Svátky klidu a míru

Miluju Vánoce. Jedno ovšem rozhodně nechápu. Jak o nich kdokoli mohl prohlásit, že se jedná o svátky klidu a míru? Takový člověk asi nevytáhl paty z domu, nebo žil na nějakém izolovaném ostrově nebo co.

Vánoce jsou obdobím, kdy lidi propadají šílenství. Šílenství z toho, že neví, co komu koupit pod stromeček, že neví, kde na to vzít, že nestíhají upéct cukroví, vyzdobit barák, natož ho uklidit... Dá se říct, že je to období, které všichni tak nějak z podstaty máme tuze rádi, ale je pro nás často depresivní nebo aspoň stresující.

Mé letošní Vánoce začaly už koncem listopadu. Péct cukroví i zdobit dům či byt jsme začali tentokrát opravdu brzy, nejen se snahou minimalizovat onen předvánoční stres, ale také proto, že jsme si vánoční atmosféru (tu pohodovou) chtěli užít co nejdéle.

A ono to fungovalo. Až na drobné nuance, kdy se různé vánoční večírky překrývaly a mě tak nezbylo nic jiného než po večerech či nocích lítat potemnělou Prahou z putyky do putyky, vše probíhalo víceméně harmonicky. I s dárky jsem si tentokrát věděla rady. Rozhodně nejsem z těch, co nákupy nechávají na poslední chvíli, ať už z lenosti, či sobectví. Ano, i takové jsem poznala - do poslední chvíle dárek nekoupí, protože je přece možnost, že konstelace bude taková, že vztahy zrovna nebudou nejlepší a v takovém případě přece není nutné si dávat dárky. Z tohoto důvodu jsem taky nedostala dárky k svátku, narozeninám či kdovíčemu, nebo jsem dostala naprosté pitominy, protože narychlo se už nic sehnat nedalo. Furt ale lepší než situace, kdy vám někdo dá schválně to, co nechcete. Ano, i takoví vánoční skřeti chodí po světě (to Ježíšek fakt být nemohl :)). Nicméně letos bylo vše opravdu příjemně harmonické, skoro až idylické. Stačila krátká procházka večerní Prahou, a hned jsme si všimli, že i jindy poměrně obtěžující fotbaloví fanoušci hulákající na všechny strany, dovedou přispět ke kouzlu Vánoc, a to jen tím, že v ulicích a v metru vesele zpívali, no, spíš hulákali, vánoční koledy. Lidi se po sobě tak opatrně otáčeli, co si kdo myslí, ale všichni se alespoň trochu usmívali a někteří se dokonce přidávali. Ano, skutečně to chvílemi připomínalo svátky klidu a míru. Jenže to by na Zemi nesměly panovat zákony schválnosti aneb nebojte se, vždycky se něco posere.

Hysterické scény na vánočním večírku mi náladu nezkazí. Každý své Vánoce nějak prožíváme. Zvládla jsem i situaci, kdy jsem kvůli povinné účasti na pracovním večírku prošvihla spoustu účastníků a přátel na našem univerzitním večírku. Co mnou ale hodně cloumá, je nespravedlnost a bezpráví, proto mi náladu hodně kazí například masakr kaprů v rybnících a na ulicích, nebo vědomí, že zatímco my jsme stáli fronty v hračkářstvích a lámali si hlavu, čím potěšit děti v dětských domovech, ti, kteří berou mnohem víc než my, se ani nenamáhali pomoct, natož přispět nebo snad něco sami pro sirotky pořídit, ale ještě okomentovali či se na nás tvářili kdovíjak, když jsme kvůli tomu přišli později z polední pauzy. To vám na sváteční náladě fakt nepřidá.

