Miluju Vánoce. Jedno ovšem rozhodně nechápu. Jak o nich kdokoli mohl prohlásit, že se jedná o svátky klidu a míru? Takový člověk asi nevytáhl paty z domu, nebo žil na nějakém izolovaném ostrově nebo co.
Vánoce jsou obdobím, kdy lidi propadají šílenství. Šílenství z toho, že neví, co komu koupit pod stromeček, že neví, kde na to vzít, že nestíhají upéct cukroví, vyzdobit barák, natož ho uklidit... Dá se říct, že je to období, které všichni tak nějak z podstaty máme tuze rádi, ale je pro nás často depresivní nebo aspoň stresující.
Mé letošní Vánoce začaly už koncem listopadu. Péct cukroví i zdobit dům či byt jsme začali tentokrát opravdu brzy, nejen se snahou minimalizovat onen předvánoční stres, ale také proto, že jsme si vánoční atmosféru (tu pohodovou) chtěli užít co nejdéle.
A ono to fungovalo. Až na drobné nuance, kdy se různé vánoční večírky překrývaly a mě tak nezbylo nic jiného než po večerech či nocích lítat potemnělou Prahou z putyky do putyky, vše probíhalo víceméně harmonicky. I s dárky jsem si tentokrát věděla rady. Rozhodně nejsem z těch, co nákupy nechávají na poslední chvíli, ať už z lenosti, či sobectví. Ano, i takové jsem poznala - do poslední chvíle dárek nekoupí, protože je přece možnost, že konstelace bude taková, že vztahy zrovna nebudou nejlepší a v takovém případě přece není nutné si dávat dárky. Z tohoto důvodu jsem taky nedostala dárky k svátku, narozeninám či kdovíčemu, nebo jsem dostala naprosté pitominy, protože narychlo se už nic sehnat nedalo. Furt ale lepší než situace, kdy vám někdo dá schválně to, co nechcete. Ano, i takoví vánoční skřeti chodí po světě (to Ježíšek fakt být nemohl :)). Nicméně letos bylo vše opravdu příjemně harmonické, skoro až idylické. Stačila krátká procházka večerní Prahou, a hned jsme si všimli, že i jindy poměrně obtěžující fotbaloví fanoušci hulákající na všechny strany, dovedou přispět ke kouzlu Vánoc, a to jen tím, že v ulicích a v metru vesele zpívali, no, spíš hulákali, vánoční koledy. Lidi se po sobě tak opatrně otáčeli, co si kdo myslí, ale všichni se alespoň trochu usmívali a někteří se dokonce přidávali. Ano, skutečně to chvílemi připomínalo svátky klidu a míru. Jenže to by na Zemi nesměly panovat zákony schválnosti aneb nebojte se, vždycky se něco posere.
Hysterické scény na vánočním večírku mi náladu nezkazí. Každý své Vánoce nějak prožíváme. Zvládla jsem i situaci, kdy jsem kvůli povinné účasti na pracovním večírku prošvihla spoustu účastníků a přátel na našem univerzitním večírku. Co mnou ale hodně cloumá, je nespravedlnost a bezpráví, proto mi náladu hodně kazí například masakr kaprů v rybnících a na ulicích, nebo vědomí, že zatímco my jsme stáli fronty v hračkářstvích a lámali si hlavu, čím potěšit děti v dětských domovech, ti, kteří berou mnohem víc než my, se ani nenamáhali pomoct, natož přispět nebo snad něco sami pro sirotky pořídit, ale ještě okomentovali či se na nás tvářili kdovíjak, když jsme kvůli tomu přišli později z polední pauzy. To vám na sváteční náladě fakt nepřidá.
Nejhorší skvrnou na letošním adventu byl zážitek, kdy jsem jela s rodiči domů, abych pomohla s výzdobou a pečením. Byla už tma a všichni jsme byli docela unavení, já z práce, oni z dlouhé procházky Prahou. Nedaleko od domova jsme na silnici viděli škubajícího se zajíce. Bylo jasné, že ho přejelo auto, které jsme před chvilkou minuli. Zastavili jsme, aby mu mohl dát táta ránu z milosti. Chudák sebou jen mrskal v krvi a nemohl se ani přetočit; bylo jasné, že pomoci mu už nepůjde. Kéž by mu to někdo dokázal vysvětlit. Zajíc umřít nechtěl. Připlížilo se zlo, které se rozhodlo zahrát si krutou hru a nejspíš dalo zajícovi devět životů nebo kolik. Možná to byla jen nechutná ironie a paradox, že někdo, kdo bytostně nesnáší týrání zvířat a těžce nese smrt jakéhokoliv z nich, musel přihlížet (jestli se to tak dá říct, když má ten člověk zacpané uši a je otočen zády) několikaminutové kruté smrti. Po chvíli už jsem na tátu volala, ať ho přejede, že už to nemůžu snést. A chudák táta, který se vždy snaží co nejvíc pomoct, nevěděl, co udělat. Nakonec naložil zajíce do auta a jel do hájovny. Ani náhodou mě nenapadlo do toho auta sednout. Nemohla jsem. Nešlo to. Štrádovala jsem domů pěšky, lesem, i když jsem neviděla na krok, a snažila se vymazat si ten zážitek z hlavy. Jenže jsem celou dobu musela myslet nejen na trauma, kterým jsme si všichni právě prošli, ale okamžitě se mi i vybavovaly záběry z čínských farem, kde králíky stahují z kůže zaživa. Bylo mi příšerně. Řvala jsem ještě po příchodu domů, kdy se ke mně okamžitě vrhla Ela, přerostlý králík, který mi samozřejmě zajíce opět okamžitě asocioval. Ihned jsme si předsevzali, že hned zítra půjdeme nakrmit zvěř do lesa a splatit tak přírodě alespoň částečně svůj dluh. Tátu jsem přesvědčovala, že má v autě vozit sekeru, když nechce vozit pistoli. Nekomentoval to, myslím, že po tom zážitku s tím i vnitřně souhlasí. Co je to ale platné, když doteď vidím všude tu krev, která ani nejde v autě vyprat?
