Maggie's Miracle

Už jsem tu dřív předeslala, že hodně čtu a že si ráda dělám v knížkách nebo z knížek poznámky. Chtěla jsem si sem postupně zapsat dojmy a poznámky z knížek, které jsem četla tento rok, ale protože je těch knížek víc než deset, moc nestíhám. Navíc i dojmy po určité době lehce vyprchají a tak inspirace dochází.
Tak sem aspoň můžu házet poznámky a dojmy z knížek, které právě čtu. Tam si aspoň něco pamatuju :)
Dnes mě zaujal úryvek z knížky od Karen Kingsbury "Maggie's Miracle". Ó ano, červená knihovna. Původně jsem si ji půjčila, protože jsem si chtěla přečíst něco v angličtině a tahle knížka měla docela hezký přebal. Ale nakonec mě i docela zaujala. Jak jinak, je docela smutná. A ze života. O tom, jak malý osmiletý Jordan vyrůstá bez otce, jen se svou matkou, neustále pracovně vytíženou právničkou, a babičkou, která se mu ovšem vůbec nevěnuje.
Jednoho dne se Jordan rozhodne, že napíše dopis Bohu a poprosí ho, jestli by mu nemohl přinést tatínka. Jeho vlastní tatínek umřel před několika lety a Jordanovi hodně chybí. Protože ale Jordan nezná správnou adresu, kam by dopis poslal, poprosí maminku, aby dopis poslala za něj.
Maggie (maminka) si dopis samozřejmě přečte... a samozřejmě v ní vyvolá mnoho pocitů a vzpomínek, mimo jiné i na vlastní dětství.

Dodnes slyší hlasy svých rodičů, způsob, jakým zněly ten strašný den. Slyší je tak jasně, jako by stáli u její postele. Zpočátku Megan nevěřila, že ten hlasitý hluk mohl přicházet od jejích rodičů. Myslela si, že to jen táta kouká na něco v televizi. To jaro bylo bratrovi 7 let, hrál si ve svém pokoji, nic netušíc o tom, že jejich životy se právě dole v kuchyni přepisují.
Megan si stoupla na vrchol schodiště a poslouchala. Tehdy si uvědomila, že ta hlasitá, zlostná slova vůbec nepřicházejí z televize, ale od rodičů. Rodičů, kteří na sebe nikdy nekřičeli. V Megan by se krve nedořezal. Posadila se, objala kolena, přitiskla si je k hrudníku a soustředila se na slova přicházející zespodu.
"Jdi okamžitě pryč a neobtěžuj se vracet!" Ta slova patřila její matce a Megan hodně vystrašila. Jdi pryč? Co to má znamenat? Táta se právě vrátil domů z práce a ještě ani nevečeřeli.
"Takhle jsem to nechtěl." Tátův hlas nebyl tak hlasitý, ale byl plný vzteku. "To ty jsi ta, kdo zavolal."
"Samozřejmě jsem volala já." Tón hlasu matky se o chloupek zvýšil. "Našla jsem účtenku za růže v tvém kabátě? Když mně jsi nedal růže pět let? Ten telefonát byl přirozený, Paule. Květinář byl víc než ochotný dát mi jméno tvé přítelkyně, tak obviňuj jeho."
"Dobře, mám přítelkyni. Co s tím hodláš dělat?"
"Ne, Paule, co TY s tím hodláš dělat?" Matka zněla napůl bláznivě, zoufale.
"Nic". To slovo v kuchyni přímo vybouchlo. "Není nic, co bych s tím teď mohl udělat."
"Jistěže můžeš! Můžeš jí říct, že to skončilo, že půjdeme do poradny a zkusíme to vyřešit. Řekni jí, že máš rodinu."
"Ne, Terri. Ty máš rodinu. Já mám práci, hypotéku a účty, které musím platit. Děti mě sotva znají."
Megan se pevně chytla zábradlí a zavřela oči. Udělalo se jí špatně od žaludku. O čem to otec mluvil? Samozřejmě, že ho znali. Kdykoliv byl doma, četli si spolu knížky, chodili na procházky a...
Tehdy si něco uvědomila. Táta doma od Vánoc skoro nebyl, opravdu. Občas slýchávala matku, že k tomu mívala poznámky, ale nikdy nekřičela. Megan si jeho nepřítomnost nijak nevykládala. Otec byl bankéř, vytížený člověk, co býval v práci dost dlouho. Tak to přece bylo, že?
Matka začala hlasitě naříkat, plakala tak, jak ji Megan nikdy předtím plakat neslyšela. "Zapomeň na tu holku, Paule. Já to dokážu, když ty taky." Třásla se, chytala ji panika a tón jejího hlasu rozbušil Meganino srdce. "Neopouštěj nás, prosím, Paule. Mysli na děti!"
Tehdy nářek, zlostná slova a pláč utichly. Otec opět ztišil svůj hlas a pronesl pouze dvě slova. Poslední dvě slova, která ho kdy Megan slyšela říct.
"Sbohem, Terri."

Kolikrát už takovéhle scény někde proběhly? V kolika filmech, v kolika knížkách, domácnostích... A přesto se odehrávají zas a znova. Proč? Proč už konečně někdo nepřišel na to, jak takovým situacím předcházet? Asi to nejde. Život a lidé jsou někdy nekompromisní a zahrávají si s námi tak, že to skoro nejde unést. Nechci se podobné scény dožít. Ale nikdo mi neporadí, jakou prevenci zvolit.

Na závěr ještě slova Jakea Gyllenhaala (btw, strašně těžké jméno, snad ho nekomolím :)):
"Láska je děsivá věc. Pořád a všude se o ní mluví. Najdete ji na pohlednicích, na čemkoli, ale nakonec, když dojde na skutečnou lásku, milovat někoho nebo být někým milován... Je to děsivé."

Ano, někdy to opravdu děsí. Ale přiznejme si, stejně do toho skáčeme stále dokola, i když víme, jak strašně nám ten strach někdy rozbuší srdce, až to bolí. Koneckonců, byl by hřích být na pouti a nikdy se na něčem pořádném nesvézt :) Tak snad nás to někde nevyklopí a nestrhneme někoho zbytečně s sebou, hm? ;)

P.S. Moji rodiče spolu právě blbnou před televizí, každý s wii ovladačem v ruce. Hrajou tenis, moc jim to nejde, ale dobře se baví. Po více než pětatřiceti letech manželství. Asi všechno jde, když se chce.