Nejhorší skvrnou na letošním adventu byl zážitek, kdy jsem jela s rodiči domů, abych pomohla s výzdobou a pečením. Byla už tma a všichni jsme byli docela unavení, já z práce, oni z dlouhé procházky Prahou. Nedaleko od domova jsme na silnici viděli škubajícího se zajíce. Bylo jasné, že ho přejelo auto, které jsme před chvilkou minuli.  Zastavili jsme, aby mu mohl dát táta ránu z milosti. Chudák sebou jen mrskal v krvi a nemohl se ani přetočit; bylo jasné, že pomoci mu už nepůjde. Kéž by mu to někdo dokázal vysvětlit. Zajíc umřít nechtěl. Připlížilo se zlo, které se rozhodlo zahrát si krutou hru a nejspíš dalo zajícovi devět životů nebo kolik. Možná to byla jen nechutná ironie a paradox, že někdo, kdo bytostně nesnáší týrání zvířat a těžce nese smrt jakéhokoliv z nich, musel přihlížet (jestli se to tak dá říct, když má ten člověk zacpané uši a je otočen zády) několikaminutové kruté smrti. Po chvíli už jsem na tátu volala, ať ho přejede, že už to nemůžu snést. A chudák táta, který se vždy snaží co nejvíc pomoct, nevěděl, co udělat. Nakonec naložil zajíce do auta a jel do hájovny. Ani náhodou mě nenapadlo do toho auta sednout. Nemohla jsem. Nešlo to. Štrádovala jsem domů pěšky, lesem, i když jsem neviděla na krok, a snažila se vymazat si ten zážitek z hlavy. Jenže jsem celou dobu musela myslet nejen na trauma, kterým jsme si všichni právě prošli, ale okamžitě se mi i vybavovaly záběry z čínských farem, kde králíky stahují z kůže zaživa. Bylo mi příšerně. Řvala jsem ještě po příchodu domů, kdy se ke mně okamžitě vrhla Ela, přerostlý králík, který mi samozřejmě zajíce opět okamžitě asocioval. Ihned jsme si předsevzali, že hned zítra půjdeme nakrmit zvěř do lesa a splatit tak přírodě alespoň částečně svůj dluh. Tátu jsem přesvědčovala, že má v autě vozit sekeru, když nechce vozit pistoli. Nekomentoval to, myslím, že po tom zážitku s tím i vnitřně souhlasí. Co je to ale platné, když doteď vidím všude tu krev, která ani nejde v autě vyprat?

Kdyby mi někdo dal na výběr, zda ten zajíc bude žít nebo zemře klidnou smrtí, za cenu, že zruším letošní Vánoce, šla bych do toho. Hned. A to je miluju. Miluju je i přes věčné rodinné dohady, stresy v práci, protože se nic nestíhá dodělat, rozhodování, s kým je trávit a jak...

Proč s sebou ale musí nutně přinášet i traumata? Hnusné vzpomínky, které by člověk nejraději vymazal a které by zrovna o Vánocích rozhodně nechtěl mít před očima? Je mi jasné, že chudák zajíc se mi bude připomínat ještě dlouhé roky. Jako i jiné nepříjemné zážitky a nepříjemní lidé, kteří mě pronásledují Vánoce nevánoce. Zlo číhá všude. Vánoce jsou možná obdobím bilancování, a proto se nám kromě toho všeho hezkého, co zrovna prožíváme, musí vyjevit i kontrast a upozornit, že štěstí je vzácné a prchavé. Tam někde venku je nejen pravda, bohužel...

Já si k příštím Vánocům opět jako vždy přeju, ať jsou klidné a pohodové, nebo-li ať jsou opravdovými svátky klidu a míru. Ať v sobě všichni najdou to lepší a sdílí to s ostatními. Ať lidé nejsou sobečtí k jiným lidem ani k přírodě. Ať v sobě někteří chudáci najdou mililitr chlapa a naučí se postavit k problémům, které si sami způsobili, aby už konečně pominul čas bábovek, slabochů a ubožáků. Nebo ať už mi, Ježíšku, takoví nikdy nekříží cestu. Ať jsou naopak lidé stejně tak milí a trpěliví, jako někteří mí drazí přátelé, kterým jsem tuze vděčná a jsem ráda, že je mám - a doufám, že je budu mít i o příštích svátcích. Ať jsou (kromě dvou traumatických zážitků) příští Vánoce stejně hezké, jako ty letošní. Protože jinak byly parádní!

P.S. Akorát by tedy mohlo sněžit. Třeba by pak lidi nejezdili jak hovada a bylo by víc zajíců a šťastnějších návratů z cest.

Londýn

Londýn býval úžasné město. Všude na vás dýchla jistá velkolepost, kdy se architektonické historické skvosty snoubily s modernou, ať už architektonickou, shlížící především z finančního centra, tak i řekněme tou komerční, se kterou se setkáte především na obchodních třídách.

