Tak jsem se zase maličko zdržela, ale už jdu bojovat s téměř nefunkčním tlačítkem k a dosti pokročilou únavou.

Tak, co je za poslední dny nového:

Nestíhám. Opět. Pořád. Čím dál víc.

Předevčírem jsem přišla do práce krátce po osmé ráno a odešla z ní po sedmé večer. Včera jsem sice zdrhla "už" v šest, ale s úžasným pocitem viny, že odcházím a práce zůstává. No a dnes jsem pro změnu odcházela po sedmé hodině. Ještě před chvílí jsem tu běhala s hadrem a uklízela, takže poslední, na co mám náladu, je nějaká tvůrčí činnost. Naopak mám chuť popadnout noťas a mrštit s ním z okna, protože to zadrhnuté tlačítko k pěkně dokáže práci s počítačem znepříjemnit. K tomu všemu ještě vyluzuje prapodivné zvuky, něco mezi syčením a chrastěním. Ale bydlím v prvním patře, tudíž by to pro ten křáp představovalo příliš mírný trest, takže od tohoto nápadu upustím. Prozatím. Nicméně jsem přesvědčena, že pokud se opravdu odhodlám napsat články za minulé dny, ještě v noci si doběhnu vyřídit účty s tím prevítem až na střechu.