až tak za půl hodiny, ne dřív než v deset. Což je oproti včerejšímu popoledni přece jen úspěch. Anyway, doprava do práce neskutečně narvaná, na Ípáku se zase stály fronty na tramvaj. Ještě, že jsem si s sebou vzala knížku. Protentokrát s sebou tahám dílo s názvem „Zn. Hledám chlapa“, za daných okolností docela výstižné, ne? Na zadním přebalu se doslova píše: „Brzy mi bude třicet, nemám postavu modelky a v práci se mi taky moc nedaří.“ Po tom jsem přece musela v knihovně sáhnout, no uznejte.
V práci pro změnu nefunguje bezpečnostní systém, prý už sem jedou opraváři. Tak snad pohnou, v poledne musím do Hrdlořez a jak napovídá mapa, čeká mě asi pěkně dlouhá procházka. Navíc, jak už jsem psala včera, postrádám pár součástek, které mám do Hrdlořez přivézt, tak snad nepojedu úplně zbytečně.
No, povíme si po večerním updatu ;)
Odpolední update:
Tak jsem úspěšně absolvovala cestu do Hrdlořez. Byl to takový výlet do neznámých krajin. Už když jsem na autobusu viděla nápis konečné stanice "Sídliště Rohožník" (fakt něco takového existuje?!), bylo mi jasné, že to není výlet, s kterým se vmáčknu do polední pauzy. Nemýlila jsem se.
Doteď nechápu, jak něco, co jsem brala jako oblast ne až tak vzdálenou centru Prahy, může vypadat takhle. 200 metrů za zastávkou už nebylo ani živáčka. Názvy ulic samozřejmě nikde, ale cestu jsem si naštěstí zjistila předem.
Po jednom kilometru chůze už jsem ale začínala mít pochybnosti. Všude samý Hong Kong, takový bordel na zahradách se nenajde snad ani na zapadlém venkově. Už už jsem si říkala, že se někoho zeptám, ale jediný člověk, který byl k dispozici, byla menší paní urputně lustrující kontejner, tak jsem si to radši rozmyslela. No a když kolem mě projela Liazka s nákladem, zvedla prach tak, že jsem neviděla na 5 metrů, musela jsem se už hlasitě smát. (To mě přešlo, když jich projelo ještě pět :)).
Cíl cesty jsem nakonec během chvilky našla. Nestačila jsem zírat. Docela zánovní komplex bytů, do tohoto prostředí značně nezapadající. Snad jen několika zámky na dveřích, bábou na recepci a nemožností se k ní dostat :)
Fakt zvláštní prostředí. Dneska tam jdu ještě jednou, i když tentokrát už možná autem, takže asi neuslyším řev cirkulárky či skřehotání nějaké exotické drůbeže (pokud to tedy nebyl nějaký dost falešně ječící pudl), nenadýchám se toho hnědého cosi, skrz co nebylo po průjezdu několika náklaďáků ani vidět, ani nepozdravím paní od kontejneru. Snad aspoň rituál čekání před recepcí si užiju ještě jednou :)
Žádné komentáře:
Okomentovat