Kdyby mi někdo dal na výběr, zda ten zajíc bude žít nebo zemře klidnou smrtí, za cenu, že zruším letošní Vánoce, šla bych do toho. Hned. A to je miluju. Miluju je i přes věčné rodinné dohady, stresy v práci, protože se nic nestíhá dodělat, rozhodování, s kým je trávit a jak...
Proč s sebou ale musí nutně přinášet i traumata? Hnusné vzpomínky, které by člověk nejraději vymazal a které by zrovna o Vánocích rozhodně nechtěl mít před očima? Je mi jasné, že chudák zajíc se mi bude připomínat ještě dlouhé roky. Jako i jiné nepříjemné zážitky a nepříjemní lidé, kteří mě pronásledují Vánoce nevánoce. Zlo číhá všude. Vánoce jsou možná obdobím bilancování, a proto se nám kromě toho všeho hezkého, co zrovna prožíváme, musí vyjevit i kontrast a upozornit, že štěstí je vzácné a prchavé. Tam někde venku je nejen pravda, bohužel...
Já si k příštím Vánocům opět jako vždy přeju, ať jsou klidné a pohodové, nebo-li ať jsou opravdovými svátky klidu a míru. Ať v sobě všichni najdou to lepší a sdílí to s ostatními. Ať lidé nejsou sobečtí k jiným lidem ani k přírodě. Ať v sobě někteří chudáci najdou mililitr chlapa a naučí se postavit k problémům, které si sami způsobili, aby už konečně pominul čas bábovek, slabochů a ubožáků. Nebo ať už mi, Ježíšku, takoví nikdy nekříží cestu. Ať jsou naopak lidé stejně tak milí a trpěliví, jako někteří mí drazí přátelé, kterým jsem tuze vděčná a jsem ráda, že je mám - a doufám, že je budu mít i o příštích svátcích. Ať jsou (kromě dvou traumatických zážitků) příští Vánoce stejně hezké, jako ty letošní. Protože jinak byly parádní!
P.S. Akorát by tedy mohlo sněžit. Třeba by pak lidi nejezdili jak hovada a bylo by víc zajíců a šťastnějších návratů z cest.
4 komentáře:
Zajíce je mi líto též :( Ale už se netrápí. Tomu řidiči nepřeju nic dobrého, zajíce vidí každý, kdyby nejel jako prase...
pozdravuj Elu.
Trápil se dost. V tom případě nic dobrého nepřej ani sobě, ty sám jsi ještě horší, než ten řidič. Nechápu, proč za mnou pořád musíš lézt a nemůžeš respektovat, že si to prostě nepřeju. Tvá touha a snaha mi neustále něco kazit a ubližovat je fakt nezměrná, ale fakt nevím, proč radši nejdeš otravovat ty svý zrůdy, bez kterých nemůžeš žít (stejně jako bez svých neustálých lží). Tady o to nikdo nestojí, kolik měsíců to ještě budu muset opakovat? To se mám vážně obrátit na policii nebo co?! Jdi se léčit, fakt, prosím!
napsal jsem jen o zající, opět následovala hysterická, agresivní a nezdravá reakce... budiž. Stačilo to nepublikovat, smazat. Ale touha exhibovat a veřejně ukazovat své "nezměrné utrpení" je mnooohem vyšší.
Léčit se jdi sama.
A přestaň lhát - nikdy jsem žádné zvíře nepřejel a žádnému neublížil!!
A nenamáhej se s reakcí, už to fakt nebudu číst. Nenechám si pořád nadávat a nechat na sebe vřískat nevyrovnanou hysterkou.
Ty jsi opravdu nemocný, jinak už to není možný. Hysterik jsi tu především ty, ale ty už prostě nedokážeš vnímat realitu, vůbec. Rozhodně nelžu - nikde netvrdím, že jsi přejel zvíře, slepejši, píšu, že jsi horší než ten řidič, protože ten sice přejel zajíce, ale třeba ne schválně, třeba si toho nevšiml, zatímco ty dlouhé roky ubližuješ vědomě, naschvál, to je mnohem horší. Takže jediným lhářem a hysterikem, co po každém odmítnutí vyšiluje, zůstáváš opět ty. Můžeš jako vždy dupat a svádět vinu na všechny okolo, ale je to prostě fakt ;) U mě se nejedná o touhu exhibovat, ale ukázat lidem pravdu - že o mně i o sobě neustále lžeš, šíříš neustále nějaké pomluvy a kdovíco ještě. Věř, že já o pozornost nevyléčitelného lháře, zrádce a podvodníka nestojím, tvoje pravidelné sms o tom, jak jsem nejkrásnější, úžasná a jak mě miluješ na tom těžko něco změní, když kdekomu pokoutně tvrdíš opak a ani se nedokážeš zachovat jako chlap a za všechna ta svinstva, a že jich bylo, se pořádně omluvit. Poslechni tu prostitutku, co ti napsala, že jsi pro ni jen fňukna a chudák bez diamantů, kterého nikdy nemilovala, zapal si svíčku a zapomeň na mě. Koneckonců, nejlepším trestem pro tebe je společnost právě těchto lidí. Využívej a užívej si jí dosyta a přestaň mě pronásledovat, opravdu, několikaletý stalking a otravování je jasným syndromem těžké poruchy, nebo hluboce zakořeněného zla. Sbohem.
Okomentovat