Jdu spát

Výborně, vracím se do starých kolejí :) Pomalu (velmi pomalu) se chystám ke spánku, ale najednou se mi ani moc nechce. Představa, že za chvilku vstanu a budu zase dřepět nad počítačem a psát jako o život mě tedy opravdu neláká. Jenže mě bohužel neláká ani představa, že bych nad ním měla dřepět ještě teď, tak to holt nechám na ten zítřek a budu doufat, že do lhůty se počítá i celý víkend :))
Už se vidím, jak zítra (vlastně dneska) tupě čumím z okna a opět vyhlížím múzy, případně jiné spasitele. Obávám se ale, že místo toho uvidím leda tak ty raply od sousedů :D

Na zabití

Tak se nám zase rozjíždí zkouškové, což neznamená nic jiného, že můj denní režim (už tak dost pošramocený) dostává širší rozměr, a to samozřejmě na úkor spánku. Dřívějších pět hodin se teď jeví jako dávný sen. S tím se samozřejmě dostavují i nežádoucí účinky, nejvíce v podobě nevraživosti vůči okolí. Ne vůči veškerému, nicméně dnes již širokému.
Zatímco s některými lidmi nemám problém, i když se někdy zdá, že se snaží, aby tomu bylo naopak, u některých jedinců mám problémy nemalé.
Z pochopitelných důvodů vynechám lidi, u kterých hrozí, že by si to tu četli :D
Ale nevynechám lidi, u kterých hrozí, že si to teď přečtou přes mé rameno. Ano, jsou tady a je jich hned několik. Jeden z nich sedí po mé levici a už dvacet minut smrká. Ne, on nesmrká, on napodobuje jelena v říji. Celkem úspěšně.
Druhý stál ještě před chvilkou o pár metrů níž pode mnou. Omlouval se, že slíbil, že bude přednášet, ale tento slib nemůže dodržet. Kvůli tomu jsem sem určitě jela! Na zabití.
Třetí přišel místo něj. Poslední věta, kterou jsem od něj byla schopna vnímat, zněla: "Nevím, jestli vám to přednáším dobře, protože netuším, co je na dalším slidu." Ano, není nad kvalitní zastoupení. Ale snaha se musí cenit, přinesl dvě prezentace, snaží se mezi nimi přepínat. Nejde mu to. Třetí prý bohužel zapomněl doma. I to se cení.

ZASE!!!

Už druhý čtvrtek v řadě se profa nedostavil na hodinu. Bez jedinýho slova. Na jedinou hodinu, kvůli který jsem do školy šla. Teď tu čekám na M. a náš již zřejmě pravidelný čtvrteční oběd.
Aspoň že domů jedu autem a ne s těma flirtujícíma lemplama, co mají věčně zpoždění.

No a ještě jedna věc mě pobavila (tentokrát z novinky.cz):

"Na orbitální stanici ISS utekl jeden ze dvou pavouků, kteří tam byli přepraveni v rámci biologického experimentu. Zmizel ze své přepravky, potvrdila americká kosmická agentura NASA. Podle ní ale není ztracený, jen není zrovna známo místo, kde se nachází."

Divný lidi

Tak jsem se zase něco dozvěděla. Tedy já se každý den něco dozvídám, ale tohle ve mně zanechalo stopu, alespoň takovou, že si to pamatuji do druhého dne. Když jsem v pondělí jela autobusem, přistoupily tři slečny, které si sedly za mě. I když jsem zesilovala mp3 téměř na maximum, abych přehlušila jejich moudra, kterými rozhodně nešetřily, nebyla jsem příliš úspěšná.
Nicméně jedno mi utkvělo: "Hele, tak znáš to, divný lidi spolu vydržej nejdýl".
Vždycky jsem si myslela, že jsem divná, ale když se podívám na spektrum mých bývalých a délky našich vztahů, tak najednou nějak nevím :D
Teď můžu jen doufat, že pan "Někdo" je divnej v tom správným směru :))

