Štempl

Když už jsem v minulém příspěvku zmínila Krause a motivy k psaní, nemůžu taky vynechat pasáž z knihy od Kurta Vonneguta jr. Pánbůh vám požehnej, doktore Kevorkiane. Je tak trochu všeříkající.

Freud řekl, že neví, co ženy chtějí. Já to vím. Chtějí mluvit se strašnou spoustou lidí. O čem s nimi chtějí mluvit? O všem.

A co chtějí muži? Chtějí mít plno kamarádů a taky by rádi, aby na ně lidi nebyli tak naštvaní.

Proč se dneska tolik lidí rozvádí? Protože většina z nás už nežije v početných rodinách. Dříve když se dva lidé vzali, nevěsta měla kolem sebe plno lidí a mohla s nimi mluvit o všem možném. Ženich měl zase mnohem víc kamarádů, kterým mohl vykládat přihlouplé anekdoty.

Pár Američanů, ale opravdu jenom pár, doposud v početných rodinách žije. Navajové. Kennedyové.

Ale většina z nás máme po sňatku kolem sebe jenom toho druhého. Ženich získá o kamaráda navíc, jenže je to ženská. Žena získá jendoho dalšího člověka, s nímž může mluvit o všem možném, jenže je to chlap.

Když se manželé pohádají, myslí si možná, že je to kvůli penězům nebo postavení v rodině nebo sexu nebo kvůli tomu, jak vychovávat děti. Ve skutečnosti si však říkají, aniž o tom vědí:

"Je tě málo!"

Něco na tom je, že?

Já jsem popravdě dřív o manželství moc neuvažovala. Zezačátku vůbec. Pak zase "hm, toho si stejně ale nevezmu". Pamatuju si taky, jak mi vadívalo, když mi máma nebo kamarádi říkali "Co se škádlívá, rádo se mívá. Vy dva se určitě jednou vezmete" a měli tím na mysli některého z mých "kamarádů", které jsem obvykle nemohla v té době rozdýchat. Dnes, s postupným dozráváním, se chvílemi děsím, jestli možná neměli pravdu :D

Ne, vážně, instituci manželství neberu na lehkou váhu a rozhodně ji nezatracuju. Až si jednou budu nějakým vztahem jistá (a já doufám. že budu), tak do toho klidně praštím. Se vší vervou :)

Trochu nechápu ty mužské silácké řeči, jak oni "nikdy", nebo ten panický strach z papírem potvrzeného svazku. Podle mě problémy ve vztahu nevznikají manželstvím, znám nejedno, které roky funguje. Spíš jde o to, že někteří lidé se nedokážou smířit s tím, že stárnou, že musí na sebe vzít větší díl odpovědnosti a že té uvolněné zábavy už nebude tolik, jako dřív. Vyrovnat se s tím, že některé věci už se nevrátí, že některé zážitky už nebudou tak časté a nahradí je jiné. A právě tohle své stárnutí svádí na manželství, i když ten kus papíru, který člověk podepisuje s tím, že má někoho rád a nebojí se s ním sdílet radosti i starosti, za to leckdy moc nemůže. Jestli tohle ale někdo nedokáže přijmout a pochopit, pak by ten štempl asi fakt neměl pokoušet... možná tím někomu zkazí život (a tím nemyslím ten jeho). A věřte, že o zkažení života si pak vzájemně budete hodně dlouho povídat a možná u toho budou lítat i hrnečky, talíře a jiné vybavení domácnosti :)

(Což mi připomnělo, že ač jsem po nikom nádobí ještě nehodila, na dva hrnky už jsem vzala kladivo :D Tak bacha!)