Takový pomalejší páteček

Nemám ráda pátky. Sice jsou prahem víkendu, ale bývají až příliš hektické. Dnes je tomu ale jinak. Všechno je takové pomalejší. Včetně mě. Ráno mi fouknul autobus, protože jsem si chytře vzala šaty, které mi dostatečně neumožňovaly můj „dlouhý spěchací krok“. Takže jsem kolem projíždějícímu busíku jen zamávala a četla si na zastávce. Při nákupu snídaně jsem si vystála nejdelší frontu, u nejpomalejší pokladní, která ještě ke všemu zapomněla vydat účtenku za dvě mléka, kterou zákaznice „opravdu nutně!" potřebovala, a i tak jsem byla v práci první. Kolegyně dopoledne nedorazila, zdržela se v zácpě. Práce moc není, tak se nepřetrhnu. Už včera jsem dala kolegyni jasně najevo, že stejně jako plat je úměrně limitován i výkon.

Včera byl moc příjemný večer (to už jsem tu asi psala), dozvěděla jsem se hodně věcí. Ještě pořád existují fakta, která mě dokáží překvapit. S M., s kterým jsem šla na večeři, se vždycky výborně povídá. Poslouchá, rozumí, potěší. Svým způsobem je mistr lichotek, neplýtvá jimi, ale umí je věrohodně podat :) Navíc neustále působí dojmem, že se ani nedokáže zlobit, a hlavně – že nedokáže moc zlobit. Proto mi téměř vyrazil dech, když mi vyprávěl o svých kamarádkách. Mít kamarádky, to je v pořádku. Vídat se s nimi taky. ALE! Co už mi v pořádku nepřipadá (a jak jsem se dozvěděla, rozhodně nejsem sama) jsou dárky, které M. svým kamarádkám a přítelkyni vybírá.

Pánové, tak ještě jednou. Pakliže se jednou rozhodnete, že vstoupíte do nějakého vztahu či svazku, svým způsobem se to od vás bere jako závazek. Ten si nemusíte představovat nikterak striktně, ale prostě se od vás čeká, že ta, jíž jste si vyvolili za svou přítelkyni, je něco víc, než všechny ostatní ženy. Až potud to M. naprosto chápe a snaží se o to, aby to své přítelkyni dával patřičně najevo. Bohužel však donedávna nepostřehl, že v tomto směru neexistují jen subjektivní pocity, ale také pomyslné žebříčky, kterých se je třeba držet. Ne, řetízek z bílého zlata opravdu není vhodný dárek pro kamarádku. Tím méně, když přítelkyni jste obdarovali sportovní taškou. I kdyby byla sebedražší, snad i pozlacená, tohle prostě nejde. Stejně tak to platí i s roztomilými plyšáčky, nedej bože se spodním prádlem (ano, i k takovým případům opravdu došlo!).

Vím, jaké to je, když někdo chvátá dát něco, co se líbí vám, údajné kamarádce. Vím, jak je nepříjemné, když slovně nebo vizuálně narazíte na dárek, který se ovšem původně obdarovávající rozhodl dát někomu jinému, a čistě z důvodu odhalení vám tvrdí, že je pro vás. Vím, jaké to je, když mu to chcete věřit, ale víte, že nemůžete. Vím, jaké to je, myslet na to, jaké oblečení dal jí a jaké přitom vám. A mohla bych pokračovat...

Nic z tohohle M. neudělal, protože i přesto, že o pomyslném žebříčku nevěděl, ví, co je pro vztah opravdu důležité. Ale jsou lidé, kteří všechno tohle dělají, a buďto to považují za něco naprosto normálního, nebo vám trapně tvrdí, že to nedělají a naopak vy jste paranoidní.

Chcete fungující a šťastný vztah? Kupujte jednoho plyšáka, jeden kus oblečení a jedny šperky. Ušetříte si peníze, hádky i starosti a své nejbližší tím uděláte největší radost. Ano, chtěli jste původně udělat radost dvěma, ale to nefunguje. Radovat se totiž může vždycky jen jedna…

Kdy už to pochopíte? Respektive, kdy už to někteří z vás budou chtít pochopit?