Zdravím do Kolína

Protože mi stoupá návštěvnost obzvláště z této lokality, sluší se, abych svým kolínským fanouškům a fanynkám poděkovala za stálou přízeň :) Nuže tak činím, děkuji mockrát :) Především těm, kteří můj blog navštíví někdy klidně i třikrát denně. Díky vám vím, že ještě stojí za to sem psát :))
Samozřejmě děkuji i všem ostatním, kteří sem chodí, i když u některých popravdě nevím, co přesně tu hledají. Tak jim přeju, ať to najdou :)

(Je)Den blbec

Zase jeden ze zavádějících nadpisů. Blbec není totiž jeden, ale je jich hned několik. Opět :)
Nicméně jeden by se dal nazvat přímo blbcem kardinálním. Málem se ze mě kvůli němu snad stal xenofob. Naozaj.
Zítra bude náročný den, ráno dokonce začne písemkou. Že na ni jdu nepřipravená, na to jsem i zvyklá, ale abych na ni šla nepřipravená proto, že někdo místo práce na společný seminárce hromadí nejabsurdnější výmluvy, tak to prrrr! :P
Když k tomu přidám tapírovy řečičky, které mě skoro nadzvedly ze židle, tak se mi zvedá nejen tlak, ale i kufr! :) Tímto ti tapíre vzkazuji: máš, o co sis koledoval :D Doufám, že podobné štěstí tě bude potkávat i nadále :))

Aby toho nebylo málo, pes dneska sežral silonku. Mojí. Tudíž je to moje chyba, že. Ale já mu ji z huby rvala, ne že ne. Teď abych pořád sledovala, co z něj předem či zadem leze. Výborně, líp dnešní den nikdo korunovat nemohl. Jak se píše v Mládí v hajzlu - "Sračky se daly do pohybu". Kéž by.


Uf, vážně asi v co nejbližší době zajdu na toho Allena :) Nic není lepšího na stresy než sledovat připrcatělýho neurotika, nebo aspoň jeho díla.
Což mi připomíná: Viděl někdo jeho poslední film? Líbil se? :) (Neee, vážně nečekám, že mi veřejně odpovíte, když se tak rádi schováváte :D)

No nic, jdu si užít svou dlouhou a jistě i příjemnou noc :)

STOP nevyžádané reklamě :D

Nemůžu si pomoct, ale už jednou jsem tu psala o tom, jak se musím smiřovat s tím, že na tenhle blog chodí i lidé, o jejichž přítomnost tu zrovna moc nestojím. Prakticky vůbec :D Chápu, že někoho může bavit mi sem takové lidi dodávat, nicméně opakovaný vtip přestává býti vtipem - budu proto ráda, když mi přestane prokazovat "laskavost" a přestane dělat mému blogu reklamu :)) Nebudu se uchylovat k pokusům jako je blokování adres a podobně, protože to je pod mou úroveň... a stejně každý průměrně inteligentní člověk umí podobné zábrany obejít. Což by se někteří (některé) v touze po mém blogu nejspíš pokusili :D
Tudíž těm výše "zmiňovaným" (oni ví :D) děkuji za zájem, který snad nyní laskavě přesunou jinam :))

(Pozdrav na rozloučenou v cizích jazycích byl pro jistotu smazán :D)