Londýn měl jistým způsobem charakter a charisma. Stačilo stát v některé z četných ulic a jen vnímat, jak k vám mkuví. A že mluvil :)

Londýn své charisma ztratil. Londýn je přeplněný. Je přeplněný obchodníky, je přeplněný turisty, je přeplněný Indy a araby, Londýn už prostě není anglický. Píšu to s velmi těžkým srdcem, protože dřívější Londýn jsem milovala. Že už svůj lesk a charisma ztratil, jsem si nevšimla pouze já. Naopak, já, snad kvůli té dávno zakořeněné lásce, jsem se rozhodla, že si Londýn užiju za každou cenu a na negativa nebudu myslet. To se ale nedá říci o mých spolucestovatelích, kteří tento fakt označili za naprosté zklamání až znechucení celé cesty.

Podobné pocity už začínají mít i Britové. Nedávná kauza obchodu Marks and Spencer, který povolil svým muslimským zaměstnancům odmítnout zákazníky nakupující alkohol a vepřové, je toho důkazem. Vlna odporu, která se okamžitě zvedla, neměla do té doby v Londýně obdoby. V tom Londýně, kde po sprosté vraždě vojáka raději přesunuli veškeré vojáky a strážce, snad nejtypičtější symboly britského království, oděné v červených kabátcích, za ploty, pěkně z dosahu dalších lidí a turistů, kteří už se s nimi nikdy nevyfotí tak, jak tomu bylo dřív.

Londýn je nyní multikulturním místem. Což tak nějak znamená, že již vlastní kulturu nemá. V Londýně neuvidíte mnoho Angličanů. Nebo uvidíte, ale nepoznáte je. Londýn se zahalil do šátků a sárí. Někteří z mých přátel tvrdí, že Londýn je městem, kde brzy vypukne zuřivá občanská válka. Nemůžu říct, že bych s nimi tak úplně nesouhlasila.

Přesto, Londýn je městem, kde jsem se zamilovala. Nečekaně, bláznivě, totálně. Sama nad tím dnes kroutím hlavou, asi proto, že v lásku na první pohled bych u sebe nikdy nevěřila. Ale nikdy neříkej nikdy. Bylo to krásné a nebylo toho dost, ale muselo to stačit. I přesto, že moji spolucestující mi dodnes tvrdí, že nikdy neviděli chlapa, který by na mě tak zamilovaně zíral už po pár větách. Vždy jim na to se smíchem odpovídám, že po pár dnech by mu ten blažený úsměv dost zkysl, neb jsem vždy a ke všem co možná nejupřímnější, ale moc mi nevěří. Ani já tomu sama moc nevěřím, protože tohle bylo výjimečné, jedinečné. Snad proto, že jsme od začátku věděli, že máme jen pár momentů, pár dní. A pak nic. Nic než nic. Jen krásná vzpomínka, která je krásná i teď, po několika měsících.

Možná by byla o to hezčí, kdyby si žila svým životem jen ve mně, ale tentokrát to utajit nešlo, svědků bylo příliš. A taky jsem upřímná. Otevřeně jsem o svém krátkém vzplanutí řekla i R., nebo třeba i J.A., který mě pozval v listopadu na rande na koncert kazašského národního symfonického orchestru. Koncert písní Beatles v podání symfonického tělesa byl určitě zajímavý a nechtěla jsem ho ničím kazit, ale já jsem prostě přímá a upřímná. Tak jsem to J.A. otevřeně přiznala. Stejně jako své překvapení nad tím, že mě zve na rande právě on, když ví, jak by to jeho "kamarádovi", s kterým jsem nějakou dobu žila, vadilo. 

Tohle je prostě něco, co nechápu... Jak se chlapi vzájemně poplácávají po ramenou, vyznávají si své neutuchající kamarádství, ale pokud jde o ženský, potažmo lásku, jsou schopní kdečeho. Neříkám, že J.A. mě miloval, to vůbec, ale tím spíš - proč si tohle dělají? A proč ho jeho kamarád, s kterým jsem kdysi žila, někdy pomluvil tak, abych si náhodou nemyslela příliš dobrého? Nechápu, opravdu ne. Když k někomu něco cítím, jsem upřímná, nezrazuju. Nebudu zatajovat nic ani M., ani R., ani J.A., ať už si dělali jakékoliv naděje. Chodím s čistým štítem. A to mou "lásku" k Londýňanovi se šlechticky znějícím jménem dělá (nejen) v mých očích ještě hezčí - je čistá. Není pošpiněná zradou, lží, přetvářkou nebo podobnými nepravostmi. Skončila, ale nestihlo ji nic poskvrnit, je přesně taková, jak začala. Krásná, nečekaná, romantická... i když je bohužel minulostí...

