Každé Vánoce jsou u nás stejné. Respektive stejně hysterické. Pouze si vyměňujeme pomyslný štafetový kolík, kdo s hysterií začne jako první. Někteří kolík předávají neradi a občas uběhnou víc koleček, než je jim povoleno. Ani to už nikoho nepřekvapí.
Letos tomu nebylo jinak. Cukroví se začalo péct už v půlce listopadu, vždyť přece proč ne, když se ségra na Vánoce tolik těší. Co na tom, že na Vánoce už nebude k jídlu, hlavně, ať si Vánoce užije. Ono nejen, že nebude k jídlu, ono do té doby prostě nebude už vůbec, ujídání k naší rodině totiž taky neodmyslitelně patří.
Historky o tom, jak tu už měsíc vyhrává Gotťák se svými stále zelenými vánočními vypalovačkami a jak k nám skladování cukroví na balkoně stahuje myši z celého Posázaví, psát radši ani nebudu, zvedání si tlaku není pointou tohoto blogu. Omezím se na konstatování, že duch Vánoc k nám zkrátka vstupuje hodně brzy a ještě hodně dlouho po Vánocích se nám pak kysele směje do ksichtu.
Letošní Vánoce však byly přece jen jiné. Zatímco loni rodiče a ségra chytře týden před Vánocemi ujeli do Rakous na hory, letos té spoušti neunikli. Ba co víc, vzhledem k tomu, že pokud po okolí cestuje bacil, vybere si jako cíl svého zájmu pokaždé mě (ach ano, už věky se na mě lepí podivné existence, je to prokletí), čekalo je daleko víc práce, než si původně mysleli, hlavní posila je letos hodlala pouze pozorovat z peřin. I to byla samozřejmě pouze naivní představa, protože jsem brzy zjistila, že mít teplotu něco přes 39°C znamená pouze se v posteli převalovat, nikoliv to, že se vám podaří usnout. Ale když zkusíte ozdobit stromeček, odjet do Prahy celý den nakupovat dárky a večer to přiživit na vánočním večírku, šance na tři hodiny spánku se přece jen zvýší. No a když se pak další den ve dvě v noci odhodláte vydrhnout koupelnu a kuchyň, dá se říct, že k ránu se nějaký ten spánek dostaví zaručeně. A když ne, můžete celou noc poslouchat chrápání nebo Do-re-mi, úrovní to vyjde asi nastejno. Ještě donedávna mi nevadilo, že u sebe nemám kabelovku nebo satelit, ale když několik nocí za sebou slyšíte onu magickou větu "Česká televize uvádí osmou řadu televizního seriálu Okouzlení", začnete uvažovat, že byste si zaplatili klidně i za Xenu. No dobře, to jsem přehnala, ale jednu bondovku bych možná unesla. I když... je pravda, že nedávno jsem prohlásila, že dám pokaždé desetikorunu tomu, kdo přepne TV pokaždé, když tam na tu ptákovinu budou dávat byť jen reklamu. Ano, Vánoce jsou svátky klidu a něco jako vánoční program přece nikoho nerozhodí. Zvlášť, když každý rok je úplně stejný.
Další změnou, kterou se letošní Vánoce mohly pyšnit, byl příjezd příbuzných. Dlouhou dobu jsme je neviděli a vzhledem k tomu, že teta je psychiatričkou, byla by její přítomnost více než žádoucí. Bohužel, i u nich cestují bacily, takže i letos budeme muset přežít bez odborné péče. Musím přiznat, že je to rok od roku těžší.
Už jste si někdy k Vánocům přáli větší balení Diazepamu?
Letos tomu nebylo jinak. Cukroví se začalo péct už v půlce listopadu, vždyť přece proč ne, když se ségra na Vánoce tolik těší. Co na tom, že na Vánoce už nebude k jídlu, hlavně, ať si Vánoce užije. Ono nejen, že nebude k jídlu, ono do té doby prostě nebude už vůbec, ujídání k naší rodině totiž taky neodmyslitelně patří.
Historky o tom, jak tu už měsíc vyhrává Gotťák se svými stále zelenými vánočními vypalovačkami a jak k nám skladování cukroví na balkoně stahuje myši z celého Posázaví, psát radši ani nebudu, zvedání si tlaku není pointou tohoto blogu. Omezím se na konstatování, že duch Vánoc k nám zkrátka vstupuje hodně brzy a ještě hodně dlouho po Vánocích se nám pak kysele směje do ksichtu.
Letošní Vánoce však byly přece jen jiné. Zatímco loni rodiče a ségra chytře týden před Vánocemi ujeli do Rakous na hory, letos té spoušti neunikli. Ba co víc, vzhledem k tomu, že pokud po okolí cestuje bacil, vybere si jako cíl svého zájmu pokaždé mě (ach ano, už věky se na mě lepí podivné existence, je to prokletí), čekalo je daleko víc práce, než si původně mysleli, hlavní posila je letos hodlala pouze pozorovat z peřin. I to byla samozřejmě pouze naivní představa, protože jsem brzy zjistila, že mít teplotu něco přes 39°C znamená pouze se v posteli převalovat, nikoliv to, že se vám podaří usnout. Ale když zkusíte ozdobit stromeček, odjet do Prahy celý den nakupovat dárky a večer to přiživit na vánočním večírku, šance na tři hodiny spánku se přece jen zvýší. No a když se pak další den ve dvě v noci odhodláte vydrhnout koupelnu a kuchyň, dá se říct, že k ránu se nějaký ten spánek dostaví zaručeně. A když ne, můžete celou noc poslouchat chrápání nebo Do-re-mi, úrovní to vyjde asi nastejno. Ještě donedávna mi nevadilo, že u sebe nemám kabelovku nebo satelit, ale když několik nocí za sebou slyšíte onu magickou větu "Česká televize uvádí osmou řadu televizního seriálu Okouzlení", začnete uvažovat, že byste si zaplatili klidně i za Xenu. No dobře, to jsem přehnala, ale jednu bondovku bych možná unesla. I když... je pravda, že nedávno jsem prohlásila, že dám pokaždé desetikorunu tomu, kdo přepne TV pokaždé, když tam na tu ptákovinu budou dávat byť jen reklamu. Ano, Vánoce jsou svátky klidu a něco jako vánoční program přece nikoho nerozhodí. Zvlášť, když každý rok je úplně stejný.
Další změnou, kterou se letošní Vánoce mohly pyšnit, byl příjezd příbuzných. Dlouhou dobu jsme je neviděli a vzhledem k tomu, že teta je psychiatričkou, byla by její přítomnost více než žádoucí. Bohužel, i u nich cestují bacily, takže i letos budeme muset přežít bez odborné péče. Musím přiznat, že je to rok od roku těžší.
Už jste si někdy k Vánocům přáli větší balení Diazepamu?
1 komentář:
Pěkný článek. :-D Já si říkám, jestli se Vánoce vůbec dají udělat v klidu a bez hysterie, shonu a všelikého kolotání. Asi ne. Btw, pěkný vzhled, hezky se čte text.
Okomentovat