Hlava děravá

Tak jsem chtěla v rychlosti poreferovat ještě o zbytku dění v pátek, než se vrhnu do psaní seminárky (jako vždy na poslední chvíli), ale nechce se mi číst to, co jsem psala minule, a zároveň mě tak trochu tlačí čas. Takže jen ve zkratce:
Po příjezdu domů následovala taková ta klasika jako pokec s máti, věnování se zvířatům, abysme tu po návratu z večerního bowlingu nenašli místo baráku kůlničku na dříví, dohadování, jaký boty jsou nejlepší, jaktože ty boty jsou tak špinavý, proč nemáme pořádnou tašku na dárky, když jich tu nedávno bylo tolik (skoro se zdá, že dáváme hodně dárků, ale nebojte, jsme krklouni jako všichni ostatní :D), kam dal táta tu flašku, vyvenčil někdo psa, kde je kocour, zavřel někdo papouška, má někdo klíče, kdo nebude pít a bude řídit, kolik nás tam vůbec bude...
Ano, zhruba takhle to u nás běžně chodí, vypravování na souboj rodinných týmů v bowlingu není výjimkou. Co se týče bowlingu, nedá se to nazvat kláním rodinných týmů, přesto, že jsme tam byli 4 mladí a 4 řekněme starší, náš tým byl jednoznačně v tomto směru v nevýhodě, už jen proto, že my jsme jeli jen tři (sestra se vrátila z Keni až druhý den, mrcha :)) Věkový průměr proto radši ani nezmiňuji.
Jelikož byl tenhle bowling součástí kamarádovy oslavy, je samozřejmě jasné, že jako dárek jsme mu věnovali rovněž i výhru. Ale jen jednu, aby nezpychl. Tu druhou mu vzala jeho máma (je fakt šikovná a jak vidíte, i soupeřivá :)) A protože já v poslední době v každé hře bojuji o to, aby se mě drželo to pověstné štěstí v lásce, musím říct, že strategie mi vychází :D Alespoň v teoretické rovině :)) O té praktické se raději budu přesvědčovat až zpětně, nerada bych zrovna v této době něco zakřikávala (zdravim :D) :D Tím zpětně ale samozřejmě nemyslím ze záhrobí, no, i když...
Dost se do toho teď zamotávám, koukám, nejvyšší čas vypadnout. Nejen seminárka čeká (teď mi tu chybí moje oblíbená sada smajlíků :))

Konečně pořádnej pátek

Ano, včerejšek byl jedním z těch dnů, kdy si říkáte "proč to takhle nemůže být pořád?!". Samozřejmě si hned odpovíte, že bohužel prostě nemůže, protože po světě chodí pořádní blbci a není jich zrovna málo. Nicméně včera jsem se blbcům úspěšně vyhnula, tudíž základ pro příjemný den byl splněn.
Hned ráno jsem vyrazila za M., abysme si spolu po nějaké době daly oběd a probraly, co všechno je v našich životech nového a čeho/koho "starého" jsme se zbavily. Setkání s M. má už dnes svá pravidla, respektive jedno hlavní pravidlo - uniformu. Ano, bereme si na naše setkání "uniformu". Včera jsme byly v opravdu dobré náladě, rozhodly jsme se proto, že bysme se měly v našich uniformách zvěčnit. To samozřejmě nebylo jen tak, protože u nás platí "když už, tak už!". Nebudu tu rozepisovat, co se všechno dělo, shrnu to jen do věty, že víc fotek než my si odnesli turisti, kteří nás za huronského smíchu fotili, abysme si my nakonec odnesly fotky pěkně v křeči, to když nás fotil pán, který nejspíš předpokládal, že u focení se dělají dřepy, a to nejmíň patnáct minut. Nepochopil, že foťák stačí naklonit, aby získal ten správný úhel záběru, tak si u toho pěkně zacvičil. Jednou bysme to i přežily, pán byl ale snaživý a chtěl nám udělat "víc lepších foteček". No, děkujeme. Nicméně, zveřejnitelné nejsou, tudíž vy ostatní nedoufejte :D
Po obědě a půl litru horké čokolády mě M. opustila a já úprkem běžela nakupovat. Je jen málo horších věcí, než jít nakupovat a nevědět, co vlastně máte koupit. Oslava narozenin se však blížila, nebylo vyhnutí. Co asi tak koupit chlapovi, kterému je něco přes třicet a který nejspíš očekává něco vtipného, nebo praktického. Whiskey, klasika, ale co k tomu? Když jsem prolezla krámky typu Ptákovinky, začínala jsem být pomalu bezradná, řekla jsem si tedy ono věčné "líná huba, holý neštěstí" a jala jsem se ptáti mladých mužů. Pokud si ale myslíte, že mladí muži vědí, co chtějí (alespoň k narozeninám), jste vedleji než jedle. Pokecali jsme si pěkně, ale tip víceméně žádný. Nakonec to samozřejmě vyřešil pan Čas, který umí tak zatlačit, že z vás vymáčkne nemožné. Ano, sehnala jsem, co jsem potřebovala, a rychle vyrazila domů. (Jestli jste v tuhle chvíli doufali, že vám řeknu, co jsem koupila, tak jste zase u tý jedle :D)

Aaa, koukám, čas se naklonil, o dalším dění v pátek poreferuji případně později :D