Metály, Rejžek a absence velkorysosti

Tenhle příspěvek tu mám rozpracovaný už pár dní a pořád jsem se nedokopala k tomu ho dokončit. Nakonec jsem se rozhodla ho zredukovat a omezit se čistě na doporučení k přečtení.

Sama Jiřího Suchého moc nemusím, prostě mi nikdy neseděl, v některých ohledech s ním nesouhlasím, celkově to ale shrnul a vystihl výtečně.

Takže, lidé, čtěte! ZDE

Fakt jedeš na ty Filipíny?!

Jo!!! Fakt jedu na ty Filipíny.

Smyslem tohoto příspěvku je odpovědět na stokrát omílanou otázku, jestli skutečně a vážně plánuji odjet na Filipíny stižené super hyper nebo jakým tajfunem Haiyan. Ano, opravdu se nechystám do hajan, ale na ostrovy, kterým se letos smůla prostě nevyhýbá...

Ano, fotky i videa jsem viděla.

Ano, vím, že se formuje nad mořem další bouře.

Ano, sleduji všechny možné zprávy.

 

A proč to se mnou nic nedělá? Protože právě na Filipínách potřebují každou pomocnou ruku a hlavně každý dolar. Je strašně jednoduchý sedět u bedny a říkat si "ach, to jsou ale chudáci", "chudáci lidi, takhle přijít o všechno", "to je strašný, těch mrtvých a všechno je zničený"... Drazí i nedrazí, tohle umí každý. Nevidím důvod, proč bych se k takovým vzdychálistům měla přidat, sedět na zadku a usilovat leda tak o storno, jen aby se mi prašule vrátily co nejvíc zpátky. Naopak. Dokud má přítomnost nebude vyloženě na obtíž (za tímto účelem jsem v kontaktu s ambasádou v Manile a konzulátem v Cebu), mám v plánu jet.

Dokud z Manily nepřijde zpráva, že se let ruší, mám v plánu těch dvacet hodin ve vzduchu strávit. A to samé by měl udělat každý zdravý a zdatný člověk, který cestuje rád a ve všem vidí příležitost. Příležitost pomoci sobě i ostatním.

Pokud už se vám neozvu, tak si můžou skeptici z vašich řad tleskat, že jste možná měli pravdu. Já si to ale opravdu nemyslím. Nemíním se vrhat do nejnebezpečnějších míst, ale nevidím důvod, proč nepomoci lidem, kteří to po ničivém zemětřesení a ještě ničivějším tajfunu potřebují. A kdo ví, třeba si to nakonec i suprově užiju, třeba vyjde i to potápění se žraloky, návštěva nejkrásnější pláže světa, která teď třeba zrovna není nejkrásnější, ale nechá ve vás o to víc zážitků, pocitů a vzpomínek.

Děkuji těm z vás, kdo mě neustále neodrazují, a ty ostatní prosím, ať mi radši drží palce a hlavně ať se modlí za ty, co to potřebují mnohem víc... Třeba obyvatele Leyte a Samaru.

Howgh.

O terapiích aneb Někdo to schytá do auta, někdo nejspíš do hlavy

Tak si to ráno zase jednou drandím po D1, abych se podívala za hranice všedních dnů a rodné vlasti, a cestu jsem si kromě filmů zpestřovala i četbou a brouzdáním po internetu. Narazila jsem (ach ano, opět) na další článek, odrážející až neskutečnou a absurdní situaci v mezilidských vztazích, chování a přístup lidí k sobě navzájem a absolutní absenci skušnosti a morálky. Zpráva (nejdete ji pod tímto odkazem) pojednává o tom, kterak řidič volva při jízdě po D1 došel škody na svém autě, konkrétně drobných oděrek předního skla, když projížděl kolem právě pracujících stavebních strojů. Ač si byl drobného poškození vědom, pokračoval v jízdě a až po zvážení situace a ohledání škod se rozhodl, že bude požadovat úhradu škody. Napsal tedy do společnosti, jež měla stavební práce na starosti, a ŘSD a požádal je, aby s ním situaci řešily.

Že se ŘSD neozvalo, to asi nikoho nepřekvapí. Že se ozvala zmíněná společnost, to se dalo vcelku předpokládat. Co však v dopise stálo? Kromě kategorického popření události, které by nejspíš mnozí z nás byli schopni pochopit, obsahoval dopis ještě tento dovětek:

„Pokud se mi omluvíte a uhradíte náklady, které mi vznikly reakcí na Váš dopis, budu považovat Vaši výzvu k úhradě škody za omyl, a ne pokus o vydírání,“ prohlásil. „Formulace a napsání vlastního dopisu (myslím a píšu pomalu) 200,– Kč. Cesta na poštu a zpět (chodím pomalu) 80,– Kč. Poštovní náklady 26,– Kč.“ Sečteno podtrženo 306 korun. Podepsán Pavel Doležal, jednatel firmy Sares.

Upřímně si myslím, že tohle je na tečku mezi voči. Jak si někdo může nárokovat omluvu za dopis s výzvou k jednání o nápravě škody a ještě vyžadovat finanční náhradu za to, že se vůbec namáhal odpovědět, to mi prostě hlava nebere. A pokus o vydírání?? To mi přesně připomnělo situaci, kdy mi jistá osoba dlužila peníze (mimo jiné) a několik týdnů neslyšela na výzvy k jejich vrácení. Když jsem napsala e-mail a sms, že pokud peníze neobdržím do týdne, budu nucena přistoupit k úrokům z prodlení a případně se obrátit na soud nebo pohledávku jednoduše prodat, protože už mě nebaví se s tím neustále crcat, obdržela jsem vodopád hysterických výlevů plných lží a obvinění, že se dopouštím vydírání a vyhrožování a že za toto způsobené příkoří budu dotyčnému povinně platit terapii.

Je to strašné pomyšlení, když si člověk uvědomí, jaká individua chodí po světě. Dluh mi dosud samozřejmě splacen nebyl (peníze nabízené otcem dlužníka mi bylo trapné přijmout, jelikož prý dluží dost právě i jemu). Účet od psychiatra mi naštěstí taky nedorazil, zatím. I když... naštěstí... možná bych nakonec i ráda zaplatila, kdyby se takovíhle magoři začali skutečně a pořádně léčit. Teoreticky bych tu ještě měla pana Doležala pochválit, že on se alespoň držel při zemi a újmu způsobenou dopisem vyčíslil na 306 Kč, tedy na poštovné plus sazba za opravdu hodně pomalé psaní a pomalou chůzi na poštu. A omluvu, samozřejmě. Nicméně léčit se z toho nemusel. Přesto bych být panem Pátkem byla opatrná, nějaká ta fakturka ještě může dorazit, zvlášť poté, co to takhle nehezky rozmázl v médiích. Tytyty, Pátku! To bude na týdny terapií...

Indové a Černý kocour

Poslední dny sdělovací prostředky ovládla zpráva o vynesení rozsudku trestu smrti nad indickými útočníky, kteří brutálně znásilnili mladou ženu a způsobili jí tak krutou smrt. Není snad nikdo, kdo by o tom zvěrstvu neslyšel nebo nečetl. Kdyby ale přece jen ne, více třeba zde. 

Po hrdelním trestu volaly davy už dlouho. I když bylo jasné, že soudci budou pod tlakem veřejnosti poměrně přísní, přesto jsem rozsudky smrti nečekala. Ano, přiznávám, že když o případu média informovala, nepřála jsem té chátře nic jiného. Přesto, neubránila jsem se myšlence, že v dnešní době jsou takovéhle exemplární a drsné tresty přece jenom méně obvyklé a jestli je takový trest opravdu nutný. Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím více jsem se s rozsudkem ztotožnila. Kdyby pachatele zavřeli na doživotí, byla by zde sice malá šance "spravedlnosti" ve stylu oko za oko, představa ale, že někdo ty hajzly musí po celý život živit, zatímco rodina zemřelé dívky bude doufat, že je nějaké jiné "lidské" prase znásilní a umlátí k smrti, také není úplně lákavá. Vynesený rozsudek je možná tím nejlepším pro všechny. Těžko by pánové žili v příštích letech natolik spořádaně a nápomocně, aby svá zvěrstva odčinili, takže by se svou vizitkou přežívali několik let v nějakém smrdutém vězení, kde by buď pošli v hlubokém opovržení, nebo by si svůj život zkrátili tak, jak to jejich kolega udělal už ve vazbě. Smutným zůstává fakt, že nejbrutálnější ze všech útočníků dostal trest nejnižší, jen proto, že byl nejmladší, respektive bylo mu "pouze" sedmnáct let. Jako by snad v sedmnácti nevěděl, co činí. Když zvládl znásilňovat a zabíjet, jistě by zvládl nést i výši trestu. Nezbývá než doufat, že si jej spravedlnost najde.

V souvislosti s tímto případem mi však vytanula v mysli vzpomínka na povídku, která démony, kteří mohou slabší jedince posednout, popisuje úplně skvěle a výstižně a přitom k tomu autorovi stačilo pár řádků. Ve chvíli, kdy jsem kroutila hlavou nad tím, kolik je kolem nás zrůd, a ptala se sama sebe, kde se v nich všechno to zlo a ohavnost bere, vybavila jsem si následující slova:

Již od dětství jsem byl znám svou poddajnou a přívětivou povahou. Byl jsem dokonce tak nápadně útlocitný, že si ze mne kamarádi tropili žerty. Zvláště jsem miloval zvířata a rodiče mne proto zanášeli všemi druhy mazlíčků. Také jsem většinu času trávil s nimi a nemohl jsem být šťastnější, než když jsem je krmil a laskal. Tento povahový rys se mnou rostl, a kdyžjsem dospěl, byl mi jedním z hlavních zdrojů radosti. Těm, kdo si někdy oblíbili věrného a chytrého psa, nemusím snad ani vysvětlovat, jak nesmírné potěšení z toho plyne. V nesobecké, obětavé lásce němé tváře je cosi, co přímo zasahuje srdce toho, kdo nejednou zakusil vratké přátelství a chatrnou věrnost pouze lidského tvora. 

...

Když jsem se jednou v noci vracel značně opilý z jedné z mých oblíbených putyk kdesi ve městě, vzal jsem si do hlavy, že se mi kocour schválně vyhýbá. Popadl jsem ho a on ze strachu, že mu ublížím, se mi lehce zahryzl do ruky. Okamžitě mne posedl ďábelský vztek. V tu chvíli jsem nevěděl, co dělám. Má pravá dřívější duše jako by prchla z mého těla a jeho každou žilku teď zavalila nestvůrná, kořalkou živená zloba. Vytáhl jsem z kapsy u vesty nůž, otevřel jej, popadl ubohé zvíře za krk a chladnokrevně mu vyřízl z důlku jedno oko! Propadám se studem a odporem, když píši o této do nebe volající zlotřilosti.  

Ano, někteří z vás (no, možná ne, jelikož zase tolik vás není) už možná poznali, že se jedná o povídku Černý kocour od Edgara Allana Poea. Nebudu tu prozrazovat děj, kdybyste se náhodou rozhodli těch pět minut jejím čtením strávit. Určitě je to dobře investovaný čas, pokud máte rádi dobře napsané hororové povídky. Možná to ale není dobře investovaný čas, pokud vás takové knihy vedou k zamyšlení, například nad onou metlou lidstva, která už stála za mnoha neštěstími, nebo nad lidskou zvráceností, nebo třeba i nad tím, že nic netrvá věčně, ne každý je takový, jak se zdá, a monstra, neštítící se ničeho, ba možná bavící se působením zla, můžou být a jsou všude okolo nás. 

Až nebezpečně blízko...

Spánek

Na ten se dneska obzvášť těším, čtyři hodiny spánku už mi nestačí zdaleka tak, jako dřív. Snažím se ale být poctivá a kromě práce si vedu ještě deníky a pak tyhle svoje výlevy, které se tudíž odhodlávám i dnes, po náročném víkendu, aktualizovat. Kvalitu a kvantitu článků ale nečekejte, spánek je opravdu důležitý a hodlám se mu náležitě věnovat. Jak to může dopadnout, když se nevyspíte zrovna dorůžova, můžete vidět na videu níže. Jak jinak si to všechno vysvětlit, než že se asi pani špatně vyhajala...

Erupce na Slunci

Tak venku zase prší kočky a psi, možná už i padá listí, ale kdo by to v tom slejváku zjišŤoval. Sedím u počítače, který záhadným způsobem neumí napsat malé Ť a malé Ň, což je někdy docela vtipný, jelikož když ho potřebuju někomu napsat ve zprávě nebo v jiném textu, musí mi ho nejdřív někdo poslat do pošty, nebo ho musím zkopírovat z webu. Co se ovšem týče poslední doby, je tohle ten nejmenší problém, který se vyskytl. Všechno se sere. Tedy, všechno naštěstí ne, ale spoustu toho ano. 

Táta uvízl v zahraničí a trvalo nám několik dní, než se nám ho podařilo dopravit zpátky, samozřejmě spolu s ostatními "trosečníky". Jejich návrat stál cca 70 000 Kč. Už teĎ (haha, neumí to ani malé Ď) je mi jasné, co k tomu řekne pojišŤovna. Nejspíš, že můžeme být rádi, že zaplatili odtah auta do 25 km vzdáleného města (stál 1500 eur) a čtyřdenní pobyt v chatě. No, hlavně, že je doma. 

Rozvodovost v okolí opět stoupla, z pěti známých se tři rozvádí. Nemůžu být konkrétnější, neb je to zatím stále v šeptandovské fázi, ale napikaču je to i tak. 

V práci jsou všichni naštvaní a tváří se jak kakabusové. Ne, oni možná ani nejsou naštvaní, oni jsou prostě jen prudiči. Ještě nedávno jsem se divila, proč vůbec někdo stojí o podřízené, je s tím jen fůra odpovědnosti a práce, ale teĎ jsem za svůj tým docela vděčná, protože jsou buĎ tvární, nebo se už kvůli podřízenosti snaží být aspoŇ snesitelní. TeĎ spolu poměrně dobře vycházíme a doufám, že zlepšující se tendence bude pokračovat aspoŇ na této frontě, jinak už si opravdu budu moct jít hodit mašli. 

Bydlení tady rozvádět raději ani nebudu, kdo neodsekával prahy, aby do bytu dostal pračku, nepochopí. Skoro nikdo už nepochopí ani fakt, že ani tak se pračka na určené místo naprat (od toho je asi slovo pračka!) nedala, protože je prostě předimenzovaná, nebo určené místo majitelem a architektem poddimenzované. Zkrátka a dobře, pračka mi trčí v kuchyni a jediné, co zatím vyždímala, jsou moje nervy. Můžu si za to částečně sama, měla bych si konečně pozvat hodinového manžela nebo někoho trošku zručnějšího, než jelimánka, co ani neuměl odseknout práh a musela jsem to nakonec stejně udělat sama. Ale tak aspoŇ mi pomohl si tuto kuchyŇskou překážku dopravit do bytu. Když už jsem zmínila byt, pokud se tedy už nikdy neozvu, je to pravděpodobně způsobeno mou vytížeností, nebo možná také tím, že mě čeká rozšroubovávání konzole. Všichni mají normální sundavací konzole, jenom v tomhle bytě jsou holt napevno přišroubované a chce-li si člověk pověsit závěsy, nezbývá mu, než proměnit se v artistu a na štaflích balancovat na hraně života a smrti. 

 Kromě všech těhle prkotinek se samozřejmě bortí všechny možné plány. Což je normální. Když nechcete, aby se vám hroutily plány, nedělejte si je! Je přece odvěký (nejen Murphyho) zákon, že může-li se něco pokazit, pokazí se to! Zvlᚍ, máte-li kolem sebe lidi, kteří přitahují buĎ katastrofy, nebo si libují v konfliktech. Já už je sice kolem sebe nemám, až na nezbavitelné výjimky, ale můžu potvrdit, že ze mě takoví lidé udělali člověka, co přitahuje katastrofy. Protože lidi vyhledávající konflikty prostě katastrofa jsou. Takže bacha na mě, tohle léto je hodně erupcí na Slunci a jelikož přitahuji ty katastrofy, hrozí výskyt komplikací či zvýšená potřeba konzumace alkoholických nápojů. Což mi připomíná, že musím končit, jdu pít! Dokud je s kým...